15.Jane_S - Tichý měsíc, 2.část

12. března 2011 v 11:30 | Katrine
A druhá část :D

Rozhodla jsem se, že to zkusím s tím psaním. Třeba mi to pomůže urovnat si myšlenky. Srovnat se, jak říkal hlas. Hned další den jsem si v nemocniční trafice koupila notes a vždycky, když mě něco napadlo, zapsala jsem to do něj. Zjistila jsem, že když začnu psát, jako bych nemohla přestat. A vždycky před spaním, když zavřu oči, odvíjí se příběh v mé mysli dál. Jako by mi ho někdo četl na dobrou noc. Nedalo se to zastavit, ani zaplašit. Kolikrát jsem narychlo popadla propisku, abych stačila zapisovat. A když byla noc, natáhla jsem se na stolek pro telefon a ťukala do něj poznámku. Sotva jsem si všechno stihla zapamatovat, jak se to na mě valilo. Jakmile jsem si zase lehla a zavřela oči, vyprávělo se dál… Ale to už jsem většinou zaspala.
Vešla sestra ptát se, kolik byla teplota. A taky mi nesla informaci: "Ráno v osm si vezmete na chodbě kočárek a odvezete si Elenku na kontrolní rentgen, jestli nemá výpotky", prozradila mi ranní program. "Dobře, snad tam ještě trefim...", odvětila jsem. "Když tak si v sesterně řekněte o plánek." Jo, tak ten bych si mohla vzít, i když s mým orientačním smyslem nevím, jestli pomůže.
"Plánek si brát nemusíš, tentokrát tam trefíš na poprvé. Samotnýho mě to překvapuje." Zase je tady hlas a machruje. "Počkejte! Chci se vás zeptat… už píšu ten deník, víte… a jako by mi někdo diktoval…" "Nebuď paranoidní, teď slyšíš všude hlasy? Nech toho nebo si fakt budu myslet, že nejsi normální." "A jsem?" "To je otázka pro mě?" "Jo, já se vás ptám." "Ptáš se hlasu, který slyšíš jenom ty, jestli jsi normální?" "Tak odpovíte mi?" Vykřikla jsem rozčileně. "Já bych tě asi neuspokojil." "Tak si to nechte, stejně to vim nejlíp sama." Uzavřela jsem to. "Teď jsi na to kápla." Dodal hlas. "Ale žádnej fór za tohle nečekejte!"
A potom už jsem jen poslouchala tiše oddychující Elenku, dokud se zase neozval ten druhý hlas, aby vyprávěl dál. A spalo se. Možná přece jen nejsem normální.
Když příštího dne zrentgenovaná Elenka už zase seděla v erárním kočárku a trpělivě čekala, až ji odvezu zpátky na "naše" oddělení, vyšla ven sestra, aby zjistila, kdo je po nás další na řadě. "Taky jste z kardia?" Houkla na plnoštíhlou maminu kluka v pyžamu, která tam seděla. "Tak si počkejte chvíli!" Dodala a zabouchla dveře ordinace. Boubelatá paní svěřila rozcuchanýmu synkovi obavu: "Doufám, že potom trefíme zpátky". Tou větou jako by mě chytila do lasa. "Máme na vás počkat? My jsme taky z kardia." Nabídla jsem jí. Nejsem zrovna družná, ale když si o to takhle řekla, tak co se dá dělat. "Tak jo, to budete hodná." Tak budu hodná.
*
Vzpomínám, jak jsme tady taky bloudily, když jsem tu s Elenkou ležela poprvé. Dneska jsme to vážně našli napoprvé. Jen jestli to není tím, že jsem předem věděla, že to najdu. "Jenom uvažuju pro sebe!" Upozornila jsem předem hlas, kdyby ho náhodou zase napadlo se do toho míchat. "Ale je to zajímavá úvaha." Uznal hlas.
Tenhle špitál je trochu jako labyrint. A nejen chodeb, často se tu ztrácíte i sami v sobě, pod tíhou skutečností; diagnóz a prognóz. "Tys prognózu ještě neslyšela a už jsi ztracená." Opět se vnutil hlas se svým moudrem, zatímco čekám na ty dva.
Kluk se upřeně díval na Elenku. "To je hezká holčička" Pochválil mi koktavě dceru a hned na to se poškrabal na noze: "Mami, mně svědí ten ekzém!" Ošila jsem se, ještě že moje holčička je taková čistá, krásná, hebká a voňavá… "A vy na nás počkáte?" Zeptal se kluk ještě pro jistotu. Když jsem řekla, že jo, zatvářil se spokojeně. Asi chudáci dlouho bloudili a to nebylo nic pro jeho špatně sloužící nohy - jak jsem si všimla, když za chvíli vcházel do dveří s nápisem RTG.
Jakmile pak vyšel ven, hned se chopil madla kočárku, že poveze Elenku on. Chvíli jsem byla rozpačitá. Nevěděla jsem, jestli to dovolit - jak na něj bude Elen reagovat a pak, škrábal si ten ekzém… Vím, že by neměl být infekční, když je s námi na oddělení, tak nebudu opět paranoidní. Kluk už stejně vyrazil. A když jsem viděla, s jakou péčí ji veze, nechala jsem to být. Snad proto, že se najednou zase ozvalo to tajemné vyprávění... "Jel s ní pomalu a opatrně, aby se stačil vyhýbat všem pacientům v čekárně, a ti si poposedali a dívali se, jak malej rozčepejřenej kluk v pyžamu veze malou holčičku, jak se ti dva dívají sobě vzájemně do očí a probíhá mezi nimi tichý dialog. Možná se ještě někdy v budoucnu potkají. Třeba je to Elenky ženich. Ale nejspíš vůbec ne, nejspíš už se nepotkají nikdy a tohle je jejich jediná společná jízda. I když, kdoví, svět je malej a cesty páně nevyzpytatelné. Teď tady srdíčko veze srdíčko a velká jizva na malých hrudnících je oba pojí. Co je proti tomu ekzém..."
"Ty trubko! Zrovna toho ekzému bylo na místě se bát! A ne tady básnit." Ozvalo se chodbou.
Kluk zrovna dovezl kočár až k výtahu a nabídl mi: "Nechcete si ji taky povozit na chvíli?" Tak jsem mu poděkovala a se staženými rukávy přes dlaně - kvůli ekzému na madle, jsem vezla svoji čerstvě zamilovanou princeznu dál sama. Kluk nám držel dveře, volal před nás na všechny "s dovolením!", až nám pomalu přestal stačit, a tak volal na nás: "Nemohli byste trochu zpomalit?!"
Kdoví, co měl s těma nohama, jisté bylo, že neměl jen vadu srdce. "To se neptám, jenom dumám!" "V pořádku…", na to hlas. "Hlavně že na sebe při tom dáváš pozor. Mimochodem, zajímá tě toho čím dál míň. Co by za to kdo dal, mít možnost nahlédnout do budoucnosti. A tobě je pár trapasů hodně..."
*
Když se Elenka odpoledne probudila, vzala jsem ji zase do dětského koutku, ať si pohraje. Seděl tam chlap s naslouchátkem a vedle něj si kreslil malý kluk. Dlouho mlčeli, chlap jenom koukal, jak kluk maluje. Pak už jsem je nesledovala, stavěla jsem Elence věž z kostek. Asi tak po půl hodině mi přišlo divné, že jsem je ještě pořád neslyšela říct jediné slovo. Otočila jsem hlavu a zjistila, že se mýlím - povídají si. Rukama a očima. Oba jsou hluchoněmí. A kluk má navíc nemocné srdce. To jsou osudy... A já se tady trápím s nepohodlnou postelí a užvaněnou protivnou spolubydlící. "To se ti snažím celou dobu říct - že jsi malicherná." Nepřestával mě kritizovat hlas.
Přišel čas oběda, tak jsem se vydala vyzvednout Elence jídlo. Jenže ouha, oběd pro ni nedorazil. "Jak jako nedorazil?!" Obořila jsem se na sestru, která mi tuhle nemilou skutečnost sdělovala. "Já nevim, mladá pani, asi ho noční sestra zapomněla objednat..." Nevěřícně jsem na ni zírala a pořád ještě čekala na nějaký dovětek, jako že mi ho zajde koupit nebo na rychlo něco uvaří... Což byla utopie. Když se pomalu vzdalovala, došlo mi, že fakt nic nebude. "A co má jako jíst?!" Zavolala jsem na ni. "Já vám můžu jedině nabídnout něco z ledničky, jogurt, přesnídávku...". Ale to je nepřípustné, moje holčička je zvyklá na teplý maso-zeleninový oběd.
Vzala jsem od sestry nakonec termix a vešla s ním do pokoje, kde se zrovna spolubydlící vykecávala nějakému chudákovi do telefonu, zatímco krmila toho svého kňourala. Zase mluvila o teplotě a doktorech a o tom, jak Vašík krásně spí. Prostě zase lhala. Elenka už vykřikovala: "PAPÚ! PAPÚ!" A to jsem chtěla doběhnout ven do krámu, koupit jí ten obídek, na který je zvyklá. Jenže jak jí vysvětlit, že musí ještě počkat? Ženština mezitím dokončila hovor a ptala se, jestli už jsem byla "malý" pro oběd. Chtěla zřejmě zase mluvit o nich, že jim moc chutná nebo naopak nechutná, co já vím. Ale když jsem si postěžovala, že pro Elen oběd nedorazil, šla ke skříni a vyndala přesně ten příkrm ve skle, pro který jsem chtěla běžet. "Jéé, to jste hodná! Nebude vám chybět? Kolik vám dám?" Roztála jsem nad její dobrotou. Nechtěla nic, jenom mi vyprávět, jak malému paviánovi dneska nechutná. Asi že má tu teplotu. Možná má v sobě vařící hovna, napadla mě reakce, která se vůbec nehodila, a tak jsem ji zavrhla. Je hodná za to jídlo. Od teď už ji budu poslouchat, když bude mít potřebu mluvit. Snad to vydržím. "Nevydržíš, ale hezký předsevzetí." Nemohl si odpustit hlas.
Večer, když jsem už, už usínala na svém rozkládacím křesle, pomalu se začal vyprávět příběh toho dne. Jenže já už neměla sílu psát. "Nešlo by to nechat na zítra?" Zeptala jsem se vypravěče. Ale nepřestal. Tak jsem holt usnula bez zápisků.
*
Noc byla opět hlučná, jako každá tady. Řev toho malého paviána se mi už zajídal. Ničil mě, budil mě i Elenku a ráno jsem měla na jeho matku pokaždé vztek, že ho celou noc nechovala nebo nekrmila nebo kdoví, co potřeboval, že tak vřískal. Zkrátka, že mu nevyhověla.
Hned dopoledne, než dorazila vizita, volala jsem kamarádovi. Zahrnula jsem ho stížnostmi na ukecanou maminu, s kterou přebýváme, (a která byla právě v umývárně), pověděla příběh o lupě, kterou jsem pozřela, o tom, jak se nedá v noci pro samý křik spát, a ještě jsem pro něj měla "pecku" od snídaně: "Pila jsem kafe a u automatu stála ženská, která třikrát během pěti minut zopakovala slovní spojení MARMELÁDOVÁ KOBLIHA. Nejdřív, že má na ni chuť, pak že si jde rozměnit prachy, aby si ji mohla koupit a potom, že si ji teda už jde koupit. A vážně to tý kamarádce pokaždý řekla celý! Já nevěřila svým uším!" Rozčílila jsem se do telefonu.
Kamarád se smál, a když zkonstatoval, že někteří lidé jsou vážně divní, vzpomněla jsem si na sebe a svěřila mu tu záhadu: "Slýchám hlasy!" "Co že?" Ujišťoval se Marek, že mi dobře rozuměl. V tu chvíli jsem na rychlo změnila plánovaný obsah sdělení a rozhodla se o tom hlavním hlasu pomlčet. "Píšu si tady deník, víš… A někdo jako by mi předčítal, co psát… Někdy začne úplně sám a já běžim pro tužku, abych to stihla zapsat! Ale samozřejmě ho slyším jen v duchu..." Dodala jsem s úsměvem. Marek se zamyslel a potom s úšklebkem řekl: "Jestli on to nebude tvůj talent, kterej má potřebu O TOM VŠEM TAM psát." Vida, to mě nenapadlo. Tak talent, říká…
*
V tom si nás dala zavolat jistá doktorka Škvorová, aby Elence mrkla ultrazvukem na srdce, jak bije týden po těžké operaci. Mělo jít o vyšetření před propuštěním. Když ho dokončila, řekla, ať si Elenku obleču, a že si budeme chvíli povídat.
Posadila se proti mně a vstřícným zúčastněným tónem v hlase vysvětlovala, že Elenku mám jen půjčenou. Že neví, jestli dožije svých patnáctých narozenin, ani jak dlouho tady s námi bude. "Musíte se s tím smířit, protože to je podmínka toho, abyste si ji mohla naplno užívat. Když se oprostíte od všech otázek, proč zrovna vás tohle potkalo, zažijete s ní krásné chvíle, které vám už nikdo nesebere, a které budou vaším bohatstvím, až tady jednou nebude".
Nemohla jsem popadnout dech. Do očí se mi vhrnuly slzy a celý svět jako by se zastavil. Jak to? Vždyť primář si operaci tak pochvaloval… "Potřebujete si ještě povídat?" Zeptala se mě úlisně. "Já bych potřebovala, aby to, co jste mi řekla, nebyla pravda." Vysoukala jsem ze sebe a rozbrečela se naplno. "Smiřte se s tím, ve vlastním zájmu. Plakat jste měla, když jste ji porodila, teď utřete slzy a užívejte si společné dny." Radila ta "zrůda", za kterou jsem ji v tu ránu měla.
Šla jsem pryč a měla pocit, že je všechno špatně, že nic nemá smysl a že si celou dobu myslím, že jsou věci jinak, než jsou. Zavřela jsem se v koupelně a brečela tam, schovaná před nemožnou spolubydlící. Ta mi najednou přišla tak nechutně šťastná, když jejímu dítěti srdce už spravili definitivně a ona řeší jen teplotu jeho hoven. Tak už to ale chodí. Já včera vedle hluchého táty se synem řešila zase ji. A teď je mi tak jedno... Asi tak, jako jsem já jedno těm hluchým. "Až dofilozofuješ, uvědom si, že se pořád můžeš ptát… Teď bys měla mít konečně pořádnej dotaz, tak do toho!" Zaznělo koupelnou a ozvěna to nechala ještě chvíli znít. Ta chvíle navíc stačila, abych otázku nepoložila, i když jsem původně chtěla.
"Já nevím, jestli bych pravdu unesla. Obzvlášť jestli je Elenky osud už napsanej." Bylo ticho. "Tak je?" Zase ticho. Tak jsem běžela za Elenkou a objímala ji, jako by se měla každou chvíli rozplynout.
*
Bylo mi mizerně. Permanentně do breku. Deziluze. Zase se zázrak nekonal. A to jsem myslela, že je to za námi. "Je to pro mě trest? Že jsem se zabývala moc sebou?" Volala jsem na záchodě s hlavou v dlaních. "Spíš to vypadá jako trest pro Elen, když už... Ale ne! Trest to není. Škvorová ti dala tu horší alternativu, řekla, jak to taky může dopadnout. Primář, s tou svou vizí, že tahle operace byla možná definitivní, ti dal naopak ten lepší scénář. Nemáš si vybrat, máš prostě pochopit, že stát se může cokoliv. Elen neumírá! Naopak, její srdce je zase o něco víc funkční. Tak nebul a raduj se z toho. Nikdo z lidí neví, co bude dál."
"To zní dobře, děkuju." Zafňukala jsem a utřela si nos kusem toaletního papíru. "Proč jste mi to neřekl hned?" "Neposlouchala bys, bylas plná emocí." Odvětil hlas zkušeně a dodal: "Zítra vás pustí domů, tak hoď celou nemocnici za hlavu, užívej si Elenku a piš si ten svůj příběh." "K tomu mám dotaz. Dal jste mi talent?" "Ten je ale soutěžní!" Zahřměl laskavým tónem hlas. "Počítám s tím, tak dal? Myslím talent na psaní." "Já? Nedal." Odmlčel se a já sklopila oči. "Máš ho po tátovi." Pokračoval hlas a já se zaradovala. "Tak přece… A je možný, že mi říká, co mám psát? Že mi vede ruku?" Hlas se zasmál: "Jo, to talent dělá…" "Aha, tak pardon, nikdy jsem talent neměla, tak nevím." "Ale mělas ho vždycky! Jenom jsi ho objevila až teď."
*
Uklidněná a posilněná hovorem s "mým" hlasem, jsem si rozložila křeslo ke spánku. To nervové vypětí a hodiny pláče mě vyčerpaly natolik, že jsem zalehla, a před spaním stihla jen doufat v klidnou noc.
Jenže v noci, sotva po dvou hodinách spánku, to začalo. Ten známý hrůzostrašný řev. Po marném pokusu ho ignorovat, jsem zvedla hlavu, abych se podívala, jestli to jeho matka hodlá nějak řešit. Snažila jsem se na ni dohlédnout, ale postýlky našich dětí mi bránily ve výhledu. Lampičku má rozsvícenou, tak to asi vytuhla a tvrdě spí, zatímco celé oddělení je nejspíš na nohou, protože u tohohle se fakt spát nedá.
To si dělá prdel, pavián jí tady vříská a ona takhle chrápe! Popadal mě vztek. Jestli je na to zvyklá, tak by aspoň mohla brát ohledy na nás. Ale já už na to kašlu, nebudu se ostýchat a řeknu jí to. Dneska už je mi fakt všechno jedno. Nadechla jsem se a spustila: "Mohla byste si ho laskavě utišit?! Já bych se ráda aspoň jednou vyspala, to je každou noc, tohle! Do teď jsem to nekomentovala, protože nikdo nemůže za to, že mu dítě brečí, ale když vidim, že s tim nic neděláte a jsme vám tady všichni jedno, tak nad tim teda přivírat oči nebudu!"
V tom se otevřely dveře a ona vešla. "Už ti to nesu, Vašíku!" Byla mu pro mléko u sester. "Brečel moc, co?" Zeptala se mě omluvně. "Ale ne, dobrý..." Řekla jsem a otočila jsem se na druhý bok. Pokojem se rozezněl "vševědův" smích, zatímco pan Talent labužnicky polknul. Kašlu na oba, spím!
*
Ráno jsem byla jako praštěná. Elenku jsem neustále objímala a věnovala se jí, co to šlo. Až jí to milé nebylo. Vzpomněla jsem si znova na všechny ty hnusné věty doktorky Škvorové a bylo mi zle. A to i přes milý výklad, který mi na záchodě přednesl pan hlas. Přesto nebo možná právě proto jsem akutně potřebovala slyšet pozitivní prognózu od nějakého doktora. Něco, co by přebilo tu zlou.
Zalezla jsem do umývárny, abych si vyčistila zuby, a přitom zase poslouchala vyprávění pana Talenta. Rozebírá zrovna Škvorovou, jestli je to s Elenkou fakt tak zlé a jak strašně zlé je, když jsou nemocné děti. Zatímco vymýšlel věty do deníku, zadívala jsem se bezděky na nápis na láhvi pod zrcadlem, stálo tam "Tichý měsíc". Byla to dezinfekce a já si říkala, že to zní tak poeticky. Ale co to znamená? Že by to byl název vůně?
A najednou pan Talent představuje TICHÝ MĚSÍC jako název své knihy. "Jen proto, že to tady je napsaný?" Oponoval mu hlas. "Proč ne? Podle mě to sedí." Vložila jsem se do jejich debaty. "A vás jsem se na nic neptala! Nehodlám zas dělat kašpara, jako večer." Řekla jsem hlasu nazlobeně, i když jen na oko a on to věděl. "To byl skeč jak z filmu, náramně jsem se pobavil." "No dobře, dobře. A tichý měsíc se vám teda nezdá, jo?" "Nezdá se mi, že by to někdo četl." Kritizoval hlas.
"Mně se zdá ten název příhodnej. Tichý měsíc je tenhle měsíc, kdy Elenku operovali. Je to měsíc plný strachu a modliteb. Ani oslava nebyla bujará, aby se něco nezakřiklo. A tichý byl i měsíc v úplňku, který svítil nad nemocnicí, když Elenka ležela v umělém spánku po operaci a já ho z okna domova vyzívala, ať jí pošle svou sílu a energii.
V té době už se tvořily první věty a řádky v mém tehdy ještě pomyslném zápisníku - když jsem oblékala Elenku na cestu do nemocnice, když jsem jí chystala pytlíček pro štěstí, když jsem pak usínala tady na nepohodlném křesle, když na mě mluvil tajemný hlas, když spolunocležnice lamentovala nad další teplotou syna, když ten kulhavej kluk vezl Elenku chodbou z rentgenu...
Když jsem přemýšlela, na kterou část mého oběda dopadla ta lupa, jestli na knedlík, či do zelí… A i když jsem viděla Marii. Holku ze školy, kterou jsem kdysi pozvala na mejdan, stejně jako kluka, do kterého jsem byla děsně zamilovaná. Ona o tom věděla a přála mi ho. Říkávala. Jenže pak se na tom mejdanu svlékla a sbalila ho. Líbali se na stole v kuchyni a já byla celá špatná z toho, že jsem víc nebojovala. A teď stála tady před ošetřovnou a byla celá špatná z pohledu na pooperační stehy svého potomka. Tak ho tam nechala samotnýho a radši čekala venku, zatímco on uvnitř brečel, když mu ránu převazovali. Kam se poděla její kuráž?
"Co to tady plácáš? Kam se poděla souvislost s tichým měsícem?" Přerušil mě hlas. "Já jenom, že dneska už je mi to jedno, co bylo tehdy. Neřešim to. Jsem ticho. V tom by mohla bejt spojitost… "
V tom mi došlo, že jednak mluvím sama se sebou v nemocniční koupelně, ale hlavně, že to není "T", ale "L", v tom nápisu. Je tam napsáno Lichý měsíc. "Tak co teď s tím?" Zajímalo hlas a pan Talent mu odpověděl: "Coby, nic. Tichý zní líp..." Pousmála jsem se. Asi je to fakt. Ale hlas řekl: "Když myslíte, podle mě je lichý měsíc zajímavější, ale stejně to bude nakonec jinak. Jo a nikdy se jí po tom mejdanu neozval. Jenom pro tvůj klid."
"Ne?" Trapka, to jí teda stálo za to. I když, mně je to už dneska jedno. "Je to úplně jedno, máš pravdu." Rozsekl to hlas nakonec. "Ale legraci si ujít nenechám." "Vždyť jsem to nechtěla vědět!" "Na tom nezáleží. Tuhle srandu máš dávno ve scénáři, jestli mi rozumíš. A vědět jsi to chtěla, moc nekecej".
*
Vešla sestra s přáním, ať Elenku probudím, že nás čekají na ECHU. Tak jsem ji něžně vzbudila a odnesla k dalšímu trápení. Přesto, že to nebolí, ona plakala tak moc, že vyšetřující doktor musel přerušit okružní jízdu "čidlem" po jejím hrudníčku. Podíval se na mě, jako bych za její neklid mohla a já měla chuť zeptat se ho, co čumí. Nakonec jsem jen přidala na hlase při vyprávění o zvířátkách v knížce. Snažila jsem se Elenku zapojit, abych odvedla její pozornost od vyšetření. Ale ten čumil řekl najednou podrážděně: "Neptejte se jí, jak dělá kravička, vy ji bavte! Vy jí řekněte, jak dělá!"
"Bú, bú!" Dělala jsem krávu. "Bú, bú!" Volala jsem ordinací. Doktor se zatvářil spokojeně, i když Elenka bulela dál. Od té chvíle byl daleko milejší: "Srdíčko vypadá moc dobře, dneska vás pustíme domů. S výsledkem operace můžem být spokojení."
*
To jsem potřebovala slyšet. Přitiskla jsem Elenku k sobě a chvíli jsem ji tak nechala. Do notesu jsem si pak během čekání na odvoz zapsala poslední větu: Mnoho epizod z mého života, včetně téhle, by se mohlo jmenovat: Jak jsem dělala krávu. Ale když pan Talent našel název Tichý měsíc...
"Ba ne, teď když slyšim tohle, tak měnim názor." Zastavil mou píšící ruku sám pan Talent. "JAK JSEM DĚLALA KRÁVU zní líp. To bude bestseller!"
"Nic neříkejte, nechci to vědět, chci se nechat překvapit!" Upozornila jsem rychle hlas, než stačil prozradit zase něco z budoucnosti.
"Dobře děláš. Nevědět je zajímavější."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama