12.MIl - Jalová pouta

11. března 2011 v 21:51 | Katrine |  Prvních 100 povídek
dvanáctá


Jalová pouta


"Jsme tady, šéfe," řekl mi řidič a zajel taxíkem ke kraji. Tady bylo ve čtvrti na okraji Prahy, kde se v posledních letech hodně stavělo. Původní malá vesnička a okolní les postupně přerostly v houšť řadových vil dokola obestavěných polyfunkčními bytovými domy. Vila, před kterou jsme stáli, byla, stejně jako většina vil kolem, obehnaná dvoumetrovou zdí. Jedinou mezeru v tom betonovém monolitu vyplňovala rolovací plastová vrata se zvonkem a kamerou.
Řidič vystoupil z auta, oběhl ho a otevřel mi dveře. "Prosím, račte."
"Jste si jist, že jsme to neměli vzít ještě přes Průhonice? Viděl bych tak díky vám celou Prahu a ne jen její polovinu."
Řidičovo úlisné chování bylo to tam. Popadl mě za límec a silou mě vytáhl z taxíku. "To chceš říct, že jsem se tě pokusil natáhnout?" prskal mi do obličeje.
"Ne, to jsem ani v nejmenším říct nechtěl," odvětil jsem co možná nejnevinnějším tónem. "jen jsem čekal, že toho uvidím víc."
Taxikáře můj přístup evidentně zaskočil. "Aha, pardon. Omlouvám se vám." Pokusil se narovnat mi zmačkaný límec a když jsem mu tu nehoráznou částku zaplatil, ještě jednou se mi omluvil. Když konečně odjel, pečlivě jsem si schoval jeho vizitku, abych ho v budoucnu na oplátku mohl zavolat na nějakou neexistující adresu.
Stoupl jsem si před kameru a zazvonil. Když jsem v mikrofonu zaslechl praskání, ohlásil jsem se.
Z interkomu mi odpověděl cizí ženský hlas. "Konečně jste tady. Pojďte dovnitř. Na nic se prosím nevyptávejte."
Jasně, pomyslel jsem si. Vždyť já ani žádnou otázku nemám. Na co byste se taky chtěli zeptat člověka, do jehož domu vás přesně na osmou hodinu večerní pozve smskou váš bratr, aniž by se vůbec zajímal o to, jestli už na večer nemáte vlastní program. A ještě si vám dovolí připsat, že je to životně důležité.
Vrata se začala otevírat. Schválně jsem čekal, dokud nevyjedou úplně nahoru. Prošel jsem skrz perfektně udržovanou zahradu a vešel otevřenými hlavními dveřmi do vily. Její stáří, ani sloh nešly odhadnout kvůli nové fasádě a hustému břečťanu, který obrůstal některé zdi i rámy oken.
"Nemůžeš si pospíšit?" křikl na mě bratr, když jsem se zouval. Před dvěma dny pochoval svou ženu. Od té doby byl v jednom kuse podrážděný. Ani mě nenechal rozhlédnout se po hale a už mě postrkával směrem do obývacího pokoje. Na rustikální kožené sedačce, která spolu se stolkem a dvěma křesly zabírala většinu místnosti, se rozvalovaly teta se sestřenkou. Nechápal jsem, co tu dělají, protože jsem dobře věděl, že tohle jejich dům není.
"Co se tu vlastně děje?" zeptal jsem se bratra.
"Klid, všechno se dozvíš," uklidňoval mě Karel. Posadil mě do křesla naproti našim příbuzným a sám si sedl vedle mne. Ještě jsem si stačil všimnout, že veškerý nábytek v pokoji je ze stejného masivu jako sedačka a víc už nic, protože v té chvíli někdo zhasl světlo. Pokoj se ponořil do podvečerního šera, ve kterém jsem jen ztěží mohl rozeznávat jednotlivé detaily vybavení pokoje. Konečně jsem se alespoň dozvěděl, komu dům patří. Do místnosti vešla postarší žena v černém domácí oblečení. Obličej měla pokrytý silnou vrstvou pudru a výrazným malováním. Na krku, na rukou i na prstech měla půl kila stříbra. Chyběla jí jen kočka na rameni. Usadila se do čela společnosti, přes horní desku konferenčního stolku přehodila plátno z vydělávané kůže popsané velkými písmeny a číslicemi. Na něj postavila vonnou tyčinku a zapálila ji.
"Pohodlně se opřete, zavřete oči, zhluboka se nadechněte a čekejte, až ucítíte, jak skrze vás proudí vesmírná energie."
Udělali jsme jak řekla. Všichni jsme seděli a pomalu oddychovali, dokud znovu nepromluvila.
"Posaďte se co nejblíže ke stolku a dejte ruce asi deset centimetrů nad něj, dlaně směrem dolů."
Viditelně nejistí jsme všichni udělali, co po nás chtěla. Každý z nás neustále pomrkával po ostatních a ujišťoval se, že to, co po nás ta žena chce, dělá správně.
"Roztáhněte nad stolem prsty tak, aby se špičky vašich palců vzájemně dotýkaly. Pomalu posouvejte ruce směrem ke středu stolku, až se vaše malíčky spojí s malíčky vašeho souseda. Veškerá energie, kterou jste načerpali se nám pěkně uzavře v kruhu. Znovu zavřete oči a soustřeďte se. Zkuste si vybavit nějakou vzpomínku na osobu, která nás před týdnem opustila. Jedině tak se nám ji na chvíli podaří přivolat zpátky."
Co tady vlastně dělám, pomyslel jsem si. Táhnu se přes půl Prahy jenom proto, abych pomohl bráchovi a jedné zoufalé amatérce s něčím, v co on vůbec nevěří a čemu ona vůbec nerozumí.
"Prosím oprostěte se od ostatních myšlenek a soustřeďte se výhradně na zesnulou."
Udělal jsem, co chtěla, ale jen proto, abych to měl co nejdříve za sebou. Byl jsem moc zvědavý, co z toho vzejde.
"Vyzývám tě duchu zesnulé Kateřiny Janovské, přijď mezi nás."
Chvíli bylo ticho a jediné, co jsem slyšel, byl zrychlený dech mé pětadvacetileté sestřenky sedící napravo ode mne. Naše ruce se nad stolem pohnuly. Nebylo to způsobeno žádnou energií ani duchem, jen každému z nás lehce cukalo v unavených svalech.
"Je tu! Cítím její přítomnost."
"Cítíš leda kulový, babo." Hlas, který promluvil, skutečně patřil mé mrtvé švagrové. Byl velmi tichý a přicházel odnikud a odevšad zároveň. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem. Všichni čtyři ostatní účastníci seance seděli se zavřenýma očima v obličeji výraz plného soustředění. Bylo možné, že jsem ji slyšel jen já? Koukl jsem se i za sebe, ale nikde v pokoji jsem nespatřil ani temný stín, ani vlající sněhobílé prostěradlo. Nic co by naznačovalo přítomnost ještě další osoby či ducha. Znovu jsem zavřel oči.
"Duchu, krátce předtím, než jsi odešel z tohoto světa, jsi vykonal velký hřích. Pokud se nám z něj nevyzpovídáš, tvůj věčný spánek nebude nikdy klidný."
"Krátce? To ti to trvalo půl roku, než jsi na to přišel?"
"Duchu, okamžitě mi sděl, kam jsi ukryl, co nebylo tvé!"
"Teda to je fakt ubohý. To by mě zajímalo, drahý, jak jsi na tuhle ženskou přišel. Tipla bych si, že ve zlatých stránkách. Tam se to podobnými amatéry jen hemží."
Jemný tlak ze strany mě donutil posunout ruce směrem ke středu stolu. Kdybych nevěděl, že jde o podvrh, mohl bych snadno podlehnout dojmu, že pohyb našich rukou řídí něco z vnějšku. Spíš mě zajímalo, co ta čarodějnice myslela tím velkým hříchem a proč mluví tak kostrbatě. Odpovědi se mi dostalo okamžitě.
"Protože se vám můj muž stydí přiznat, že mu jeho vlastní žena z jeho tajného trezoru vyfoukla dva miliony korun."
"Hep," vyjelo ze mne, načež jsem se rozkašlal. Jak jsem si dal ruku před ústa, všichni ostatní nějakým způsobem pocítili rozpojení kruhu. Otevřely oči a začali si protahovat ruce.
"Prosím, nepřerušujte kruh!" řekla žena přísně. "Nebo nebudu moci ducha vyslechnout."
"Co děláš?" obořil se na mne bratr.
"Hleďme, kdo je tu šikovné médium. To bych do tebe neřekla, švagře, že máš i takový talent."
"Pardon, omlouvám se."
"Zkusíme to znovu! Spojte kruh, zavřete oči a zkuste si ještě jednou na mrtvou vzpomenout." Poslechli jsme a pokoj se znovu ponořil do ticha.
"Zajímalo by mě, jakou konkrétní vzpomínku si vybavuješ." Tentokrát se hlas mé švagrové nenesl odevšad. Šeptal mi přímo do ucha. Skoro jako bych cítil i její dech. Pootevřel jsem oko a natočil hlavu směrem po hlase. Nic tam však nebylo.
"No tak, prozraď mi, co je to za vzpomínku."
Nemohl jsem si pomoct. Jediná vzpomínka, která se mi kradla na mysl a pevně se tam usidlovala, byla vzpomínka na naši společnou noc. Stalo se to asi před rokem a od té doby jsme se jeden druhému úspěšně vyhýbali. Karel si dokonce začal myslet, že z nějakého důvodu jeho ženu nesnáším ještě víc než on sám.
"To jsem si mohla myslet," ozval se mi v uchu její rozesmátý hlas. "Ale i tak je to od tebe hezké. Jsi totiž jediný, kdo na mě skutečně myslí. Třeba tady můj drahý manžel," poslední větu už mi do ucha nešeptala. Její hlas se jakoby vzdaloval k místu, kde můj bratr seděl. "Místo na mne myslí hlavně na své peníze. Ostatně na nic jiného nemyslel, ani když jsem byla na světě, ale na to jsem si už dávno zvykla. Tahle kouzelná babička v čele stolu," hlas se zase o kus posunul.
"Duchu, já mocná čarodějka ti přikazuji, aby si byl konkrétnější!"
"Ta se horečně snaží vymyslet nějakou vše zahrnující odpověď, kterou by mého manžela přesvědčila, že tahle seance byla úspěšná. Jinak jí totiž těch deset tisíc, co jí slíbil, nevyplatí a ona bude mít problém s hypotékou. Tetička Jana. Od začátku je její jedinou starostí sporák, který možná nechala, možná nenechala zapnutý."
Během těch slov obešel její hlas stůl kolem dokola a poslední větu mi znovu pošeptala, tentokrát do druhého ucha.
"A Alice, ta myslí jen na to, jak si to s tebou a svým klukem rozdává na své kolejní posteli."
V tu chvíli jsem si uvědomil, že po celou dobu seance se sestřenčin malíček, kterým se mě dotýkala, jemně chvěje. Nenápadně jsem pozvedl víčka a zadíval se na sestřenku. Zrovna jsem ji přistihl, jak si mě hladovým pohledem prohlíží. Když zjistila, že se na ni dívám, rychle své oči zavřela.
"Duchu, chci, aby si se více soustředil. Najdi v sobě tu vzpomínku!" zvýšený hlas z čela stolu mě donutil oko zavřít a znovu se soustředit.
"Klidně si přikazuj, stejně mě neslyšíš. Kdepak drahý, tahle podvodnice, které jsi tak ochotně slíbil víc peněz, než kolik jsi kdy byl ochoten utratil za jakýkoliv dárek pro mne, ti nikdy nebude schopna říct, že jsem zbytek peněz schovala ve sklepě u nás na chatě. Rovný milion korun."
"Duchu, zůstaň tu! Nemůžeš odejít, ještě jsem tě nepropustila!"
"Na té samé chatě, kde jsem tě před rokem přistihla s tvou mladičkou sekretářkou a o které jsem prohlásila, že už tam do smrti nepáchnu."
Někdo rozsvítil. Unavené ruce zmizely pod stolem a sestřenka s tetou se zvedaly k odchodu. Čekal jsem, jestli ještě jednou nezachytím hlas své bývalé švagrové, ale bylo po všem.
"Počkejte na mě prosím venku," řekl můj bratr a pokynul nám, abychom opustili místnost.
"Nuže?" V momentě, kdy jsem za sebou zavíral dveře obývacího pokoje, oslovil můj bratr tu čarodějnici, "co vám řekla?" Měl jsem štěstí, že ta otázka nebyla směřována na mě. Nevěděl bych, co na ni odpovědět.

Karel vyšel z pokoje a v obličeji byl rudý vzteky. Už odmala se mu při sebemenší ztrátě kontroly měnil obličej v rajče. A dnes to rajče bylo pěkně přezrálé. Kvapně se rozloučil s tetou i Alicí. Políbil je na tvář a co nejdiskrétnějším způsobem jim každé do ruky vsunul obálku. Ve dveřích ještě oběma popřál pevné zdraví a dobrou noc.
"Taky ti přeju dobrou noc, bratře." Protože jsem viděl, že mě žádná obálka nečeká, řekl jsem to dost úsečným tónem a namířil si to za našimi společnými příbuznými. Chtěl jsem je požádat, jestli by mne nehodili na metro.
"Honzo, počkej!" Jako obvykle to od bratra byl spíš rozkaz než prosba.
"Co je?"
"Musíš jet se mnou," začal na mne naléhat.
"Kam?" zeptal jsem se, i když jsem tušil, že myslí chatu na Liberecku.
"Do Beskyd! K rodičům mojí ženy."
"Co tam?" nechápal jsem.
"Katka tam přede mnou schovala nějaký společný peníze. Doufám, že je ti staří zabedněnci ještě nestihli všechny utratit. Musíš jet se mnou, jinak se něco stane."
Karel rodiče své ženy odjakživa nesnášel, i když si za to mohli tak trochu sami. Napřed se jim nezdál pro jejich jedinou dceru dost dobrý. A nejen on, ale celá naše rodina. Na svatbu byli ochotni přijít jen když Katka pozve celé jejich vesnické příbuzenstvo a podle toho ta svatba taky dopadla. Když zjistili, že se jejich dcera má v Praze dobře, psychickým vydíráním z ní tahali peníze. Poslední kapkou muselo být jejich chování na pohřbu, kdy Karlovi vyhrožovali soudem, pokud ji nechá pohřbít v Praze.
"Dělej jedem!" naléhal na mne. "Konečně mám možnost těm staříkům jejich chování oplatit."
"Ale já jsem strašně utahanej a ráno musím vstávat do práce!"
"Vyspíš se v autě. Ráno zavolám Koukalovi a domluvím ti den mimořádné dovolené."
"Ty se znáš s mým šéfem?" Byl to pro mě pořádný šok. Karel si přátele hledal jen velmi těžko a udržet si je nedokázal nikdy moc dlouho. Dobře si vzpomínám na dobu, kdy jsme ještě jako děti bydleli s rodiči v paneláku. Karel si domů nikdy nepřivedl nikoho ze spolužáků, sídlištním partám se vyhýbal a když nebyl s našima, nezdravil ani sousedy.
"Líp než si myslíš. Pravidelně se potkáváme na golfu."
"A tos mi nemohl říct dřív?"
"Neptal ses."
"Víš jaký s ním mám pořád konflikty kvůli kdejaký kravině?"
"Jo, zmínil se mi. A vůbec, promluvíme si o tom v autě," odbyl mě. Sešli jsme ze schodů, prošli zdviženými vraty a zastavili se u jeho auta.
"Chci, abys mu zavolal hned." S bratrem to bylo vždycky tak, že co neudělal hned, na to do pěti minut zapomněl. Navíc jsem měl větší šanci, že ho šéf odmítne, když ho bude otravovat tak pozdě na večer. K mému překvapení Koukalovi vůbec nevadilo, že mu Karel volá tak pozdě. Vyjádřil mu upřímnou soustrast a na druhý den mne z práce klidně uvolnil.
"To ti nevadí, že tam přijedeme ve dvě ráno?"
"Zkusím na to šlápnout."
"Tak jsem to nemyslel."
"Jsem zvyklej jezdit přes noc. Na benzínce si koupím dva red bully a budu fit až do rána. O můj mikrospánek se bát nemusíš."
Už jsem to dál komentovat nechtěl. Sedla na mě únava z dlouhého dne. Zaplul jsem na sedadlo spolujezdce a dřív než jsme vyjeli z města, jsem už spal.
"Ty debile zkurvenej, nechtěj mi namluvit, že nevidíš, jak se k tobě ty zasraný xenonový světlomety blíží už nejmíň posledního půl kiláku!"
Bráchův křik a nadávky mě probudily. Jeho hlas sice nebyl o moc silnější než hudba, která vycházela z jeho nově natuněné repro soustavy, ale už z mládí jsem na něj měl vypěstovaný reflex.
Byli jsme někde na dálnici a před námi se právě předjížděli dva kamióny. Brácha nalepil svoje auto těsně za toho v levým pruhu a střídavě na něj blikal dalkovýma světlama a blinkrama.
"Dlouho jsem spolu nikam nejeli. Úplně jsem zapomněl, co s tebou posazení za volant udělá."
"Ty nespíš?" odbyl mou poznámku.
"Ne, nespím. Doufám ale, že než tam dojedeme, ještě na chvíli zaberu."
"Chápeš toho zmrda? Jede posranou devadesátkou, stejně jako ten debil před ním. Jenže je vo něco lehčí, takže mu tempomat cuká tou jeho rachotinou vo chlup rychlejc. No a když docuká až za toho druhýho, myslíš, že toho debila za volantem napadne podívat se do zrcátka a pustit mě? Ne! Von se prostě zařadí do levého pruhu a teď budeme voba půl hodiny čekat, než ta jeho herka překodrcá tu druhou."
Zatímco mluvil, nenápadně jsem kolenem posouval páčkou ovládání reprobeden tak, aby hrála jen jeho strana auta a zároveň jsem hlasitost rádia ztišil na úroveň, při níž se dalo usnout.
V jedné věci měl pravdu. Než se kamiónu v levém pruhu podařilo předjet toho v pravém, už jsem skoro spal. Pak mě ještě na chvíli probudilo trhnutí, když brácha kamióny vybrzdil a prudká záře světel, jak nám řidič do zrcátek posvítil svýma dálkovýma. Jakmile se ale ručička tachometru bráchovy audiny dostala na stoosmdesát, záře za námi rychle zeslábla a já znovu klidně usnul. Ještě párkrát jsem se na chvíli vzbudil, ale jinak jsem prospal celou cestu až do momentu, kdy jsme sjeli z dálnice. Pak už se v Karlově autě spát nedalo. Brzda střídala plyn, zatáčka zatáčku. Po sedadle jsem cestoval všemi směry a nebýt pásu, nejspíš bych předčasně vystoupil z auta zaskleným bočním oknem.
Do Pražma jsme dojeli něco po půlnoci.
"Ty, hele brácha," zeptal jsem se ho, když jsme se přiblížili k cíli naší cesty. "Ty si měl něco s tou svojí bývalou sekretářkou?"
Otázku následovalo trhnutí volantem, po kterém jsme málem skončili v příkopu.
"Od koho to víš?" Chtěl vědět. Takovou otázku jsem nečekal. Naštěstí dřív, něž jsem stačil říct nějakou hloupost, si brácha odpověděl sám. "No jasně, moje žena to řekla tý tvý. No to mě podrž, vsadím se, že už o tom ví půlka Prahy."
Původně jsem se chtěl bráchy zeptat na víc věcí kolem té události, ale když jsem si všiml, že znovu rudne, nechal jsem to být. Po pár minutách, během kterých nepadlo mezi námi jediné slovo, jsme konečně dojeli k cíli naší cesty.
V domě Katčiných rodičů byla tma. Karel znovu zapnul dálková světla a posvítil rovnou do oken. Skoro krokem dojel až těsně za vrata a zatroubil, což rozdráždilo psa ve výběhu vedle vrat. Skákal na plot a zuřivě po nás rafal. Když jsme vystupovali z auta, štěkala už celá ves až z toho bolely uši.
"Sere pes!" procedil bratr mezi zuby.
Chvíli jsme jen tak stáli a čekali. Když se na zápraží rozsvítilo, pes odběhl a štěkot ve vsi jak mávnutím proutku utichl. Ven ze dveří vyšla malá shrbená stařenka, kterou jsem naposledy viděl na bráchově svatbě. Přes noční košili měla přehozenou vlněnou šálu a na nohou obuté důchodky.
"Mamá," oslovil ji Karel dřív, než vůbec mohla poznat o koho jde. "Je vám doufám jasné, proč jsem se sem trmácel až z Prahy, navíc v noci. Tak kde to máte, ve stodole?" Bratr křičel, asi proto, aby nás slyšeli všichni sousedé, v jejichž domech se už také svítilo. Rázoval si to bahnem, které v silné vrstvě pokrývalo celý dvůr ke zmíněné stodole. Já šel pár kroků za ním. Našlapoval jsem zlehka a snažil se vyhýbat všem kalužím i místům s nánosy bahna. Paní na nás vyjeveně koukala a nezmohla se na slovo.
Karel rozevřel vrata stodoly, aby dovnitř pustil co nejvíce světla. I tak byla uvnitř téměř absolutní tma a to málo, co osvítila lampa od domovního vchodu, mého bratra přikovalo na místě.
"Tohle? Ona mi sebere dva milióny a koupí za ně tohle?" bratr se otočil směrem k matce své ženy a znovu zvýšil hlas. "To jste si teda vychovali pěknýho škroba! Přestaňte na mě tak blbě čumět a doneste mi klíče od toho zasranýho křápu. Beztak jste s ním ani nedokázali projet vratama."
Tím křápem myslel nejmíň pět let starou oktávku. Kdysi bílou, teď zacákanou blátem až po strop a s několika viditelnými škrábanci na boku. V momentě, kdy se Kalova tchýně pohnula, se na zápraží objevil i její manžel. Vyšoural se ze dveří jen v bačkorách a pyžamu a namířil na bratra starou mysliveckou kulovnici. Jeho žena mu okamžitě skočila kolem krku a donutila ho zbraň sklopit.
"Nejdřív nám seberete dceru a teď i to, co nám po ní zůstalo?" křičela na něj. Hlas se jí zalykal slzami i bojem s vlastním mužem.
"Já vám neberu vůbec nic. Vy mi pouze vrátíte to, co je mé. A ještě vám nebudu nic účtovat za užívání."
"Jakým právem?" křikl na něj tchán.
"Dědičným právem. A pokud ho neuznáváte, můžu se tu nazítří zastavit s právníkem a s policií." Tou větou zlomil veškerý jeho odpor.
"Ale já musím nějak dojíždět do práce," zavzlykala Katčina matka.
"Můžete jet tím druhým autem," odvětil jí bratr. Podíval jsem se do stodoly. Vzadu za oktávkou stálo ještě modré embéčko. Z toho mála, co jsem viděl, bych usoudil, že už je drahnou dobu nepojízdné a slouží maximálně jako kurník.
"To už dávno nejezdí. Má zlomenou poloosu."
"No tak jeďte vlakem, nebo autobusem nebo na kole. Může vás vozit soused nebo kamarád. Tím, že mi auto vrátíte, se nepřipravíte o možnost chození do práce. Jen o jednu snížíte množství možností, jak se do ní dostat."
"Jste srab," utnul muž nářky své ženy. "Marto, prosím tě, dej mu ty klíče, v životě už ho nechci vidět." Když domluvil, pomalým krokem se šoural zpět do domu. Ve dveřích ještě jednou oslovil svou ženu, ale dost nahlas, abychom to oba slyšeli. "A taky mu vyřiď, že jestli se tu ještě jednou ukáže, spletu si ho se škodnou. Nic jiného totiž není. Škodná, která mi zadávila můj nejlepší kus."
Prásknutí dveří muselo být slyšet po celé vesnici. Div že nespadla chalupa. Karlova tchýně zůstala nějakou dobu nehnutě stát, než se rozhodla následovat manžela dovnitř.
"Vidíš?" obrátil se bratr mým směrem. "Oni si myslí, že nevychovávali dceru, ale trofej. Takhle to tu chodí se vším."
Stará žena se objevila ve dveřích. Pomalým šouravým krokem přešla dvorek až ke stodole.
"Já potřebuju oboje klíče! A taky velkej techničák! Pojistku a emise. To tu musím hulákat celou noc?" obořil se na ni bratr.
"Neuvědomila jsem si… promiňte."
Stejně pomalým krokem se vrátila do domu. "Táhne se jak sopel," ulevil si pro sebe Karel, když byla ve dveřích. Dostatečně nahlas, aby ho slyšela.
"Nemusels na ni tak křičet," houkl jsem na bratra. "Evidentně ti tu klacky pod nohy házel hlavně tchán."
"Hele, ty ji neznáš. Ona je jedovatá jako had a v týhle póze, všichni mi pořád jenom ubližují, se úplně vyžívá. Víš ty, co to je, mít takovou tchýni?"
Nevěděl jsem, co na to odpovědět.

Cesta zpátky do Prahy byla šílená. Karel mi sice slíbil, že pojede přede mnou a že mi bude stačit držet se ho, ale po pár kilometrech se mi i přes to, že jsem porušil snad všechny existující dopravní předpisy, ztratil. Spoustu času jsem pak ztratil průjezdem vesnicemi, kterými jsem vůbec jet nemusel, nákupem dálniční známky, hledáním dálnice a připojením se na ni ve správném směru. V Brně jsem musel zastavit a nabrat benzín. Při té příležitosti jsem zkusil zavolat Karlovi. Dovolal jsem se mu až na třetí pokus. Když jsem na něj do telefonu zvýšil hlas kvůli tomu, že mi hned z kraje naší cesty ujel, začal se mi horečně omlouvat. Že prý začínal cítit únavu a proto na to trošku šlápl. Postupně z něj vylezlo, že už je doma v Praze a právě se chystá jít spát. Řekl mi to jen proto, abych k němu už v noci nejezdil a nebudil ho. Že prý se uvidíme zítra až mu to auto přivezu, ale ať to prý udělám co nejdřív ráno, aby ho mohl ještě ten den dát do bazaru. Ještě než jsem z benzínky odjel, zazvonil mi mobil. Čekal jsem, že mi Karel volá zpět s nějakou další prosbou, ale byla to moje žena. Úplně jsem jí zapomněl zavolat, že přijdu pozdě. Určitě byla strachy celá pryč, co se mnou je.
"Ahoj miláčku, ty ještě nespíš?"
"Prosím tě, kde jsi tak dlouho? To s Karlem furt paříte?" Její hlas zněl podivně čile, když uvážím, kolik bylo hodin.
"Momentálně jsem v Brně."
"Až tak?" Nedokázala skrýt překvapení. "Myslela jsem, že jdete jen někam na pivo."
"Já taky. Ve skutečnosti potřeboval odvést auto od Katčiných rodičů."
"Jaké auto?"
"Teď už jeho auto. Katka ho rodičům koupila, aby mohli jezdit do práce. Jenže ho na ně nepřepsala a tak jim ho Karel sebral, protože ho chce co nejdřív prodat."
"Aha. A co oni? To teď jako nebudou moct jezdit do práce?"
"No… budou. On je Karel v podstatě nepřipravil o možnost jezdit do práce, jen o jeden snížil počet způsobů, jak se do ní můžou dostat."
"Cože? Tomu nerozumím. Hele v kolik prosím tě přijedeš? A stihneš se vůbec vyspat do práce?"
"Karel mi domluvil na zítra volno. A co ty, kde jsi byla a že ještě nespíš?"
"Nikde jsem nebyla!" Bylo slyšet, že se jí má slova dotkla. "Koukala jsem na film. To ty ses neráčil celou noc ozvat."
V jejím tónu byla patrná podrážděnost. Rychle jsem vymýšlel co říct, aby na mne nebyla naštvaná. "Já jsem ti zkoušel volat kolem půlnoci na pevnou a nikdo to nevzal," zalhal jsem.
"To jsem se zrovna sprchovala. Než jsem stačila doběhnout k telefonu, přestal zvonit. Proč jsi mi nezavolal na mobil?"
"Myslel jsem, že ho budeš mít vypnutý a už budeš spát." To bylo divný, kdyby řekla, že se asi zrovna sprchovala a neslyšela ho, to bych chápal, ale proč říkala, že ho slyšela a nestihla zvednout.
Zbytek cesty už proběhl bez problémů. Auta nejezdila skoro žádná, ani na žádný další závodní kamion jsem nenarazil a když jsem dojel do Prahy, chyběly do ranní špičky ještě nejmíň dvě hodiny.
Ráno jsem si schválně přispal. Vysprchoval jsem se, což obvykle nedělám a celou cestu jsem poctivě dodržoval povolenou rychlost, vše jen proto, abych přijel ke Karlovi co nejpozději. Těšil jsem se, že mu tak oplatím to, jak mi včera v noci ujel. Velkým zklamáním proto pro mne bylo, když mi přišel otevřít v pyžamu.
"Tak brzo si mě budit nemusel," pronesl unaveným hlasem a pokynul mi, ať jdu dál. Ani nepočkal, až si odložím a zmizel někde uvnitř domu.
"Vždyť je skoro poledne," křikl jsem za ním.
"No a?"
Vyzul jsem se a šel dovnitř. Našel jsem ho v kuchyni plné neumytého nádobí, jak si do špinavého hrnku připravuje ranní kávu. Kdesi našel starou housku a s viditelnými obtížemi ji žvýkal.
"Přece jsem ti domluvil, že dneska nemusíš do práce."
"Myslel jsem, že chceš to auto ještě dnes dát k sobě do bazaru, aby se prodalo co nejdřív."
"Jo, to chci, ale pokud mám za ně něco dostat, musí ho chlapi napřed umýt, prohlídnout a odstranit ty šílený škrábance. Taky bude potřeba přetočit tachometr a podmáznout nějakýho opraváře, aby doplnil servisku."
"Nebylo by míň práce prodat ho na náhradní díly?"
"Bylo, ale já ty prachy potřebuju co nejdřív. Pokud budu mít štěstí a natrefím na toho správnýho kupce, tak by mi ta rachotina mohla přeci jen něco vynýst."
"A jak toho správného kupce poznáš?"
"To je jednoduchý. Podle klobouku. Krom toho je dost pravděpodobný, že přijede autem, který už nepůjde prodat, ale bude se muset dát rovnou sešrotovat. Fuj to je zvětralý," vyplivl hlt kafe do umyvadla a obsah hrnku vylil hned za ním. Všiml jsem si, že na dně umyvadla leží dvě prázdný flašky vodky.
"Chybí ti tu ženská ruka, co?"
"Jo. Od pohřbu jsem tu sice jednu měl, ale nezdržela se dost dlouho na to, aby mi tu uklidila. Budu si v dohledné době muset najmout uklízečku. Jen co na tom budu trošku líp s prachama."
"A kdo ti tu uklízel předtím?"
"Katka. Chodila tak jednou týdně, na odpoledne. Pomáhala mi s úklidem, vyprala mi a když bylo potřeba, tak i něco vyžehlila. Já jsem jí za to pomáhal s nájmem."
"Myslel jsem, že jste se nemohli vystát."
"To bylo když se odstěhovala. Furt jsme se hádali. Začalo to tou sekretářkou a časem jsme se už hádali kvůli každé kravině. Už se to nedalo vydržet. Jednoho dne mi řekla, že se odstěhuje. Během pár dní si našla podnájem, sbalila si jen to nejnutnější a odešla. Stalo se to hrozně rychle, neměl jsem ani čas ji přemluvit, aby zůstala.
Nějakou dobu, tak půl roku, jsme se neviděli. Někoho si našla, ale dlouho jim to nevydrželo. Jednoho dne jsem se vrátil dřív z práce, protože mi nebylo dobře a potkal jsem ji doma. Prý si chtěla vzít jen nějaké knížky a cédéčka, ale já měl už nějakou dobu podezření, že sem občas zajde.
Měl jsem tu tenkrát šílenej bordel a ona, aniž bych jí něco řekl, začala uklízet. Nechtěl jsem, aby uklízela můj nepořádek, ale ona si nedala říct a pak z ní vylezlo, že nevychází s penězma. Nakonec jsme se nějak domluvili, že když mi pomůže s domácností, já za ni uhradím půlku nájemného.
Najednou to bylo jako za starých časů. Teda alespoň jeden den v týdnu. Uklízeli jsme společně a hodně si u toho povídali. Klapalo nám to nejlíp za posledních deset let. Dokonce tu asi před dvěma měsíci zůstala přes noc."
"To jste spolu spali?" Ta otázka ze mě vyjela dřív, než jsem si stačil uvědomit, jak je nevhodná.
"Jo, a víš co, bylo to úplně fantastický. Sice to nebylo tak vášnivý, jako když jsem spolu začínali, ale rozhodně to nebylo tak nucený jako poslední dobou. Víš, kdyby neumřela, myslím, že by se ke mně dřív nebo později vrátila."
Brácha si hřbetem ruky zamačkával slzy. Takhle naměkko nebyl ani na pohřbu.
"Tak potom mi teda vysvětli to včerejší extempore."
"Co Katka odešla, musel jsem táhnout celej barák sám. Do toho jsem jí ještě pomáhal s nájmem, zkrátka jsem vycházel jen tak tak. Když došlo na placení pohřbu a hostiny, chtěl jsem šáhnout do rezerv, který jsem měl ještě z doby, kdy jsem prodal podíly ve firmě. Jenže v trezoru nebyla ani vindra. Jedinej člověk, kterej o těch penězích věděl, byla Katka. Prolezl jsem jí účty a sice jsem na ty peníze nenarazil, ale našel jsem platbu za pojistku auta. Málem jsem to přehlídl a nechal být, protože jsem věděl, že Katka auto nemá. Ale ta žena včera mi otevřela oči a řekla mi, že to auto je u jejich rodičů. Teda neřekla přímo, že je u nich, ale řekla, že ty peníze už má můj největší nepřítel a právě v tu chvíli mi to došlo.
Nejspíš jim toho koupila víc, ale auto byla jediná věc, kterou jsem od nich mohl dostat zpět. Ještě že po ní nebudou nic dědit, to bych se neudržel."
"Tak já zase poběžím, ať jsem doma dřív, než se vrátí děcka ze školy."
"Tak se měj a kdybys někdy potřeboval s něčím pomoct, tak za mnou nechoď, však víš."
"Jo, je mi to jasný." Doprovodil mě ke dveřím a bylo na něm vidět, že už se mu nálada po té, co se vypovídal, trochu zlepšila. "Jednu věc bys ale pro mě na oplátku udělat mohl. A nebude tě to ani nic stát."
"Tak tuhle frázi znám. Zapomněl jsi dodat z počátku."
"Ne, tak jsem to opravdu nemyslel."
"Tak ven s tím, rychle."
"Mohl bych si na víkend půjčit tvou chatu v Jizerkách? Chtěl bych trochu provětrat děcka."
"Že seš to ty," řekl a začal se přehrabovat v polici, o které jsem věděl, že v ní má rezervní klíče. "Tak to máš za litr plus režie. Slušný co? Normálně to pronajímám za pět."
"Tak dík, odečtu ti to z dluhu za taxík, benzín a dálniční známku."
"Co ty seš za hajzla?" řekl mi v legraci. Byla to dobrá otázka. Nevěděl jsem, co na to odpovědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 shpalek shpalek | 15. března 2011 v 7:49 | Reagovat

Hele, to se mi líbilo. Jako příběh bezvadný, na začátku by to asi chtělo trochu víc psychologie, a ne aby ti lidi jako ovce hned a bez ptaní (aspoň) sedli ke stolu a zúčastnili se seance. Taky jazyk je někdy trochu vedle, nikdo například neřekne "zasraný xenonový světlomety", ale "zasraný xenony", apod. Ale jinak se mi to líbilo moc, a musím říct to, co předevčírem u jiný povídky tady: jestli je tohle z tý soutěže, tak jsou ve Fragmentu paka.

2 MIl MIl | 16. března 2011 v 16:15 | Reagovat

Dík moc za komentář, za kritiku a největší dík za tu pochvalu, to mi dneska fakt udělalo radost.

Povídku jsem skutečně do soutěže poslal. Snažil jsem se opravdu si na ní dát záležet. Tak hlavně že se líbila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama