15.Jane_S - Tichý měsíc, 1.část

12. března 2011 v 11:00 | Katrine |  Prvních 100 povídek
A další povídka od Jane_S, vemte si z ní příklad a taky něco pošlete !! :D
Povídka byla moc dlouhá, tak jsem ji musela rozdělit na dvě části, doufám, že vám to nevadí :D

Tichý měsíc
V nemocniční jídelně jsem vystála frontu na oběd. Vybrala jsem si knedlo, vepřo, zelo. Dlouho jsem ho neměla, tak se těším. U kasy přede mnou platil takový tlustý upocený chlápek v montérkách, a když měl zaplaceno, řekl najednou: "Ještě jsem chtěl támhle ubrousek!" A natáhl se nad mým tácem, aby dosáhl na ubrousky v zásobníku. Jenže jak se tak natahoval, viděla jsem zřetelně, že z jeho vlasů padá cosi malého bílého a přímo na můj oběd. Byla jsem naprosto konsternovaná. LUPA! A nejhorší je, že jsem neviděla, kam na talíři přesně dopadla. Při mé smůle jistě přímo na knedlo, zelo nebo vepřo. Možná těsně vedle, ale to pochybuju. Nejdřív mě napadlo tlusťochovi říct, ať si tu lupu laskavě vezme zpátky, ale to by nikam nevedlo. Ani nemůžu říct pokladní, že toužím vyměnit oběd, protože mi tam právě dopadla tady pánova lupa. Chybí mi důkaz! Dívala jsem se bezradně do talíře, dokud mě pokladní nevyzvala k zaplacení. Ani jsem nepípla a podala jí stravenku. Potom jsem u stolu dlouho srkala polévku, abych měla dost času najít v hlavním jídle tu odpornou věc. Jenže na světlých knedlících a bílém zelí, abyste lupu pohledali. Nemít takový hlad, tak to tady namouduši nechám. Na lupy já jsem "cimprlín". Odhodila jsem aspoň z talíře vrchní knedlík a vsugerovala si, že lupa je na něm. Kde byla doopravdy, to už se asi nedovím. Předpokládám, že jsem ji snědla.
Po mém návratu zpět na oddělení dětského kardia, kde s dcerkou ležím, jsem se tiše přikradla k její postýlce. Ještě pořád spí. Je chudinka utahaná ze všech těch předoperačních peripetií. Rentgeny, EKG, odběry, výtěry… Ona i já to tady máme těžké. Zatímco jí jde o život, mně jde o hovno. Tedy v porovnání s ní! Uznejte sami, že lupa v jídle je otřesný zážitek, a to hned z kraje naší hospitalizace - už čtvrté v pořadí.
*
Když se Elen vzbudila, byla celá rozmrzelá, zřejmě doufala, že měla jen zlý sen o staré známé nemocnici. Tak jsem se ji snažila všemožně rozveselit. Posadila jsem ji uplakanou na polštář v herně a hrála jí divadlo s maňásky. Moc to ale nefungovalo. Elenka pofňukávala dál a bylo jasné, že má všeho dost. Jak mého představení, tak celé té staré známé nemocnice. To brzo.
Mezi pokoji pobíhala malá ušmudlaná cikánečka, asi tak pětiletá. Volali na ni Boženko, což mě zaujalo. Taková všetečka zvědavá, u všeho musela být a všechno vidět. Myslím, že ta už viděla hodně. I tady ji každý všude pustil. Sestry do sesterny, i maminky do svých pokojů, jak jsem si všimla... Mně jsou ale jejich důvody jedno. Ať si o mně každý myslí, co chce, na Elenku ať ta holčička nesahá. Je před operací, nechci, aby něco chytila.
Uložila jsem ji plačící do erárního kočárku, a zatímco ji houpu, pozoruju Boženku. Přemýšlím, jak asi bude vypadat za deset, patnáct let. A jak to asi chodí u nich doma, že tu nemá rodiče. Přitom zjišťuju, že mě samotnou tyhle úvahy otravují. Je mi jí trochu líto, a to ani nevím, jestli je k tomu důvod. Pro to její nemocné srdíčko určitě. A to ji, ať chci nebo ne, spojuje i s mou Elenkou. Tady jsou na stejné lodi. Moje filozofování nad tmavou Boženkou přerušila sama Boženka. Přišla k mé brečící dcerce a podává jí plyšového medvěda, kterého s sebou celou dobu tahala. "Už neplakej, tady ten méďa tě vyléčí!" Řekla jí.
To snad ne… Chtěla jsem předání zabránit, tak jsem medvěda hned vzala za ucho, ale než jsem ho Elence stačila sebrat, Boženka mi bezelstně povídá: "Neboj se, má roušku!" ALE TY NE! Vyjekla jsem málem. Jenže jsem cítila, že mě vlastně zcela odzbrojila. Všechny mé předsudky se rozplynuly pod tíhou nezvratných důkazů. Medvěd doktor s hadrovou rouškou. Toho k ní nejde nepustit. Zřejmě plyšový odborník přes srdce…
Znova žasnu a taju nad tím, jak jsou ty děti starostlivé, upřímné, bezelstné a naivní. A to ať jsou naše nebo cizí. Tak jsem Elence medvěda nechala. Boženka je čistá.
*
Příštího rána, v den operace, jsem Elenku vykoupala a vezla v kočárku na sál. Bylo to těžké, už vnímá všechno, ne jako když ji operovali v zimě. Přece jen už jí je rok.
V doprovodu sestry jsem ji přivezla k velkým dvoukřídlým dveřím, kde si ji převzala paní v zeleném. Elen plakala a já taky. Ještě že neumí mluvit, stačilo by slovo a já bych ji popadla a utekla s ní někam daleko.
Měla jsem pro ni připravený sáček s ingrediencemi pro štěstí: kamínek, šupinku, čtyřlístek, sošku slůněte. Jenže teď už je na sále a my na odchodu i s pytlíkem pro štěstí. "Já jí nedala taštičku!" Vyhrkla jsem, až se sestra lekla. Nejdřív mě asi chtěla odbýt nějakým soucitným pohledem, ale když viděla, že znova natahuju, vzala mi sáček z ruky a utíkala zpátky ke dveřím, kde zabušila a někomu ho tam vnutila. Jestlipak se talismany dostanou až Elence? A jestlipak pomůžou?
Jdu si sbalit a budu čekat. Nemohla bych odjet domů, musím zůstat, dokud nebudu vědět, že se operace povedla. Mám o ni strach. Strašný strach, že už ji nikdy neuvidím. A mám tendence těmhle myšlenkám propadat. Proč by to mělo být dobré? Protože ona si to zaslouží? A jestlipak i já? Nezasloužím nějaký trest? Zpytovala jsem svědomí, jako by mé činy vážně měly mít vliv na úspěch operace. Přestože jsem si žádných svých provinění nebyla vědoma, byla jsem na zhroucení. A podle toho také vypadaly mé úvahy, zatím co jsem si balila tašku. "Nashle!" Pozdravila jsem nepřítomně přítomnou jedno-noční spolubydlící a šla, aniž jsem věděla kam.
Skončila jsem ve vestibulu na lavičce s houskou v ruce. Dobře, tak k ní přikusuju sýr. To, že moji dceru zrovna operují, neznamená, že je mi jedno, do čeho koušu. Jestli z toho něco mám, to už je jiná věc.
Všimla jsem si, že o pár lavic dál sedí nějaký krasavec. Aniž by si také on všiml mě, zastyděla jsem se. Elenku zrovna operují a já tady čumím po chlapech! Ale pak jsem si to zdůvodnila - ani ve spárech strachu neztrácím vkus. Ale není to rouhání? Začala jsem do sebe znovu rýt s pusou plnou sýra. Kluk za chvíli vstal a odešel. A já jedla dál a moje myšlenky se znova upnuly na Elenku.
*
Pořád mě napadají katastrofické scénáře, co všechno se může stát. Moje fantazie je nekonečná. Včera večer, když mi anesteziolog diktoval, v kolik smím dát dceři naposledy jíst a pít, mohla jsem mu položit případné otázky ohledně té operace. Měla jsem jedinou, takovou komplexní, kterou jsem si chystala asi hodinu: "Tak mě by, pane doktore, zajímalo, co všechno se může stát." On si mě změřil pohledem a pak řekl: "Stát se může kdykoliv cokoliv". "Aha." Na to já. Ale to je přece úplně k zbláznění!
Volala mi máma, že se jí doma zastavily hodiny. Obě jsme se tetelily strachem, jestli to neznamená… "Ale třeba už ty hodiny stojí dýl a já si toho všimla až teď…", snažila se mě máma nakonec uklidnit. Marně. Už jsem viděla černě - jak se otevírají ty velké dveře a vychází doktor s rukama od krve a říká něco strašného, co mi bude nadosmrti znít v uších. Já nutně potřebuju znát budoucnost! Musím vědět, jak to dopadne, nebo zešílím. Jak to ti, co utěšují, že to bude dobré, vědí? Nevědí to! Ale já to vědět potřebuju, nemůžu tady klidně sedět a cpát se a něčemu si jen tak pro sebe věřit. Bez podkladů. Když jde o tolik.
"Můžeš znát odpověď klidně hned..." Řekl někdo tichým hlasem. "Neohlížej se! Nemá to smysl. Stejně mě nespatříš." Pokračoval a já pomalu uklízela svou housku a sýr do sáčku. Dobře, tohle se nestalo. Nic jsem neslyšela. Teď se zvednu a půjdu si sednout jinam... "Ať si sedneš kamkoliv, pořád tě bude zajímat, jak to s ní dopadne. Když to nebudeš vědět, zhroutíš se tady. Znám tě, jsi tak trochu labilní." "Kdo to je? Kdo to mluví?!" Ohradila jsem se, ale přitom jsem dbala na to, aby si toho nikdo v hale nevšiml. Přece nejsem blázen! Nebo už jo? "Zajímá tě, kdo jsem nebo jak to s Elen dopadne?" Ozvalo se zas. "Víte, jak dopadne operace?" Zeptala jsem se hlasu nesměle. "Vím." Odpověděl. "A ty můžeš vědět taky." Dodal. "Tak jak teda?" Vyhrkla jsem nervózně. "Něco za něco." Smlouval hlas. "Nechápu... za co?" Začala jsem se bát, opravdu a hodně bát. Co se to děje?
*
"Co se to děje?!" Zopakovala jsem nahlas, až se poblíž sedící lidé na mě překvapeně otočili. "Klid, budou si myslet, že jsi blázen." Zhodnotil situaci ve vestibulu nemocnice ten hlas a já zůstala stát jako zařezaná. Rozhlížela jsem se nenápadně kolem sebe a přitom jsem si všimla těch podivných pohledů, které na mě byly upřeny. Kašlu na ně, tady se teď děje něco hodně zvláštního.
"Můžeme jít teda jinam?" Navrhla jsem a ON souhlasil. Zalezla jsem na "dámy" a pořád doufala, že se mi to jenom zdálo. "Už se cítíš v bezpečí?" Ozvalo se najednou. "Když na mě mluvíte, tak ne..." Přiznala jsem. "Tak co chcete?" "Chci ti dát odpovědi." "A jak je znáte?" Uhodila jsem na něj nedůvěřivě. "Řekněme, že znám všechno..." "Jste duch?" "Jsem ten, který ti chce pomoct." Vyhnul se odpovědi. "Ale já to k sakru nechápu!" "Víš, jak ses snažila zachránit toho holuba?" "Jste ten holub?" "Nejsem holub, ale líbilo se mi to. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Štítila ses ho vzít domů ke kamnům, tak jsi ho zabalila do svý oblíbený bundy a šoupla ho do vymrzlýho sklepa… Nic si z toho nedělej, stejně už byl zmrzlej, když jsi ho zvedala. Zbytečně jsi vyhodila bundu. Protože ses bála nákazy…" Řekl posměšně.
Ale jak tohle sakra ví?! "Baví mě tě sledovat, jsi komická". "Tak hlavně že se bavíte…" Už jsem chtěla naštvaně otevřít dveře záchodku, když slyším: "Vážně se bavím, mám to rád. Většina lidí mě nudí, ber to jako poklonu." "Ok, tak jak dopadne ta operace? Jsem jak na trní!" "Vím, že jsi, ale nejdřív si ujasníme pravidla." "Povídejte..." Řekla jsem s úšklebkem. "Já ti dám odpovědi na ty tvé veledůležité dotazy a ty mě na oplátku za každou z nich pobavíš." "Prosim?" "V podstatě stejně, jako do teď. Jen kdyby žádná komická situace nebyla na programu, přichystám ji sám." "Budete mnou manipulovat?!" "Ne tebou, těmi kolem tebe." "To jste mě uklidnil…" "Abys chápala, to, co má být, změnit nemůžu, ale ne všechno být musí, a to mi skýtá dost prostoru k drobným úpravám, abych tak řekl. Rád se bavím." "Sice vám vůbec nerozumim, ale jestli by šlo jenom o srandu, tak to by snad šlo…" "To rád slyším!" Přijal mé ano s nadšením. "A za to mi budete dávat odpovědi na cokoliv budu chtít?" "Ano." "Napořád?" "Nemyslím, že to vydržíš dlouho." "Pche! No dobře, tak jak dopadne ta operace?" "Dobře dopadne. Můžeš být v klidu." "A co ta lupa?" "Tu jsi snědla."
*
Odmlčela jsem se pro samé znechucení a pak se jízlivě zeptala: "Eště něco?" "Boženka je z dětskýho domova." Pokračoval hlas. "A nákazy ses od ní bát nemusela, prošla stejnými vyšetřeními jako tvoje Elen. Někdy ti to moc nepálí." "Dobře, to stačí… děkuju." Poděkovala jsem, aniž jsem věděla komu.
Celá otřesená ze zvláštního zážitku jsem se vrátila na lavici v hale. Vytáhla jsem z kabelky telefon, že uklidním rodinu, ale když jsem si v mysli přehrála ten hovor, zase jsem telefon uklidila. Rozbalila jsem si svou housku se sýrem a spokojeně papkala. Napadlo mě navštívit potom to kadeřnictví tady, ale než jsem dojedla, zavrhla jsem i to. To by asi primář koukal, kdybych se přišla na Elenku ptát s novým účesem. Měl by mě za cynika. Ještě bych mu mohla jako na vysvětlenou povědět, že jsem věděla, že to dopadne dobře, tak jsem si krátila čas u holiče.
Nakonec jsem si jen nakoupila časopisy a pomalu se přemístila k těm dvoukřídlým dveřím, za kterými ještě pořád Elenku operují. Tam jsem si sedla a četla. Dlouho nikdo nevyšel. Od osmi, kdy začali, až do jedné, by mě nechali bez jediné informace, jak to vypadá! Ještě že vím, že dobře. Ale kdo to byl, ten šarlatán? Snažila jsem se myšlenky na podivný hlas zaplašit.
Střídavě mi volali manžel, máma, sourozenci, i babičky, aby se zeptali na Elenku. Jejich nervozita gradovala a bylo nesmírně obtížné předstírat před nimi, že se také bojím. A jak jsem to tak na ně hrála, napadla mě strašná myšlenka. Co když mi ten někdo schválně zalhal, aby se potom mohl pobavit nad mojí reakcí?! Když se tak rád baví… A vůbec, co když jsem měla jenom nějakou psychickou indispozici a nikdo nemluvil? Vždyť říkal, že jsem labilní… Proboha!!
*
Těsně předtím, než jsem se zhroutila, přesně ve 13:13, přišlo vysvobození. "Tak jsme skončili, proběhlo to bez komplikací, povedlo se všechno, co jsme chtěli udělat a mohlo by to být definitivní. Ovšem bez záruky!" Měla jsem chuť na toho úžasného primáře skočit a dát mu pusu. Celý svět je najednou tak krásný! Naše plány a sny o tom, co všechno s Elenkou v budoucnu podnikneme, jsou najednou jako by opatřeny pečetí shůry. Dovoleno. Staň se. Bože děkuju!
Když jsem tu radostnou zprávu zavolala do všech stran, znova jsem si sedla a čekala, až Elen povezou ze sálu na pooperační jednotku intenzivní péče. K časopisům jsem se už nevrátila, přestaly mě bavit. Radši bych teď běhala po rozkvetlé louce. Ale uvnitř mi stále silněji hlodal červíček pochybností o mém duševním zdraví. Teď, když ze mě spadl ten balvan strachu o Elenku, začala jsem se opět zaměřovat na sebe. A to nikdy nic dobrého nepřinese.
Když ji konečně vezli, běžela jsem chvíli vedle postýlky, kde to pípalo a funělo, jak pracovaly všechny ty přístroje, na nichž byla napojena. Měla zpocené vlásky a u pusinky jí sestra mačkala nějaký měchýř, který za ni dýchal. A v nohách jí ležel ten sáček pro štěstí. Dopadlo by to takhle i bez něj? Proběhlo mi hlavou hned, jak jsem ho zahlédla. Dopadlo by to takhle, i kdybych si třeba s tím klukem ráno v hale domluvila rande? I kdybych o ni vůbec neměla strach a bylo mi jedno, jak dopadne? Honily se mi hlavou spousty myšlenek, když v tom jsem si vzpomněla, že odpovědi můžu znát… Ale vyberu jenom jednu otázku, dokud nevím, co si představuje za tu zábavu.
"Ovlivňuje naše víra a činy, jestli věci, na kterých nám záleží, ale které nemůžeme změnit, dopadnou dobře nebo špatně?" Rozléhal se můj dotaz prázdnou chodbou. "Vaše víra a činy ovlivňují především vaše svědomí, proto ty propriety pro štěstí a vyčítání si sýru v housce, když někomu se děje něco zlýho. To, na co vy nedosáhnete, abyste si pozměnili sami, za to se modlíte a doufáte v moc padající hvězdy... Ano. Můžete získat štěstí na svou stranu - něco se teprve určí. Něco je ale už psáno. A s tím nejde hnout." "Jste Bůh?" Vypadlo ze mě. "Ne, počkejte, neříkejte mi to! To nemusím vědět…" "Stejně jsi teď na řadě ty, budem se smát."
*
Pak mě pustili na pět minut za Elenkou. Byla najednou úplně jiná. Ještě včera pochodovala po dětském koutku a zvesela žvatlala, než ji udolali, a teď tady leží úplně odevzdaná. A její život závisí na hadičkách. Má je všude, všude! Chtěla jsem si ji vyfotit na telefon, aby ji doma mohli politovat, ale tamní sestra se na mě divně podívala. Jako bych byla nějaká masochistka. Hned ji celou zakryla dekou se slovy: "Takhle to bude lepší. Na tohle většinou nikdo nekouká rád." A potom mě poprosila o ukončení návštěvy z hygienických důvodů. Připadala jsem si divně. Ale co, je to moje holčička, můžu si ji fotit, kdy chci! "Je to moje holčička, juchú!" Výskla jsem si zvesela ještě na chodbě. Byla jsem v euforii.
Od toho dne jsme s mužem denně jezdili nakukovat, jak se nám Elenka zotavuje. Úspěšnou operaci jsme i trochu oslavili. Netrvalo dlouho a pozvali mě, ať si za ní zase přijdu "lehnout" - že ji budou přemísťovat z JIPky. Sbalila jsem si a přijela do nemocnice. Elen už byla probuzená z umělého spánku a sestra mi vylíčila, jakého máme "hodného andílka". Prý vůbec nebrečí, spolupracuje… Ovšem jen mě Elenka uviděla, všechno se změnilo. Začala naříkat, až přešla v usedavý pláč a evidentní výčitky. Pusinka jí jela až do večera, kdy mi usnula vyčerpaná v klíně. A já byla šťastná. Nic mě nemůže rozhodit, žádná blbost mě nemůže naštvat. Ať si lupy padají kam chtějí a cikáni ať ji hladí klidně od rána do večera - no, to jsem přehnala, ale kdyby Boženka chtěla… To je jedno. Jsem teď úplně vyrovnaná a život je krásný!
V pokoji jsme bydlely čtyři. Dvě mámy a dvě děti. Ta druhá máma se ovšem ukázala jako velmi ambiciózní. Dobře už tyhle typy znám ze svých předchozích pobytů tady. Je jich takových většina. I když dalo by se říct naštěstí, jejich protipóly jsou ty, co odhodí svá miminka do sněhové závěje nebo někam k lesu. Ale to nejsou matky.
Tohle matka je a zároveň trpí tím postižením, že se cítí být se svým dítětem "v tandemu". "My jsme kakali!", "My už umíme papat lžičkou!" Vždycky mě napadne: To jsi teda šikovná, že ses to konečně naučila…
Leze mi to na nervy. Už v těhotenství jsem se zapřísáhla, že takhle mluvit nebudu. Elenka je Elenka a já jsem já. Když slyším to její MY, pokaždé mám chuť vyletět z kůže. Navíc pani ráda povídá o sobě - jako o matce, no a samozřejmě o synkovi. Tedy O NICH. A když se neptám, což pro ni musí být hrozné, má způsob, jak mi to stejně sdělit. "Ta vaše spinká tak hezky…" Řekne třeba. A aniž čeká na reakci, hned pokračuje: "To my vůbec, doma teda jo, ale co jsme tady, tak spíme jako ponocnej… viď?!" A zaksichtí se na chlapečka do postýlky. Ach jo.
*
A tak jsem se dověděla, že už měli být dávno propuštění, ale mají teplotu a lékaři neví proč. Dokonce prý za nimi byl primář ptát se, co blbnou. A když byl u nich ten mladý doktor, zaškemrala prý, aby hošíkovi domluvil, a ten mu prý domluvil slovy: No tak neblbni už, ať tě můžem pustit domů! Ale chlapeček blbne dál. Jinak je ale hrozně hodnej, nezabrečí, jak je noc dlouhá, jedině když má hlad.
Všechny tyhle údaje jsem slyšela během prvních pár dnů ještě několikrát, a to když paní telefonovala. Pokaždé to vyprávěla stejně, i se stejným výrazem a mácháním rukou, a to mě ničilo nejvíc. Vlastně nejhorší pro mě bylo, že těm na drátě lhala. Kluk probrečel kolikrát celou noc a ona mi potom ráno vysvětlovala, že je chudák už alergický na tu postýlku tady. A já začínám být alergická na ni.
Pokud jde o ten pláč jejího synka, tak podle mě to je vrzání a skřípot, jako když tahá kočku za ocas. A noc co noc se ten příšerný zvuk rozléhá pokojem. Elen se vždycky vyděsí a spustí taky. Hodil by se speciální pokoj jenom pro nás. A to zvukotěsný, protože kolikrát i z chodby je slyšet řev. A s pořádnou postelí! V tom dávám tady synkovi zapravdu. I když jeho postýlka se s tou mojí nedá rovnat. Tohle křeslo, co my matky máme na spaní, je extrémně nepohodlné. I ve stanu bez karimatky se vyspíte líp. Ale o mě tady nejde... Tuhle větu si musím opakovat několikrát denně.
*
Mám sklon zabývat se moc sebou. Svými pocity a situacemi, do kterých se dostávám. Všechno hodnotím a rozebírám. A někdy se moc zkoumám. "Jak říkám, labilní." Ozvalo se najednou. "Já si jenom přemejšlim!" "A nenapadlo tě někdy, že třeba proto máš dceru s nemocným srdíčkem, aby ses přestala tak pozorovat?" "To víte, že napadlo. Jenže si nemůžu pomoct." Odvětila jsem.
Jestli ti můžu poradit, napiš o tom příběh. To tě srovná. Aspoň trošku." Řekl mi hlas. "Myslíte jako knihu?" "No, spíš jsem myslel deníček. Ale jestli se cítíš na knihu…" "Budu o tom přemýšlet, děkuju za radu." A ještě jsem dodada: "Ale neptala jsem se na ni!" "Taky za ni nic nechci, neboj se. Ani za tu diagnózu."
Spolunocležnice ambiciózní dávala okázale najevo, jak se o svého synka perfektně stará a jak to s ním umí. Povídala mu, dokonce zpívala! Ve skutečnosti to ale bylo tak, že když měla potřebu se vykecat, a já neposlouchala, říkala to jako jemu. A přitom mně… "To je ale hnusně venku dneska... viď? To se asi taťka z tý chalupy vrátí dřív... musim mu pak zavolat... a jestli bude chtít přijet za náma, tak mu řeknu, aby mi přivezl čistou košili, tuhle už tady nosim tejden..."
Nedá se to poslouchat. Na tohle prostě nemám. Nezajímá mě ani její špinavá košile, ani kdy pojede její manžel z chaty, dokonce ani, že prší! Ať mi to nevykládá! Vím, že nejde o mě, že jsem tady kvůli té malé, vím to, vím to! Být aspoň dobře vyspalá, snad by ty její projevy byly snesitelnější. Dokážu být i docela tolerantní... "Neříkej…" Ozvalo se zas. Poposedla jsem na kraj křesla, abych vyskočila, ale nechtěla jsem vyplašit paňmámu. "Proč hodnotíte moje myšlenky? A mě?!" Zeptala jsem se ho polohlasem, aby to ona neslyšela. "Baví mě to. Lidi si často nalhávají, že jsou jiní, než jsou, je to sranda." "Ale já bych za určitých okolností opravdu mohla ty její žvásty ignorovat a hledět si svýho. Jenže tady je člověk pod tlakem, má svých starostí dost, nespí, pomalu nejí…" Vyčítala jsem své nesnáze. "Nedramatizuj to. Tobě se tady nic neděje. Koukni na Elenku, ta má trápení, ta je pod tlakem, každou chvíli ji buděj na léky, měří jí tlak, pulz, teplotu… i v noci. Ty by ses posrala."
"No dovolte…" Obořila jsem se nahlas na hlas. Paňmáma se na mě tázavě podívala. "Nic! To já jenom tak pro sebe…" Nedůvěřivě se usmála a už si mě nevšímala. Zrovna zas synkovi měřila teplotu. Za co mě ten někdo má?
Vešla sestra měřit Elence tlak a saturace na prstíčku. Cvakla jí ho do nějakých kleští a sledovala displej. Elen se rozbulela a natahovala ke mně ruce. "Dobrý miláčku, vydrž to, vždyť to nebolí!" Utěšovala jsem ji. Chtěla jsem dodat něco povzbudivého ve smyslu, že už je to naposled, jenže není. A to ani pro dnešek. Ani že to bude brzy dobré, se jí nedá říct. I když nepřijdou další operace, tak lékařskému dohledu se nevyhne. Na sport může zapomenout, na děti možná taky. Musím uznat, že hlas má pravdu, je to k posrání.
Ženská vytáhla teploměr z prdelky brečícího chlapečka. A spolu s teploměrem vyjelo i hovínko. Úžasná podívaná. Taková běžná zkušenost matek malých dětí. "To hovno zahřejvalo ten teploměr!" Vykřikla. "Vidíte! Já se na to vyseru!" Rozčílila se a čekala, že se snad rozčílím taky. "Tak to zkuste znova, když už je to venku." Poradila jsem jí, abych aspoň něco řekla. "To si pište, že jo! A běda mu!" Hrozila nad zadečkem malého křiklouna, až jsem se musela smát. "Směješ se a přitom jsi kolikrát stejně směšná." Ozvalo se pokojem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana 2 Jana 2 | 15. března 2011 v 5:38 | Reagovat

Jani, byla bych radši, kdyby tohle byla fikce. To s tou dcerkou je mi moc líto :(

2 Jane_s Jane_s | E-mail | 15. března 2011 v 13:34 | Reagovat

Děkuju, ono je znát, že je to pravda? :) Já se nad to snažím povznést, vypisuju se z toho a vymýšlím si aspoň na papíře, dobré konce... Ale zatím všechny operace dobře dopadly, tak snad to funguje :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama