11.Špalek - Skrýš

10. března 2011 v 23:16 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Další povídka :D


Skrýš

Když vešel do skrýše a narovnal se, zprvu nic neviděl, dokud si oči nezvykly na šero. Užasl, jak málo se to tu za těch skoro třicet let změnilo. Po pravé straně byla prkenná stěna s velkými mezerami, takže bylo vidět ven, ale ne zvenku do tmavého prostoru. To byla velká výhoda téhle nory, již už po generace využívaly desítky studentů. Vlevo byla nahrubo omítnutá zeď a u ní, stejně jako kdysi, staré cihly srovnané ve třech řadách zhruba do výše jednoho metru a na nich tlusté dřevěné fošny, na kterých se dalo sedět, ležet a třeba i milovat spolužačku. Milan se ulekl, když si uvědomil, že na cihlách někdo sedí. Tmavá, menší postava, která se tak, jak si oči zvykaly na tmu, postupně měnila v mladou dívku.
"Promiňte, nevěděl jsem, že tu někdo je," řekl na vysvětlenou.
Dívka byla chvilku zticha, jen ho pozorovala. Když už myslel, že raději vypadne, řekla: "Klidně si sedněte, místa je tu dost."
Podle hlasu byla velmi mladá, tak nanejvýš sedmnáct osmnáct let. Milan chvilku váhal, ale počasí venku, dubnová metelice a ostrý vítr, ho přesvědčilo, aby alespoň na chvíli zůstal. A navíc to děvče mělo příjemný hlas. Nakonec tedy usedl na fošnu vedle ní. Seděli a mlčeli. Milan si s překvapením uvědomil, jak je pro něho obtížné navázat rozhovor s mladou dívkou, která by mohla být jeho dcerou, aniž by se musel obávat, že se hned prvními slovy ztrapní.
"Je tam hnusně, co?" prolomila nakonec ticho dívka.
"Jo, to je," odpověděl Milan, vděčný, že začala a že se má čeho chytit. "A to to minulý víkend už vypadalo, že bude opravdu jaro."
"No jo," pokývala hlavou dívka, "počasí dělá věci."
A zase bylo chvilku ticho. Teď byl míč na jeho straně, ale on nevěděl, jak začít. Vlastně přemýšlel, jestli jí má vykat nebo tykat. Nakonec se pokusil být neutrální.
"Netušil jsem, že tahle skrýš ještě funguje. Je to doba, co jsme sem chodili."
"No, mě o ní vlastně řekl táta. A já pak zjistila, že sem chodí půlka školy. Vy jste chodil sem na gympl?"
"Ano, ale před třiceti lety."
"To můj táta taky. Jan Keller, maturoval v sedmdesátým osmým." Otočila se na něj a zřejmě očekávala, že by jejího tátu mohl znát. Taky že znal. Páni.
"Honza Keller zvanej Kelly? Chodil o dvě třídy vejš." A přebral mi holku. Mou největší lásku. To už si řekl jen pro sebe. "On pak lítal u ČSA, ne? Měl pilotní diplom už na škole, trávil na letišti celý víkendy." Milan pokračoval v hovoru a přitom přemýšlel, koho si vlastně Honza vzal za ženu. Mohla by tohle být Zuzčina dcera?
"Lítá u nich pořád. Je kapitánem na airbusech. Proto se naši rozvedli. Když táta začal lítat zámořský linky, mámě se nelíbilo, že je pryč třeba tři týdny. Pořád si myslela, že někde nahání letušky." Na moment se odmlčela a začala šmátrat po kapsách. "Rozvedli se, když mi bylo deset."
Vyndala z kapsy plochou krabičku a z ní pak cigaretové papírky a pytlíček s kytkou. Ubalila si cigárko a po očku sledovala Milana, co tomu říká. Co by tomu říkal. V duchu si řekl holka pitomá a tím to pro něj skončilo. Jako by mělo smysl to říkat nahlas.
"To je marjánka," řekla, aby si snad nemyslel.
"No jasně, co jinýho," odpověděl pobaveně.
"Vám to nevadí?"
"Je to tvoje hlava."
Zapálila si růžovou sirkou a chvilku mlčky kouřila. Pak, po jednom vydatném šluku, mu brčko nabídla.
"Ne, dík," řekl Milan. "Tolik šedejch buněk už nemám, abych je mohl zbůhdarma zabíjet. A navíc mám svoje kouření." Vyndal z náprsní kapsy krátký doutník a zapálil si. Chvíli mlčky bafali a pak si začali docela příjemně povídat, hlavně o škole, jaká byla a jaká je teď. Milan poslouchal o profesorech, kteří učili i jeho, také o svých vrstevnících, kteří tam učí nyní, a docela rád se ve vzpomínkách vrátil o těch bůhvíkolik let zpátky.
Nakonec holka seskočila z cihel a mezerami mezi prkny vyhlédla ven.
"Sníh už nepadá," oznámila mu vesele. "A začíná tam modrat."
Seskočil a postavil se vedle ní, aby se také podíval. Pak si ji konečně prohlédl. Vlastně se prohlíželi navzájem. Zuzaně podobná moc nebyla. Zuzka byla drobná zářivá blondýnka s krátkými vlasy a pršáčkem. Tohle byla pěkná, vytáhlá brunetka mírně do zrzava, s nádhernými vlnitými vlasy staženými do načechraného ohonu. Měla veselý, pihovatý obličej a jasné hnědé oči s jantarovými tečkami. Bože, to je hezká holka, řekl si Milan. Měla na sobě hnědé manšestráky a modrou větrovku, stála s rukama v kapsách a se zájmem si ho prohlížela. Viděla stárnoucího cynika se smyslem pro humor, nebo jenom staršího nahrbeného chlápka s krátkými hnědými vlasy, štíhlého a ne moc vysokého, v džínách a vojenské bundě?
Podrbala se pravou rukou na pravém rameni, což vypadalo docela komicky, a řekla: "Musím už jít domů." Řekla to s nepatrným smutkem v hlase, jako by končilo něco příjemného.
"Chodíš sem často?" kul železo, dokud se zdálo žhavé.
"No," pokrčila rameny, "musím chodit na zdravotní procházky nebo jezdit na kole. Když je ošklivo, skončím většinou tady a dám si páva, abych nebyla moc vidět."
"Co ti je?"
"To je kvůli noze."
Nerozváděla to a Milan se neptal.
Stáli venku před skrýší, před okolním světem skryti změtí bezu, trnek, šípků a jiných keřů, o které se nikdo nestaral a které tak vytvořily dokonalou clonu pro vlastní skrýš, což byla stařičká přístavba ke stodole, jednomu z posledních pozůstatků zemědělské části města.
Měli dvě možnosti. Buď vlevo kolem sportovní haly a gymnázia, což byla kratší a frekventovanější varianta, anebo vpravo přes potok k rybníku a zadem okolo trati, což bylo o poznání delší a s malou pravděpodobností, že je někdo potká.
Vydala se k potoku, pomalým krokem a stále s rukama v kapsách. Šel vedle ní, povídali si a Milan zároveň přemýšlel, jestli nedělá hloupost. Nerad by ji přivedl do řečí. Dívku podobné úvahy nejspíš netrápily, vesele vyzvídala drby ze školy z doby jeho působení a na oplátku vyprávěla drby dnešní. Když došli k železničnímu přejezdu, uhnula automaticky vpravo, což nebyl jeho směr.
Když se zastavil, otočila se a tázavě se na něho podívala.
"Bydlím v těch bytovkách za mostem," řekl.
"A já tamhle na sídlišti."
Najednou mu bylo líto se s ní rozejít, bylo mu s ní hezky. Než ale stačil vymyslet, co udělá, dívka ho předešla.
"Tak se mějte hezky," řekla vesele.
"Ty taky, rád sem tě poznal," odpověděl a sám věděl, že to není jen zdvořilostní fráze. Proboha, uklidni se, okřikl se v duchu. Vždyť je jí šestnáct.
"Já vás taky," řekla vážně, "bylo to hezký odpoledne." A dodala: "Tak nashle."
"Ahoj," řekl. Dívka se otočila a svižně odcházela přes koleje do kopce.
Za chvíli na mě zapomene, až potká nějakýho kluka, řekl si v duchu.
Večer měl sto chutí zeptat se Marka nebo Ondry, jestli ji neznají. Nakonec to neudělal, konečně, ani si nemyslel, že by ji ještě někdy potkal ze podobných okolností. Ale když se večer sprchoval, najednou se mu vybavila. Nerozuměl tomu. Co byl s kluky sám, a to už bylo pár let, měl pár žen, starých kamarádek i náhodných známostí, takže sexuální abstinencí netrpěl, a navíc rozhodně nepociťoval, že by byl na zajíčky… Ta holka mu nešla z hlavy. No co, třeba ji někdy ještě potká. Dal si panáka na dobrou noc a šel spát.

Přes týden na ni skoro zapomněl. Potom o víkendu jeli s klukama na chalupu, uklidit po zimní sezóně. Další týden byl tři dny v Německu, dva další dny doháněl resty a ještě v sobotu se měl co ohánět. V neděli bylo nádherné počasí, a tak odpoledne konečně se vším sekl a vyrazil na dlouhou procházku. Vlastně takhle chodil po okolí už léta, ale od loňského podzimu to měl nařízené od lékaře. Většinou ušel tak kolem deseti patnácti kilometrů. V tomhle počasí se na ně vyloženě těšil.
Do města se vrátil pozdě odpoledne. Když obcházel rybník, v dálce na louce objevil postavičku, i z té dálky s rozpoznatelnou rusou hřívou. Šla směrem ke stodole se skrýší. Uhnul, doslova oběhl rybník a rázoval za ní. Když mu to došlo, zarazil se a začal si v duchu nadávat. Nakonec ale stejně k té skrýši došel a vlezl dovnitř.
Nikdo tam nebyl. No vidíš, pitomče, řekl si v duchu. Ona tak na tebe bude čekat. Byl po těch dvaceti kilometrech uondaný, tak si sedl na cihly a chvíli jen tak seděl a dumal. Nebyly to špatné časy, když sem chodili s klukama. A s holkama. Tenkrát tady sice nekouřili marjánku, ale i tak tu někdy bylo veselo.
Venku uslyšel kroky. U vchodu se zatmělo a vrzla dvířka. Tentokrát měla na sobě šedou plstěnou bundu, tmavomodré triko a džíny. Zarazila se, když ho spatřila, ale krásně se usmála, když ho poznala. Vyhoupla se vedle něho a hned vytáhla tu svou placatou krabičku.
Začali si povídat, jako by přestali před chvilkou, anebo vůbec nepřestali. Jmenovala se Kateřina a nebyla to Zuzanina dcera. Milanovi spadl kámen ze srdce. I když, jako by na tom vlastně záleželo. Spíš ho zaujalo, že chodí do ročníku s Ondrou. Sice do béčka, ale znamenalo to, že jsou stejně staří. Nebo je spíš mladší, protože Ondra se narodil v říjnu. Nakonec se rovnou zeptal. Před dvěma měsíci jí bylo šestnáct. V duchu se proletěl svým životem, když mu bylo také tolik. Pane jo, řekl si. Už jsem vážně starej.
Povídali si asi hodinu a Milan s překvapením pociťoval, jak je mu s ní dobře.
Nakonec Kateřina seskočila z cihel a přešla k protější stěně, aby se mezerami mezi prkny podívala ven. Přešel za ní, podíval se vedlejší mezerou, a když to děvče stálo tak blízko, objal je kolem ramen. Překvapeně se narovnala a podívala se mu do očí. Ale ve tváři neměla nesouhlas, tak ji lehce přivinul k sobě a objal i druhou rukou. Nakonec ji políbil na čelo, na nos a potom konečně i na ústa. První polibek byla spíš kamarádská pusa. Druhý byl o něco vášnivější a třetí už byl jazykolam. Chvilku se líbali a pak se začali navzájem hladit. To už šlo samo. Měla podprsenku, Milan dlouho neotálel a našel vzadu zapínání. Když ji rozepnul, přesunul ruku na hrudník a dlaní podprsenku odsunul nahoru. Ňadro se malinko zdvihlo a pak mu vklouzlo do dlaně. Zastavil se v něm dech a měl co dělat, aby se nerozklepal něhou a touhou. Nakonec dojetí překonal, ale touhu ne. Bylo teplo, tak začal Kateřinu pomalu svlékat. Bundu, potom tričko i s podprsenkou. Byla to krásná holka. Ale jak ji svlékl a ona tam stála jen v džínách, uvědomil si hloupost téhle situace. Mohl tam kdokoli přijít, bylo tam přeci jen trochu vidět dovnitř a asi i slyšet ven. Roztoužení najednou bylo to tam a vrátil se opatrný rozum. Dívka to okamžitě poznala.
"Děje se něco?" zeptala se tiše.
"Ne, ne," odpověděl a znovu ji objal. Ale kouzlo už bylo pryč. Snad proto, že pod tričkem a bundou byla její kůže horká a voňavá a nyní rychle vychladla. Už to prostě nebylo ono.
"Raději se oblékni," řekl a podal jí podprsenku. Podprsenku vzala do ruky, ale pak ji pečlivě složila a strčila do kapsy u džínů. Prsty si zahákla za lem kalhot a řekla trochu ostře: "Hele, co se stalo, smrdí mi z pusy?"
Moc jí to slušelo. Světlá pleť, hroty malých ňader bojovně vztyčené nad malými, jemnými dvorci, temné oči v pěkné a půvabné tváři a rusé vlasy na ramenou.
"Ne, to ne," rozesmál se. Objal ji a hluboce políbil, aby jí dokázal, že v tomhle tedy problém skutečně není. Podal jí tričko a ona ho po krátkém zaváhání přijala a oblékla se. Bylo dlouhé, tak si rozepnula kalhoty, stáhla je na stehna, urovnala tričko a kalhoty zase natáhla a zapnula. Měla bílé kalhotky a tmavé chloupky, které tu a tam vykukovaly ven.
"Jsem na tebe moc starej," řekl náhle, aby se pokusil vysvětlit své počínání.
"To je blbost," zdvihla hlavu. "Nesmrdíte, nemáte blbý kecy…" Natáhla si bundu a přehodila vlasy přes límec. Pak z kapsy vyndala hřeben a ozdobnou gumičku. Gumičku mu podala, učesala se a pak si ji od něj zase vzala a stáhla si vlasy do ohonu.
"Teda mě je jedno, s kým se líbám, když je mi to příjemný."
"Jsi panna?" zeptal se a sám se toho trochu zalekl. Podívala se na něj zpříma, malinko zaváhala a pak řekla: "Ne, nejsem. A jestli čekáte, že se mi to nelíbilo, tak teda líbilo a moc. A líbí se mi to furt."
Vrazila si ruce do kapes a vyčkávavě se mu dívala do tváře. Zrozpačitěl. Nakonec vzal svůj batoh a vyšel z přístavku. Vyšla za ním a oba automaticky zahnuli k potoku. Měl na ni asi tak sto otázek, nepoložil ani jednu.
Nakonec se loučili u šraněk jako posledně. Chvilku tam stáli, oba rozpačitě, jako by měli strach navrhnout tomu druhému schůzku. Nakonec to Milan nevydržel, rozhlédl se a políbil ji. Krátce a prudce ho objala. V očích měla tolik očekávání, že podlehl.
"V sobotu v pět?" řekl tiše. Krásně se usmála, až jí v tváři zasvítily bílé zuby, a pohodila vesele hlavou.

***

Přišel domů a za nic nestál. Kluci byli na basketu, doma zůstala jenom kočka. Osprchoval se, dal si panáka a začal pomalu připravovat večeři. Přitom na ni neustále myslel. Pořád si říkal, do jakého nesmyslného podniku se to pouští. Byla krásná, chytrá, příjemná, jenže na něj asi přeci jen mladá. Cítil na sobě ten hloupý nános předsudků a společenských konvencí. Kdokoli jiný by ji prostě v té kůlně přeřízl a oba by mohli být spokojeni. Možná. Nebo taky ne. Očekávala víc, než jen sex? Chytré hovory se starším pánem? Nebo peníze? Při téhle myšlence se zalekl, ale pak ji rychle opustil. Ne, to by jí asi křivdil. Nicméně, pomalu docházel k závěru, že v sobotu do skrýše nepůjde.
V pondělí ani v úterý názor nezměnil, spíše si jej potvrdil. Vykašle se na to. Holka bude možná trochu naštvaná, ale pak na něj rychle zapomene. Ve středu našel na rohožce hromadu bot a z Ondrova pokoje slyšel hlas jeho spolužáka Martina. Pověsil sako a šel tu bandu pozdravit. Její hlas zaslechl, když bral za kliku. Už nestihl dveře neotevřít, ale dala mu aspoň vteřinu čas. On jí nedal nic. Naštěstí seděla u okna, takže jí kluci neviděli do tváře, když otevřel dveře. Její překvapení by se dalo nabírat lopatou. Pozdravil se se všemi a dal si záležet, aby mluvil normálně, nezávazně.
Asi po půlhodině cvakly dveře a slyšel Ondru, jak říká: Tyhle dveře a tady je potom koupelna. A její tiché poděkování. Na nic nečekal a šel do koupelny. Přišla za chvilku. Usmála se, když ho našla sedět na vaně, umyla si způsobně ruce a byla potichoučku, když ji objal.
"Já mám nápad," řekla tiše, když nabírali dech. "V sobotu jsem sama doma."

Milovat se s ní byla nádhera. Moc toho neuměla, ale měla ze sexu očividnou radost a ráda poznávala nepoznané. Milan si zpočátku připadal v holčičím pokoji trochu nesvůj. A navíc ho Kateřina uzemnila, hned jak vešel do bytu. Přivedla ho do svého pokoje, kde na modrém koberci byla válenda, křeslo, psací stůl s počítačem, starý krásný prádelník a dubová skříň vedle pianina, a svlékla se donaha.
"Chcete se osprchovat?" zeptala se vesele.
Po tom, co si několik dní různě představoval, jak to bude probíhat, mu tahle její rychlost vzala dech. A taky to, že mu pořád ještě vykala. Ale to jí snad brzy přejde, pomyslel si. Svlékl se také a šel za ní.
Začali nasucho v koupelně polibky a mazlením, pokračovali pod sprchou vzájemným mydlením a skončili v posteli. Po hodině tělocviku Katka najednou odpadla a začala mu usínat na rameni. Nakonec spala jako nemluvně v posteli s plyšovým medvědem a Milan si v křesle četl Mauglího.
Ve středu přišla za klukama. Vysvětlit něco o počítači. Když zazvonila a vešla dovnitř, voněla deštěm, zářily jí oči a rovnou z voleje ho objala. Zula se, svlékla a on si uvědomil, že kluci v pokoji zřejmě neslyšeli zvonek. Najednou ji popadl a vtáhl do ložnice, která byla hned za dveřmi do bytu. Ještě sebral její boty a bundu a obojí schoval. Zmocnil se jí divoce, ale tiše. Nakonec leželi pod peřinou a mazlili se. Když se potom oblékla a věci si opět uložila v předsíni, musela se trochu vydýchat, aby kluci nic nepoznali.

Bylo to krásné jaro. Milan si připadal, jako by mu bylo zase sedmnáct. Scházeli se v lese, milovali se na sluníčku a stavěli na potoce přehradu, scházeli se v jeho bytě, u rybníka, ve starém sadě za tratí…
Byla radost ji milovat a byla radost si s ní povídat a ukazovat jí svět. Byla chytrá, citlivá, vnímavá. Měla ráda jeho muziku a nevnucovala mu svou. Líbil se jí Mozart a Beatles, hrála mu Chopina a Brahmse a vydržela poslouchat Orffa. Milan stále čekal jakési vystřízlivění z toho vztahu, opakoval si, že je příliš mladá, nechápal, jak si mohou intelektuálně rozumět. Ale rozuměli si.
Na konci června šel k lékaři na kontrolu se srdcem. Svědomitě šlapal po jedoucím chodníku, nechal si natočit EKG, také mu proklepali hrudník. Když se oblékal, doktor si zatím prohlížel výsledky laboratorních testů.
"Hele, ty jsi docela ve formě," prohodil uznale.
"No musím říct, že se cítím podstatně líp než na podzim."
"Na podzim ses necejtil nijak, tos byl v komatu. A dej si bacha, abys do něj zase nespad, víš, že nemáš kouřit."
"Vždyť já nekouřím. Já jsem náhodou vzornej pacient."
"No jasně, a ten nikotin v krvi máš z ovocnýho čaje," durdil se doktor. "Brácho, já sem tlustej, ale chytrej. Máš smůlu. Kolik toho vykouříš?"
Milan pokrčil rameny: "Tak dva tři doutníky za tejden. Krátký, halfkorony."
"No jestli nekecáš, tak to ještě jde. Ale neblbni s tím. Cigarety nekouříš?"
"Ani jednu," zavrtěl Milan hlavou a konečně se dooblékl. "Já jsem opravdu vzornej pacient, až na ty čvaňháky. A fakt se cejtím o dost líp než loni, procházky dělaj divy," řekl Milan a obul si boty. "Procházky a zábavnej tělocvik."
"No vidíš, já ti vždycky říkal, naraž si nějakou mladou holku a ona tě z toho dostane. Kolik jí je?"
"Šestnáct."
Doktor zalapal po dechu.
"Ty ses zbláznil! Já myslel mladou, ale ne dítě."
"A proč? Já jsem svobodnej a ona má lovnou míru. Přečti si Blesk. Tam je takovejch vztahů na každý stránce dvacet."
"Ale to je tady v Praze, chlapče. Tady se to ztratí, lidi se neznaj. Ale tam u vás v Balíkově musíte bejt bezva pastva pro drby. A navíc si porušil jednu základní zásadu. Nechrápat s holkama, který sou mladší o víc než patnáct let."
"Proč?"
"Protože riskuješ, že můžeš bejt její táta."
Milan vyprskl smíchy. "Brácho, ty si vůl." Uvolněně se oba smáli průpovídce, kterých měl Honza vždycky dost v zásobě. Ale Milan pak poněkud zvážněl a vrátil se k tématu. "S její mámou jsem naštěstí nic neměl. A jinak…Nešil, tak horký to zas není."
"To doufám. Buď na tohle opatrnej. Šoustat můžeš, ale nerváky si odpusť. Nerad bych tě zase operoval. Řezat bráchu není žádnej med. I když je nevlastní."
Honza bručel, ale usmíval se. Vždycky dával najevo, že byl na světě dřív. Měli společného tátu, který se s Honzovou maminkou rozvedl, když mu byl rok. Nějak jim to nešlo. Pak se znovu oženil, ale s bývalou ženou zůstali kamarádi, i když se potom také provdala. Vydělaly na tom děti. Honza dostal bratříčka a Milan dvě sestry. Všichni dohromady měli dva táty, dvě maminky a čtvero babiček a dědečků a všechny je milovali. A k tomu hromadu strýců a tet, bratranců a sestřenic, takže o prázdninách jich bývala pěkná tlupa.
Milan se díval z otevřeného okna do rozpáleného parku a vzpomínal na dětství. Byly to krásné časy. Jenže kde jsou?
"Ještě je to tajemství, nebo jste to už zveřejnili?" zeptal se Honza. Svých sto dvacet kilo měl s námahou poskládaných za stolem a mrskal knírem.
"Ještě je to tajemství. Ale já se s ní na veřejnost nebojím. Proč taky?"
"Hele, nejsi blázen? Uvědomuješ si, že až se to prolákne, tak tu holku ukřižujou?" Brácha začínal mluvit docela naléhavě a podrážděně.
"Proč jí, proč ne mě?"
"Morálka paní Dulské," odpověděl Honza. "U chlapa je normální, když si občas skočí s malou holkou, taky co by si na tobě vzali? Ale ona bude za kurvu. Ještě po dvaceti letech jí to někdo vpálí." Byl naštvaný. Zcela zřetelně byl naštvaný. Povzdychl si a dodal: "Dáš si kafe?"
"Já smím kafe?" podivil se Milan.
"Vod doktora jo," odsekl Honza, vstal a dal se do díla. Chvilku čaroval s hrnky a konvicí a Milan se zatím díval z okna. Samozřejmě že tohle věděl. Bylo mu jasné, že jejich vztah Katku ohrožuje. Taky už přemýšlel o tom, jak to zlegalizovat, i když mu bylo jasné, že je to nesmysl a že nejspíš dostane košem, když s tím nápadem za Katkou přijde. Ale měl ji rád, hluboce ji miloval, nebo si to aspoň myslel, a v koutku duše si říkal, jak by bylo krásné s ní žít. Ale byla to blbost.
"Já vím, že je to blbost," řekl nahlas a otočil se do místnosti. "Jenže nevím, jak z toho ven."
"Bude dělat trable?"
"Ne, myslím, že ne," odpověděl. Zamíchal kávu a opatrně usrkl. "Ale já o ní nechci přijít."
"Brácho, ty si vůl." Honza odevzdaně zavrtěl hlavou. "Co s ní chceš dělat? Tajně si jí vydržovat? Nebo přivést klukům novou maminku? Vždyť je o dva roky mladší než Marek."
"Ale to já přece vím, doprdele." Hlavní důvod, proč to tajil. Byla to Ondrova spolužačka a Milan si neuměl představit, co mu Ondra řekne, až se to dozví.
Honza držel šálek kávy v obou rukou s lokty opřenými o stůl a díval se na bratra skrz obláčky páry. "Hele, nám sem choděj holky ze zdrávky, některý z nich moc pěkný a šikovný, takže chápu, že sex s takovou šestnáctkou může bejt hodně zajímavej, ale mentálně ti přece nemůže stačit?"
Milan se usmál: "Máš sedmnáctiletou dceru a ta ti, pokud vím, mentálně stačí až až. Konec konců si vzpomeň na loňskou dovolenou na chalupě u Martina. Hlavně na tu procházku s jejich Lubošem."
Luboš byl jejich společný synovec. Loni mu bylo patnáct, zrovna se začal učit pátý cizí jazyk, krásně hrál na violoncello, na které celé dny usilovně cvičil, měl jasno v tom, že chce studovat medicínu, a dokázal s nimi hodiny celkem fundovaně diskutovat na témata, o nichž se jim v jeho věku ani nesnilo.
"Luboš je zázrak přírody," pokrčil Honza rameny. "Ale jestli je ta tvoje holka stejně geniální, tak to chápu. Ten nám intelektuálně skutečně stačí. Pokud nás už dávno nepředběh."
"Kačka asi není geniální, i když na rozdíl od mých kluků má samé jedničky, ale mě na ní vábí něco jiného. Hlavně její zájem. O svět okolo, rozumíš? To Ondra ani Marek v sobě nemají. Vždycky cítím, když se o něčem bavíme, tu dychtivost poznávat svět. Ona se učí nejen dobře, ona se učí ráda, a to jsem u kluků nepoznal." Odmlčel se, aby se napil kávy.
"Ty víš, že kluci jsou fajn," pokračoval, "ale pořád mám u nich trochu pocit, že je obtěžuju. Už jenom tím, že jsem." Poslední slova zněla trochu zahořkle. "U Kačky tenhle pocit nikdy nemám," dodal nakonec.
"To je nejspíš tím, že není tvoje dcera," odpověděl Honza. "Kluci se prostě chovají jako děti k rodičovi. To mám doma stejný a my jsme nejspíš nebyli jiní. Je to tvoje milenka, tak se prostě chová jinak."
"Ale ona se nechová ani jako milenka. Zaplaťpánbu."
"A jaká je v posteli?"
"Učenlivá."
Honza vyprskl smíchy: "Tak to ti závidím."
"Naraž si mladou holku," poradil mu s úsměvem Milan.
"A Jiřina mě zabije." Honza dopil kávu a cinkl šálkem o talířek. "Náhodou jsem to zkusil."
"Ale?"
"Sex je mocná čarodějka," řekl Honza jakoby na vysvětlenou. "Ale musím říct, že to se zrovna nepovedlo. Teda v posteli docela dobrý, a o tu mi ze začátku šlo nejvíc, ale pak se začaly vkrádat takový věci jako strach z prozrazení, celková nepatřičnost a divnej pocit v tom smyslu, že nemám co šoustat holku, která je o tři měsíce mladší než moje dcera. Vrchol byl, když mi jednou večer sedla do auta a chtěla vyzkoušet z biologie. Tak sem to utnul."
"Aha, takže ty výhrady k mýmu chození s Káčou máš z vlastní praxe," s jistým pochopením v hlase prohodil Milan.
"Jasně," odpověděl Honza. "Ber to jako radu staršího, chytřejšího a zkušenějšího bratra. Skonči to, než se stane nějakej malér."

***

To bylo v pondělí. Ve středu se kluci pohádali. Připravoval večeři a přes dveře poslouchal jejich vzrušené hlasy. Naštěstí se neprali, a tak nemusel zasahovat, ale nakonec Ondra vztekle práskl dveřmi a odešel z bytu. Milan zavolal Marka do kuchyně.
"Můžeš mi vysvětlit, o co šlo?" zeptal se ho a snažil se o laskavý a klidný tón.
"O jednu blbou holku," odpověděl nevrle Marek.
Když táta jen zdvihl obočí, neochotně pokračoval: "K nim do béčka chodí nějaká Kellerová, taková docela hezká holka. Jenže kráva." Z Markova hlasu bylo slyšet opovržení. "Možná ji znáš, párkrát u nás byla. Já to s ní dneska zkusil, jenže mě poslala rovně a navíc po mně vystartoval Ondra, protože jí miluje. Je to blb, stejně s ní nic není." Nalil si džus a odešel do pokoje.
"No doprdele, to snad ne!" řekl si tiše Milan a mrštil utěrkou do dřezu.

Řekl jí to za pár dní v sobotu. Bylo před prázdninami, kluci se jeli na celý den koupat. Katka přišla hned ráno, milovali se v posteli, ve vaně a na gauči. Uvařili si oběd a milovali se na koberci. Teď seděli na zemi, vyhřívali se na sluníčku a bylo jim krásně. Vlastně jen jí, Milan sbíral odvahu. Nakonec to ze sebe vyklopil, všechny své obavy a strachy, aby ji nedostal do problémů. Co by tomu řekli její rodiče, jeho synové, lidi okolo… Praštila ho tak rychle, že nestačil vůbec zareagovat. A sotva dostal jednu ránu, přiletěla další. Vrhla se na něj a mlátila ho hlava nehlava a on se ani nebránil. Jenom se schoulil do klubíčka a čekal, až se to přežene. Nakonec, je to pěkné, když vás mlátí nahatá holka a kozičky se jí při tom třepou. Milan si vzpomněl na Natelyho děvku z Hlavy XXII a málem se začal smát.
Konečně přestala. Zhroutila se na něho, to její pěkný zpocený tělo, a nakonec ho ještě vší silou praštila do ramene.
Ležela na něm, proto se opatrně, aby ji neshodil, pohnul tak, aby ji mohl vzít do náruče. Položil ji na zem a položil se na ni. Podíval se jí do uplakaných očí a řekl: "Káčo, neblázni, není to konec světa." A políbil ji.
Vstal a díval se, jak tam leží nahá v paprscích slunce. Na zádech, nohy od sebe, ruce rozpažené. Jako hvězda. Přišla kočka a začala ji očichávat. Šel uvařit kafe.
Když přinesl kávu do pokoje, už nebrečela. Seděla na bobku a hrála si s kočkou. Slunce jí běhalo po nahých zádech a zářilo ve vlasech. Vypadala jako malý faun. Pak vstala, přešla ke stolku a sedla si. Chvilku koukala do hrnku, potom vzdychla a zeptala se:
"Řekni mi, jsem blbá?"
"To určitě ne," odpověděl rozhodně.
Chvíli mlčela a pak potichu řekla: "Chtěla bych tě za manžela."
"Tak to nejsi blbá, ale blázen."
Měla smutné oči, když se na něho podívala. Smutné a vážné.
"Káčo, neblbni, ty přeci nemáš co žít se starým chlapem. Co já ti můžu dát? Za chvíli budu nerudnej a nemocnej dědek a co ty? Ztratíš kvůli mně dětství i mládí. Přece to nemyslíš doopravdy? Co bys se mnou dělala?"
"Myslím to doopravdy," odpověděla vzdorovitě, ale měla přitom slzy na krajíčku. "Vždycky jsem měla pocit, že to myslíš vážně a že se mnou chceš žít."
No pane jo, pomyslel si Milan. Teď poprvé vypadala jako malá holka.
"Je ti šestnáct. Chodíš do školy. Tvůj táta by mě zabil, kdyby to věděl."
Znovu se na něj podívala těma svýma smutnýma očima a pak vztekle třískla lžičkou.
"Ale já to přece vím, do hajzlu." Zadrhl jí hlas a v očích měla slzy. "Pořád čekám, kdy mi to řekneš. Že je konec… Já sem to říct nechtěla, bála sem se… A teď… Doprdele, já s tím nechci přestat, mám tě ráda, krucifix."
Vstala a rozzuřeně přecházela pokojem. Občas do něčeho bouchla. Milan zatím seděl a čekal, až se vyzuří. Nevyzuřila se. Zastavila se nad ním, chtěla něco říct, ale zalykala se hněvem a pláčem. Nakonec vybuchla.
"Tak si vyliž prdel! Už mě nikdy neuvidíš! Blbče!"
Vyrazila to ze sebe s takovým vztekem, že se málem udusila, otočila se na patě a utekla z pokoje. Myslel, že se jde obléci, ale zamířila rovnou do předsíně a oblečení nechala na hromádce u koupelny. Vyletěl za ní. Do předsíně vběhl zároveň s prásknutím dveří od bytu. Popadl klíče a pelášil za ní po schodech, jak ho pánbůh stvořil, a modlil se, aby nikoho nepotkal. Doběhl ji dole u vchodu a to měl kliku, protože před ním chtěla utéci. Už byla skoro venku na ulici. Popadl ji za ruku a vtáhl dovnitř.
"Pust mě!" křičela.
"Káčo, neblbni, si nahatá," houkl na ní.
Chtěla mu něco odseknout, když jí to došlo.
"Ty vole!" chytla se za hlavu. Utíkali do bytu, zavřeli za sebou dveře a začali se řezat smíchy.
Stáli v předsíni, chvilku se smáli a pak ji objal. Políbila ho tak vášnivě, až v něm vzbudila prudkou erekci. Přimáčkl ji na zeď, divoce líbal a pak ji zvedl do náruče a odnesl do ložnice. Cestou si pobaveně pomyslel, že chodit s mladičkou holkou není špatné, je jako pírko. Jenže když ji položil do postele, plakala.
Ležela pod ním, tekly jí slzy jako hrachy a Milan najednou nevěděl, co má dělat. Sklouzl z ní, položil se vedle, díval se, jak pláče, a čekal, až přestane. Prudce ho objala a vzlykala mu do ramene.
Po chvilce se přeci jen uklidnila, posadila se a prohrábla si vlasy. Díval se na ni odspodu a hrozně po ní toužil. Bylo to i vidět.
Podívala se na jeho penis a vzdychla.
"Vždyť mě chceš," vzlykla.
"Káčo," řekl vyčítavě. "Ty přece víš, o co mi jde."
Pokrčila rameny, vstala a vyklonila se z otevřeného okna.
"Tvé mamince je devětatřicet a je to krásná, půvabná ženská. Až tobě bude třicet devět, mě bude jednasedmdesát. Budu starej dědek."
Prudce se otočila, sedla si k němu a řekla: "Ale na tom přeci nezáleží. Já třeba miluju svýho dědu, je mu sedmdesát, a klidně bych se s ním vyspala, kdyby to šlo. To přeci vůbec nevadí, kolik ti je." Bylo to naivní, ale vášnivé a krásné. Chtěl nějak překonat dojetí, které se ho hrozilo zmocnit, a tak řekl:
"Hele, ty jsi na staříky? Teď to chápu."
Dostal facku, až se mu zatmělo před očima. Zuby mu cvakly o sebe, v hlavě mu hučelo a dost to bolelo. A dost se naštval. Ale když zaostřil a viděl její výraz, tolik bolesti v tváři, objal ji a přitiskl k sobě.
"Kačenko, nezlob se. To jsem nechtěl."
Ještě chvíli leželi, pak vstal a šel do kuchyně pro něco k pití. Cestou si oblékl šortky a tričko, nalil z lednice džus pro sebe i pro ni a odnesl jí ho do ložnice. Postavil sklenici na stolek a díval se na ni. Na krásnou mladičkou dívenku, jak leží v jeho posteli a brečí do polštáře. A najednou mu to došlo. Vždycky chtěl dceru a byl trochu zklamaný, když se narodili dva kluci. Měl je rád, hluboce a nadevše rád, ale teď si uvědomil, že vždy, když se mu zalíbila nějaká mladá dívka, ať už jí bylo osmnáct nebo osm, přemýšlel v skrytu duše o tom, jak by bylo krásné mít takovou dceru.
Pozorovala ho. Už neplakala, hlavu měla položenou na pažích a z jejich stínu se jí blýskaly oči. Začal jí pomalu, zprvu rozpačitě a nešikovně vyprávět, na co právě myslel. Zpočátku poslouchala zaraženě, ale potom ji to zaujalo. Mluvil, mluvil a mluvil. Kateřinka tiše ležela a poslouchala, občas se na něco zeptala. Nakonec ji políbil na rameno a šel do kuchyně udělat něco ke svačině.
Nakrájel cibuli, rajčata a papriky, přidal istambul a smíchal to dohromady. Katka přišla, zrovna když do toho přimíchával olivový olej. Měla na sobě kalhotky a tričko, umytý obličej, ale oči zarudlé. Políbila ho na tvář a objala.
Sedli si ke stolu a pustili se do salátu.
"Je dobrej," řekla Katka s plnou pusou. "Já mám takovýhle salát moc ráda. Ale máma dělá většinou jen hlávkový nebo okurkový se sladkokyselou zálivkou bez oleje."
Stejné saláty dělala Milanova maminka. Začali rozebírat různá jídla podle toho, jak je kdo dělá, a docela příjemně se bavili. Milan se nakonec uklidnil a spokojeně se díval, jak se Kačenka cpe. Nakonec odsunula prázdný talíř, opřela se v židli a podívala se na něho. A bylo po klidu.
"Takže konec?" zeptala se a hlas se jí maličko třásl.
"Víš, že moji kluci se kvůli tobě málem poprali? Ondra tě asi miluje."
Najednou nevěděla, co říct. Pak přikývla: "Já vím… Já vůbec nevěděla, co mám dělat. Ondra je fajn…" Byla najednou rozpačitá, nevěděla, kam s očima. Pak zvedla hlavu a oči měla plné smutku. Jenom se tak nešťastně dívala…
Umyli nádobí a Milan ji doprovodil domů. Cestou si kopali kamínek a bylo jim docela příjemně. Na kraji sídliště se k němu otočila a tiše řekla: "Tak jak?"
Pokrčil rameny.
"Chceš pusu?" zeptal se.
"Tady a teď?" řekla a smutně se usmála. Rozhlédla se po domech okolo a oknech v nich a pak odpověděla: "Ne. Schovám si ji na jindy."
"Tak…" řekl rozpačitě, "třeba se někdy potkáme."
"Až tě potkám, tak se zblázním."
"Já taky," odpověděl smutně.
Jenom přikývla a řekla: "Tak já jdu. Báby už čuměj." A ukázala očima na dům nad nimi. Vykročila ulicí, ale najednou se rozmyslela a otočila.
"Mildo…"
"Copak?" řekl, když viděl, jak se zarazila.
"Chtěla bych být tvoje dcera." A zmizela za keři.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janea Janea | 13. března 2011 v 3:06 | Reagovat

Povídka mě příjemně překvapila. Působila na mě mile a vřele. Bála jsem se od začátku, co z toho setkání starší muž-mladá děucha vzejde, naštěstí se mé hororové představy nevyplnily.
Je to uvěřitelné a řemeslně dobře zvládnuté. Dobře se mi to četlo a chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Vlastně si říkám, že je to nějak moc reálné... neměla bych se ptát, ale... je možné, že jste se inspiroval vlastním životem? :) Pokud ne, tak já se rovnou přiznám, že jsem něco podobného zažila... Takže mě ten konec dojal.

Jen jedna maličkost. Popisujete (hlavně v dialogu, kdy to Milan sděluje svému bratrovi), že byla chytrá a zajímala se. Je škoda, že tam není scéna (nejlépe v první části), ve které by se nějak výrazně projevily tyto její vlastnosti. Více prostoru věnujete vykreslení její nevázanosti (připomněla mi mou kamarádku bývalou feťačku a punkerku, a to není zrovna ta správná asociace:)). Ve třetí části je to chvilkami spíše Humbertova Lolita a chvilkami sadistka (jak ho furt mlátí! že se on nechá!), to první je v pohodě, ale za to druhé bych ji vyfackala.

Klidně to v té vítězné 15 mohlo být.

2 shpalek shpalek | E-mail | 13. března 2011 v 17:47 | Reagovat

Mohlo být, ale není. Takový je život. :-)
Díky za připomínky, to s tou chytrostí tam trochu je, ale jen malým náznakem. Já nevím proč, ale vždycky píšu takhle úsporně. Nicméně jsem moc rád, že se vám to líbilo.
P.S. Není to moje prožitá zkušenost, kdyby byla, tak bych o tom asi psát takhle nedokázal, mimo jiné proto, že by se v tom druhá strana mohla poznat. :-)

3 Janea Janea | 13. března 2011 v 18:39 | Reagovat

Teď mě možná osvítilo... nevystupuješ náhodou ještě i pod přezdívkou Q?

4 Shpalek Shpalek | 13. března 2011 v 19:13 | Reagovat

Ne! :-)

5 Janea Janea | 13. března 2011 v 19:19 | Reagovat

Aha, tak neosvítilo :D

6 Iri Novak Iri Novak | 18. března 2011 v 17:44 | Reagovat

Četlo se to jedním dechem, ale porad jsem cekala nejakou neocekavatelnou komplikaci.) Takhle to bylo prijemny, mily, ale doufala jsem v neco vic. Kazdopadne napsane super, nestacim se divit, kolik je tu talentu a musim priznat, ze u cteni finalovy patnactky jsem ten pocit nemela...mozna jen krivda, nevim.)

7 shpalek shpalek | 18. března 2011 v 21:30 | Reagovat

Díky za komentář, potěšil. Já vím, že to nemá nějak třeskutou pointu, v zásadě šlo o to, proč (mimo jiné) chodí starší páni s mladejma holkama. :-)

8 unusual summer dresses unusual summer dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 10:56 | Reagovat

I wanted to say that it's nice to know that someone else also mentioned this as I had trouble finding the same info elsewhere. This was the first place that told me the answer. Thanks.
http://www.isdress.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama