14.Jane_S - Divadlo Svět

11. března 2011 v 23:00 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Přišly mi další tři povídky od Jane_S, za které jí moc děkuju :D


Divadlo Svět - Jane_S

Když jsem byl malej, měl jsem představu, že tam, kde nejsem já, se neděje nic. Jak na jevišti, kde se odehrává hra a kdo tam není, nehraje. Všichni jsou jen loutky, které čekají někde za oponou, až na ně vzpomenu a uvedu je do děje.
Byl jsem u babičky a máma byla "jako" doma. Že by zatím prožívala nějaký svůj život, jsem si nedokázal představit. Co by asi dělala beze mě? Sedí doma na židli a čeká, až se v neděli vrátím. Její jediný "štěk" během celého víkendu zazněl, když jsem jí zavolal. Tedy, když mi ji babička vytočila a dala k telefonu.
Naopak moje sestra, ta se z jeviště skoro nedostala. Jednou ale dovolenou přece měla, to když byla v nemocnici, kde jí trhali mandle. Můj život byl zkrátka v hlavní roli a ostatní mi jen sekundovali.
Členové rodiny měli role vedlejší a ostatní jen tak přicmrndávali. Jako třeba kolemjdoucí na ulici, moje dětská doktorka, prodavačka lístků v ZOO, pokladní v samošce naproti našemu domu, sousedi, kamarádi rodičů, ostatně i ti mí.
Když se doma zapnula televize a tam pobíhali vyhublí Černoušci s nafouklými bříšky, přišlo mi, že to jsou jen kulisy. Jen poučení pro mě, abych věděl, že když nebudu dobře papat, umřu hlady. Jako když mi otevřeli obrázkovou knížku, a tam vždycky nakonec dobro zvítězilo a zlo bylo zničeno. Tak to ve světě chodí. A hlad afrických dětí nebyl skutečný, jen názorný. Výchovný. Jako všechno kolem.
A když to nemělo poučit, pak to mělo pobavit. Mě. Všechno bylo jen pro mě a kvůli mně, jak věci, tak lidé. A věcí bylo proto tolik na světě, abych měl pořád co objevovat. A lidí proto tolik, abych mohl poznávat různé charaktery. A rozmanitost tváří. A krásu a názvy živočišných druhů, rostlin…
Když jsem se tak hezky naučil znát ta barevně vyvedená zvířátka z leporela, byla čas přejít na těžší kalibr. Bůh tedy stvořil podle té knížky skutečné tvory. A ty mi po malých dávkách pouštěl do cesty a postupně představoval. On tvořil svět v návaznosti na můj růst a zrání.
Pejsek byl základ. Měli ho sousedé a nakonec i my. Kočka, opak pejska. Vídal jsem z okna běhat jednu po střechách. Slepice na dvoře venkovanů jsem poznal také záhy. Prarodiče koupili chalupu, abychom měli se sestrou kam jezdit. A abych měl bohatší život. Totiž představení. Kůň, kráva, koza, labuťě a kachny, ryby, ptáky, motýli, s tím vším jsem se na chalupě seznámil. Buď na zahradě, nebo na výletech. Moje rodina byla plná dobrých režisérů. A Bůh byl ten, který nad námi bděl. Sháněl, co bylo potřeba. Byl produkčním té velkolepé divadelní hry O Janovi.
Svět byl jevištěm, divadlem byl vesmír. Diváci někde v něm. A já v hlavní roli. S pocitem, že nade mnou někdo drží stráž. Že kdyby něco, někdo se o TO postará a vyřeší to. Protože já jsem důležitý. Beze mě by to nešlo.
Těžko s určitostí říct, co mě k takovému bludu vedlo. Snad jsem moc přemýšlel, co bude po smrti a došel k závěru, že se zbortí celý svět. Když tady nebudu já, tak nikdo. Divadlo se zavře. Nebo shoří. Prostě skončí.
---
Táta měl zvláštní úlohu. Seděl a psal. To když byl doma. Nebo odemykal a smál se, když se odněkud vracel - když vstupoval do děje. A máma mu nadávala, že je SAMOZŘEJMĚ úplně střízlivej. To slovo jsem dlouho považoval za hanlivé, až sprosté. A divil jsem se, jak dramatickou má matka úlohu. Když vešel, z ničeho nic ječela, hubovala mu a vyhrožovala, že se odstěhujem. Kolikrát jsem měl chuť poprosit ji, ať mě nechá nahlédnout do svého scénáře, jestli ho nastudovala dobře.
V těch chvílích jsem na jevišti trpěl. Nerozuměl jsem ději, rejža na mě neměl čas, ani jeden z těch dvou přítomných, hádali se spolu dlouho do noci - zřejmě ohledně dalších scén, a tak jsem jen ležel v posteli a čekal na oponu.
Vzpomínám na jedno z takových usínání. Díval jsem se na závěs prosvětlený lampou z ulice a říkal si: Tak. Tohle je můj život. Jmenuju se Jan, to je daný. Mám tady tu mámu, tohohle tátu, tuhle sestru, psa, pokojíček a bydlíme tady, v Ďáblicích. A tak to bude. Tohle je můj život.
Jak jsem si to ujasnil, tak jsem usnul - abych se ráno probudil a všechno bylo jinak.
---
Byl jsem starší o pár let. Nebyl pes, nebyl pokoj, nebyly Ďáblice. Změnila se scéna, přibylo rolí, i dramatických scén. Ten, kdo v prvním dějství hrál otce, teď už tolik nehrál, údajně pije v Ďáblicích. Mně ale bylo jasné, že studuje scénář, než ho zase budou volat na jeviště. Jestli si k tomu něco nalil, tak to bych ještě bral. Ale nějaké vlastní soukromé peripetie mimo děj, vyloučeno.
Občas nás za ním hlavní režisér vyslal. Aby diváci věděli, že je stále ve hře, i když jeho role se poněkud změnila. Především přesedl z režisérského křesla na křeslo v pokoji ďáblického bytu, kde jako hlavní rekvizita stál psací stroj. Aby všichni chápali, že otec je spisovatel. Který teď žije sám. A strádá. To bylo jasné z jeho scénáře. Byl to dobrý herec, hrál to úžasně procítěně. Často i mě, chlapáka, rozplakal.
---
Babička s dědou se odstěhovali na důchod tam na tu chalupu, kam jsme za nimi dál jezdili. I když nás přibylo. Už ne jen já a sestra Klára, tedy hlavní hrdinové, ale ještě dvě malé děti. Nepostřehl jsem, jestli to byly něčí známé nebo vzešly z konkurzu, nicméně byly docela šikovné. Máma je měla jako s novým pánem. Nová mužská role ve hře. A psa přejelo auto, ale to už v závěru prvního dějství.
To druhé, dle mého soudu, nestálo za nic. Určitě ho kritici tam někde strhali. Celé se to odehrávalo v jiném bytě, v tom, který nám uvolnili prarodiče. Matka pečovala o své nové děti, já se sestrou navštěvoval otce a společně s otčímem jsme všichni jezdili navštěvovat babičku a dědu na chalupu. Tedy bez otce, ten se postupně z děje vytrácel. Asi jak se tehdy nepohodl s hlavním rejžou…
---
Cítil jsem, že bude brzy ze hry úplně. I on to říkal. Snažil jsem se zapamatovat si ho. Byl mi sympatický. Myslím, že to byl dobrej chlap, jen měl prostě blbou roli. Jeho scénář nestál za nic. Nevím, jestli mu mohl někdo fandit, zatím jsem se s žádným z diváků nesetkal. Ani po letech. Ale nebudu předbíhat.
Každopádně scénáristu druhého dějství bych z fleku vyrazil na hodinu. Nemohl jsem na něj, já byl jen herec, ale myslím, že za jeho působení u našeho divadla, jsme ztratili hodně abonentů. A matce šlo to režírování taky líp s tátou. Ale možná to byl jen můj dojem. Otčím jako pomocný režisér neměl moc pravomocí.
Ať tak, nebo tak, v závěru druhého dějství jsem - ještě neplnoletý - už v podstatě znal svět. To divadlo. Aspoň jsem si to myslel. Tehdy jsem byl se sestrou za otcem naposledy. Neřekli nám předem, že je to poslední setkání, asi kvůli autenticitě. K našemu překvapení nás neposlali do Ďáblic, ale do Vysočan. Ležel tam jako v léčebně.
Našli jsme ho v posteli s mříží a bezzubého. Pil z dětské láhve a močil do plen. Díval se na nás očima plnýma slz a něco huhlal. Nebylo mu rozumět, ale tak to asi měl ve scénáři. Snažil se ke mně natáhnout ruce, jak jsem tak nad ním stál, asi chtěl, abych ho vzal s sebou někam pryč. Klára to psychicky neunesla a odešla. Podle scénáře jsem měl zřejmě odejít s ní, ale tehdy jsem z děje úplně vypadl…
---
Došlo mi, že když odejdu, on se nezvedne a nepůjde se do své šatny přepudrovat, než ho zas zavolají na scénu. Bylo to skutečné. V té chvíli mě celá tahle hra přestala bavit. Byla to špatná hra. Zlo. Černoušek s nafouklým břichem. Varování. Nepít! Psát. Ne jako otec, který to dělal naopak. A potom zemřel, abych měl názorný příklad, jak to dopadá.
Scénárista druhého dějství mě zklamal. Především ten závěr - to už bylo příliš. Tehdy se celé představení ukončilo, zhnusení diváci přestali chodit, režiséři si našli jiné projekty k seberealizaci, herci odešli do oblastních divadel, i když o všech slýchám do dnes, no a scénárista? Kdoví, kde je mu konec. Jediný, kdo byl ochoten dál na hře dělat, byl producent... A tak jsem začal další děj psát sám. Stal jsem se scénáristou a hra byla už jen má. Počalo se první dějství nové hry.
---
Bylo tehdy určitě lepší, vzít to do vlastních rukou. Zatím lidi chodí, baví se, pláče se málo, tleská se dost… Bývají i květiny a chlebíčky po představení. Neměl bych se na večer tak cpát, ale člověk těžko odolá. Z předchozího propadáku, z toho braku, kde jsem hrával, jsem si odnesl pár věcí. Když nepočítám zkušenosti. Mám ten starý psací stroj - ten už se dneska málo vidí, možná proto, že se na něm už málo píše. I když co já pamatuju, tak se na něm nikdy nepsalo moc. Spíš se pilo. A já taky piju. Ale ne tak moc, jako otec. Zato víc píšu. Poučení bylo působivé. Další, co mi po něm zůstalo, je taška plná toho, co nedopsal. Zbyla toho plná taška.
Já mám taky takovou tašku, zatím v hlavě. Svůj tvůrčí potenciál. A nechci ji nechat plnou, takže ji během zbytku hry hodlám vyprázdnit. Je to moje předsevzetí.
Samozřejmě už nevnímám svůj život jako velkolepé divadlo. Je to jen obrazně řečený, používám to jako příměr. Květiny, i chlebíčky… Všechno.
Dneska mám spíš pocit, jako bych natáčel film. Jsem samozřejmě opět v hlavní roli, a i když jsem sám, pořád se někdo dívá. Možná mám malou sledovanost, ale ten zájem tam je. Zatím jsem ještě neměl možnost zpětné vazby, na to snad taky jednou dojde, ale mám něco jako peoplemeter…
---

Psal jsem svoje povídky a měl jsem pocit dostatku času na všechno. I na to, nechávat otevřené konce, případně nebýt s koncem úplně spokojený, ale neřešit to. Aspoň ne teď. Jednou se k tomu vrátím. Ne všechno moje psaní tak končilo, některé texty jsem napsal a ukončil mrknutím oka a byl si jist, že přesně takhle to mělo být a takhle končit. Ale potom přišly chvíle, kdy jsem neměl tvůrčí nejen náladu, ale ani mysl. Jako by mě vykradli. Pročítal jsem si, co už jsem napsal a jako bych ani nebyl autorem. Žasl jsem nad některými slovními obraty, říkal jsem si, že jsem dobrej… Ale jakmile jsem se pokusil pokračovat, jenom jsem blábolil. A když takových dnů bylo po sobě víc, to potom vznikaly ty neslavné konce. Pod něž bych se nepodepsal, a tak štosy papírů čekaly, až si na ně najdu čas a jejich obsahy dotáhnu.
Jenže já začal, ve dnech múzou políbených, psát radši něco jiného. K tamtomu se vrátím…
Člověk má vůbec hodně restů nebo záležitostí, kterým by rád ještě něco dal, ale prozatím je to "odloženo". Na příhodnější dobu. Kolikrát se večer uspávám ukolébavkou o svých věcech dotažených do konce. Ne, že bych třeba v mysli piloval ty lepší závěry, jen si sčítám resty a plánuju jejich dořešení. A nikam to nevede. Od rána je stejně čas akorát tak na to, co je ten den třeba, a jsem rád, když ze dne nevyplyne nějaký další odložený případ.
Ale k tomu peoplemeteru. Není to přímo měřič co do počtu sledujících, spíš jen sonda, jestli někdo sleduje.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mám auto a nevím si s ním rady. Nejsem na to stavěný, ale neřeším to. Jsem bohém. Hlavně že to jede. A že se uvnitř dá zatopit a poslouchat muziku… To mám rád. Jenže auto holt potřebuje nějakou tu údržbu, byť minimální. Dofukovat kola, dolívat olej… Nezajímá mě to, a tak na to kašlu. Jenže najednou je potřeba auto odhlásit, odtáhnout, protože jednoho dne už prostě nejede. A já platím dál povinné ručení, auto stojí za domem a nic se neděje. Nevím, co dělat, nezajímá mě to. Nechávám to na dobu, až bude čas. Jednou se na to podívám - zjistím, co je potřeba a záležitost dořeším. V tu dobu mi někdo dá papír, kde je postup přesně popsaný. Jenže to není jeden papír, je to víc papírů spojených svorkou a není to jen o mém problému, ale i o jiných, které s autem mohou nastat - ovšem nenastaly… A tak poděkuju a návod založím do knihovny - že se na to jednou mrknu. A jdu zaplatit povinné ručení na příští čtvrtletí.
Zodpovědný by mi dal přes hubu. Ale já bych spíš strhnul jeho, pozval bych ho na panáka. Příště zodpovědného potkám a on se zeptá, jestli už mám vyřešenou záležitost s autem.
"Ještě ne…"
"Mohls ho klidně zatím odhlásit jen dočasně, když se nechceš zabývat odtahem a sešrotováním…"
"Vážně? To se dá?"
"Bylo to napsané v těch papírech", řekne on… které jsou v knihovně, dodám v duchu já.
Někdy se řešení samo nabízí, ale není mu to nic platné. Ale to je mu jedno, vy zapláčete. A ten, kdo vám tu pomoc nabídne či rovnou prokáže, je váš divák. Pořád se někdo dívá.
Bylo mi zodpovědného líto. Snažil se, vytiskl ten postup dost možná jen pro mně a předal mi ho úhledně sešitý v průhledných deskách. A co já udělal? Založil desky mezi své odložené projekty. Ta jeho práce, kterou kvůli mně, nevděčnému, vynaložil, přišla zcela vniveč. Až na to, že díky němu a jemu podobným vím, že nejsem sám - sledují mě! A zřejmě mi fandí. To je povzbuzující zjištění.
Tuhle jsem hledal něco na internetu a narazil na diskuzi na téma psychické potíže. Někdo, žena to byla, se tam inkognito svěřoval se svým problémem: "Život mi přijde jako film a mám pocit, že mě někdo sleduje. Někdo za mě dělá věci běžného života."
Znám lidi, kteří by řekli, že ta dáma má velký problém. I v té diskuzi se jich pár takových objevilo. Jsou to ti, kteří mají hned ve všem jasno. Ale já se v té větě našel. Jako bych ji psal já. Je mi jasné, že dotyčná nemínila říct, že ji někdo sleduje jaksi za zády. Měla na mysli, v tom filmu, že ji sledují. Zřejmě má kolem sebe také pomocníky z řad sympatizantů. Tedy peoplemeter. Tedy splašenou fantazii, bohémskou duši, byť zřejmě zodpovědnější, než je ta má. Co se její druhé věty týče - naprosto chápu, jak je míněno, že někdo za ni koná všední věci. Tím někým tentokrát není její "fanklub", je jím ona sama. Pokud jde o běžnou denní rutinu, jak pracovní, tak domácí, tak třeba úřady, či péči o děti, dělá to bezmyšlenkovitě. Nějak mimoděk. Nevtahujou ji tyhle povinnosti dostatečně do svých podstat, jde to jaksi skrz ni. Zatím co veškeré úkony ohledně jejího filmu dělá srdcem, prožívá, cítí, baví se, žije jimi. Naplňuje ji to, sleduje svou sledovanost, měří ji, přehrává, zkouší, pózuje…
Zřejmě je to krásná žena. Zasnil jsem se.
Nebudu jí psát, jestli myslíte, že to mám v úmyslu. Jen mě ta její zpověď v psycho poradně potěšila. Povzbudila. Upřímné věty, jen dvě, ale všeříkající. Ostatní diskutéři se zdlouhavě a zaníceně rozepisují o svých podezřelých myšlenkových pochodech, a jsou nejisti svým duševním zdravím, zatímco ona jen suše konstatuje. Neřeší se. Zřejmě ji život baví.
Aby ne, takový život je fajn. Ale vzniká to obráceně - nejdřív je život zajímavý a fajn, a potom si získáte publikum. Psal jsem o těch věcech a šlo to dobře. O tom, co sám dobře znám, co jsem na vlastní kůži okusil, se píše samo. Jako by někdo diktoval... Ale i tak může přijít den blbec a vyprázdnit mi hlavu, zamotat prsty nebo zpřeházet písmena na klávesnici, abych nemohl napsat ani slovo. Stává se mi to. Chodívám pak do baru. A když už je tma, přemýšlím s pohledem upřeným vzhůru, o všech těch mimozemských civilizacích, které o mě ví a dívají se, jak se tady mám. To jejich obrazovky tam nahoře blikají.
A když jdu později zpátky, povídám jim o tom. Tuhle jsem měl monolog na téma život. Ten já dost propírám, zkoumám a studuju ze všech stran. Na jeho konci bych chtěl říct: JEŠTĚ!
To jsem jim vysvětloval. Že plno lidí, co se pořád pro něco stresujou nebo nadávaj na všechno, budou mít možná na jazyku spíš slovo konečně, až se jednou bude blížit konec. Jak příznačné. Ale kdo natáčí film, což je záležitost dobrovolná, z čehož plyne, že člověka jedině baví, bude jako když ho právě dolíbala ta nejkrásnější žena na planetě. Ještě!
---
Jedu autem od nakladatele, novým autem, i když jen pro mě novým, a je už pozdě. Někdy se zapomenu a za jízdy se přenesu úplně jinam. Třeba i do jiné doby. Samozřejmě v myšlenkách. Jedu například po silnici a najednou uvíznu v představě, jak to přesně tady na tom kilometru vypadalo před čtyřista lety. Nebo za vlády Karla IV. To je něco pro moji obrazotvornou představivost. Cítím kouř a vůni masa z ohně, vidím povoz s koňmi, lidi ve středověkých hábitech, rytíře na koních, v dálce probíhající bitvu, stany, krále… A jak proti mně jede ten kočár, oheň osvětlí krásnou tvář uvnitř sedící princezny. Dívá se na mě, když se míjíme a já na ní můžu oči nechat. A to mě vrátí zpátky, protože ona je skutečná. Sedí za volantem protijedoucí Felicie a já jsem ztracenej.
Kéž by zastavila nebo to otočila nebo aspoň nějak naznačila, ať jedu za ní… Ale neudělala vůbec nic. A přece se za ní nerozjedu jak zoufalec. Cítím, že diváci u obrazovek křičí, že to mám zkusit, ale zklamu je. Zkusím ji spíš najít ráno na netu. Středověk je nenávratně pryč.
Párkrát už jsem se podobným způsobem zakoukal, ale nikdy se podruhé k žádné nedostal. Později mi došlo, že každá pěkná epizoda nemusí nutně pokračovat, že to prostě bylo všechno. Otevřený konec. Možnost, že ji ještě někdy někde potkám, mi připadá zajímavější, než kdyby bylo hned jasné, že už nikdy.
Zaujalo mě nedávno vyprávění mé sestry Kláry. Má tříletou holčičku a je šťastně zadaná. Byla na třídním srazu a tam po mnoha letech viděla kluka, do kterého byla jako malá holka zamilovaná. Tehdy jí náš táta radil, jak na něj; on vždycky říkal: "To musíš říct, podívej se, Pepíku, ty se mně líbíš, jestli i já tobě, tak to dáme dohromady, co ty na to?" Takhle přímočarý on byl, ale Klára se to nikdy nenaučila. Ostatně ani já ne, to bych se za slečnou zřejmě hned rozjel. Ale sestře to přesto s tím "Pepíkem" vyšlo, až na to, že jsme se hned na to odstěhovali, takže byl konec.
A teď se viděli a zřejmě by se klidně dalo leccos navázat, kdyby právě oba nebyli už s někým jiným. Prostě se setkali příliš pozdě. Takže to evidentně nebyl ten pravej.
To je chvályhodný přístup k věci, žádné naivní představy a fantazírování před spaním. Ovšem její deník jsem nečetl, jen předpokládám, že sestra má takhle pěkně jasno. Ne jako já o svých náhodných pomíjivých setkáních.
Malá neteř má nemocné srdce. V prvním roce života měla za sebou čtyři operace. A nevalné vyhlídky na normální běžný život. Možná za ni někdo bude muset dělat věci všedního dne. Kéž by aspoň měla pocit, že její život je film. Její matku by to možná vyděsilo, ale já bych jí to přál. Moc.
I když je pravda, že když Klára bývá se svou dcerkou v nemocnici, má pocit filmové hrdinky taky. Říká vždycky, že je to špatnej film. Holt, i takový filmy jsou.
---
Posilněn panákem skotské, sedím zase u počítače. Napsal jsem inzerát, že hledám tu holku z auta. Nebo z kočáru, tu princeznu prostě. Ale zdravej rozum na mě volá, že jsem blázen.
Stejně jsem to tam zadal. Dneska je jeden z těch dnů, kdy nemám psavou. Stejně jsem teď jednu věc dokončil, tak si pauzu můžu dovolit. Koneckonců stejně nemůžu jinak. Přistihl jsem se, že znova pročítám diskuzi na psycho stránce, kde ční nad všemi příspěvky ta krásná jasná teze o filmu. Neznámá Luiso, znám tě celý svůj život!
Napadlo mě, že je to ta z Felicie. Nebo ta minulá, z obchodu… Třeba ji znám. V tom mě přepadla psavá jako dávno ne a hned jsem se do toho pustil. Psal jsem celou noc. Zato Luise jsem nenapsal nic a považoval jsem to za osobní úspěch. Neoslovit ženu v psychologické poradně.
Někdy, když se zliju nebo jsem jenom naměkko, vrací se mi zpátky dávno přežité a zahnané události, které se mnou kdysi zamávaly. Jako brečící otec v plenách. Jako by tady na Zemi pořád bloumali jeho strach, stesk, prosby… Chodí to za mnou, budí mě to, ruší mé sny, kazí krásné chvíle, týrá nekonečným opakováním se. Nikdy to nepřestane. Vím to.
Vzpomínám na ty chvilky, kdy jsem si ho snažil zapamatovat, než mi zmizí na věky. A teď je dávno pryč a já si někdy říkám, jestli byl vůbec skutečný. Hlavně když mě navštěvujou ty noční můry o jeho závěrečném utrpení, snažím se namluvit si, že nebyl.
---
Často přemýšlím, jak se člověk asi cítí na samém konci své životní cesty. Jestli je smířený, jestli to vůbec jde, jestli se bojí, a podobně. Říká se, že všechno je v rovině, vyrovnané misky vah - jestli se to neříká, tak to říkám já. Kolik je na světě umírajících, tolik je rodících se. Kolik bolesti lidstvo prožije, tolik také radosti si užije. To neměl bejt rým.
Platí to snad jak v rámci jednotlivce, tak určité části, tak i celku. Takže v každé tramvaji je vyrovnaný počet dobroty a zloby, pokud se veze někdo krásný, veze se i někdo ohavný, s chytrým i hloupý, s bláznem inteligent. A pokud cestuju sám, jsem vším. Je to složitá teorie a ještě se k ní vrátím. Napadla mě při pohledu na sklenici kamínků, když jsem jednou spal u Kláry. Byl tam, aniž ona věděla, i jeden docela vzácný kousek. Vltavín. A pak plno hezkých nerostů, většina průměrných a pár, kterých by si člověk nevšiml. Sebrala je na památku na nějakém výletu, kde se jí líbilo. Měla tehdy za sebou těžkou životní epizodu, napsala o tom dokonce povídku do nějaké soutěže. Jmenovala se v ní Berta a já se jí smál.
Ale zpátky ke sklenici - když jsem mezi všemi těmi kameny našel kus zpečeného jílu, vydávající se zajímavý kámen, dospěl jsem k tomu, co tvrdím. Od krále po kata. Chyběl-li by ten, nebyl by ve sklenici ani ten.
To ségra koukala, když jsem jí se svou teorií seznamoval. Nejvíc byla vedle z toho Vltavínu.
---
Sedl jsem k počítači, který je mým psacím strojem a najel na stránku psychologické poradny. A rovnou na diskuzi. Vymyslel jsem přezdívku a psal: "Ahoj, jsem Mirek. Nevím, jak začít, abys nakonec neměla za blázna ty mě… " Tak to asi ne… Smazal jsem to a začal jinak. "Reaguju na ty tvé dvě věty, myslím, že přesně chápu, jak jsi to myslela, mám to stejně. Chceš si psát?"
Odesláno. Za pár dní přišla od Luisy odpověď: "Ahoj Mirku, děkuju za milý vzkaz, o čem by sis chtěl psát - snad veselé historky z natáčení?"
A tak jsme si písemně vyměnili pár postřehů, pocitů, prožitků… Bylo mi s ní dobře, a bylo úplně jedno, že jsem nevěděl, jak vypadá. Vlastně tím líp. Aspoň jsem mohl být sám sebou a nerozptylovat se fyzičnem při našich debatách o duši. S každým dalším mailem jsme byli otevřenější a upřímnější. Asi jak jsme jeden druhého poznávali a zjišťovali, že si můžeme říct opravdu snad všechno. Bavilo mě to. Psal jsem jí i o svém otci, o tom, jak dopadl a že mě to do teď sžírá. Na pár dní se odmlčela. Ale potom se k tomu sama vrátila - prý ji něco napadlo. Nabídla mi pomoc: "Vím o někom, kdo by tě mohl zbavit těch špatných pocitů. Je to stará ženská…" Vylíčila mi pohádku o čarodějce, která ji prý vrátila v čase pomocí hodinek a ona tak mohla udělat věci jinak. Do té doby jsem Luisu považoval za normální… Tehdy jsem se odmlčel já.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jenže zanedlouho to zase přišlo, špatná pozůstalá energie po otci, která bloudí světem už tolik let a nikdy nemine můj dům, aniž by mě nenavštívila. Napsal jsem znova Luise a chtěl kontakt na tu hodinářku, i když jsem si připadal jako šílenec.
Prý ji najdu v hospodě U krásné číšnice, mám se ptát na baru. A to přímo na krásnou číšnici. Tak babka nebo kráska? Byl jsem zmatený, ale rozhodl se to zkusit. Luisa mi ještě napsala, že je velmi těžké překonat osud; naznačila, že jí druhá šance nepomohla.
Vypravil jsem se tam. Nikdy jsem o té hospodě neslyšel, a o tom, že by se někdo vrátil v čase, už vůbec ne. Takže jsem opravdu zvědav. Aspoň budu mít zase o čem psát.
---
Na baru U krásné číšnice jsem se posilnil panákem na kuráž a při placení se vrchního mimochodem zeptal, kde najdu patronku hospody. Aniž se na mě podíval, procedil mezi vousy: "Naši krasavici hledáš?" Když jsem potvrdil, že slyšel dobře, hodil hlavou k rameni, abych pochopil, že tím směrem. Řekl jsem: "Dík" a už nejistě kráčel ke dvěma schodům, nad nimiž visel červený závěs. Když jsem ho rukou odhrnul, uviděl jsem shrbená záda nějaké stařeny. "Pojď dál, mladý muži…"
Vešel jsem a zvědavě si ji prohlížel. Viděl jsem zatím jen záda, ale už bylo jasné, že to není obyčejná ženská. Přitom na pohled by člověk řekl, že je. Jen ve vzduchu byl cítit opak.
"Tak co bys rád, Jane?" Zaskuhrala a nepřestávala si míchat něco v hrnku na stole. "Já bych se chtěl vrátit v čase o dvacet let." Odpověděl jsem na rovinu. "Jestli víš, kam přesně se chceš vrátit, pomůžu ti. Otec by zasloužil druhou šanci." Na to ona. Nepřestával jsem se divit. "A nějaká pravidla? Nebo háček?" Zeptal jsem se, protože háčky jsou v pohádkách samozřejmostí. Jako že neotáčet se, neuhýbat z cesty… "Budeš moct udělat všechno jinak, háček je v tom, že existuje osud hochu a ten ještě nikdo nikdy nepřelstil." Hák jako blázen.
"Jak poznám, jestli to, co chci změnit, není osud?" "To poznáš jedině tak, že se to, ať děláš, co děláš, stane zas…"
Nechal jsem si nasadit hodinky a poučit se, jak s tím strojkem času zacházet. "A jak vám je vrátím?" Chtěl jsem ještě vědět před odletem. Ale babizna na to řekla jenom: "Na tom se domluvíme později. Teď neztrácej čas!" A měla takový tón, jako by věděla líp, než já, do čeho jdu.
---
A najednou jsem ležel ve své dětské posteli a koukal zase do toho rohu mezi stropem a závěsem. Jsem tam, kde jsem myslel, že už zůstanu. Aspoň než dospěju. Sestra vypráví v kuchyni mámě o své školní lásce a táta není doma. Stará klasika. Tak rychle spát, ať už je ráno a můžu začít něco měnit.
Další den otec psal na svém stroji. Napadlo mě, že jsem se vlastně nikdy nezeptal, o čem píše a jak mu to jde.
Sedl jsem si k němu na židli a začal se ho vyptávat. Aniž přestal ťukat do kláves, vyprávěl mi obsah svého románu. Který nedopíše. Tedy jestli to povede tak, jak má v plánu. Ve scénáři…
"Hlavně to dopiš celý, tati." Řekl jsem mu a on se usmál a řekl, že to má v plánu. Posvítím si na to. A teď jak mu zabránit v tom pití? Brzy po naší rozmluvě, hned po obědě, se začal někam chystat. Bylo mi devět, takže jsem si mohl leccos dovolit, ale zároveň jsem nemohl počítat s tím, že by mě někdo bral vážně. To byl problém. Doma jsem ho neudržel, mají "slezinu s chlapama", jak mi řekl.
Takže jsem už jen vyčkával na chvíli jeho návratu, kdy nás probudí jekot mámy. Brzy na to došlo.
"Zase samozřejmě úplně střízlivej, že ano!" Spustila na něj, když přišel před půlnocí domů. Na tuhle větu jsem skoro zapomněl. Tak ona to myslela ironicky! Konečně to vím! Jedna hádka za pozdní tátův příchod střídala druhou a psát jsem ho viděl jen málokdy. Už jsem začal propadat zoufalství, že se všechno bude opakovat znova, včetně toho nejhoršího, tátova nelítostného konce a to jen proto, že tomu nedokážu předejít. Snažil jsem se mu domlouvat, ale znělo to spíš roztomile, než poučně. Párkrát se mi povedlo přimět ho sednout ke stroji, ale udržet ho doma ne. A o to šlo především.
Jednou, když se zase chystal ven, vyběhl jsem za ním na ulici. Nevěděl jsem přesně, co mu řeknu, ale musel jsem to zkusit. "Tatí!" Běžel jsem vykoupaný v pyžamu a bačkorách sněhem. On se zastavil a nechápavě koukal, co vyvádím. "Vrať se domu, táto. Musíš se vrátit." Spustil jsem a vydýchával se zároveň, ale on mě jen odbyl: "Já se samozřejmě vrátím, běž domů!" "Ale teď! Myslím, teď se vrať! Nesmíš pít! Nebo se od tebe odstěhujeme a zůstaneš sám." Než jsem stačil dodat, že umře opuštěný, málem mi jedna přiletěla. Prý jsem drzý, a co si to dovoluju, vyhrožovat mu odstěhováním. Ach jo, jak na to?! Babo raď!
Jenže bába nikde a táta šel dál. Tak jsem se za ním znova rozeběhl. Chytil jsem ho pevně za nohu a s brekem jsem mu líčil, že jsem viděl budoucnost, kterou pro něj nechci. Kupodivu mě vyslechl, a nakonec, když jsem dodal, že tu knihu nikdy nedopíše, krotce řekl, ať se teď už vrátím domů.
Snad půjde hned za mnou, doufal jsem. Byl jsem za tu chvíli zmrzlý na kost, tak jsem hned zalezl k topení, ale nepřestával jsem hlídat dveře. Nepřišel. A my už museli jít spát.
Tak to se nepovedlo, říkal jsem si, když jsem z postele sledoval svůj roh. Tenhle pokoj, byt, pes, budou brzy minulost. A bohužel i táta. Ale já už to znova prožít nechci, vrátím se ještě v noci zpátky. Jak jsem si snoval plány návratu, otec se najednou vrátil. Slyšel jsem, jak odemyká dveře, jak se na chodbě zouvá a zdraví maminku. Potom už jsem čekal jen řev. Jenže byl klid. Dokonce se spolu něčemu smáli. Co se stalo?
Ráno jsem vstal a naši už snídali. Hned potom se táta posadil ke svému stroji a psal. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, bál jsem se připustit si, že se mi to opravdu povedlo. Dám tomu pár dnů, uvidí se.
Jenže i za pár dnů, i za týden, bylo všechno dobré. Jako nikdy předtím. Táta psal a kontroloval nám úkoly do školy, sestře radil, jak na Petra - to byla ta její školní láska, no a na mě jen mrkal a smál se. A máma nám vařila a zdála se spokojená.
Už žádné dejavu, teď nastal doma čas, který jsem nikdy neprožil. Přesto se mi zoufale nechtělo opakovat školní léta, natož střední, nebavilo mě hrát si… byl jsem dospělé dítě a tak jsem zůstat nemohl. A tak jsem nemohl zůstat…
Dal jsem si měsíc, abych si užil tu rodinnou idylku, a během té doby jsem nasával všechnu tu příjemnou nezaměnitelnou atmosféru, jako by do zásoby. Místo hraní jsem tajně pozoroval rodiče. Tátu, jak píše, mámu, jak vaří, jak se spolu baví, jak se smějou a objímají, a byl jsem šťastný. A myslím, že my všichni. I Klára, která zrovna dostala pusu od toho svého Honzy. Přitom si ještě hrála s panenkami. Té nejoblíbenější říkala Luisa.
Luisa???!!!
Táta se mě zeptal na holky. Řekl jsem mu pravdu, žádnou nemám. Ale nedal se odbýt, prý se mi určitě nějaká líbí… Měl jsem nakročeno vyprávět mu o holce, která proti mně jela autem, ale kousl jsem se do jazyka a zestručnil to: "Líbí se mi jich hodně, ale nikdy z toho nic není." "Tak asi nevíš, jak na to. Přitom to není žádná věda, řekneš jí, Věrko, Dano, Magdo, půjdeš na zmrzlinu? Jo? Tak sláva! Ne? Tak si polib prdel a hovno se děje!" Musel jsem se smát, táta byl opravdu velmi přímý a jeho rady měly něco do sebe, i když takhle by to asi ani on sám neřekl. Díval jsem se na něj, dětskýma očima jeho dospělý syn - nebo dospělýma očima jeho malý synek a v duchu se s ním loučil. Už jsem věděl, že víc udělat nemůžu, a doufal, že si povede dobře. "Mám tě rád, tati." Řekl jsem mu a on mě pohladil po vlasech. Trval jsem na tom, aby mi to řekl taky, jako devítiletý jsem si to mohl dovolit. A potom už jsem v koupelně přetočil ručičky na svých hodinkách…
---
Jedu svým autem, je po setmění a každou chvíli se proti mně objeví modrá Felicia. Pojedu za ní, ať jede kamkoliv a ať si o mně myslí cokoliv. A už se blíží. Kráska za předním sklem, osvícená lampou. Teď nebo nikdy.
Otočil jsem to a jel. Kupodivu jen kousek a stáli jsme u benzinky. Čekal jsem v autě, než natankovala a potom šel za ní dovnitř ke kase. Tam jsem počkal, až zaplatí a když už se chystala odejít, vstoupil jsem jí do cesty.
"Ahoj… mohl bych tě pozvat na kafe?"
"Ahoj… no… ne… děkuju…"
"A na zmrzlinu?" Zeptal jsem se neodbytně.
Usmála se.
"Tak sláva." Použil jsem otcův scénář. A byl rád, že neodmítla.
Když jsme spolu za pár chvil stály u barového stolku a seznamovali se, bylo mi jasné, že dál už nepoletím. Budu s ní.
Když jsem se doma trošku uklidnil z náhlého úderu blesku přímo do srdce, vzpomněl jsem si na svou sestru "Luisu". Na internetové diskuzi v psycho poradně jsem ale její příspěvek nenašel. Teprve ho napíše, pomyslel jsem si. Třeba je zrovna nevěrná.
Ani hodinky jsem na ruce toho rána už neměl. A měl jsem je vůbec?
---
Scházel jsem se s Renatou skoro denně a bylo nám pohádkově. Začátky jsou vždycky krásný. Když jsem ji poprvé pozval k sobě domů, prohlížela si můj byt, možná, aby skryla svou nervozitu z nadcházejících neodvratných událostí. Když stála před knihovnou, vytáhla najednou knížku, kterou jsem v životě neviděl, a přece byla moje. Přečetla jméno autora nahlas a řekla: "To psal tvůj táta?" Vzal jsem jí román z ruky a se zájmem v něm listoval tam a zpátky, a potom studoval písmena na obalu: "Divadlo Svět". Tak přece ho dopsal, pomyslel jsem si a z první společné noci s mou novou láskou nebylo nic. Chtěl jsem být sám. Přemýšlet o tom, jak to všechno bylo a nebylo, ale mohlo být. Jak je to s tou neodvratností, a že možná osud není tak mocná čarodějka, že se na něj jen rádi vymlouváme.
---
S Renatou to nakonec nevyšlo. Ale proti všem těm odvráceným událostem se hovno stalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janea Janea | 13. března 2011 v 3:24 | Reagovat

Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že když to tak dobře začíná, je to zajímavé (máš originální nápady), zhrubě ve třetině už se mi nechce číst dál, stejně jako u té předchozí povídky, u které jsem psala, že ti ji okomentuju. Řekla bych, že je to tím, že příliš dlouho rozehráváš úvodní situaci a příliš dlouho trvá, než ve vyprávění nastane zlom a začne se něco dít. V novelce by to asi nevadilo, ale v povídce to odradí. Ale tenhle problém se myslím dá vyřešit docela lehce (nějakým škrtáním, popřehazováním a podobně).

2 Jane_s Jane_s | 13. března 2011 v 9:12 | Reagovat

Děkuju Ti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama