12.Cink - Pachatel neznámý

11. března 2011 v 9:00 | Katrine |  Prvních 100 povídek
dvanáctá...

Pachatel neznámý
Hospodská strava mu už začínala lézt krkem. Dnešní oběd mu ale překvapivě docela chutnal. Po jídle se zavřel ve své kanceláři, zkontroloval nové maily a nachystal si diktafon. Nechtělo se mu. Vůbec. Nejraději by si dal šlofíka. Sklenička dobře vychlazeného piva by také nebyla k zahození. Znuděně si otevřel sběrák*, vytáhl si protokol o zasedání, rozsudek z kraje a odvolání obžalovaného a státního zástupce. V poznámkách si vyhledal, kde skončil, a co už má hotovo. Nebyla to žádná sláva.
"Napadeným rozsudkem Krajského soudu v… ze dne… spisovka… byl obžalovaný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h). Jo, to by bylo." Odškrtl si bod.
Na nahrávacím zařízení zmáčknul "REC" a pokračoval v diktování rozsudku. "Navazuje na trestný čin - čárka kterého se měl dopustit tím čárka že dne 17. 5. 2009 mezi 19:00 a 19:40 hod. s úmyslem usmrtit fyzicky napadl svoji matku…"
Úplně mu vyschlo v ústech. Rychle se však vzchopil. Je to už hodně dávno.
"Napadl svoji matku tím způsobem čárka že ji tloukl pěstmi do oblasti hlavy," tupý náraz do hlavy o zeď, "rdousil rukama a nakonec přesně nezjištěným způsobem bodně-řezným ostrým nástrojem čárka nejspíše nožem čárka zaútočil na přední plochu krku. Údery rukou jí způsobil prokrvácení měkkých pokrývek lebních v pravé i levé čelní krajině a vlevo i ve spánkové krajině včetně lehkého prokrvácení obou spánkových svalů." Zlomenina 3.-6. žebra. "A dále poranění měkkých tkání pravého oka rdoušením čárka poté prokrvácení měkkých tkání levé poloviny krku čárka zejména zlomeniny velkého rohu jazylky vpravo a obou horních rohů štítné chrupavky a bodně-řeznou ránou krku protětí cévních pletení," v průměru dvanácticentimetrový otvor v hrudi, "a svalové partie přední plochy krku i štítné chrupavky čárka kdy právě posledně zmíněné zranění bylo bezprostřední příčinou smrti poškozené čárka která na místě zemřela. Tuto pak zabalil do dek čárka ovázal provázkem a ukryl v lůžkovém prostoru postele." Nechirurgické vyjmutí srdce z hrudního koše pomocí ostrého předmětu, nejspíše nože.
Slzy se mu vpíjely do drahých kalhot. Vypnul diktafon a rozvzlykal se nahlas, jakousi obyčejnou zapisovatelku to nemusí zajímat. Vztekle praštil pěstí do stolu. Několik listů a propisek nadskočilo. A znovu. A ještě jednou. Prudce máchl rukou a shodil všechny věci na zem. Neulevilo se mu. Vstal a ze skříňky vytáhl láhev pro stavy nouze. Vykašlal se na skleničky a napil se přím z lahve. Zamkl dveře, protože ten jeho výstup určitě musel někdo slyšet. O společnost nestál.
Případem se zabýval už celé týdny. Studoval spis, vedl jednání, ale zatím takto nikdy nereagoval. Myslel, že už se ho to vlastně netýká. Případ odložen jako vražda. Pachatel neznámý.
~~~~~
Tušil, že něco nebude v pořádku. Z dospělých tomu nikdo nevěnoval pozornost, ale on si toho všímal už od první třídy. Od prvního většího setkání se společností a nutnosti začlenění se do ní. Už dříve vídával děti v radostném objetí svých příbuzných. I jeho matka jej k sobě často pevně tiskla, hladila po líci a neustále opakovala, jak jej "maminka miluje". Ačkoli nechápal, proč to divadlo. Že by jen potřebovala dokázat, že není neschopná, vykoupit si jeho přízeň sladkými slovy a gesty? Očekávala něco nazpátek? Protože když to řekla otci, dostala novou kabelku, nad níž se již měsíc rozplývala před výlohou obchodu. On jí nemůže dát to málo, co má naspořeno v prasátku. Nebo ano? Naopak pokud přišel s tímto vyznáním otec za ní, rozhihňala se - jemu se hihňání nelíbilo -, dali si pusu (to se pokaždé zašklebil) a večer, hned po večerníčku, kdy jej uložila do postele, vzala otce za ruku a odešla s ním do jejich pokoje, kde si asi museli ubližovat nebo se lechtat, protože se odtamtud ozývaly podivné zvuky. Buď matka vykřikovala anebo otec hlasitě fuňel.
Ovšem jeho kamarádi na hřištích sami a dobrovolně vbíhali s úsměvem rodičům do náruče, nebo s pláčem, když si rozbili koleno, aby jim jej pofoukali. Záhy pochopil - údajně byl odjakživa inteligentní dítě - že vlastně spoustu úkonů jako mluvení, jedení příborem nebo otravné čištění zubů, ho naučil někdo jiný. Opičil se a získal onu schopnost. Umínil si, že to bude muset dohnat. Asi někde nedával pozor, ale přijde tomu na kloub.
Zároveň neměl rád, když se někdo opičil po něm. Třeba ta culíkatá holka, která za ním pořád lezla. Když si stavěl hrad z písku, začala ona stavět taky, nebo když s kluky hráli fotbal, přiloudala se, že chce taky. Vždycky jej tím rozzuřila. Matka mu řekla, že to všechno dělá proto, že se jí líbí a je do něj zamilovaná.
A tak trénoval. Sice mu ten smích a pláč moc nešly, nevynutil je a nevynutil. Prý byl trochu flegmatik, nebo se stydí. A také otec mu vyprávěl, že i jako miminko si důrazně zařval v rozkazu, ale téměř ani nefňukal. Má v sobě jakousi přirozenou zdrženlivost v projevu emocí na veřejnosti. Přesto byl na sebe náležitě pyšný, protože se mu očividně dařilo. Dokonce jej cizí chválili: "Tvůj syn je ale hodný. To ten náš raubíř by pořád jenom vřískal." Hlavně i proto, že neodmlouval a nehádal se. Pouze si příkazy upravoval po svém. To neznamenalo, že by neuposlechl, ne?

Jednou vešel Pavlík, jeho kamarád - alespoň on to tak popisoval - a spolužák v lavici, do třídy s protáhlým obličejem, rudým nosem a oteklýma očima. Kousek se od něj odsunul, protože se z jeho strany obával nějaké nakažlivé choroby nebo alergie. Vždyť ta paní, která bydlela v sousedství, rok co rok, od jara do podzimu, vypadala skoro stejně. Z kapes a kabelky tahala nekonečné množství kapesníků jako kouzelník králíky z klobouku a když mu oplácela pozdrav či jej poprosila, zda by jí nezaběhl do obchodu pro heřmánkový čaj, čtyřikrát během toho kýchla, dvakrát se vysmrkala a celého jej poprskala. Nechala mu drobné, které zbyly z nákupu. Doma ale stejně neměli dostatek lihu, do nějž by je mohl naložit a dezinfikovat. Proto nechtěl vedle sebe nic skuhrajícího ani smrkajícího.
Když se pak zajímal, co se stalo, Pavlík mu odpověděl, že mu umřel tatínek. To je, když někdo, koho máš strašně moc rád, odejde moc daleko na moc dlouho, ne-li napořád, vysvětlil mu. Gabrielovi se ulevilo. Žádná rýma, ani senná, či chřipka. Z představy, že by se v lihu pak musel vykoupat on, nebyl nijak nadšený. Otec totiž zastával názor, že chutný ovocný domácí destilát zastraší všechny bacily i bakterie. Občas mu dovolil usrknout z jeho skleničky, vždyť už je přeci pořádný chlap. A pokud pálenka funguje na člověka zevnitř, určitě funguje i u věcí zvenčí. Kdysi v ní umyl své angličáky. Smrděly. Všechny a strašně. A táta zuřil. Tak dobré pití prý nemůže nazdařbůh vylévat do kanálu. To radši ať teče krev. Tehdy jej zavedl do sklepa, kde, jestli je to opravdu nutné, si s věcmi v poličkách může dělat, cokoli se mu zlíbí, pokud slíbí, že bude dávat pozor a nevyvede žádnou neplechu. Tam nalezl i láhev s lihem, která však byla do měsíce prázdná.
A poté si představil, jak by to asi vypadalo, kdyby otec odjel pryč. Možná na Sibiř. Je Sibiř dost daleko? Asi ano. Třeba na nějakou misi, i když byl truhlář, mohl například výzkumníkům v arktických podmínkách stloukat skříně a stolky, vždyť i oni potřebují prostor k práci a k ukládání oblečení. Po měsíci by zavolal, aby jim oznámil prodloužení svého pobytu, neboť se seznámil s eskymáky, kterým se jeho výroba líbí, a rádi by, aby jim vybavil iglů. Během tohoto se sblíží s nějakou eskymačkou a rozhodne se na Sibiř odstěhovat natrvalo. Přesto jen zamyšleně pokrčil rameny, nechápajíc, proč by se měl nad něčím takovým pozastavovat, a odtušil, že jeho spolužák zbytečně přehání, kvůli čemuž se Pavlík urazil, že není vůbec žádný kamarád, když může říct něco tak ošklivého a bezcitného. V duchu si poznačil, že umírání a odcházení je špatné a bude o tom muset nastřádat více informací.
Doma mezi řečí, jaké dostal známky a co by chtěl další den ke svačině, se konverzačním tónem matky zeptal, co by dělala, kdyby umřel. Podívala se na něj tak nějak zvláštně, nedůvěřivě. "Co je to za otázku?" podivila se. Detailně jí popsal, co se událo ve škole. "Víš, Gáborku, Pavlík ti to nepopsal správně," promluvila pomalu. "Když je někdo mrtvý, už se nevrátí." Nadzvedla jej a posadila si ho na klín.
"Proč?"
Ach, Bože. Z tohoto se stala věčná otázka. Asi to bylo věkem. Proč je tráva zelená? Proč sluníčko zachází a vychází? Proč ty pracuješ a já se mám učit? Proč tě musím poslouchat? A proč hento a tamto… pořád dokola. Bylo zmáhající vymýšlet dostatečné odpovědi, aby mu v hlavě nevytanulo sto dalších dotazů a on byl spokojen. Asi nejkurióznější bylo, když na ni u podzimní víkendové snídaně vyhrkl: "A proč mě máš ráda?" Málem spolkla lžičku, ze které usrkávala kávu. Stávalo se jí, že místo jeho zelenkavých očí viděla dva tučné otazníky. Nemohla se dočkat, až z toho vyroste.
"To člověku přestane bít srdíčko," položila mu dlaň na hruď, kde jeho srdce bilo zatím jako zvonek. "Nedýchá. Nemůže se hýbat. Jeho tělesnou schránku postihlo něco, co nedokázala vydržet."
"A co by si tedy dělala?" Nedal se odbýt.
"Byla bych smutná," řekla nakonec.
"Proč?"
S mírně hořkým úsměvem si povzdechla. "Zaprvé proto, že jsi můj syn. Jsi to nejcennější, co mám." Políbila jej na spánek. "O koho bych se pak starala, na koho se těšila? A rodiče by neměli přežít své děti."
"Kdyby umřel tatínek nebo ty," přemýšlel nahlas, "bylo by to v pořádku?"
"Mno," protáhla, "ne tak docela, ale teoreticky ano. Starší lidé umírají. Je to koloběh života."
Ačkoli byl s výsledkem rozhovoru celkem spokojený, bohužel jeho skrovné zkušenosti nepostačovaly k ucelenější představě. A k tomu se zdálo, že z jeho okolí nikdo v brzké době smrt v plánu nemá. V pohádkách, které mu většinou četla babička, byly části, v nichž zloduch zhynul - obvykle rukou prince nebo rytíře nebo statečného chasníka. Tímto si většinou vysloužil ruku princezny a půl království. Ale to nebyla realita. V té zloduši končili ve vězení. Však on si počká a uvidí se, nebo na něco přijde. Teď byl ale poslán napsat si úkoly. Má zelenou pastelku? Doufal, že v pouzdru bude. Odmítá vybarvovat nadpisy jinou než zelenou, stejně jako podtrhávat jinou než oranžovou.
~~~~~
Kohokoli jiného pozvali rodiče za vysvědčení na zmrzlinový pohár, koupili jim kolo nebo skládací model letadla. On dostal morče. Malé, chlupaté, hnědobílé cosi s rozčepýřenou šošolkou připomínající rozměrnější myš bez ocasu. Otec si neustále mumlal, že vypadá jako chuligán a že také mohli vybrat nějaké přijatelnější. Je dost starý na to, aby nesl odpovědnost za dalšího tvora než jenom sám za sebe. Jejich důvěra jej potěšila, ale mnohem víc by jej potěšil pes. S ním by mohl chodit ven, válet se v trávě. Morče jen spalo, kadilo, jedlo a běhalo v kolotoči. A jmenovalo se Adolf. Ten týden byla v kalendáři jen samá ženská jména a přece klukovi nebude říkat Šárko. Poté už zbyla jen ta, která se mu moc nezamlouvala. Vzal proto zavděk týdnem dřívějším. Adolf bylo perfektní. Krátké a úderné. Avšak narazil na zeď nepochopení. Adolf? Nebylo by lepší třeba Ferda? Ptali se ho často nejistě. Ferda… Ferda?! Vždyť je to morče a ne mravenec, kroutil nad nimi hlavou.
Přesto mu na hřišti, když se ostatní děti navzájem chlubili koloběžkami, prázdninami u babiček, nenarozenými bratry či sestrami, všichni záviděli. Honili se za zvířetem a jako zaseklá gramodeska volali: "Adolfe! Adolfe!" Gabriel jejich nadšení nesdílel. Poradili mu alespoň, ať mu postaví prolézačky a bludiště. Z Merkuru ať zkonstruuje přes jeho kolotoč napájení k žárovce a sleduje, jestli bude stačit jeho běhání jako pohon, aby ji rozsvítil. Tento nápad jej zaujal a doma si přizval tátu, zda by mu s tím nepomohl. Dodal, že by časem mohli mít morčat víc a ušetřit tím za elektřinu. Otec se smál, až se za břicho popadal a plácal se do kolen. Gabriel na tom nespatřoval nic vtipného. Když se otec uklidnil a ještě párkrát posměšně zaškytal, vzal svého syna kolem ramen a jako někomu mentálně zaostalému řekl, jak úžasná jeho vynalézavost je, ale stejně že by to nebylo možné. Těch hlodavců, co by bylo zapotřebí a už jen proto by se nevyplatilo je krmit, a k tomu všechny ty kolotoče a piliny. Nevydělával by na nic jiného než na morčata. Na to Gabriel nepomyslel a byl naštvaný sám na sebe, že to vůbec nevzal v úvahu. Pomalu se smiřoval s Adolfovou neužitečností a s povinností mu dávat vodu, sypat zrní a měnit podestýlku, neboť teď je jeho - jako by se o to prosil - a on jej přeci nenechá pojít hladem. Jako by mu to vadilo.
Když venku pršelo nebo měl zaracha za likvidaci matčiných květináčů, samozřejmě že nechtěnou, jeho společnost docela uvítal. Zabil nudu stavěním tunelů a chodbiček z roliček toaletního papíru a kostek, někde mu v nich udělal překážky, aby mu cestu ztížil, a do cíle položil burák, který si pak Adolf nacpal do tlamičky. Pokud žádný nedostal, začal vztekle pískat, kousat, pobíhat sem tam a celkově vypadat jako posedlý. Gabriel si nebyl jist, jestli morčata mohou jíst buráky, ale prozatím jej to očividně nezabilo. Sám si jich vždy nasypal plnou mísu a louskal, dokud vrch nepokrývaly skořápky a něco málo neleželo vespod, k nimž se musel prohrabat, a neuvědomoval si, že na koberec kolem sebe sype nepořádek. To pak bylo křiku, že to z vláken už nikdo nevysaje.
Asi po půl roce si Adolf usmyslel, že se mu jeho dosavadní život nezamlouvá a bylo by proto vhodné vypravit se na průzkum těch šedavých lánů a obrovských věcí, na které měl výhled ze svého příbytku. Ono taky běhat stále dokola a nikam se nepohnout je ideální ke zmagoření. Dostrkal kolotoč doprostřed terária. Již dříve všiml si, že v okénku nad ním je ulomený zoubek a nedrží tak pevně. Zahrabal jej proto pilinami, zasekl o misku na jídlo a květináč, ve kterém spával, aby tím zamezil případnému pohybu. Přes květináč po tyčkách došplhal až nahoru, kde se mu na čtvrtý pokus podařilo okénko hlavou vyrazit. Drápky se zachytil o drážky ve víku a vytáhl se ven. Nakonec stačilo jen seskočit dolů a vydat se k poznání nových končin. Však se vrátí, pokud nenajde burákový důl. Nebo další sobě rovné a slíbí jim hromadu buráků a pak ovládne svět. Ďábelský vycenil zuby.
Stmívalo se, když znavený Adolf ohryzával kuchyňskou židli. Náhodou ho Gabriel našel díky tomu, když zaslechl neobvyklé hlodání. Jakmile ho uviděl vedle ohlodané nohy stolku, rozběhl se, aby mu neutekl. Bohužel to neubrzdil a Adolfa odkopl k lednici. Ač by správně ještě neměl, zaklel. Matka se podřekla, ale myslela si, že už je dávno pod peřinou. Zároveň to byla ona, kdo si morče nejvíce zamiloval.
Zvednul ze země lehce pochroumaného Adolfa, který prskal. Jak se jej kdokoli opovážil takto hrubým způsobem vyrušovat? Málem ho zabil.
Zasekl se v půli kroku. Byl s nimi docela dlouho, aby si na něj zvykl a měl mu chybět v případě, kdyby odešel. Byl ideální výzkumný materiál. Adolf zřejmě vycítil jeho úmysly a i když jej kousal, Gabriel pouze bolestně sykl, ale nepustil. Toto je přeci pro dobro vědy. Vždyť matka to přežije. Určitě jí to bude líto. Maximálně hodinu probrečí a otec jí možná slíbí nové. On kolem zvířete musel skákat a ona si s ním jen hrála a tulila se. A teď to bude nanovo. Tohle jim bude muset nějak vymluvit.
Trochu zesílil stisk, naposledy se na Adolfa zadíval a největší silou, kterou dokázal vyvinout, jím mrštil o zem. Lehl si na břicho a morče pozoroval. To na něj nenávistně hledělo, přičemž se jeho tělo se zvedalo v nepravidelných intervalech, jak pro něj bylo těžší a těžší se nadechnout. Jenže ať čekal, jak čekal, pořád to pro něj bylo chlupaté a neužitečné cosi. S posledními zbytky energie se Adolf pokusil postavit, ale nožky jej zradily, rozjely se do stran a už se nepohnul. Bylo po něm.
V Gabrielovi se také nic nehnulo. Nevěděl, zda doufal, že se země otřese nebo rozestoupí, přijde deset egyptských ran nebo svět zhyne pod potopou bez žádného Noe na obzoru. Ale on byl pořád pátek odpoledne, za okny se proháněly sněhové vločky. Ať dělal cokoli, zůstávala jen prázdná pustina bez jakékoliv pohnutky cítit v té chvíli něco podobného, co kdysi viděl u Pavlíka. Štítivě uchopil Adolfa za chlupy mezi dva prsty a hodil jej do odpadků. Pro rodiče si přichystal historku o jeho útěku. Hlavní roli si v ní střihla pohozená aktovka, která na Adolfovi omylem přistála. Uvěřili mu. Proč by také neměli? Nákup nového domácího mazlíka se naštěstí nekonal a matka štkala pouze pětatřicet minut.
~~~~~
Ráno si Gabriel sedl na své místo. Bylo překvapivě příjemné, když měl klid a Pavlík na něj nehulákal od okamžiku, kdy se objevil ve dveřích. Mohl se soustředit pouze na vytahování pomůcek z aktovky, které položil na stůl a pečlivě skládal podle tvarů a velikostí tak, aby velký sešit neležel na malém, penál nebyl rubem vzhůru a zip nesměřoval do uličky. Jeho spolužák se na něj párkrát kradmo kouknul, jakoby si nebyl jistý svými včerejšími slovy. V hodinách se totiž bude nudit, pokud s ním nebude nikdo hrát piškvorky nebo házet papírové kuličky po holkách před nimi. Gabriel na chvíli zatnul zuby a užíval si nově poznané pohody. Jenže matka mu v podstatě nařídila, aby se omluvil. Je nyní v těžké situaci a potřebuje své přátele, kteří mu pomohou. Stále nevěděl, proč se mají matky uposlechnout. Všichni jej vždy odbyli, že to tak prostě je a on není výjimka, aby se tím nemusel řídit. Ale přidat k tomu argument, který by ono tvrzení podepřel, už neuměli. Přesto, i když mu, ač je to smutné, avšak pravdivé, byla Pavlíkova situace naprosto ukradená, otočil se k němu a trochu neochotně mu sdělil omluvu za své chování. Provedl to se slovy, že došlo k nedorozumění, kdy on nevidí v odcházení nic tragického, lidé přeci neustále přicházejí a odcházejí. Až matka mu objasnila, že kdo umře, je pryč navěky.
Sledoval, jak se Pavlík rozhoduje, zda jej vzít na milost nebo zavrhnout. Přišlo mu to směšné, neboť už dopředu věděl, jaký bude jeho verdikt. Chtěl jej pouze potrápit, vymáchat v nevědomosti a domnění, že z nich dvou má Pavlík navrch, neboť on vyřkne ortel, jestli mu dá privilegium se s ním i nadále bavit. Ve skutečnosti, kdyby je Gabrielovi nedal, prokázal by mu tím ohromnou laskavost. Naneštěstí se chlapec rozzářil jako vánoční výzdoba a odhalil tak chybějící přední část chrupu.
Třeba příště.

Přechod na osmileté gymnázium zmírnil dopady jeho podobných excesů. Studenti se tvářili důležitě jako berní úřad a profesoři se ohlíželi jen na vlastní nabubřelost. V důsledku z toho vyplývalo, že dokud se zdržel nejapných komentářů, byl okatě přehlížen.
Většina jeho vrstevníků byla platonicky zaláskovaná do spolužaček, dívek z okolních tříd, někteří mířili i výš. Přesněji mezi vyšší ročníky. Jiní ještě výše - na učitelku češtiny s ještě nezaschlým inkoustem na diplomu z univerzity. Ten zbytek byl rád, že je osoba opačného pohlaví sem tam požádá o úkol z matematiky.
Téměř fascinovaně pozoroval, když se kluci domluvili na některou z holek s vyvinutější hrudí. O přestávce ji dva chytli za paže, aby neutekla. Škubala sebou, snažila se jim vykroutit ze sevření, ačkoli vlastně nechtěla. Jenom hrála divadlo, aby si o ní nemysleli nic špatného nebo že by se jí to dokonce mohlo líbit. Musí přeci udělat dvě tři kličky, ať nevypadá moc dajně. Třetí jí pak začal poněkud obhrouble sahat přes oblečení na prsa. Mačkal je a tiskl. A i když jakž takž udržel masku recese, u zipu se mírně rýsující boule jej prozradila. Se zazvoněním ji pustili a ona utekla s jekotem, že jsou prasata. Ale nemínila to vážně. Pokud se dostala pod jemnější ruku, spokojeně přivírala oči a vzteklé vrčení místy docela nenápadně nahradila vzdechem. A nezáleželo, která to právě byla. Proto se párkrát zamýšlel nad svou orientací, když jej při těch třídních hrátkách pohltil obdobně nezvyklý pocit ve slabinách, ať už se klukům vzdouvaly poklopce, stejně jako když dívky zakláněly hlavu a spokojeně se kousaly do rtů.
Občas si mu stěžovaly, že jim nepomohl, při tom si natáčely na prst pramen vlasů a klopily řasy. Zřejmě se domnívaly, že kukuč dámy v nesnázích zabere. Vždyť je viděl a přesto seděl na lavici a četl. Dokázal si směr jejich výčitek živě představit. Kdyby se zvedl a dlaně jiného by nahradil těmi svými. Povětšinou odmítaly přijmout fakt, ke kterému by však musely dojít podvědomě, neboť jej nahlas nerozhlašoval, že ho nezajímají. Vlastně nikdo z nich. Nebo ne tak, jak by si přáli. Mohli by se před ním vraždit, bít do sebe, řezat se noži a on by k tomu neřekl ani popel. Pouze by okouzleně hleděl na změny lidského těla. Rýsující se modřiny, protrženou kůži, krev řinoucí se z ran. Čekal by, která ze zranění se projeví jako neslučitelná se životem a zda by mu mrtví scházeli. Dívky proto bral pouze jako objekt k uspokojení vlastních potřeb, ať už se jednalo o zápisky nebo pozvolna se rozvíjející tělesné potřeby. Konkrétně toto téma se doma moc nerozebíralo. V hodinách rodinné výchovy či přírodopisu získá dostatek materiálu do budoucna. Avšak učitelský sbor byl stejně puritánský jako kterýkoli dospělý mimo školství, ne-li horší. Osvěta se omezila na jednu vyučovací hodinu, kdy se rozdělili na dva tábory podle pohlaví, a probíhala odděleně. Dal by hlavu na špalek za to, že obě přednášky byly totožné. Vyjmenování všech možných i nemožných pohlavních chorob, které lze chytit, s názornou obrazovou ukázkou. Přednášející se po celou dobu červenal a zadrhával. Holky pravděpodobně měly jako bonus ještě své každoměsíční obtíže a instruktáž, jak být dobrou matkou.
Neohlížel se na rady a doporučení těchto rádoby profesionálů a už dlouho nevěřil, že byl nalezen pod zelným listem nebo že jej donesl čáp. Vlastně od doby, kdy zároveň zjistil, že otec matce v ložnici opravdu neubližuje, což vedlo k pochopení, že penis má nejen k močení. A o tom zase nemuseli vědět oni.
Proto hodně četl. S rostoucím věkem se již nemohl spoléhat na pouhé opakování gest druhých, a tak většina jeho projevů, vystupování a celkově chování pocházelo z knih. Zažil nespočet situací, v nichž se chtěl na dotyčnou osobu obořit a odkázat ji velmi neslušným způsobem do jistých mezí, aby si vybavil, jak to dopadlo, když se naposledy zachoval dle svého vlastního uvážení. Kousl se tedy do jazyka a rychle v nějakém šuplíčku své mysli vyštrachal naučenou frázi z románu nebo odborné knihy.
Naštěstí knihovny nabízely poměrně široké spektrum literatury. Byl schopen si odtamtud odnést nepřeberné množství knih. Od různé beletrie, která se osvědčila být velmi efektivní, pokud se brala s nadsázkou, přes historické a naučné publikace o psychologii a lidských kulturách. Rozšiřoval si znalosti na všech možných frontách, tedy i těch nedovolených, které buď byly zakázány půjčovat mladším osmnácti let, nebo se na vás knihovnice dívala jako na sexuálního delikventa, pokud jste si dovolili přiloudat se k pultíku byť i jen s takovou malou příručkou nesoucí název "Dospívání mladého muže", jež mu krom osvětlení přelétavosti a návodu ke psaní praštěné korespondence, nic zajímavého nedala. S těmi kontroverznějšími se schoval mezi regály, u tlustějších si z ohnutých rohů dělal záložky, aby při další návštěvě mohl pokračovat.
Tady se také scházeli s jednou septimánkou. Začalo to náhodou, když potajmu vklouzla do protějšího koutu. Jakmile však zjistila, že není sama, líce jí polil ruměnec a pokoušela se co nejméně nápadně vytratit. Pozdě. Prvotní ostych brzy vystřídala konverzace o společných zájmech, doporučování dobrých titulů a výměna názorů ohledně individuálního vyložení si obsahových významů. Někdy sedávali každý ve svém rohu a v tichosti nasávali písmeno po písmenu, slova a věty, aby v půlce knihu zaklapla a ledabyle odhodila, že už četla lepší. Po čtyřech došla až k němu, jako kočka se o něj otřela a lísala. S mírným zaváháním se naklonila a políbila ho. Nechuť, se kterou se jako dítě ošklíbal nad rodiči, se postupně změnila ve zvědavost, zda tomu tak bude i u něj. Dívčina ústa byla měkká a teplá, vyvíjející lehký tlak na ta jeho. Odtáhla se na šířku dlaně nervózní z jeho reakce. Překvapen svými vnitřnostmi, které se sevřely ve vzrušeném zachvění, jí polibek vrátil. Nabuzen intimitou momentu a touhou experimentovat opatrně přejel jazykem po jejím spodním rtu. Víc než ochotně se zapojila a po počátečním seznámení a oťukávání jejich jazyků už nechtěl dělat nic jiného. Zvláštní, jak rychle člověk zapomenul na nedávnou hrůzu z bakterií. Asi by se jí nezamlouvalo, kdyby ji nutil kloktat peroxid. A jemu nechutnalo
Nevadilo jí, že je Gabriel mladší. Ještě ani neměl občanku. Těšila se na jejich schůzky. Knižní hřbety a police byly němými svědky jejich milostných objevů a doteků. První laskání někým jiným než jimi samotnými, první vyvrcholení se steny tlumenými v cizích ústech a ne do polštářů. Strach z chycení zintenzívnil jejich pocity. Na septimánce se učil, kam a jak sáhnout, co říct. Ona poznávala, že to, co jí tloukli do hlavy jako hrůzostrašnou povinnost manželky ke zplození dětí, může být neskutečně příjemné, dokonce si i sama dokázala navést jeho ruku. A zatímco venku hrozila revoluce, oni rebelovali v jejím pokoji, kde se plyšáci a panenky na parapetu stali diváky jejích slz, když se stala ženou, Gabrielovy nešikovnosti, když jeho pravačku poprvé nahradila horkost a těsnost dívčího klína, řešíc dilema, jestli uspokojit hlavně ji nebo hlavně sebe nebo oba. Primární rozhodnutí bylo sobecké. Sekundární a rozumové radilo stimulovat onen drobný citlivý výběžek mezi jejími stehny, což také učinil. Následující dva týdny se mu rýsoval otisk jejích zubů na rameni, aby nekřičela na celý dům.
Poohlížel se i po jiných slečnách, aby mohl ozkoušet nově nabyté zkušenosti a zjistit, zda je možné aplikovat to samé na všechny či je ke každé nutný individuální přístup. Základ se vesměs shodoval, jen některá mohla vyletět z kůže při dráždění ušního lalůčku, jiná při pohlazení šíje jeho horkým dechem. U jedné věnoval delší péči ňadrům, aby se roztřásla s vyvrcholením, druhé ke spokojenosti stačilo si jej osedlat.
Nenapadlo ho, že septimánka si jej původně plánovala usurpovat pro sebe. O jeho aférách se však dozvěděla dřív, než se stačila ponížit láskyplným vyznáním. Odebrala se do ústraní s děsem, jaké monstrum to stvořila. Nemohla vědět, že je v tom naprosto nevinně. A nebyla jediná, koho Gabriel trýznil. Matka se na něj dívala se ztrápenýma očima, ustarané vrásky kolem se prohlubovaly. Stěžovala si, že je cizinec, který by ji, aniž by hnul brvou, vyměnil. Nevšiml si, pokud by zmizela. Nikdy ji neobjal, pokud to neudělala ona. Nikdy jí neřekl, že ji má rád. Je její syn, její krev, a přitom vetřelec. Proto když mu oznámila, že si potřebují vážně promluvit, počítal s lampou namířenou přímo do obličeje a výslechem, v němž by se složitě vyjadřoval, ale dovolil by pochopit.
Namísto toho se ocitl v čekárně psychologické ordinace pro děti a dorost. Stěny zdobily infantilní nálepky aut a vláčků. Pod oknem na opravdu malinkém stolku byla poházená leporela a obrázkové knihy. V místnosti s nimi byly další tři matky s dětmi od pěti do devíti let. Nemusel být génius, aby pochopil, že lékařka se specializuje hlavně na mrňata. Bylo téměř samozřejmé, že k němu bude přistupovat úplně stejně. Po hodině vrtění se, kdy už netušil, jak se poskládat, pozvala sestra do ordinace posledního pacienta před nimi a Gabrielovi donesla papír, tužku a pastelky. Odkašlal si, aby upozornil, zda si skutečně myslí, že tam seděl jen proto, aby si mohl čmárat.
"Ták, Gabrieli." Kristova noho, opět onen tón jako pro dementy. "Namaluješ paní doktorce strom."
"Cože?" vyhrkl konsternovaně.
"Na tvém místě bych nediskutovala, mladý muži, a kreslila, než přijdeš na řadu," odbyla jej sestra a bouchla za sebou dveřmi.
"Mami?"
"Raději to udělej, Gabrieli." S unaveným vydechnutím se od něj matka odvrátila.
Co je to za blbost? Popadl tužku a trochu vztekle načrtl kmen. Dvě vodorovné čáry dole se rozšiřující pro kořeny, které dotvořil několika vlnitými linkami. Nahoře doplnil větve, sem tam načmáral list. Kam až jeho paměť sahala, nikdy neměl umělecký talent. Při zápisu do první třídy s tím dělali nehorázné obstrukce, že se jim nezamlouvá jeho vypodobnění člověka. S chybějícím krkem. Proto mu nedocházelo, jak může podle kresby stromu soudit jeho osobnost. Ne každý se narodí jako Picasso.
Doktorka se k jeho výtvoru nevyjádřila nijak než hlubokým: "Hmm." Otáčela listem nahoru, dolů a do stran a s ním nakláněla i hlavu, aby zopakovala další nic neříkající: "Hmm." Markantní změnou bylo: "Zajímavé," proneseno v závěru její analýzy a adaptace jeho malůvky.
"Gabrieli." Vyžádala si lékařka jeho pozornost. "Tobě je čtrnáct?"
Souhlasně přikývl.
"Tvá maminka mi říkala, proč jste přišli. Že prý jsi velmi zvláštní."
"Definujte zvláštní."
"Oh, jistě." Z béžové složky vytáhla listy popsané v psacím stroji. "Jsi bezproblémové dítě. Přesto se dostáváš do nevědomých konfliktů zapříčiněných tvou povahou a obtížností jejího přijetí." Přečetla.
"Smím vědět, jak se jako bezproblémový dostávám do konfliktů?" Nakrčil čelo.
"Samozřejmě, že za to nemůžeš. A teď už to chápu," řekla okamžitě a poplácala jej po hřbetu ruky, jíž hned stáhl do klína. "Odmítání hlubších citových projevů, vlastní neschopnost je projevovat, nezájem o okolí," mumlala si pro sebe.
"Vysvětlila byste mi laskavě, o co tedy jde?" ozvala se jeho matka netrpělivě.
"Ano, promiňte. Váš syn je emocionálně zaostalý."
"Prosím? Asi jsem špatně rozuměla?"
S nepatrným zavrtěním hlavou, kterým dávala najevo, že už ví, po kom je Gabriel tak natvrdlý, se rozmluvila líným tempem. "Gabriel je inteligenčně nad průměrem oproti svým vrstevníkům, ale na té emocionální značně pokulhává. Zatímco jiné dítě vám bude do zblbnutí opakovat, že jste nejlepší máma na světě, on vás bere jako inventář."
"Aha." Na víc se nezmohla.
Na tom něco bude.
"Pokud dovolíte, ráda bych si s Gabrielem popovídala o samotě." Pokynula jeho matce ke dveřím.
"Na to jste přišla z trapné kresby stromu?" Neodpustil si.
"Divíš se?"
"Trochu," přiznal.
"Položím ti pár otázek, ano?"
Neodpověděl. Ani to neočekávala.
"Máš nějaké kamarády?" Hrot pera visel nad dotazníkem s prostorem vymezeným pro odpovědi jako ostří gilotiny nad odsouzencovou hlavou.
Má? Zaváhal, ale souhlasně přikývl.
Pero zaškrábalo o papír.
"Prospěch?"
"Výborný." Pokrčil laxně rameny.
Škrábání.
"Doma je vše v pořádku?"
"Jo."
Pero o papír jen škobrtlo.
"Jaké zvíře si představíš pod srdcem?"
"Asi nerozumím." Přimhouřil oči.
"Když se řekne srdce. Sval, orgán v lidském těle. Jaké zvíře si představíš."
Otevřel pusu, aby odsekl, jestli v tom dotazníku nemá něco smysluplného, ale dříve, než stačil vydat hlásku, pusu zavřel. Spalo to v něm delší dobu. Opatrně, plíživě se to dralo na povrch. Jako nepatrné semínko se usadilo a bez povšimnutí klíčilo. Srdce. Tam má sídlit láska k bližnímu svému. Třeba nepřicházela jen tak, ale prvně se muselo získat srdce. V přeneseném významu nebo vyrvat z hrudi? V knihách o kanibalech četl, že pojídali své nepřátele, neboť věřili, že získají schopnost ony části těla, kterou zkonzumovali. Síla, bystrost… Mohlo se to vztahovat i na pocity? Dát si sousto srdečního svalu a nechat se jimi zaplavit? Proto se u Adolfa nic nestalo. Umřel, ale srdce zůstalo v těle. Snad ani ve snu by jej nenapadlo pitvat Adolfa jako žábu v laboratorních cvičeních v biologii. Možná to u zvířat nefungovalo. Ve školní jídelně se je snažili otrávit vnitřnostmi na orientální způsob, ale nezpozoroval, že by měl najednou slabost pro kuřata.
"Žádné," řekl nakonec.
"Ale… Nějaké určitě ano. Lev, tygr. Nebo slon?" Mávala rukama a naznačila hřívu, ostré tesáky, drápy, sloní uši.
Uvažoval, zda si nespletli vchod a toto nebyla terapie pro pacienty léčebných zařízení pro duševně choré, kteří trpěli utkvělými představami. V jejím případě - psycholožka.
"Fakt nic."
Z ordinace vyběhl rychlostí blesku. Stačil sotva popadnout bundu a zamumlat rozloučení. Zařekl se, že sem ani palcem nevkročí. Ta doktorka byla šílená. Totálně vyšinutá. Jaké zvíře… Pche! Emocionálně zaostalý? No co! To se má na všechny lepit? Baba jedna praštěná.
Celou cestu domů mumlal nadávky. Z nohou skopnul boty a nechal je bez ladu a skladu válet se u botníku. Natočil si sklenici vody a celou ji vypil. Matka si svlékla kabát, převlékla se do domácího a jala se dodělat oběd, k jehož přípravě si nachystala suroviny ještě před odchodem. Ze šuplíku si vytáhla paličku k naklepání řízků.
"Chceš celé nebo šťouchané brambory?"
Škubnul sebou, málem vylil znovu naplněnou sklenku, zmaten, že mluví na něj. "Co? Jo, celé."
Na dřevěné prkénko si položila plátky vepřového a rozklepala je. Naráz přestala. "Je mi to moc líto, Gáborku, že jsme si ničeho nevšimli dříve."
Zaskočil mu doušek. Ihned se rozkašlal.
"Měli jsme se ti více věnovat," omlouvala se. "Ale asi by to nepomohlo. Pořád jsem si opakovala, co jsme s tátou udělali špatně, a nemohla na nic přijít. Mrzí mě to."
Jestli to pochopil správně, ulevilo se jí, že to není její vina. Problém je v něm, ale nemůže jej obvinit, protože to má od přírody dáno. Utěšovala své svědomí, že jako matka neselhala. Holt, má divné dítě. Chtěla jej pohladit, ale ucukl.
"Nech mě," odehnal ji od sebe.
"Gabrieli," nedala se odbýt.
Diletantská lékařka na něj byla hodně silná káva, ale matka, pro níž diagnóza znamenala přeměnu Gabriela v naprosto jinou osobu, byla poslední kapkou. Otočil se na ni, popadl ji za ramena. Prudce s ní smýkl a přirazil ke zdi. "Nech mě! Rozumíš?!" křičel na ni a ještě několikrát s ní praštil o stěnu. "Nesahej na mě!"
Udeřila se do hlavy. Na bílé tapetě zůstal krvavý flek. Sesunula se k zemi, kde zůstala bezvládně ležet. Bezva. Teď po ní bude muset uklízet. To nemohla mlčet? Když už se to takhle rozjelo, bylo by vhodné to dokončit. Těkal pohledem z paličky na její zvedající se hrudník. Váhavě uchopil rukojeť. A rozmáchl se. Žebra pod náporem jeho síly a tvrdosti dopadu kovové násady paličky na maso praskla. Z kuchyňské linky popadl nůž, načež se jeho čepel zabořila do matčina těla. Krev vytryskla, vsakovala se do jejího oblečení, které nemohlo takové množství pojmout, a stékala na koberec. Vybral zavazející úlomky kostí. Prsty obemkl ještě tepající srdce a nožem přeřezal jeho spojení s tepnami a žilami. Červená tekutina protékala mezi jeho prsty jako šťáva se zralé hrušky. Bez rozmyslu do něj kousnul a zuby urval velký kus. V ústech cítil železitou pachuť krve, jak se jeho čelist prala s tuhostí svaloviny a jeho žaludek s nechutí nad syrovým masem. A pak polkl.
Užuž si jej opět přikládal ke rtům, když jej začaly pálit oči. Srdce upustil a se zakopnutím odběhl do koupelny, zanechávajíc za sebou krvavé stopy. V zrcadle stál jeho odraz. Z brady mu padaly do umyvadla společně s krví slané kapky a v koutcích očí se třpytily nové. On ji zabil… On ji zabil? Do prdele! On ji zabil! Do jeho vlastní hrudi zevnitř bila palice, zanechávajíc dosud nepoznanou bolest, jakoby zabil část sebe. Vrátil se do kuchyně a klekl k její mrtvole.
"Mami," zašeptal.
Lehl si vedle matčina chladnoucího těla a semkl víčka. Zpod nich se začalo drát nekonečné množství slz, které nešly zastavit. Netušil, jak dlouho tak setrval. Určitě ale jen, dokud jej nedostihla logika, která mu vyhrožovala soudy, diagnostickým ústavem a v plnoletosti vězením. City mu ukázaly, že pouze ubližují. Dobře věděl, proč se jim vyhýbal. Dlouho si drhl ruce mýdlem a savem a i když nenašel ani miniaturní rudou tečku, připadaly mu zkrvavené až po lokty. Nachystal si do tašky čisté kalhoty, mikinu a ponožky, aby je mohl vyměnit za špinavé, a tu dal do odpadkového pytle spolu s otisků zbavenou paličkou, nožem, kostmi a srdcem. Po celou dobu naříkal a bojoval s nutkáním se ke svému činu přiznat. Jaká bestie dokáže zabít svou matku? Ženu, jež mu dala život? Jen ta nejodpornější.
Bylo brzy. Sousedé byli v práci nebo ve škole. Rozbil skleněnou výplň dveří a poté se vykradl z domu. Utíkal do lesů k řece poblíž vedlejší vesnice, kde se převlékl a původní oblečení i s pytlem zapálil. Mezi stromy se nesl zápach škvařené umělé hmoty a spáleného masa. Popel rozmetl větvemi. Co nezničil oheň, hodil do vody. Proud byl dravý, jestli něco najdou, bude to až u rakouských hranic.
Na okolo se vrátil do města s přestávkou v hospodě, kde si objednal limonádu. Na záchodcích se studenou vodou snažil zbavit ubrečené zarudlosti. Zkontroloval, zda na něm není nic, co by jej prozradilo. Až pak se vydal čelit svému osudu. U plotu jejich zahrady stálo auto VB, záchranka, která byla víceméně zbytečná, a pohřební vůz. Sousedka se sennou rýmou jej, jakmile se objevil, drtila v náručí.
"Gabrieli." Skoro to nemohla vyslovit. "Já… musíš být silný," opakovala. "Tvoje maminka," odmlčela se. Plakala. Rozplakal se taky. "Tvoje maminka, ona je mrtvá. Prala jsem, proto jsem si všimla něčeho nezvyklého, až už někdo od vás utíkal."
Toto jej hodně vyděsilo.
"Neviděla jsem, kdo to byl. Je to strašné."
Ufff...
Poprvé v životě si dokázal uvědomit a přesně definovat, že je schopen něco cítit. Ani ve snu by ho nenapadlo, co bylo potřeba spáchat, aby na to přišel.
Případ byl uzavřen jako zvrhlá rituální vražda s neznámým pachatelem. Týdny, snad i měsíce k nim chodili policisté a prohledávali vše od sklepa po půdu. Bezvýsledně. Otec se na něj do konce života díval jako na zrůdu. Asi to tušil, ale nikdy nepátral po modré šusťákovce, která zčista jasna zmizela, ani mu to nevyčetl. A Gabriela by to asi ani nezajímalo. Miloval totiž jen svou matku. Měl tedy pravdu. Gabriel byl zrůda.

*Sběrák - sběrný spis. Složka užívaná u českých soudů, obsahující kopie dokumentů z hlavního spisu důležitých při jednání (rozsudky, odvolání, úřední záznamy)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 shpalek shpalek | 14. března 2011 v 12:30 | Reagovat

Jestli tohle je povídka ze soutěže, tak jsou ve Fragmentu paka, že to nezařadili do Top15. Asi to má pár chyb, ten úvod je hůř srozumitelný, není jasný vztah mezi Gabrielem a tím státním zástupcem atd, ale talent tedy podle mě jsi. A umíš psát, což se o polovině těch úspěšných říct nedá.

2 cink cink | 15. března 2011 v 18:16 | Reagovat

Gabriel a soudce jsou jedna a tatáž osoba. Začátek je tak trochu převzat z pracovní praxe (ne, nejsem soudce ani právník, ale na soudu pracuji ;-) ). Od začátku jsem počítala s tím, že ta povídka nepostoupí, protože mimo jiné má skoro 37000 znaků, a nerada účelově mažu. Jednalo se tedy pouze o pokus, zda by se, pokud by ta povídka dosahovala jakýchsi kvalit, přivřelo nějaké to oko nad délkou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama