1.o.krista - Olivínové srdce

8. března 2011 v 14:11 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Takže první povídka :D


Nad Frýrským hvozdem začalo pomalu svítat. Ptáci v korunách stromů se probouzeli do nového letního rána a z celého lesa neslyšně a klidně stoupala pára. Listy se zachvívaly ve slabých nárazech studeného letního vánku a jejich šumění splývalo společně s hukotem divoké řeky, která hvozdem protékala.
Keana spěchala. V noci se jí zdál sen, že ráno připlaví mohutný proud řeky to, na co tak dlouho čekala. Už nezbývalo moc času. Dívka se dala do běhu. Dlouhé, rudé vlasy jí povlávaly ve větru jako divoké ohnivé plameny v její kovářské peci.
Doběhla k řece a opatrně se rozhlédla kolem. Bylo to tady. Místo, kde před dvěmi lety došlo ke krvavé potyčce mezi muži z její vesnice a orsenskými žoldáky. Tehdy zde byl vážně zraněn její starší bratr. Od té doby nemůže chodit a jeho žena musí takřka žebrat, aby ho a jejich dítě udržela naživu. Ale Keana má dnes šanci všechno změnit.
Přistoupila k mohyle, kterou zde na památku svých blízkých co zde zemřeli, postavili lidé z vesnice. Odtud to bylo jen krůček k řece.
Keana se sklonila a ponořila ruku do chladné vody. Celá se zatřásla, ale nebylo to zimou, spíš očekáváním a vzrušením. Zanedlouho pomůže svému bratrovi…
Její prsty obhroublé od kovářského řemesla se dotkly malého kamene. Byl to on. Cítila jeho sílu. Sílu, která se přelije do těla jejího bratra a pomůže mu zase vstát.
Sevřela svůj úlovek v pěsti a vydala se zpět do vesnice. V tuto dobu nebylo moc moudré potulovat se osamoceně po lese. Šeptalo se o nadcházející válce mezi knížetem Horitiem, milovaným vládcem Keaniny země, a barbarským Arsufalem, který za uloupené bohatství najímá nejukrutnější žoldáky z orsenského království. Lesy v té době byly plné zvědů a zvláště tady, v pohraničí.
Dívka najednou zaslechla kroky. Okamžitě se skrčila k zemi a strachem skoro ani nedýchala. Malý zelený kamínek stále pevně svírala v dlani.
"Je to víc než jisté!" Zaslechla hluboký mužský hlas. Zněl rozhněvaně, ale přitom naléhavě.
"Co když šlo jen o léčku." Odpověděl mu druhý muž, který očividně pochyboval o sdělení toho prvního. Keana odhadla, že bude patřit mladšímu někomu mladšímu. Možná dokonce sotva odrostlému chlapci.
"Wine! Nikdo nevěděl, kdo jsme, kdyby ano, už bychom byli mrtví. Jsem si jist, že to o čem se mluví po celé Arsufalově zemi je pravda. Jeho vojska do měsíce napadnou naše knížectví. Musíme to oznámit našemu vladaři."
V Keaně hrklo. Už žádné války, už žádné umírání! Ve svých třiadvaceti letech už toho zažila dost. Její bratr dopadl jako mrzák. Její kovářský mistr, který jí byl blízký jako vlastní otec, zemřel toho dne před dvěmi lety. Zrovna kousek odtud.
Když měla deset, prožila jejich vesnice obrovské drancování. Pamatuje si, jak jejich dřevěná chalupa vzplanula jako jedna veliká pochodeň a s sebou odnesla život její babičky, která nebyla schopna rychlého útěku. Od té doby se v Keaně něco změnilo. Rozuměla kamenům a dokázala rozpoznat jejich moc. Přesně tak, jak to kdysi dovedla babička.
Musí svou vesnici varovat. Tito muži to zajisté neudělají. Donesou zprávy knížeti Horitiovi a tím je jejich úkol splněn. Životy rolníků je nezajímají…


***
V peci hučel oheň. Obrovský žár rozpaloval Keaně tvář, až byla celá pokryta velikými krůpějemi potu. Ale nezastavila se. Kámen na ni volal, prosil ji, aby ho zasadila do kovu a dala tak možnost rozvinout jeho moc naplno.
Hrubý tvar přívěsku byl hotov. Dívka měď ponořila do kádě s vodou, až divoce zasyčela.
Chvíli své dílo nechala zchladit. Pak brousila, leštila a nakonec se chopila tenkých měděných drátků, které zde zanechal její mistr. Vsadila kámen do lůžka a opatrně kolem něj začala ovíjet drátek. Po každém pohybu se zastavila a nechala na sebe působit sílu kamene. Byl to on, kdo jí nejlépe napovídal, jak drát ovinout, aby zachovala jeho moc.
Bylo hotovo. Keana navlékla přívěsek na koženou šňůrku a vyběhla ven. Udivilo ji, kolik lidí se tlačilo před hospodou. Chtěla se hloučku vyhnout, ale tu najednou zaslechla své jméno.
"A co třeba Keana!" Mohutný hostinský s dlouhým knírem stál na bečce piva a mluvil k ostatním. "Očarovat lidi těma svýma camprlátkama umí, tak ať pro jednou udělá něco užitečnýho a zabrání té válce."
"To myslíš vážně? Keana není žádná čarodějka!" Ozval se ženský hlas. Keana poznala svou matku a byla ji za toto zastání neskonale vděčná.
Už několikrát se stalo, že od ní lidé z vesnice žádali kouzelné šperky, které jim přičarují bohatství, štěstí, nebo lásku. Ale tohle Keana nedokázala. Věděla co udělat s kamenem, který k ní promlouval, ale jeho síla již byla dána. Nemohla ji ovlivnit, stejně jak nemohla ovlivnit, to, jestli kámen najde, nebo před ní zůstane skryt.
Opatrně proběhla za řadou malých stromků, aby si ji nikdo nevšiml a zanedlouho stála před dveřmi domu svého bratra.
Jeho žena Miriam byla právě na poli. Sbírala zbytky obilných klasů, aby si přilepšili.
Keanina rodina vlastnila malinké políčko, které pro ně sotva vystačilo. Naštěstí byla Keana zručná kovářka a na živobytí si byla schopna jakžtakž vydělat sama.
To se jí také hodilo, dokázala ukovat nádherný šperk, který vrátí jejímu bratru zdraví.
Vešla do domu. Její malý synovec, sotva tříletý světlovlasý chlapeček pochodoval po světnici. Miriam ho musela nechat doma, protože bylo venku moc veliké horko.
Najednou chlapeček upadl a začal bolestně naříkat. Keana k chlapci přiskočila a uklidnila ho. Měla ho moc ráda. Strávil s ní tolik času, že ho považovala takřka za svého syna.
Sotva se dítko uklidnilo, přiskočila Keana k posteli, na které ležel její bratr a vesele se na něj usmála.
"Všude se mluví o válce a ty se jen usmíváš, jsi opravdu zvláštní, sestřičko."
"Kdybys věděl, co jsem ti přinesla, také by ses usmíval." Prohodila Keana a pověsila mu přívěsek se zeleným kamenem na krk.
"Co? Další z tvých kouzelných výtvorů?" Zamrkal na ni. "Co dokáže?"
"Tak to jen zkus! Jdi pochovat Erika."
"Žertuješ!" Zasmál se a zavrtěl nevěřícně hlavou.
"Ty mi nevěříš? Tak to si odskáčeš!" Zvolala Keana a přejela bratrovi po žebrech. Dorran byl odjakživa příšerně lechtivý. Sotva se ho sestra dotkla, vyskočil, jako když vystřelí.
"Ty jedna!" Dorran už už chtěl Keaně spílat, když si uvědomil, že se může hýbat.
"Jsi úžasná Kennie!" Zahalekal Dorran. "Pojď Eričku, překvapíme maminku. Ta bude mít radost!" Popadl dítě a vydal se na pole.
"Hlavně ho nesundávej z krku!" Zavolala za ním dívka a s radostí se vydala domů.


***
Dny pomalu ubíhaly. Keana byla spokojená, ale lidé ve vesnici čím dál tím víc nervóznější. Proslýchalo se, že se několik mil odtud, utábořila část Arsufalova vojska a další vojáci přibývají každým dnem.
Keana si však nedělala starosti. Jediné, co ji kazilo prosluněné letní dny, byl hospodský, který ji neustále popichoval. Neměla ho ráda a on ji nenáviděl.
Za dva týdny se však všechno změnilo. Vesnicí každý den prošly desítky vojáků, kteří mířili na své shromaždiště na louce dvě míle od vesnice. Bylo očividné, že se oba nepřátelské tábory chystají na boj.
Ten večer do vesnice dorazila poslední jednotka celého vojska. Byl mezi nimi i velitel všech sil, Hasdrubal, bratr knížete Horitia, odvážný a silný muž vychovaný pro boj.
Se svými poddůstojníky se navečer vydal do hospody a ostatní muži se utábořili kousek za vesnicí. Keanu to nepřekvapilo. Již se párkrát stalo, že zde muži zůstali na noc. Bohužel však ve většině případů nebyl hostinský tak sdílný, jako právě dnes…
***
Bylo po půlnoci, když se ozvalo silné bušení na dveře Keaniny kovárny. Dorran s Miriam byli dnes večer pozváni na slavnost do vedlejší vesnice, kde si Dorran našel práci a Keana hlídala malinkého Erika.
Keana neotvírala. Bohužel však zapomněla zasunout petlici a dveře se za okamžik rozlétly dokořán.
"To je ona?" Zeptal se ohromný a svalnatý muž, jehož takřka celý obličej byl zakryt hustým černým plnovousem.
"Jo." Odpověděl hlas, ve kterém Keana poznala hospodského.
Erik, který doteď poklidně spal, se hlukem vzbudil a začal nahlas plakat.
Hasdrubalovi zasvítily oči. "Vem to děcko." Poručil hostinskému. "A ty… jestli nám nepomůžeš, tak to ten malej pěkně odskáče."
Surově popadl Keanu za loket a táhl ji ven z kovárny. Erik zatím zoufale naříkal v náručí hostinského.
Po krátkém nočním pochodu provázeného Erikovým pláčem došli do vojenského tábora. Tam je rozdělili. Keanu Hasdrubal zavřel do vozu určeného pro zajatce a malého chlapce podal jedné z kurtizán, které cestovaly s vojskem.
Keana doufala, že se o něj dobře postarají. Tušila proč je zde. K tomu jí napověděla přítomnost hostinského, ale neuklidňovalo ji to. Právě naopak. Byla zoufalá, protože věděla, že nebude moct Hasdrubalovi vyhovět.
Ráno Keanu probudil hluk a silné drncání. Celý tábor se dal do pohybu a vůz, ve kterém přečkala noc, nepohodlně poskakoval po kamení. Po poměrně chladné noci byla celá rozlámaná a promrzlá. Měla obavy o Erika a trápila ji strachující se rodiny.
Před polednem dorazil vojenský průvod na místo tábořiště. Nikdy si nepředstavovala, že by jejich knížectví mohlo mít tolik mužů ve zbrani. Bohužel všichni se do války nevypravili dobrovolně. Násilné odvody se nevyhnuly ani její vesnici a mladíci, které Keana dlouho znala, se teď cvičili k boji kdesi v tomto táboře.
Vůz dojel do středu tábora, kde bylo na malém vrcholku místo pro Hasdrubalův stan. Velitel si ho nechával stavět při každém přenocování a jeho muži již byli dostatečně zběhlí v jeho konstrukci, že byl do hodiny bez problémů vztyčen.
Hasdrubal se mezitím vydal na obchůzku po tábořišti a Keana konečně dostala napít. Vodu ji donesla jedna z kurtizán. Nebyla to ta stejná, kterou viděla v noci, ale Keana doufala, že bude mít zprávy o Erikovi.
"Je v pořádku, moc plakal a hledal tě, ale teď už je to lepší. Máš štěstí… já své děti ani nikdy neviděla." Odpověděla žena a zase rychle odešla. Nebylo dovoleno mluvit se zajatci.


***
Hasdrubal si ji nechal zavolat k obědu. Keanu do jeho stanu zavedli dva vojáci a pak se postavili ke vstupu, aby snad nemohla utéci.
Stan vojenského velitele dokonale vypovídal vše o svém majiteli. Zbraně, válečná kořist a lebky nepřátel. Ať se Keana podívala kamkoli, všude spatřovala jen Hasdrubalovu čirou nenávist k ostatním a neskonalou lásku k boji. Země byla pokryta desítkami kožešin ohromných a dravých zvířat, které Hasdrubal pobil.
Hasdrubal seděl za mohutným dubovým stolem a ládoval se něčím, co kdysi bývalo seletem. Zvířecí kosti mu praskaly mezi zuby a kusy masa se mu zachytávaly v plnovousu. Dívka byla znechucena. Tohle byl opravdu vzor všeho barbarství. Nedokázala si představit, jak vypadá samotný Arsufal, jejich nepřítel.
"Tak tady tě máme!" Zaburácel Hasdrubal mohutným hlasem a Keana mohla být šťastná, že stojí dost daleko, protože všude kolem sebe prskal vepřové.
Dívka neodpověděla.
"Slyšel jsem, že jsi čarodějnice." Pokračoval Hasdrubal a ani se neobtěžoval nemluvit s plnou pusou.
"Nejsem!" Ohradila se Keana. Čarodějnicí by jí mohl nazývat jen málokdo, kdo skutečně znal její práci.
"Jen se nedělej. Slyšel jsem, co si o tobě povídají lidi ve vesnici. Umíš očarovat lidi. Dokonce je léčit a snad i přivést zpět ze světa mrtvých."
Po takovémto oznámení nemohla Keana jinak, než se rozesmát, ale nebyl to smíc radosti, spíš naprostého zoufalství a bezmoci.
"Co proti vám zmůžu, když věříte takovým nesmyslům!" Zvolala dívka. "Být zde je zbytečné. Zanedlouho zjistíte, že jste uvěřil lžím a co potom? Zabijete mě, a mého synovce také? Potrestáte toho, kdo vám tohle všechno napovídal?"
"Dost!" Zařval Hasdrubal. "Já jsem neuvěřil jen nějakým povídačkám starých bab. Vím, co dokážeš ve své peci vyrobit, a co to s lidmi udělá. Chci, abys vyrobila prsten, který z Relena udělá zbabělce!"
"Z koho?" Vykulila na něj Keana oči.
"Z Arsufalova syna! Velitele vojska, které se nás právě v tuto chvíli chystá zničit. Máš hlavu plnou slámy nebo co?" Hasdrubal vyskočil od stolu a dvěma kroky byl u dívky. Svou silnou rukou, mastnou od tuku jí pevně chytil pod krkem.
Keana na své tváři ucítila jeho páchnoucí dech a před očima se jí objevili jeho zahnědlé a zkažené zuby. Tento člověk byl opravdu vrchol vší krutosti, jaký kdy v životě poznala.
"Vyrobíš prsten, který pak zaneseš do Relenova tábora a donutíš jej, aby ho nosil, jinak z toho tvého malého chlapečka připravím oběť bohům, rozumíš?"
Keana polkla naprázdno. Najít ten správný kámen trvalo i měsíce. Navíc zbabělost nebyla vlastnost, která se v kamenech skrývala, byla příliš povrchní a neušlechtilá.
"A…" Otevřela konečně pusu, aby něco namítla.
"Stan kováře je kousek odtud. Dělej si co cheš, ale jestli do tří dnů ten prsten nedoneseš. Ten malý nepřežije."
S těmito slovy Hasdrubal Keanu propustil a jeho vojáci ji takřka vyhodili ze stanu, až upadla na zem.
Kousek poodešla, když zaslechla něčí volání.: "Tady, pojď sem!"
Dívka se otočila a spatřila kurtizánu, která ji ráno donesla jídlo. "Co se děje?"
"Chci ti pomoci, slyšela jsem, že nás můžeš zachránit." Odpověděla.
"Nedokážu to, Hasdrubal po mě chce nemožné." Keana sklonila nešťastně hlavu.
"Proč?"
"Chce, abych vyrobila pro Relena prsten, který z něj udělá zbabělce, ale tohle nedokážu, tedy nedokážu, bez toho správného kamene."
"Co kdybych ti nějak pomohla?" Zeptala se žena a pohlédla na Keanu svýma mandlovýma očima. Vypadala trochu exoticky. Určitě nepocházela se zdejší země, i když dokonale ovládala její řeč.
"Není jak. Potřebuji jej slyšet, cítit tu sílu, najít ho a správně využít, ale to trvá týdny. Za tři dny to nelze zvládnout." Povzdechla si.
"Vím, jak ti pomoci. Něco tu mám. Je to dědictví po mé matce, které pocházela z nějaké vzdálené země. Otec se nikdy nezmínil a ona zemřela dřív, než by mi o tom své vlasti mohla vyprávět. Vlastně mám pocit, že na ni chtěl můj otec úplně zapomenout."
"Proč?" Vykulila na ni oči Keana. Nedokázala si to představit. Její otec matku vroucně miloval a ona doufala, že stejné štěstí potká i ji.
"Říkal, že to byla čarodějnice, hrozná baba, která si ho svými kouzly omotala kolem prstu, aby mohla užívat jeho bohatství." Odpověděla žena a vydala se k velké vyřezávané truhlici. Jedinému svému majetku, který brala všude s sebou.
"Ale…"
"Ano, nevypadám zrovna moc bohatě, to taky proto, že jsem od otce utekla. Říkal, že jsem taky čarodějnice." Žena se usmála. " Kdybych byla, tak bych se tohohle života zbavila. Dělat děvku vojákům… Zřejmě už mě nic lepšího v tomhle životě nečeká."
Keana mlčela. Nevěděla, co na to říct. A ani nad tím nepřemýšlela. Zajímalo ji, jak ji chce ona kurtizána pomoci.
"Tady to je."
Keana uviděla malou dřevěnou, nádherně vyřezávanou krabičku.
"Na, podívej se dovnitř."
Keana otevřela truhličku.
Ihned jak se odklopilo víko, zatřásla se nenadálým vzrušením. Něco cítila. Ta věc, ten kámen, který se ozval, byl uvnitř. Ale kde?
Dva prsteny, jeden náhrdelník, náramek… Keana všechno vytáhla, ale žádná z těch věcí k ní nepromlouvala. To, co hledala, bylo skryto.
Žena se na ni se zájmem dívala.
"Ještě tam něco je… cítím to." Vydechla dívka a obracela prázdnou krabičku v rukách, přejela prsty po rudém sametu, který pokrýval dno krabičky. Cukla sebou.
"Nemáš něco ostrého? Honem!" Vykřikla dívka. Potřebovala zjistit, co skříňka ukrývá.
Kurtizána ji podala jednu z jehlic do vlasů.
Keana jejím tenkým hrotem zapáčila mezi stěnu a dno truhličky. Nešlo to. Dívka trochu pozměnila úhel a dno krabičky povolilo.
Keana jej rychle vytáhla a na dně spatřila něco zabaleného do kousku bílého plátna.
Opatrně se jej dotkla prsty a tělem ji projela náhlá křeč. Plná bolesti a přitom i radosti.
Kurtizána pozorovala dívčino jednání a nestačila se divit. Měla tu před sebou mnohem zajímavějšího člověka, než prve předpokládala.
Konečně byla Keana schopna na kámen pohlédnout a vzít jej obnažený do ruky.
Z lněného plátna se jí do dlaně vykutálel ten nejkrásnější broušený olivín, jaký kdy v životě viděla. Na každé z jeho pečlivě vybroušených plošek se zrcadlila světla svící ve stanu. Jeho jasná, zelená barva Keanu úplně pohltila a ona na několik dlouhých minut ztratila pojem o místě i čase.
Zavřela oči a nechala kámen, ať k ní promlouvá. Nechala jej šeptat a její srdce se chvělo. Věděla, že našla, to, co hledala…
Ale nebyl to kámen pro zbabělce. Ne…
Jeho síla byla síla laskavosti, lásky a smíření. Nenašla v něm ani špetku něčeho zlého. Jeho výbrus byl proveden tak dokonale, že se mohla jeho síla rozvinout naplno a přecházet z člověka na člověka.
Nic takového Keana v životě nezažila. Stačilo by pobývat s jeho nositelem jen nějaký čas a mír, který kámen vyzařoval, by naplnil i srdce ostatních.
Kameny však nikdy nedokáží potlačit osobnost svého nositele úplně a toho se Keana obávala.
Keana se probrala. Věděla, co musí udělat. Nebylo to přesně to, co po ní Hasdrubal žádal, ale ona si nemohla pomoct.
"Je dokonalý…" Povzdechla dívka.
"Pomůže ti?"
Keana kývla.
"Vem si ho." Pobídla ji žena.
"Proč… je tvůj."
"Chci ti pomoci." Odpověděla.
"Tak já pomůžu tobě." Usmála se na ni Keana a sáhla do kapsy. Již dlouho jej nosila a často také používala, ale náramek už pro ni přestal mít svou moc.
"Vem si jej. S ním budeš neviditelná a můžeš odtud odejít."
Keana jí do ruky vložila drobný náramek z provrtaných říčních perel.
"A kam bych šla?" Pohlédla na ni smutně.
"Do naší vesnice. K mé rodině. Počkej, až donesu Hasdrubalovi to, co žádá, vezmi toho chlapce, co přinesli semnou a uteč. Pověz jim, že se vrátím, že to zvládnu, ale že se musejí jít schovat do hor." Zašeptala Keana naléhavě.
"Dobrá… děkuji ti." Kurtizána dívku vroucně objala a schovala náramek do malého měšce, který ukrývala v záhybech svých šatů.
"I já tobě." Odpověděla Keana. "Dohlédni na Erika.
Dívka se otočila na patě a rychle vyběhla ze stanu, bolest v koleni zmizela. S kamenem sevřeným v ruce cítila, že má naději.
***
Keana v kovárně strávila celou noc. Nezastavila se ani na okamžik. Nepila, nejedla a nevnímala ani vojáky, kteří ji neustále hlídali. I když ke konci všichni znaveni vínem nebyli sto zůstat vzhůru.
S východem slunce byla hotova. Stačilo vsadit kámen do lůžka. Mírně přitlačit na kov kolem a vyleštit jej.
Prsten byl dokonalý, nádherný, silný. Konečně jej mohla vidět v celé jeho kráse. Věděla, že v životě již nic dokonalejšího nevytvoří.
Usmála se. Její rty byly suché a vyprahlé po celonoční práci a tímto pohybem jejich jemná kůže popraskala a objevily se drobné kapičky krve, rudé jako rubín.
V tu chvíli dívku přepadla únava a malátnost.
Sevřela prsten a omdlela.
***
Probuzení se nedalo nazvat příjemným. Jeden z vojáků na Keaninu hlavu vychrstnul celý džber špinavé vody, kterou dívka používala na chlazení kovu.
"Velitel tě očekává."
Keana byla mokrá, špinavá a páchla potem. Nemyla se již dva dny a po tak dlouhé práci po ničem jiném netoužila. Ale Hasdrubal byl nelítostný. Chtěl vidět její dílo hned teď.
"Taková serepetička." Pronesl velitel zhnuseně, jakmile spatřil Keanino dílo.
"Dokáže to vůbec něco?"
"Ano." Odpověděla dívka. "Můžu teď odejít? To co jste chtěl, jsem udělala. Již vám nemám co nabídnout." Odvětila dívka.
"To ani náhodou." Zařval ten obrovský barbar. "Odneseš to Relenovi a donutíš ho to nosit."
"Ale… jak!" Vzlykala Keana.
"To je mi fuk. Jestli s tím svým zpropadeným vojskem neodtáhne, vypálím celou tvoji vesnici a toho skrčka podříznu!" Hasdrubalovi létaly sliny od pusy a jeho válečná zbroj na něm divoce cinkala. Keana si ani nechtěla představit, jak bude vypadat Relen. A to, jak mu prsten předat netušila vůbec.
"Vypadni!" Zaburácel velitel a Keana vyběhla ze stanu, jak nejrychleji mohla.
Doběhla až na konec tábora. Musela vymyslet, jak se dostat až k samotnému Relenovi, nevzbudit podezření a předat mu prsten.
Věděla, že to je nadlidský úkol, ale života svých blízkých si cenila nadevše.
"Kterou cestou leží Relenův tábor?" Zeptala se vojáka na stráži.
Ten na ni pohlédl, jako by byla bláznivá, ale neřekl nic a ukázal směrem k malému kopci. "Asi čtyři míle za tím kopcem."
Keana neodpověděla. Vydala se přes nádherně kvetoucí louku. Šla do nebezpečí, ale cítila, že má šanci.
***
Z kopce spatřila rozlehlou pláň. V dálce u lesa viděla stoupající dým a drobné rudé tečky. Zřejmě šlo o stany nepřítelova tábora.
Rychle seběhla dolů. Vydala se k lesu. Potřebovala se ukrýt v jeho stínu a zamaskovat svou podobu. Už teď vypadala hrozně. Špinavé rozedrané šaty, popraskaná ústa a tvář začouzená od sazí z pece…
Konečně byla ve stínu stromů. Kousek od sebe zaslechla bublat potůček. Odtrhla kus látky ze své sukně, namočila jej ve vodě a pak vyválela v lesní hlíně a jehličí.
Látku si uvázala jako šátek a schovala pod ním všechny své vlasy. Několik pramenů vlasů, které se jí nepodařilo uchytit, si zamazala od bahna z potoka. To stejné udělala i se svým obočím. Na ruce si oblékla své staré kovářské rukavice, které nosila stále při sobě a dala se na cestu lesem.
Naschvál se prodírala tím nejhorším houštím, až jí trny roztrhaly halenu i sukni. Byla špinavá od smůly i jehličí. Prošla bažinou a díky zápachu, který se z ní šířil, ji obklopilo hejno much. Cítila se hrozně, ale pokračovala dál.
Když zaslechla ruch tábora, vystoupila z úkrytu a pokračovala po louce. Chtěla, aby ji viděli již z dálky.
Svůj šátek si stáhla trochu víc do čela, shrbila záda a začala kulhat. Zanedlouho ji spatřila hlídka.
"Kam jdeš, babo!" Vykřikl na ni jeden z mužů.
"Nesu cenné informace, ale jen tomu, kdo dokáže dobře zaplatit." Zaskřehotala Keana a srdce v hrudi jí bilo jako zvon.
"Vypadni!"
"Tvůj pán by nebyl rád, kdyby se dozvěděl, že odháníš člověka, který nese zprávy o nepříteli." Keanin hlas se třásl a dělaly se jí mžitky před očima. Takhle se ještě v životě nebála.
"Tak pojď. Když bude chtít, zabije tě sám." Pověděl voják s klidem, jako by zabíjení bylo v tomto prostředí na denním pořádku.
Keana se kulhavě vydala za ním. Šli dlouho, až se nakonec ocitli uprostřed tábora, kde se rozkládal obrovský rudý stan ozdobený žlutými vlaječkami a erbem, na kterém se svíjel divoký a strašlivý drak.
Voják vešel dovnitř a dívka za ním nemotorně kulhala.
"Co je?" Ozval se mladý hlas.
Keana se neubránila tomu, aby se ohlédla po tom, kdo promluvil. Relen byl úplný opak Hasdrubala. Byl to mladý, vysoký, asi třicetiletý muž. Na sobě měl dlouhou drátěnou košili a kolem pasu měl opasek z tmavé kůže a na něm zavěšen meč.
Pod košilí měl jen bílou halenu s širokými rukávy. Na nohách úzké jezdecké kalhoty a vysoké kožené boty s ostruhami. Vypadalo to, že se před chvílí odněkud vrátil, protože se mu tmavé vlasy lepily na zpocenou tvář a boty měl skoro až po kolena od bahna.
"Říká, že jde z Hasdrubalova tábora a nese nějaký zprávy."
"Dobře, dobře. Pojď sem." Poručil Relen dívce. "A vy nás nechte" Poručil. "Co neseš?"
"Všechny informace mají svou cenu." Zaskřehotala dívka.
"Záleží." Odfrkl si Relen.
Keana na něj nedůvěřivě pohlédla. Na takového barbara, jakým byl po celé zemi znám, vypadal až překvapivě hezky. Jen v jeho očích spatřovala něco, co jí děsilo. Pevný a krutý pohled, který už jistě viděl mnoho zlého…
"Kup můj prsten a informace budou tvé. Jak vidíš, je to výhodný obchod." Zakrákala Keana a přistoupila k Relenovi s ohnutými zády a prstenem na dlani.
"Hmmm, pěkná práce. Co za to chceš, babo?"
"Najíst, napít a volnou cestu přes tvůj tábor dál do Kreadingu." Odpověděla Keana rozhodně.
"Dobrá, ale až mi řekneš, co se děje v Hasdrubalově táboře." Poručil Relen, ale nepřestával si prsten prohlížet.
Keana se zhluboka nadechla. "Hasdrubal chystá na začátku do bitvy přivést jen polovinu svého vojska. Když to bude vypadat, že prohrává. Vydá se na útěk a zbytek vojska a jízda na vás zaútočí ze stran."
Relen se na chvíli odvrátil od prstenu a se zájmem se na Keanu podíval.
"Opravdu zajímavé… Vážně. Máš volný průchod, můžeš jít. Jestli to je ale léčka, mí zvědové to zjistí, najdou tě a to už ti nic nepomůže."
"Ano." Pípla Keana a otočila se k odchodu.
Pomalu se belhala pryč, když ji doběhl Relenův zbrojnoš a podal ji uzlík s jídlem. Náš pán děkuje a posílá, co slíbil.
Děkuje? Že by si navlékl můj prsten?
Keana se mírně usmála a vydala se zpátky k lesu. Vůbec neměla v úmyslu pokračovat směrem k hlavnímu městu Arsufalovy země, chtěla zase domů…


***
Už se stmívalo, když byla asi míli od Hasdrubalova tábora. Nedalo jí to a seběhla z kopce k řece. Smrděla až hrůza a vlasy se jí lepily na špinavé tváře. Svlékla se a nechala na sobě jen košili, která jí sahala skoro po kolena.
Vstoupila do chladivé řeky. Začala se třást zimou, ale pokračovala dál. Silný proud ji mírně stahoval, když opatrně našlapovala na slizké kameny. Pak se ponořila až po krk do své studené lázně.
Keana si koupel nesmírně užívala. Už jí přestala být zima a dravá řeka z jejích vlasů vymyla i poslední zbytky špíny. Opláchla si tvář a konečně se cítila dobře.
Asi po půl hodině už jí začaly drkotat zuby a modrat rty. Vrátila se zpátky na břeh a vykroutila vodu ze svých vlasů. Lněná košile se jí lepila na nahé tělo a odhalovala nejen svalnaté ruce kovářky, ale také křehkou postavu mladé ženy. Úzký pas, oblé boky i drobná pevná ňadra.
Klepala se zimou, ale přesto všechny své svršky, jeden po druhém pečlivě vymáchala v řece, až byly takřka beze skvrn.
To byla teda pěkná hloupost, koupat se v takové zimě, když už nesvítí slunce. Vyčítala si, ale už bylo pozdě.
Rozvěsila své oblečení na okolní stromy, sedla si na veliký balvan a rozbalila uzlík s jídlem, které ji poslal Relen.
Pomalu jedla chléb s uzeným sýrem a nechala se unášet svými myšlenkami.
Erik by s tou ženou měl být již v bezpečí… Ani jsem se jí nezeptala na jméno. Zvláštní. Ale ani na okamžik mě nenapadlo jí nedůvěřovat.
V tu ránu něco zaslechla. Nesmírně se vylekala a srdce se jí rozběhlo jako stádo divokých koní, div jí z hrudi nevyskočilo. Rychle se narovnala a šátek s jídlem jí sklouznul z klína rovnou do řeky. Sevřela v pěsti velký kámen. Obyčejný křemen, mlčenlivý a nezajímavý.
Zaslechla kroky…
***
"Hasdrubal je příliš hrdý na to, než aby přistoupil na takovou úskočnou lest." Zahřímal velitel pěchoty.
"Stejně si myslím, že je taková bitva hrozným příkořím pro místní obyvatele."
Všichni přítomní na Relena vytřeštěně pohlédli. Nepoznávali Arsufalova syna. Takhle nikdy nemluvil. Byl to právě on, kdo nechal vypalovat vesnice, nešetřil, ženy, děti, ani starce a sám vymýšlel rafinované způsoby mučení zajatců.
"Pane, měli bychom jít prozkoumat ta místa. Hasdrubal tam může shromažďovat své síly již v této chvíli." Pokračoval rotmistr a uhladil si svůj dlouhý prošedivělý vous.
"Dobře. Zařídím to. Sám." Oznámil Relen. Uvidím, co se dá dělat. Třeba této bitvě ještě dokážu zabránit.
Zelený olivín na jeho levém prsteníčku zvesela zazářil.
***
Relen v sedle svého vraného hřebce pomalu pročesával okolní lesy, až padla tma a on se rozhodl vydat na zpáteční cestu.
Jel několik minut, když zaslechl bublat řeku. Jeho kůň také zbystřil a začal mířit tam, odkud cítil vodu. Jindy by takovéto neposlušnosti Relen udělal přítrž, ale teď mu to nevadilo. Nespěchal. V táboře jej stejně čekají pouze opilí a přidrzlí vojáci. Jak rád s nimi pořádával divoké pitky až do rána… Teď se jen při vzpomínce na něco takového cítil zhnuseně.
Relenův kůň pokračoval volným krokem. Jeho pán mezitím přemýšlel nad nadcházející bitvou a nad tím, že v lese neobjevil ani známky chystané Hasdrubalovy léčky.
Najednou zastavil.
Na velikém kameni u vody tam seděla mladá, rusovlasá dívka. Byla krásná…
Měsíc sice sotva vycházel, ale jeho bledé paprsky ozařovaly její hebkou, alabastrovou kůži. Seděla tiše, takřka bez hnutí, jako by jí nehrozilo žádné nebezpečí. Vypadala, že sem paří, jako lesní víla. Přízračná a nedotknutelná.
Relen seskočil z koně a potichu se vydal dál. Nechtěl způsobit ani nejmenší hluk, ale jak to tak bývá, vždycky když se o něco snažíme přespříliš, je to jenom horší.
Mladý muž zakopl o kořen stromu a měl co dělat, aby se nesvalil k zemi. Dívka vyskočila, jako když udeří a ohlédla se kolem. Sehnula se k zemi a zírala do stínu lesa přesně tam, kde se nacházel Relen.
Muž pomalu vykročil vpřed. Ruce natáhl před sebe, aby viděla, že je neozbrojený.
"Jen klid, jen klid. Neublížím ti." Pověděl, když se vynořil z lesa.
Keana údivem otevřela ústa. Vypadala teď tak nevinně a křehce, že z ní Relen nemohl spustit oči. To je on, co tady dělá?
Keaninou myslí prolétly tisíce otázek.
"Neboj se, přišel jsem jen k řece, stejně jako ty. Můj kůň má žízeň."
"Dobrá." Hlesla. Má můj prsten. Nemusím se bát…
Relen přivedl koně. Sundal z něj sedlo a nabídl Keaně, aby se na něj posadila.
"Co tady děláš?" Zeptal se, když usedal vedle ní do trávy. Mohl na ni oči nechat. V životě spatřil již spoustu žen. Byly mladé i starší, zkušené i panny, ale tahle byla něčím zvláštní. Přitahovala jej jako magnet.
"Jdu domů."
"Doprovodím tě."
"To ne, vlastně, nemám kam jít. Naši vesnici vydrancovali žoldáci." Začala si vymýšlet.
"Tak pojď semnou."
Keana na něj konečně doopravdy a dlouze pohlédla. Jeho oči… Ty oči, ve kterých prvně viděla nenávist a zlobu, se změnily. Byly laskavé a nesmírně uhrančivé.
Hleděl na ni, jako by byla slunce. Jako by z ní sálaly paprsky, bez kterých nebyl schopen žít.
"Pojď semnou." Zašeptal a přiblížil svou tvář k její.
Keana začala panikařit. Žádný muž s ní tak nikdy nemluvil. Nikdy nic takového necítila. Chtěla se na něj dívat, dotknout se ho, ale místo toho se zvedla. Musela zmize.
On ji však pevně sevřel rukou kolem zápěstí a stáhnul dolů k sobě na zem. Svalila se na něj a jejich pohledy se setkaly pouze na vteřinu, když si ji k sobě pevně přitáhl a políbil na ústa.
Keanu v životě ještě nikdo nikdy nepolíbil. Zapřela se rukou o zem a snažila se oddálit z jeho dosahu. Relen jí to dovolil. Pomalu otevřel oči a dlouze na ni pohlédl. Dívka polkla naprázdno. Tělem jí náhle proběhla neznámá a slastná křeč. Ale nebyla to ta, kterou znala, byla silnější a lákavější. Chtěla to zažít znovu…
Povolila ruku v lokti a sama se teď přiblížila k Relenovi.
Ten se na ni svými ústy divoce vrhnul a zanedlouho se Keana utápěla v jeho vášnivých polibcích. Moc dobře věděla, kdo to je, jaký je a jaká pověst ho předchází, ale díky jejímu prstenu se změnil a ona to již nedokázala zastavit.
***
Tu noc se poprvé milovala. Dychtivě a s velkou vášní. Relen to poznal a choval se k ní jako ten nejcitlivější milenec. Když spolu leželi na jeho plášti, dlouze a něžně jí líbal a hladil po rozpálených tvářích. Keana dočista zapomněla na všechno, co o něm slyšela. Byl to dobrý člověk a ona se do něj zamilovala…
Usnula, ani nevěděla kdy a probudila se, když už bylo slunce hodně vysoko na nebi. Zdál se jí podivný sen, ale to, že se vše skutečně stalo, zjistila ihned, jak otevřela oči. Nad ní se o loket opíral Relen a jemně si pohrával s pramínky jejích rozcuchaných rudých vlasů.
"Má lesní vílo, sdělíš-li mi teď své jméno?" Zašeptal.
"Keana…" Vydechla a začala se smát, jako blázen.
Relen jí utišil dlouhým polibkem a pak ji pomohl na nohy. Láskyplně ji objal a zašeptal do vlasů. "Nikdy jsem se s tebou nepotkal, tak jak je možné, že víš, kdo jsem?"
"Lesní víly vidí a slyší vše, co se kolem jen šustne." Rozesmála se na celé kolo a připadalo jí, že nikdy nebyla šťastnější.
"Musíme jít zpátky do tábora. Budou se tady potulovat zvědové. Udivuje mě, že jsem doteď žádného nepotkal."
Keanu toto sdělení moc nepotěšilo. Relen ji vysadil za sebe na hřbet koně a za necelou hodinu dojeli mírným klusem na místo.
Keana jej celou dobu pevně svírala kolem pasu a nechtěla myslet na nic, než to, co se stalo. Ani na boje, ani na války. Chtěla žít jen tím jediným okamžikem, který jí doteď sídlil v srdci.
***
To, že se s Relenem něco stalo, poznali jeho vojevůdci zanedlouho. Přivezl si s sebou nějakou dívku a oči z ní nespustil. Mluvil jen o uzavření míru, na nikoho nekřičel, nenadával a ani nedal žádného vojáka zbičovat.
"Je začarovaný. To je jisté." Pověděl při tajné schůzce velitel pěchoty.
"Pošleme zprávu Arsufalovi. On už si sjedná pořádek. Do tří dnů může být zde."
Zanedlouho opustil rychlý posel tábor, aniž by o tom byl Relen zpraven. Tou dobou seděl ve svém stanu nad mapou a radil se s Keanou, jaké mírové dohody Hasdrubalovi nabídnout.
"To bude úžasné, má lásko!" Zasmála se Keana. "Již žádné spory. Bude klid a mír!"
Relen byl rovněž veselý a vroucně ji políbil. "Až tohle všechno skončí. Vezmu si tě." Mrkl na ni. "Teď tady zůstaň. Půjdu na obchůzku po táboře a potom spolu poobědváme."
Obědvali spolu každý den, rovněž večeřeli a snídali, smáli se a objímali a Relenovi poradci skřípali zuby.
Relen byl šťastný, ovšem jen do té chvíle, než přijel herold oznámit nečekanou návštěvu.
"Přijíždí jeho výsost, váš otec, král Arsufal IX."
Relen jakoby zkoprněl. Již necítil žádnou radost. Strnule objal Keanu kolem pasu a světýlko v zeleném olivínu jakoby potemnělo.
Za okamžik se Arsufal vřítil do stanu. Byl to mohutný stařec s obrovskou jizvou na vrásčité tváři. Orlím nosem a nelítostným pohledem vraha tisíců nevinných.
"Ty ses snad zbláznil! Chceš uzavřít mír, tak chceš?" Arsufal řval jako zvíře. Tváře se mu zbarvily do ruda a oči podlily krví.
"Válíš se tady s nějakou malou děvkou a úplně zapomínáš na náš plán. Kde zmizela tvá ctižádost, radost z vítězství a chuť po krvi?"
"Už to nechci, rozumíš!"
Keana se opatrně stáhla dozadu. Relen jí naznačil, aby odešla ze stanu ven.
"Jsi ten nejhorší syn, jakého jsem si mohl přát. Zatracený zbabělec, který se chová jako nějaká baba!"
"Otče, odejdi." Relen měl na sobě jen lehkou košili, kdežto Arsufal byl v plné zbroji.
Keana opatrně pokračovala k východu ze stanu.
"Podívej, jaký jsem navrhl plán, a uklidni se." Promluvil Relen a obrátil se ke stolu, kde ležely návrhy mírových smluv.
Arsufal však očividně nechtěl vidět nic. Ve chvíli co se k němu Relen obrátil zády, se zaleskla dýka.
Keana vydala divoký výkřik. "To ne!" Přiskočila k Arsufalovi a popadla jej za ruku.
Než se však Relen obrátil a stihl něco udělat, vytrhl se Arsufal ze slabého dívčího sevření a vnořil Keaně svou dýku do břicha až po ozdobnou rukojeť.
Dívka vydala jen slabý vzdech a sklátila se k zemi.
"Ty zvíře!" Zařval Relen. V tu chvíli neviděl nic víc, než milovanou ženu a jejího vraha. Nemyslel. Zoufalství a zloba mu zastínily mysl.
Sáhl po otcově meči, který mu visel zavěšený u pasu. Jediným mocným trhnutím jej vytáhl z pochvy a bez okolků se rozmáchl.
Ostrá čepel zasvištěla vzduchem a okamžik na to se králova hlava válela na kožešinách rozprostřených po podlaze.
Na Relenovu bílou košili dopadly rudé cákance otcovy krve. Nedbal toho a rychle se sklonil ke Keaně. Dívka těžce oddechovala.
"Miláčku, neumírej! Máme takové plány, zůstaň naživu!" Relen žadonil, naléhal, zoufale volal.
"Přiveďte ranhojiče, okamžitě!"
***
Trvalo to týdny…
Relen již dávno uzavřel smlouvu s knížetem Horitiem a Hasdrubal s vojskem odtáhl zpět. Relen se stal novým králem, zbavil se všech zrádců a zavedl ve své zemi nový řád.
Lidé jej začali milovat a oslavovat, ale on chodil po svém hradě zlomen smutkem a pomalu ztrácel naději.
Keana přežila. Arsufalova rána projela skrz její bok a ranhojič si byl jist, že nezasáhla žádné důležité orgány. Přesto se dívka zmítala v horečkách a chřadla Relenovi před očima.
Měsíc po jejím zranění konečně do Kreadingu dorazila i její rodina. Matka, otec, Dorran, Miriam, Erik i Johanna, Erikova zachránkyně.
Ten večer všichni seděli u Keaniny postele. Dívka se stále zmítala v horečkách a blouznila.
"Vím jak jí pomoci." Pověděl Dorran, "ale zůstane tu semnou jen Miriam."
Relen svolil a celá rodina odešla.
Dorran se pohodlně posadil do křesla. "Jedna nehybná noc, za její život." Pověděl a pohlédl na Miriam.
Jeho manželka mu sundala z krku přívěsek, zavěšený na pevné kožené šňůrce a navlékla ho Keaně. Poté si sedla k Dorranovi a čekali.
Usnuli oba, ale to překvapení, které je čekalo ráno, bylo o to příjemnější.
Keana otevřela oči a dokonce se i sama posadila. Rána na boku se takřka celá zahojila.
"I já umím čarovat, sestřičko!" Zasmál se Dorran.
"Mohu?" Otázala se Miriam a ukázala na přívěsek, který visek Keaně kolem krku.
"Jistě. Tohle už zvládnu sama."
Za okamžik již Dorran vyběhl ze dveří. Relen netrpělivě přecházel po chodbě. Vůbec nespal.
"Má sestra s tebou chce mluvit!" Zavolal Dorran a vesele na svého budoucího švagra zamával.
Relen se rozběhl.
Přistoupil ke Keanině posteli. Pohladil ji po její pohublé tváři a políbil tak sladce a radostně, jako ještě nikdy.
"Už jsem si myslel, že mi odejdeš." Zašeptal Relen a v koutku oka se mu zatřpytila opravdová slza.
"A kdo by ti pomáhal řídit království?" Zeptala se dívka a její veselý smích zaplnil dříve posmutnělou komnatu tak, jak o tom Relen dávno snil…



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 8. března 2011 v 16:06 | Reagovat

Teda myslím, že fakt sem to dávat po třetinách nemá smysl...každopádně okolemntuji, až to tu bude celé, zatím...bych asi spíš hádal.

2 sempera sempera | E-mail | 8. března 2011 v 16:33 | Reagovat

Jak tak koukám, bude čtení těchto výtvorů asi ztrátou času, tedy pokud se to v nich bude hemžit podobnými nesmysly. Je jedno přísloví o házení perel sviním. Tak tohle bude přesný opak. Ne tedy, že by čtenáři nemohli být podobni těm zvířátkům, spíše je to tím, že nám nejsou předhazovány žádné perly. :-!

3 o.krista o.krista | Web | 8. března 2011 v 17:45 | Reagovat

Ano, konstruktivní kritika vždy potěší :-)

4 Jana Jana | 8. března 2011 v 18:03 | Reagovat

sempera: Wtf?

5 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 8. března 2011 v 18:05 | Reagovat

Dočteno. Konstruktivní kritika...no asi nejlepší, co dokážu říct, je, že to nevidím tak černě, jako sempera. Na druhou stranu...začnu maličkostmi. Vždy jsem si npříklad myslel, že bušit celej den do kusu kovu je docela fuška (zvlášť za krále Klacka), proto tohle řemeslo vykonávají obvykle chlapi a to žádná tintítka. Za druhé...tvůj popis hlavní postavy je kýč jako prase.
Devadesát procent postav je zoufale šablonovitých a snad jediný opravdový sympaťák byl ten hostinský.
Co se dalo přežit byly dialogy, sice občas jako z béčkového filmu, ale na ten zbytek. Jako jo, mělo o i svoje světlé okamžiky - líbil se mi ten nápad, že na každé kouzlo musíš najít specifický kámen a ještě pár dalších drobností. Ovšem v celkové kompozici tohle poněkud ztrácí význam.
Myslím si, že by si to přesto své čtenáře najít dokázalo, ale pokud ses pokoušela vytvořit něco originálního, selhala si. Navíc se ti podařilo pěkně trefit do žánru, který vůbec nemám rád. Sice jsem se snažil na to dívat nezaujatě, ale občas to možná nešlo.
No rozhodně bych řekl, že se můžeš zlepšovat. Chce to víc číst a hlavně bych podoručoval lepší autory.
Povídkám Zdar!
DoX

6 o.krista o.krista | Web | 8. března 2011 v 18:13 | Reagovat

DoctoreX se vším souhlasím a vím, že tohle zřejmě nebude asi četba, která by zaujala někoho tvého ražení (četla jsem tvé povídky)
Jen k tomu kovářství... ona vyrábí jen šperky.. to je z mědi pomocí jak odlévání, tak jemného tepání trošku jednodušší, než kovat meče a podkovy ;-)

7 Ereandil Ereandil | E-mail | 8. března 2011 v 18:40 | Reagovat

No, sice možná trochu neoriginální lovestory, ale velice čtivě napsaná, určitě existují chvíle (jako třeba teď), kdy si ráda přečtu nějaký ten "kýč", pokud bude zasazený do krásného světa:)

8 o.krista o.krista | Web | 8. března 2011 v 18:44 | Reagovat

:) děkuji... tohle je důvod proč to píšu, ne abych z toho měl někdo depresi, ale aby si trochu oddechl, možná zasnil? :-)
A počítám, že pro "hochy" to opravdu není

9 Dragita Dragita | Web | 8. března 2011 v 19:19 | Reagovat

mě se to líbilo, je to vážně na oddechnutí :-D doctorex má s některými dialogy pravdu (třeba mezi keanou a Relenem), nebo mi občas kazilo čtení, když bylo hodněkrát za sebou na prvním místě ve větě jméno. Třeba keana vstala, keana řekla, nebylo by lepší jen Vstala?
jinak dobré, taky jsem amatér;)

10 uran uran | 8. března 2011 v 22:29 | Reagovat

Mě se to moc líbilo, právě naopak, já taky píšu dost často tvrdě, ale nijak mi nevadí ani takovéto příběhy.
Chvilku mi trvalo, než jsem se s prostředím sžil, ale potom už to bylo vážně dobré. Dialogy by nejspíš chtěly krapet doladit. Ale já nemám koho kritizovat, moje dialogy jsou ještě horší.

11 o.krista o.krista | Web | 9. března 2011 v 13:32 | Reagovat

Moc děkuji i Dragitě i uranovi :-) jsem ráda, že se vám líbí. Chtěla bych jen něco říct k těm dialogům a možná tomu častému opakování jmen.. nechci se tady nějak vytahovat, ani omlouvat (ostatně měla jsem na napsání a zkontrolování času dost) ale na takové věci člověk přijde až tak po týdnu co povídku odloží.. a pak znova přečte, nestává se vám to?

12 uran uran | 9. března 2011 v 14:19 | Reagovat

Stává... a často. V podstatě pořád něco upravuji a nikdy nejsem úplně spokojený.

13 o.krista o.krista | Web | 9. března 2011 v 14:27 | Reagovat

To znám.. jednu svoji věc jsem začala psát skoro před šesti lety a pořád se toho držím :-D musím říct, že už jsem do toho napsala fakt statisíce slov a pořád jsem to přepisovala a přepisovala a ...
Teď se mi to docela líbí.. jen to dokončit :-)

14 Dragita Dragita | Web | 9. března 2011 v 18:20 | Reagovat

[11]: Pokaždé když si přečtu něco svého najdu nějakou chybu :D  :D takže chápu, stává se to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama