17.Jane_S - Metody lásky

15. března 2011 v 18:23 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Ano, limit jste splnili :D
Ani nevíte, jak jsem šťastná. :D
Tady přidávám slibovanou povídku a během dne přibude ještě takový menší bonus, který do soutěže poslán nebyl. Je to spíš pro zasmání, ale já se do něj zamilovala hned po prvním přečtení :D
Provolávejte slávu Jane_S...


Metody lásky
"Jak dlouho myslíš, že se dá udržet zamilovanost?" Zeptala se rozverně plavovlasá Eliška, hrajíc si s loknou svých tmavých vlasů před smyslnými rty. Robin položil svůj půllitr piva na barový stolek a dlouze si svou krásnou přítelkyni změřil pohledem. "O tom jsem nikdy nepřemýšlel." "Tak přemýšlej." Vyzvala ho Eliška. Robin otočil hlavu ke dveřím, aby viděl na nově příchozí a Eliška si zatím zapálila cigaretu.
"To snad ne, zas je tady ten buzerant." Slyšela opovržlivým tónem říct svého přítele. Podívala se k lítačkám, jimiž právě vešlo pár chlápků. "Není to..." "Jo, JE. Už ho tady vidim nejmíň po pátý, vždycky se zmastí a pak tu frajeří. Já už ho fakt nemůžu!"
Eliška, aniž spustila z pomlouvaného příchozího své zelené oči, dodala na jeho adresu: "Mně nevadí." "Tak na co ses to ptala, miláčku?" Naklonil se Robin ke své dívce přes stůl, aby dal najevo, že je tady pro ni a nějaký přiblblý herec ho nezajímá. Chytil ji pevně za ruku. Za tu, která se na stole nudila bez cigarety. "Jak dlouho nám ta zamilovanost ještě asi vydrží." Připomněla Eliška a potáhla z cigarety, kterou hned na to odložila na popelník.
"No já doufám, že co nejdýl!" Odpověděl Robin a Eliška se na něj mile usmála. "Proč se ptáš?" Zeptal se jí, a ona našpulenými rty naznačila, že kouř foukne přímo na něj, přesto nakonec otočila hlavu a vyfoukla jinam. Robin se jí tázavě díval do očí. "Protože jsem četla, že zamilovanost trvá nejdýl tři roky. Máme ještě rok."
Robin se pousmál. Přišla servírka a postavila na stůl před Elišku stříbrný talířek překrytý rudým látkovým ubrouskem. Obdarovaná vytřeštila na Robina oči: "Co to je?!"
Ten gestem pobídl servírku, aby sňala ubrousek. A zrak Elišky tak spočinul na červené krabičce uprostřed tácu. Lekla se, že uvnitř najde prstýnek. A našla ho tam. "Vezmeš si mě?" Zeptal se Robin ze své židle. Nevstal, nepoklekl, nehrála nádherná hudba, ani tady nebyli jen oni dva - servírka ještě neodešla, trapně zůstala stát nad Eliškou, jako by ji zvědavost, co bude dál, přikovala k podlaze. Tohle že je TA chvíle? On se ani nezvedne, tahle tady furt stojí.. Běželo jí hlavou, ...a támhle sedí krásný Koranský se svou bandou a všichni sem čumí. Všichni čekají, co řeknu...
Nakonec se Eliška hystericky rozesmála. "To... nemyslíš vážně! Takhle mě překvapit." Podívala se nahoru, odkud se na ni nadšeně zubila ta servírka. "No tak!" Vybídla teď Elišku k nějaké reakci, ale ta měla právě všeho dost. Smích z jejích rtů zmizel: "Robi, promiň... nečekala jsem to, nevim hned, co říct..."
"Jak nevíš, co říct? Jak nevíš?" Ptal se nervózně Robin, ale jeho partnerka se zvedla, oblékla si rychle kabát, a když sahala po kabelce, řekla už jenom: "Promiň." A odešla. Robin s přihlížející číšnicí zůstal u stolu sám, a když si všimnul, že skupinka kolem herce Koranského celou epizodu sledovala, prohodil směrem k nim: "Co čumíte!"

A potom jsem ji potkal já. Vrazila do mě, když jsem vcházel dovnitř a vyrazila mi z ruky knížku, kterou jsem nesl ukázat chlapům. Zrovna vyšla a je celá o mně. Psala ji jedna novinářka a kromě základních údajů z mého soukromého i profesního života, je plná rozhovorů, co jsem kdy kde dal, odpovědí na její všetečné otázky, doplněná v závěru několika texty k mým písničkám. A taky hodně fotografií. Prostě všechno o mně. Snažila se knihu napěchovat senzacemi a nevynechat vůbec nic - a vydat ji především pro mladší publikum, přiznejme si na rovinu, že můj fanklub, to jsou především puberťačky.
No a já? Ne že by mi na té brožuře záleželo, šlo jen o obchod. Novinářka Kročová je holka, které jsem něco dlužil. Řekla by vám, že jsem si s ní nehezky pohrál, ale já bych se tak přísně nesoudil. Zkrátka došlo k nedorozumění. No a já si na skandály zrovna nepotrpím, jsem v podstatě plachej člověk, takže když jsem kývnul na knihu a byl ujištěn, že to jako náplast na zlomené srdce stačí, dost se mi ulevilo.
Jo, promiňte, jsem Metoděj Tott. A moje kapela Metody to má zrovna dobře rozjetý. A na tom záleží. Ta knížka, co právě letěla vzduchem, je spíš taková sranda. Chlapi se na ni těší, chtěj si mě vychutnat, tak jim to veledílo nesu k pokřtění. Jinak oficiálně už křtěná je, to byla taky sranda... Když to říkám takhle, tak tím myslím nudu. Jen společenskou povinnost. Svou povinnost vůči dotyčné autorce, slečně zhrzené. Normálně s holkama vycházím bez problémů, vědí, do čeho se mnou jdou. Ale tahle to nějak nepochopila. Tak má knížku.
A ta se teď válí v bahně před hospodou, kam podle mě patří. Eliška se pro ni hned s omluvou sehnula a začala ji čistit o svůj kabát. Vůbec si nevšimla, že na obalu jsem já. A já doufal, že mně poznala. Že mě zná. Lidi mě znají, Metody už vešly do povědomí, hrajou nás rádia...
"Vůbec se neomlouvej, nic se proboha nestalo. Tahle kniha nestojí za nic." Ujišťoval jsem tu nádhernou slečnu s nadějí, že bude chtít sama posoudit, za co ta kniha stojí, tím, že se na ni aspoň podívá, což se ale nestalo. Místo toho mi ji očištěnou vrátila a s další omluvou se otočila k odchodu. Nenapadlo mě nic lepšího, jak ji tam zdržet, než že jsem na ni zavolal svý jméno. Nejdřív křestní a potom i příjmení. A otočila se. Její reakce byla: "Dobře." A šla dál. Kdybych teď řekl, že jsem si už dlouho nepřipadal jako blbec, tak bych vám lhal. A to nechci. Naopak mám v úmyslu říct vám pravdu. Jak to opravdu bylo.
Když jsem přišel ke stolu, kde už kluci seděli, dostal jsem hned několik přezdívek na uvítanou. "Nazdar ty hvězdo, vole!", "Idol dorazil!", "Model se na nás přišel podívat." Hned mi sebrali tu mou náročnou četbu a začali si mě dobírat. Smáli se mým odpovědím v textu, hodnotili fotky a evidentně se dobře bavili. Zapálil jsem si cigáro a s úsměvem čekal, až se vyblbnou. Všiml jsem si týpka u vedlejšího stolu, jak se zuřivě snaží někomu dovolat. Zřejmě mu to dotyčný několikrát típnul, ale frajer se nedal odradit. Všiml jsem si, že má před sebou dvě skleničky a vzpomněl jsem si na tu holku, co jsem se s ní srazil. Kluk se najednou dovolal, tak jsem se snažil zachytit co nejvíc z jejich dialogu. "Myslim, že je konec, kámo..." Prohodil Čeřil vedle mě, jen tak pro sebe, dívajíc se stejným směrem, jako já. "Ty víš, s kým mluví?" Sondoval jsem. "No jasný, se svojí starou, dal jí prsten a ona to nějak nerozdejchala." Vysvětlil mi nezaujatý pozorovatel všeho živého, Franta Čeřil, básník a textař. Někdy skládá i pro nás, je dobrej. Ale nejradši si píšu věci sám. Jde mi to potom líp do pusy.
Tak princezna se nechce vdávat... Běželo mi hlavou, zatím co chlapi se pořád rochnili v knize. Emil Koranský, herec snad ze všech našich seriálů, je mezi námi jediným známým ksichtem. Já si do teď myslel, že jsme dva, ovšem slečna u vchodu mě vyvedla z omylu. Jančura je produkční, Vaněk hraje u nás na bicí a u Lechockýho nahráváme. Většinou se nás schází víc, ale času je čím dál míň. David Jančura se hodně činí, má pro nás nasmlouvaný koncerty na tři roky dopředu. Mimochodem, málokdo ví, že vlastním jménem se jmenuje Jenčurák, ve světě šoubyznysu musel zvolit pseudonym. Prostě musel. I když jako umělecký jméno by to mohlo být zajímavý. Říkali jsme mu to, ale David nemá umělecký cítění.
Ačkoliv byla sranda, já nemohl tu holku dostat z hlavy. Napadlo mě, že snad pozvu toho jejího panáka na panáka, abych z něj vytáhl nějaký informace o ní, ale i kdybych se k tomu snížil, jestlipak by to k něčemu bylo... Jestli prostě není lepší nechat věci plynout a vyplynout. Několikrát jsem si ověřil, že lámat něco přes koleno se nevyplácí. A že co se má stát, se prostě stane. Takže to nechám bejt.
Zabředl jsem násilně do hovoru s chlapama, abych se vysvobodil z toho pokušení za tim volem přece jen jít. Moje kniha skončila nakonec otevřená na fotce, kde jako malej kluk dřepim na nočníku a nalitej Koranský to ukazoval příchozí servírce se slovy, jestli by tuhle fotku chtěla, tak ji může mít a podepsanou... Servírka se rozpačitě usmívala a asi doufala, že ji snad její seriálový idol přizve ke stolu, protože se nějak neměla k tomu, aby nám přinesla další rundu.
Když jsme s klukama probrali všechno potřebné kolem kšeftů a muziky, přišly na řadu ženský. Tohle téma mezi chlapama nemám rád, protože když už na sebe něco řeknem, je jasný, že kecáme. A kdo nechce lhát, tak raději mlčí. Jako já. Nebudu tady troubit, že se mi hodně, ale hodně zalíbila ta, co tady seděla, než jsem přišel. A vůbec, co asi teď dělá?
Zvedl jsem se, že si dojdu na záchod a když jsem se vracel, nějak jsem rukou zavadil o židli toho kluka... "Sorry, já nechtěl... Fakt se omlouvám."
"Dobrý, vole!" Ujistil mě on a z očí jsem mu četl zoufalou prosbu o pomoc. "Kde máš nějakou buchtu?" Zkusil jsem vtipně zavést řeč, a doufal, že si toho nevšimnou kluci u našeho stolu. "Na cestě... Dorazí každou chvíli." Odpověděl s pokusem o milý tón v hlase, ale i kdybych nic nevěděl, nevěřil bych mu. Na cestě domů, co? Vysmál jsem se mu v duchu, ačkoliv jsem se snažil tvářit chápavě. "Tak to je pak všechno v pořádku!" Řekl jsem a pro jistotu jsem dodal: "Tak kdyby náhodou nepřišla, můžeš se přidat k nám... dáme panáka, když je ten Valentýn, ne!" Zasmál jsem se na něj a doufal, že nepojme podezření, že po něm jdu. Ale on mě k mému překvapení poznal. "Jo, tak díky... Dneska nikde nehraješ zamilovanejm slečnám?" Snažil se konverzovat, takže jsme si v trapném duchu vyměnili pár vět a já nakonec přisedl. Asi to tak mělo bejt...
Po chvíli úvodních frází jsem se otočil na kluky, a na jejich posunky jsem odpověděl posunkami, z nichž jsem doufal, že pochopí, že jsem tady potkal známýho a nechají mě s ním pokecat. Chvíli nechali. Pak ale přišel Jančura ptát se, kde jsem se zasekl. Zrovna když jsem byl na dobré cestě, aspoň jak jsem se domníval, zjistit něco víc o té slečně. "Kde seš, vole?" "Kecám tady s kámošem..." Odpověděl jsem vlastně skoro po pravdě, protože co nevidět se představíme, jenže ten vůl mu najednou řekl: "Zdrhla ti co?"
Robin se zaksichtil a aby se neztrapnil a nebyl přede mnou za lháře, řekl: "Vrátí se, volal jsem jí." Kéž by mluvil pravdu, rád bych ji znova viděl. I když by mi to bylo k hovnu, protože by se vrátila k němu. Takže dobře, že kecá. Aspoň doufám. "Jasně kámo..." Poplácal Jančura Robina po rameni a mě v ten moment napadlo, že si může říkat, jak chce, ale toho Jenčuráka v sobě nezapře.
Když jsme si s Robinem připili a konečně se mi představil - protože on mý jméno znal, zjistil jsem, že je mi vlastně docela sympatickej. Dělá na letišti jako jeho láska a miluje letadla. Poznali se tam. Tak letiště! Hned mě napadaly vzletné verše, zatím co on básnil o okřídlených strojích, které si fotí a fotkami zásobuje nějaký letecký portál na internetu. Nechápal jsem jeho vášeň, stejně jako on by zřejmě nechápal tu moji. Skládat a hrát, zpívat s kapelou... I když, to snad nejde nechápat. Jednu vášeň ale, jak se zdá, máme společnou. Krásný holky.
Když ta jedna konkrétní ani po půl hodině nepřišla, začalo mně být Robina líto, protože ten chudák asi vážně věřil, že se vrátí a řekne mu ANO. Jenže on se zvedl a šel na záchod. Mobil nechal ležet na stole a to neměl dělat. Nebo jsem to neměl dělat já, teď už těžko říct. Chvíli jsem odolával, ale bylo to silnější, než já. Problém byl v tom, že jsem neznal její jméno. Pod heslem miláček nebyla. Odhadovat její jméno pročítáním celého seznamu, podle klíče "které by se k ní asi tak hodilo", by mě sice možná bavilo, ale tahle metoda byla trochu zdlouhavá, na to, jak málo jsem měl času. Displej se musí stihnout zhasnout...
Takže musím do zpráv. Sázím na odeslané, kde se na mě snad stokrát zasmálo jediné jméno. Eliška. Nezbývá, než vyndat svůj telefon a číslo si rychle přepsat... Když v tom najednou slyším kluky, jak na mě volají, že tam na mě čeká panák. Nešlo to, číslo nemám, vzdávám to. Asi ho prostě vědět nemám. Což vím i bez téhle frašky o seznamování se s nějakým letišťákem.
Když se Robin vrátil ke stolu, hned zkontroloval telefon, jestli Eliška nepsala nebo nevolala. Když zjistil, že ani jedno, byl najednou jako na trní a začal se mi omlouvat, že jí bude muset jít naproti. "Kam? Kde bydlí?" Zkusil jsem to. "Tady v Dejvicích, ale stejně... je tma." To jsem se toho teda moc nedověděl. Eliška z Dejvic, pracující na letišti. Kolik takových asi je?
S Robinem jsem se rozloučil a vrátil se k našemu stolu, kde jsme chlastali dlouho do noci. Nakonec jsme skutečně přizvali i tu servírku a Koranský si ji pak odvedl domů. Dělá to pokaždé, když někde jsme, asi nerad usíná sám.
Až doma mě napadlo, že jsem Robina mohl pozvat na koncert, mohl jsem mu říct, ať vezme mladou a přijdou se pobavit... Jsem debil. Nebo jsem debil až teď, když si myslím, že kdyby jí řekl, že má dva lístky na Metody, uspěl by u ní. Nakonec jsem celou epizodu o Elišce uzavřel a pustil z hlavy s tím, že na sebe třeba někdy někde znova narazíme. Co taky jinýho?
Jen k textu mě inspirovala, tak jsem ho sepsal a nakonec z toho Metody mají novou skladbu. Možná jsem trochu doufal, že se v tom pozná, byl v tom skrytý tajný vzkaz, že se mi strašně líbila. Zároveň jsem se z toho nevšedního setkání vypsal. Pomáhá mi to. Když něco chci a nemůžu to mít, odžívám si to v muzice. A v textech, který sepisuju. Co se píšou vlastně samy. A tak vznikla písnička Mořská panna.
Nicméně kromě úspěchu téhle nové skladby se nedělo nic. Eliška se v mém životě už znova neobjevila. To jsem celý já. Smolař. Můžu mít krásný holky. Můžu je mít. Modelky, herečky, zpěvačky... Mladý. Ale bez tajemství, bez pověstné jiskry na začátku, bez té srážky, abych setkání s Eliškou použil jako přirovnání. Je málo holek v mé minulosti, na které si do dnes někdy vzpomenu. Jsou to většinou ty, s nimiž jsem nic neměl, protože jsme se stačili jen poznat. Nebo ani to ne. Holky, s nimiž ta láska visela ve vzduchu, ale pak to osud nějak utnul. A pokračování potom běželo v mé hlavě, v mých textech. Ty holky, které mě donutily přemýšlet o nich, psát o nich, snít o nich. Těch bylo fakt málo. A čím jsem starší, tím takových potkávám míň. I na tohle téma jsem napsal písničku, v které jsem se s tím faktem vypořádal. Nebo ho aspoň sdělil. Víc se s tím dělat nedá.
Jančura nám dojednal natáčení videoklipu v Turecku. Potřebovali jsme holku, která by hrála Elišku. Samozřejmě jsem myslel na skutečnou Elišku, ale to prostě zařídit nešlo. Nebudu lhát, slíbil jsem vám to. Nepokusil jsem se ji sehnat. Možná, kdybych rozvěsil po letišti výzvu, že se hledá ta a ta, jméno, barvu vlasů, očí a tak dál, možná by se našla. Ale to by potom celý ten projekt ztratil smysl. Já ji nechtěl najít. Já o ní chtěl snít. Když jsem si to přiznal poprvé, nevěřil jsem sám sobě. Ale představa zhmotnění toho snu o ní, představa, že jí řeknu, "já o tobě zpívám, protože´s do mě vrazila a já na tebe pak myslel", je hodně absurdní a pak, ani kluci z kapely neví, že mě nějaká Eliška inspirovala. Je to tak lepší. A tak jsme dělali konkurz. Požadavek zněl: hezká, dlouhovlasá, mladá... Kdybychom hledali zrůdu, nenašlo by se jich tolik po celých Čechách, co krásek se sešlo jen z Prahy. Nebyl to konkurz veřejný, takže přišly hlavně modelky, anebo něčí známé. Vybíral jsem já, režisér Knop a Jančura, protože ten nesmí chybět u ničeho. Kluci z Metod měli jen právo veta, pro případ, že bychom sáhli opravdu vedle. Jinak jsme měli jejich plnou důvěru.
To odpoledne, co se konkurz konal, jsme měli pronajatý koncertní sál. V hledišti jsme seděli jen my chlapi, navíc s kameramanem, který adeptky na Elišku natáčel pro případ, že bychom si tu kterou chtěli při konečném rozhodování ještě připomenout. Zatímco se nám na pódiu předváděly holky, myslel jsem na Elišku. Asi pod vlivem okolností. Přede mnou se tady nakrucují modelky a dcery nebo milenky celebrit, a snaží se, abych v nich poznal ji, ale co zatím dělá ona? Co dělá teď, když já jsem ve svém velkém světě? Je v tom svém malém? Nebo je to naopak? Myslel jsem na ni, snažil jsem se vybavit si její tvář, kterou jsem půl roku neviděl a asi už nikdy neuvidím. Z těch tady v sále se jí nepodobala žádná. Navíc nemám rád holky, co si samy sebou jsou moc jistý. Přesto jsme nakonec několik slečen vybrali. Krásnou ségru našeho bubeníka Vaňka, Rozálii, které se neřekne jinak, než Rozárka, nový objev Emila Koranského, recepční Danielu, milenku Jančury Leu, která si byla jistá, že to má jistý a manekýnku Petru, která se snažila zaujmout ze všech nejmíň. Musím říct, že jsme se pak s chlapama více méně shodli, že nám všem ty povrchní pusté tváře lezou krkem.
Dali jsme si den na rozmyšlenou a já měl už večer jasno. Jančura poslal všem textovku, aby nás nenapadlo hlasovat pro Leu, že ji má jeho žena v merku, Emilova Daniela byla moc vyumělkovaná, byť sympatická a Petra, ač profesionálka, měla příliš dokonalý obličej. Přirozeně hezká Rozárka bude Eliška. Kromě Jančury jsme ji vybrali jednomyslně. U Lei to tuším spravil nějaký ten šperk. Když jsme Rozárce volali, jestli by přišla dohodnout co a jak, nebyla ani moc nadšená. Vaněk k tomu řekl jenom to, že ségra se holt jen tak z něčeho na prdel neposadí. Přesto ale nebyla suverénní, jako by měla svůj svět, do kterého si pouští jen něco z toho našeho. Taková víla zasněná, líbila se mi. A tak zatímco hrála Elišku, já už tvořil v hlavě verše pro Rozárku. Ale jen chvíli, protože jsem se brzy dověděl, že Rozárka miluje ženy. Všechno ze mě najednou spadlo a ještě před odletem se z nás stali kamarádi.
Sešli jsme se v hospodě v centru, abychom se blíž poznali a dojednali podrobnosti k odletu a natáčení. Přednesl jsem svůj návrh, jak bych si ten klip představoval a Knopovi se to líbilo. Bude to o holce, co je zakletá v mořskou pannu a nakonec se ukáže, že je to mořská panna, zakletá v obyčejnou smrtelnici. Ale za jiných okolností by mě chtěla... Kouzlem nechtěného se stalo, že jsme vlastně vybrali tu pravou. Předpokládám, že Rozárka by mě taky za jiných okolností chtěla. V hospodě jsme potom nejen dolaďovali scénář, ale hlavně popíjeli. Byly tam i ženský, Jančura přivedl vizážistku a kadeřnici. A samozřejmě Leu, to by tak hrálo, aby on se veselil s výherkyní konkurzu a ona dřepěla doma. Přišla si ho pohlídat.
Kdykoliv jsem měl upito, tak jsem vždycky toužil, aby se objevila ve dveřích Eliška a já měl šanci ji mít a ráno pak, když jsem se vzbudil střízlivý, jsem většinou tápal, jestli vůbec nějaká Eliška existuje a ujišťoval jsem se, že takových ještě potkám... Tápal jsem i ráno v den odletu. Na letišti jsme si nechali odbavit kufry a pak, za pasovou kontrolou, zamířili k baru. Kdyby tady byl Koranský, určitě by vystartoval po barmance, tak pěknou ještě neměl. Když nás obsloužila, přišla s prázdnou účtenkou, jestli bych se jí nepodepsal. Ačkoliv se zeptala blbě, podepsal jsem se. Měl jsem zvláštní pocit, že můžu být rád, že můj podpis vůbec chce. Knop si četl noviny, Jančura pořád telefonoval s Leou a kluci z kapely si za sklem prohlíželi letadla. Vzpomněl jsem si na Robina. Jestlipak je dneska v práci? Ani nevím, co přesně tady dělá. Zase vám lžu, místo Robina si dosaďte Elišku...
***
Eliška se zrovna vzbudila po noční směně a ospale se šourala k lednici. Bylo horko k padnutí, pravé poledne a srpen. V jejím podkrovním bytě nepomohlo ani větrání, střecha je celá rozpálená a vzduch venku se ani nehne. Natož uvnitř. A vzhledem k tomu, že okna jsou jen z jedné strany, průvan se Elišce založit nepodařilo. Tak si aspoň vzala do ruky noviny, aby se jimi mohla ovívat. Ty samé noviny, které právě v tu chvíli čte režisér Knop na letišti. Eliška zná režiséra Knopa, natáčí seriál s Koranským, kterého nesnášel její přítel, ale ona mu docela přišla na chuť. Jinak ale seriály nemusí. Zazvonil jí telefon a tam se ozval Karel, její kolega z práce: "Čau kočko, tak jak dneska, půjdem?" Eliška si vzpomněla, že ji v noci v práci zval do kina. Nechtělo se jí, o Karla nestojí a teď je jí příliš vedro, aby měla chuť domlouvat si nějaké rande ze slušnosti. Z toho dávno vyrostla - neodmítat pozvánky kluků jen proto, aby je neranila. Má svůj život, není tu pro ně. Pro ty, kteří ji chtějí jen proto, že se jim líbí. Bez ohledu na ni, jaká je uvnitř, kým je, co má ráda, co nemá, co nebo kdo se jí líbí, jaké má názory na svět, na život, na lidi... To nikoho z nich nezajímá. Mohla by být jakákoliv a chtěli by ji. Neznala kromě Robina chlapa, který by ji chtěl pro ni samotnou. Pro její povahu, pro její duši. Když si někdy posteskla mámě, ta se jí vysmála, co prý to po těch chlapech chce. Zájem o duši? Jak bláhové! Nikdy nemají nejdřív zájem o duši, vždycky nejdřív o tělo. Možná měla maminka pravdu, ale Eliška si na to musí přijít sama. Za sebou má zatím ten jediný vztah, a to ten, který mohl být zpečetěn svatbou, kdyby se Eliška nezalekla. Je jí pětadvacet, Robina milovala, ale ráda by ještě poznávala lásku; ta zamilovanost je tak krásná, že jedna nestačí. Škoda, že vydrží tak krátce. Robin měl prostě smůlu, že byl první. Eliška se po polední snídani rozhodla jít plavat. Chodí pěšky, má to do bazénu kousek. Před zrcadlem si vysvlékla noční košili a chvíli se na sebe dívala. Někde četla, že prsa, pokud nejsou povislá, mají být přesně mezi ramenem a loktem. Tak to čas od času kontroluje. Rozpustila si vlasy a prsa si jimi zakryla. Kdyby měla vlasy ještě trochu delší, zakryla by všechno. Když se trochu nahrbí, tak to jde i teď. Musí se tak někdy vyfotit, vypadá to zajímavě.
Potom si oblékla své tyrkysové plavky a přes ně natáhla krátké letní šaty. Vlasy svázala zase do drdolu, protože je rozpuštěné nesnáší a do kabely si zabalila ručník a minerálku. Cigarety nechala doma, v tomhle horku by jí stejně nechutnaly. Vyšla ven a hned si nasadila sluneční brýle. Už aby byla ve vodě, potřebuje se osvěžit a uvolnit po těch třech nocích v práci.
A těší se na plavčíka. Většinou na něj mívá štěstí; je to krásný chlap, má vypracované tělo a Eliška si při plavání často pohrává s myšlenkou, jak na něj. Zdraví ji, usmívá se, zdá se, že flirtuje, ale tím to vždycky končí. Nepřijde a nepozve ji do kina. Na to si troufne jen Karel a jemu podobní, kteří nemají co ztratit. Holky jim nenadbíhají, netouží po nich, a jediné, jak nějakou můžou získat, je ukecat ji. Ale hezký a inteligentní chlap si obvykle nevěří, a tak vyčkává, a pokud stejnou metodu vyznává i druhá strana, nikam se nedostanou. Ani do toho kina. Jak ráda by Eliška, aby hezcí a "normální" kluci měli víc odvahy a ti, kteří nestojí za nic, zase míň. Ze zkušenosti věděla, že to bývá naopak. Koneckonců, její plavčík by se na ni nezačal usmívat, kdyby se první nezasmála ona na něj. Do té doby po sobě jen koukali a hráli tu hru, že jeden druhého nevidí. Že si nevšiml, že je tady. Že mu splývá s davem. Že na něm nevidí nic zvláštního. Eliška se jednoho dne rozhodla pravidla téhle hloupé hry překopat. Úsměvem je oba přenesla do druhého kola. Které už je záživnější.
Když vyšla ze šatny, její pohled automaticky zamířil zkontrolovat obsah skleněné kukaně mezi částí pro plavce a neplavce. A její zelené oči s potěšením zjistily, že skleněná kukaň obsahuje "jejího" plavčíka i dnes. Hned potom, co si vyměnili úsměvy, skočila Eliška šipku do bazénu. A potom plavala jako o závod na druhou stranu, až k němu a hned zase zpátky. Při otočce použila styl mořské panny, jak tomu říkala.
A vůbec nemohla tušit, že vysoko nad bazénem zrovna stoupá letadlo směřující na Tureckou riviéru, kde si jedna holka bude před kamerou hrát na ni, protože ten kluk, co mu v únoru vyrazila knížku z ruky, jak zdrhala z vlastních zásnub, na ni nepřestal myslet.
Jediné, co by tenhle fakt mohlo Elišce naznačit, byla písnička Mořská panna od kapely Metody, kterou právě moderátorka v puštěném rádiu uvedla. Plavčík za sklem pohupoval hlavou do rytmu a Eliška si zpívala s Metodějem Tottem, který jí byl svou tvorbou blízký. Vlastně se jí líbil i jako muž. Pro koho asi zpívá? Která mu byla inspirací? Moc chtěla být někomu inspirací k něčemu krásnému, potrpěla si na originální vyznání lásky, milovala, když jí někdo, nějaký kluk, připravil nevšední zážitek, jako třeba že počmáral chodník jejím jménem, nechal jí doručovat květiny jako neznámý ctitel, z drobných lístků růže vyskládal nápis "miluji tě", což napadlo Robina to ráno před tím, než mu utekla večer od valentýnsky prostřeného stolu.
Plavčíkovi se Eliška líbila, a věděl, že i on se líbí jí. Jen neměl příležitost seznámit se s ní. Nebo možná tu kuráž. Nejspíš obojí. Přece nevyleze ven a nezavolá do vody, že by ji rád pozval na skleničku. Přemýšlel o tom, jak to udělat pokaždé, když Eliška bazén navštívila. A to bylo někdy i třikrát v týdnu. A teď, když mu k dumání navíc hrála tahle písnička o mořské panně, toužil ji poznat ještě víc. Spojil si písničku s ní, dosadil si ji na místo té panny a toužil ji svlékat a hledat ve vlnách. A buď smět plavat vedle ní, nebo se utopit.
Najednou k Elišce někdo připlaval. Byl to Robin, sem tam se také přijde svlažit a s Eliškou zůstali přátelé. Protože z lásky může být přátelství, ovšem nikdy ne z přátelství láska. Na začátku je láska, vždycky na začátku. Protože přátelé už mají lásku mezi sebou vyřešenou. Je to prostě jinak, než se říká. A Robin si to uvědomil velmi záhy po rozchodu s Eliškou. Ani s ní nebyl nejdřív kamarád, přestože spolu nezačali chodit hned. Byl do ní zamilovaný od první chvíle, jejich předvztahové přátelství založil na lásce k ní. Ale teď, když mezi nimi zmizela jiskra, touha a chtíč, je teprve jejich vztah připraven k čistému kamarádství. Proto se jeho současná přítelkyně nemusí bát. Robin už po Elišce netouží. Leda by zatoužila opět ona po něm, to by potom přítelkyně byla v ohrožení.
Plavčík jejich synchronizované plavání sledoval s nelibostí. Kdo to je? Nedošlo mu, že její chlap to není, přestože viděl, že se jí ani nedotkne, nepřišel s ní, nelíbá ji. Ani na ni nedoráží, nedotírá, neblbnou spolu, nestříkají na sebe chlorovanou vodu... Všechno to sledoval, a přesto Robinovi záviděl. Považoval ho za svého nudného soka, který není zrovna v lásce nápaditý. Proto plavčík doufal, že Robin u Elišky neuspěje. Aniž tušil, že mezi nimi už je po všem, že rozpálená půda dávno vyhasla. Měl Robina za mokrého suchara. Pokud to není její bratr, ovšem pravděpodobnost téhle varianty snižuje ještě na polovinu varianta, že plavčík je smolař, který si proto hlouběji, než do vln flirtu, netroufá.
I Eliška se považuje za smolařku, vedle níž vždycky plave někdo jiný, než vedle koho by plavat chtěla. A nezlomí to, je to jako prokletí.
***
Na riviéře příštího dne padla první klapka. Videoklip k hitu Mořská panna, který už začala hrát všechna rádia, je právě ve výrobě. Rozárka má k pasu připevněný silikonový ocas, který jí pevně svírá nohy, a dlouhé rozpuštěné vlasy zakrývají ňadra bez podprsenky. Jako se houpe na vlnách. Větráky zatím není potřeba pouštět, vítr, který zrovna vane, jí fouká do vlasů tak akorát, Knapovi se záběr líbí.
V pauzách máme skvělou dovolenou u moře. Rozárka má s sebou i svou přítelkyni, obě jsou bezvadný. Kluci z kapely tady očumujou Turkyně a Jančura stále telefonuje s Leou. Nevím, kdo koho si hlídá. Lea se bojí o svou vstupenku do "velkého" světa šoubyznysu a Jančura snad o mladou milenku. Kdo se bojí víc, ten je na tom hůř. Protože svým zájmem toho druhého žene dál od sebe, dává mu daleko větší prostor, než si nechává sám. Ale když to někomu vyhovuje... "Nevyhovuje, ale když už je člověk v tom, tak je těžký přestat." Vysvětlil mi Jančura nad večerním drinkem. Asi má pravdu, jsme pořád hnáni svými pudy a touhami, a děláme šílené věci. Když si vzpomenu, jak jsem se díval Robinovi do mobilu...
V letadle cestou zpátky jsem seděl vedle nádherný holky. Soňa letěla s rodiči z dovolené a zřejmě si hodlala celou cestu číst. Ačkoliv mě asi znala, dělala, že ne. A já to neustál.
"Je to zajímavý?" Zeptal jsem se asi po hodině letu. Podívala se na mě a její odpověď byla vyčerpávající: "Jo." "A nechtěla by sis radši povídat?" Vydal jsem se všanc s vědomím, že mě může krásně sejmout. Srazit mou pyšnou hlavu a nechat ji dokutálet klidně až dopředu k letuškám. Když se jí zachce.
"Ne." Usadila mě, a když už jsem myslel, že to je konec naší konverzace, dodala: "Ale můžeš mi zazpívat. Aspoň zapomenu, že letíme." "Strašně se bojí!" Naklonil se přes ni ke mně její otec. Rozesmál jsem se a ona taky. Pak jsem se jí zeptal, jestli slyšela naši novinku, že jsme zrovna byli natáčet klip. Novinku zatím neznala, proto trvala na ukázce. Měl jsem v sobě dva panáky Rakije, kterými jsme si před odletem s klukama posilnili obě nohy, a tak jsem se nenechal dlouho přemlouvat a pustil se do zpěvu. Soňa se zájmem poslouchala a její rodiče taky... Nakonec jsem sklidil potlesk půlky letadla a vrcholem mého vystoupení byla kniha Kročové, která ke mně doputovala a kterou jsem měl podepsat. Ani jsem nevěděl komu. Napsal jsem: Ve výšinách... Metoděj.
Soňa byla přesně ten typ holky, který ve mně probouzel básníka. I Franta Čeřil má své múzy, které to v něm spouští. Když jsem si vzpomněl na některé jeho texty, měl jsem dojem, že Soňu musí znát. Ale to je na tom právě to krásný, že každý si v tom najde tu svou. Já, kdybych si mohl úplně svobodně vybrat, kterou bych rád našel, řekl bych Elišku. Rád bych na závěr prohlásil něco jako, že jsem ji nakonec znova někde potkal, na letišti, v baru nebo třeba v bazénu, kdybych se rozhodl jít se po příletu do Prahy svlažit. Ale nic takovýho se nestalo. A než abych běhal a hledal ji, kde se dá, abych ji nakonec stejně nenašel, nebo co hůř, dokonce našel, to radši nechám věci plynout. Třeba to tak má být. Říkám si to tak často, kdykoliv mě napadne brát otěže osudu do vlastních rukou - na poli lásky.
A tak jsem si začal se Soňou. Byla krásná, chytrá a inspirující. Uměla skvěle tančit, tančila nám v příštím klipu. Ale už jen ze známosti, náš vztah neměl dlouhého trvání.
Moje knížka, tedy knížka o mně, se prodávala hodně špatně. Autorka, která doufala, že na dnes už dávné epizodě se mnou vydělá, se přepočítala. Ne, že by se publikace neprodávala vůbec, ale zřejmě očekávala větší náklad. A tak si to vybrala jinak. A tentokrát počítala správně. Na konci léta, jednoho nádhernýho dne, o mně vyšel článek v našich nejprodávanějších novinách. Na hlavní stránce, pod titulem Metody lásky, mi na fotce z baru Kročová sedí na klíně s dlaní na mém poklopci, zatímco já líbám její dekolt. Nebyla to fotomontáž - to nechci říct, ale podpásovka teda ano. Soňa to nerozdýchala, ale Kročové kniha se začala konečně prodávat.

A Eliška si ji taky koupila. Metoděj byl její platonickou láskou. Přišla na Valentýnský koncert jeho kapely a tehdy, když jen pro ni zpíval o mořské panně, aniž věděl, že ho slyší, a aniž ona tušila, že zpívá pro ni, měli k sobě nejblíž, jak kdy měli. Předtím i potom. Přestože Elišku zrovna objímal Karel.
"Jak dlouho vydrží zamilovanost?" Zeptal jsem se z pódia do davu fanoušků a nějaká holka zařvala zpátky: "Platonická věčně!"
A to je pravda.
Možná proto si držíme své idoly, ať už vedle nás plave kdokoliv. Možná proto plaveme za svými idoly, ať už si nás drží kdokoliv. Možná proto máme tak zvláštní metody... La la la...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ereandil Ereandil | Web | 19. března 2011 v 22:35 | Reagovat

Když jsem začala tuhle povídku číst, tak jsem se hrozila, že to bude nějaká přeslazená lovestory, kterých mě už přepadly stovky, ale příjemně mě překvapila.

Líbí se mi jména postav. Některé povídky mě totiž iritují jmény, která se mi protiví, ale z tvých jmen mě žádné nerozčilovalo.

Postavu Metoděje jsem si opravdu oblíbila. Sympaticky jsi ho napsala:-)

2 Jane_s Jane_s | 20. března 2011 v 11:58 | Reagovat

Ó, tak to koukám teda, díky díky díky!!!

3 Jane_s Jane_s | 30. dubna 2011 v 12:50 | Reagovat

[1]: Chtěla jsem se jen zeptat, jestli Ti nebude vadit, když si tenhle Tvůj koment překopíruju na svůj blog, pod tuhle povídku. Snad ne...

Jinak, pro úplnost: www.niternice.blog.cz

Všechny zvu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama