18.Ereandil - Čtyři hodiny ráno

18. března 2011 v 16:11 | Katrine |  Prvních 100 povídek
I přes to, že se mi opět nelíbí vaše nekomentování přidávám další povídku.



Ereandil: Čtyři hodiny ráno

Svěží podzimní vánek pohrávající si s mými vlasy. Vycházející slunce a spadané listí prohánějící se po zemi. Tu a tam se zbloudilá kočka pokusí najít něco k jídlu v odpadcích, zamňouká a za zvuku rachotících popelnic zmizí v ranní mlze. Sedím na parapetu a sleduji měnící se barvy na obzoru. Už čtyři hodiny. Hvězdy na temně modrém nebi pomalu vybledly a do modré oblohy se začaly prokousávat červenožluté pruhy. Pozoruji dovádění větru pod sebou. V jaké výšce můžu být, padesát metrů nad zemí? Z té hloubky ke mně doletí nažloutlý list, chvíli krouží a pak odletí pryč do dáli. Jakoby mě lákal za sebou. Stačilo by se jenom kousek naklonit a už bych letěla za ním, jen lehce se odrazit a užívat si vítr ve vlasech, konečně se zhluboka nadechnout a letět…

Konečně zvoní budík, přehoupnu se zpět do pokoje a umlčím ten zcela zbytečný předmět. Opouštím pokoj, ani za sebou nezamykám v naději, že by se snad mohlo něco stát. A už jen vstříc rannímu davu. Stanice metra je jako vždy plná lidí, zaposlouchám se do zvuků podchodu a hledám v šumu kroků nějaký systém. V celém podzemí metra není slyšet téměř nic jiného než dunění vlaku a klapot stovek podrážek. Stoupám po schodech a snažím se jít v rytmu písničky, na kterou jsem si právě vzpomněla, když vtom mi podklouzne noha a padám do prázdna. Vyděšený pohled dítěte, které sevře ještě pevněji plyšového medvídka, a tma. Tma a ticho…

"Ereandil. Ereandil, prober se!"

Pomalu otevírám oči a snažím se zaostřit na postavu sklánějící se nade mnou. Otírá mi čelo vlhkým šátkem a já si najednou na všechno vzpomínám. Uklidňuje mě myšlenka, že jsem v rukou Niësela, nejschopnějšího elfího léčitele, který kdy po Azerothu chodil. Pokouším se pohnout rukou, ale nejde to. Niësel si všimne mého snažení, dotkne se dvou míst na mém těle a já znovu usínám. Probere mě až dotek vlčího čenichu na tváři. Pohnu hlavou a dostanu pravý vlčí polibek. Daeni, můj drahý přítel, velký stříbrný vlk! Zhluboka se nadechnu a poznávám svůj starý pokoj vonící dubovým listím a dřevem. Otevřenými okny ke mně proudí vůně čerstvých ryb a jiných dobrot. Malátně vstávám a následuji svůj čich, který mě zavede až na tržiště. Už z dálky na mě mává elfka s dlouhými zelenými vlasy. Nevybavuji si její jméno, zavede mě však do parku a nabízí mi borůvkový koláč, který se nedá odmítnout. Nadšeně vypráví o všem možném a já zase nadšeně poslouchám milovaný jazyk.

Po chvíli odběhne do víru obchodnického ruchu a já si užívám krásné ráno. Voda v jezírku je příjemně chladivá, namáčím nohy a pozoruji drobné rybky. Daeni mě zpovzdálí sleduje a lehce krčí nos, což může znamenat jediné - je čas na naši starou hru na záchranu. Aby bylo vůbec koho zachraňovat, letím do vody a musím uhýbat silným vlčím tlapám, které se mě snaží dostat pod hladinu. Nicméně se mi nedostává sil, tak se vzdávám a nechám se vylovit z vody, čímž mého vlčího přítele jako vždy nesmírně potěším. Vytáhne mě na břeh, šťouchá do mě čenichem a snaží se mě probrat. Podle pravidel naší malé hry jej po několika okamžicích bezvládného ležení povalím na zem a kousnu do břicha, Daeni uteče do bezpečné vzdálenosti a nenápadně pohrabává pravou zadní tlapkou. Zašklebím se na něj a vracím se domů.

Cestou mou pozornost upoutají zvláštní dveře. Zdobené propracovanou rytinou draka s jadeitovýma očima a rubíny vykládaným ocasem. Nevybavuji si, že bych někdy podobné dveře viděla, i když za nimi musí být něco velmi důležitého. Opatrně se k nim přibližuji a cosi mi našeptává je otevřít, zároveň mě část mého já táhne pryč. Jadeity svůdně září v paprscích slunce. Zvědavost je silnější, dotknu se dvěma prsty kliky a v zádech mě zamrazí. Zatlačím do dveří a…

Přednáška už před několika minutami začala. Omluvně se usměji na profesora a ohlédnu se. Tam, kde se ještě před chvílí rozkládalo hlavní město elfů, je prázdná chodba. Sleduji míhající se symboly na tabuli a snažím se pochopit jejich význam. Přednášející mluví rychle, jako kdyby se snad pokoušel dohonit vlastní myšlenky, na tabuli přibývají další a další řádky záhadného matematického kódu. Snažím se soustředit, ale po chvíli se mi jednotlivá slova slévají v šumění oceánu. Opisuji symboly z tabule a pero vydává zvuk jako vlna rozlévající se po písčitém mořském břehu. Profesor bere do ruky hadr a za neustálého vykládání maže tabuli. Snažím se vší silou držet oči otevřené. Soustředím se na symboly, které jsem právě napsala do sešitu. Pokouším se myslet na něco jiného, musím zůstat vzhůru. Sleduji pohyby profesorovy ruky, pod kterou mizí bílá písmena. Od suchého hadru odlétává křídový prach a pozvolna se snáší na zem. Víří vzduchem a dopadá na přední lavice, bílý poprašek obaluje vše jako jemný pouštní písek. Přesně jako v poušti v Tanarisu…

Palčivé slunce a zničující sucho. Paprsky nemilosrdně se opírající do několika přeživších rostlin. Jazyk se mi suchem lepí k patru a každý nádech ze mě vysává sílu. Daeni statečně bojuje s pískem, jeho tlapky však nejsou přizpůsobené pouštnímu terénu a boří se hluboko do písku. Zpola pohřbená vybělená lebka, která kdysi patřila nějakému zbloudilému zvířeti. Horkem praskla a rozlomila se na dvě části. V očním důlku nalezla skrýš odolná pouštní rostlina, s posvátnou úctou k ní poklekám a vytahuji nůž. Vedu řez těsně nad kořeny a odstraňuji tuhé trny. Rozříznu dužinu a půlku podám mému vlčímu společníkovi, žíznivě se do ní zakousne. Růžovým jazykem se snaží zachránit kapky, které dopadly na jeho čenich, a vděčně mě sleduje. Rostlina je příjemně hořkosladká a na chvíli mě zbaví nepříjemného pocitu v ústech. Odhrnu z čela pramen vlasů slepených potem a prachem a znovu jsme vyrazili vstříc zlatavému horizontu. Jestli do večera nedorazíme do města, poušť nás nemilosrdně pohřbí mrazem.

V dálce vidím šedé hradby, nedělám si však naděje, že je to skutečné město. Daeni se schoval do stínu převrženého přívěsu a odmítal jít dál. Pohladila jsem jej. Sklopil uši a vyčerpaně se na mě podíval. Usmála jsem se na něj a podělila jsem se s ním o kus sušeného masa a o vodu. Podle mapy město nemohlo být daleko, vydali jsme se tedy znovu na cestu. Slunce klesalo k obzoru a prodlužovalo stíny, měli jsme tedy necelé dvě hodiny na cestu. Občas se zvedl vítr a nemilosrdně nás zahalil jemným žlutavým prachem. Upoutaly mě čerstvé stopy v písku směrem k městu a Daeni se po nich vydal, sledoval je až ke skalnímu převisu. Bílá skála zářila v záplavě zlatavých dun. Vyrušili jsme odpočívajícího elfa. Daeni na něj výhružně vrčel, srst za krkem nebezpečně naježenou. Uklidnila jsem jej a pozdravila dobrodruha. Trochu nedůvěřivě pozoroval mého ochránce, ale na pozdrav odpověděl. Jeho šaty byly zaprášené a potrhané, zřejmě byl na cestě déle než my. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly na ramena a slunce prosvítalo na jeho tvář skrz díry v klobouku. Vyprávěl o svém putování za legendárním Plamenem pouště, rostlinou, která má mít neuvěřitelné léčivé účinky. S nadšeným výrazem vytáhnul z batohu seschlé cosi, co před několika hodinami mohlo vypadat přesně jako bájný Plamen pouště. Nebo kterákoliv jiná rostlina, na kterou je možné v poušti narazit. Vyrazili jsme tedy na cestu společně, nicméně Daeni si elfa celou dobu nedůvěřivě prohlížel a držel si odstup.

Dorazili jsme k městským hradbám, tentokrát k opravdovým. Abych tomu uvěřila, musela jsem si sytě žlutý kámen osahat. Prsty jsem se lehce dotkla opevnění ve strachu, že snad zmizí. Nezmizelo, rozpálený kámen jsem pod rukama cítila stále. Za několik okamžiků se k nám přiblížila malá postavička, podle jeho slov majitel nejlepšího hostince ve městě. Byl to goblin, malá podnikavá bytost s nazelenalou pokožkou, špičatýma ušima a nepříjemně vysokým nakřáplým hlasem. Kolem pasu měl ledabyle uvázanou zástěru s mastnými skvrnami a tmavými fleky. Přeměřil si Daeniho, ale cinkající zlato rychle zahnalo jeho pochyby. Lačně sáhnul po mincích a schoval je rychle do koženého váčku. Goblin nás prováděl úzkými uličkami, odevšad k nám doléhal ruch města, které se začínalo právě probouzet z horké únavy. Daeni nedůvěřivě sledoval dění okolo sebe a zle zavrčel, kdykoliv se ke mně někdo příliš přiblížil. Přes prošlapané podrážky jsem cítila rozpálené dláždění a drobné kamínky, bylo příjemné zase mít pevnou půdu pod nohama. Hostinský nás zavedl do honosného domu na náměstí a zavřel za námi těžké dveře.

Hostinec byl zařízený jednoduše, dřevěný bar a asi tucet robustních stolů. Několik hostů se po nás otočilo, přeměřili si Daeniho a raději se vrátili zpět ke korbelům. Dřív než jsem se posadila, už u mě stál hostinský s vydatnou večeří a jeho pomocnice s kýblem vody. Daeni hltavě pil vodu a já jsem se nechala okouzlovat omamnou vůní pečeně. Tvrdí se, že pouštní goblini mají velice propracovaný systém zavlažování a v jejich městech je díky důmyslným vynálezům možné přečkat mrazivé noci i horké dny, poznat to však na vlastní kůži je opravdu nezapomenutelný zážitek. Zanechám úvah a pustíme se všichni do jídla. V pokoji na mě čeká káď plná vody, decentní to naznačení skutečnosti, že jsem strávila příliš mnoho času v poušti. Goblini vždy dokáží překvapit... Voda je příjemně vlažná, jakmile se ponořím, ovládne mě myšlenka, že zde zůstanu po zbytek svého života…

Ani nevím, jak jsem se po celém dni dostala do postele, kolem poledne mě však probouzí kovový hluk zavlažovacích systémů. Daeni spokojeně oddychuje na dřevěné podlaze, pohladím jej a vyrážím na prohlídku města. Ulice jsou klidné, téměř prázdné, jen tu a tam se někdo opírá o chladivé zdi budov. Procházím kolem kovárny, když vtom na mě zavolá malý mužík. S výrazným trpasličím přízvukem mě vtáhne do kovárny a zaujatě vypráví o mečířských mistrech Železohutě. Neodolám a jeden meč z jeho dílny beru do ruky. Překvapí mě jeho lehkost a vyváženost, opravdu mistrovské dílo. Ve vyleštěném ostří se odráží oheň výhně, když zkusmo protnu vzduch, jemně zazvoní. Mám pocit, jako kdyby meč přesně věděl, kam se chci pohnout. Rukojeť je potažená jemnou kůží s vypáleným runovým nápisem, jak mi mistr kovář prozradí, jde o heslo, které provázelo desítky generací mečířské rodiny. Jsem naprosto okouzlená, nechám si připravit pouzdro a bohatě mistra odměním. Podezíravě prohlídne hromádku mincí, potom trvá na tom, že mi k meči přidá ještě ocelovou dýku. Nebráním se, prohlížím stěnu plnou ocenění od šlechtických rodů, která jeho rodina za dlouhá staletí nasbírala, a sleduji mladé učně při výrobě hřebíků. Od kousků rozžhaveného kovu odlétávají temně rudé jiskry a dopadají na písek na zemi, kde tvoří pravidelné obrazce.

Hostinský večer v taverně čepuje čerstvě přivezené trpasličí pivo, dnes totiž městem projížděla obchodnická karavana. Ještě stále okouzlená uměním mečířského mistra si objednávám také jeden korbel. Hostinský jej přede mě se zaduněním postaví, až část pěnové čepice steče na bar a vsákne se pozvolna do světlého dřeva. Se zájmem sleduji nápoj, pěna pomalu mizí a odkrývá tmavou hladinu trpasličího piva, jehož chuť mě příjemně překvapí. A po pár doušcích se dokonce dobře bavím s trpaslíky, kteří vzpomínají na veselé zážitky z hor. Pobaveně poslouchám, se silným trpasličím přízvukem vyprávějí a po několika korbelech nemám sílu vnímat význam jejich slov, jen sleduji, jak se jejich umně zapletené vousy natřásají při bujarém smíchu. S díky odmítám výzvu k závodu v pití jakožto i nabídku k sňatku a odcházím do pokoje, kde s pomocí nadpřirozených sil nacházím i postel a unaveně uléhám.

Probouzí mě až dunění vlakové soupravy. Budík na nočním stolku hlásí tři hodiny ráno a za okny spí Praha, která občas ze snu vzdechne troubením vlaku nebo skřípěním brzd auta. Vzduch v pokoji mě dusí, otevírám okno dokořán a usedám na parapet. Odněkud přiletěl lampion štěstí a chvíli se přede mnou vznášel. Plamen prosvětloval jemný oranžový papír, na který kdosi napsal tajný vzkaz či přání a poslal jej na dalekou noční výpravu ke hvězdám. Chtěla bych… Prosím… Zase několik nečitelných slov… Navždycky… Děkuji… A nakonec shluk nečitelných písmen, snad podpis, aby vesmír věděl, komu že má co navždy zařídit. Na několika místech je papír černý od sazí, letí ale dál. Sleduji jej, dokud mi nezmizí z dohledu. Natáhnu se pro krabičku zápalek a hraji si s plamínky, zapaluji sirky a jednu po druhé nechávám vyhořet. Ještě doutnající se zářícími hlavičkami je pouštím do hloubky pode mnou, snažím se hořící zápalku odhodit co nejdále, aniž by zhasla. Bohužel mi však rychle dochází zásoba sirek, tak poslední zápalkou podpálím krabičku, kterou pustím z okna, a vydávám na noční procházku městem.

Vydávám se po proudu Vltavy, podél břehů se válí cáry bílé mlhy a občas vyruším spící kachny nebo labutě. Konečně nacházím dostatečně potemnělé zákoutí, usednu zády ke stromu a vytáhnu flétnu. Ani nemusím příliš přemýšlet, co hrát, v tuhle ranní hodinu flétna hraje téměř sama. Sametový altový tón se nese nad zrcadlově klidnou hladinou. Nechávám myšlenky volně vířit hlavou a unikat flétnou pryč na všechny strany a ozvěna mi je vrací zpět znova a znova… Koutkem oka zpozoruji pohyb a nenápadně se ohlédnu. Pozornýma očima mě sleduje divoký pes, lovecký ovčák. Nechci jej vyděsit, tak pokračuji v hraní. Pes se drží v bezpečné vzdálenosti, i přesto však vidím, jak je vyhublý. Černá prořídlá srst zvolna přechází ve světle hnědou, jeho tlapky jsou prošedivělé, poznamenané nesčetnými pouličními bitkami…

Od té doby jsem na to místo chodila v noci hrát pravidelně. Pokaždé jsem přinesla něco dobrého pro psa a každou noc se odvážil o něco blíž. Sledoval mě se sklopenýma ušima, možná přemýšlel, jaká to podivná bytost se to začala objevovat v jeho světě. Když si myslel, že o něm nevím, připlížil se blíž ke mně, jakmile jsem se však ohlédla, uskočil stranou a předstíral, že si mě nevšímá. Někdy se neobjevil několik dní, jednou jsem dokonce měla strach, že jej nadobro pohltila pouliční divočina. Většinou se však objevil a zůstával se mnou i poté, co spořádal svou obvyklou porci masa. Ležel v trávě a sledoval mě, možná čekal, že dostane něco dobrého, nebo si mě opravdu oblíbil…

Jedné bezesné noci jsem opět přišla hrát a pes na mě už čekal. Díval se na mě, ale v jeho očích bylo něco neobvyklého, něco, co jsem v nich předtím neviděla. Rozdělila jsem kus masa na dvě části a poklekla. Natáhla jsem ruku směrem k němu a čekala. Opatrný krok. Pokrčení přední tlapky a váhavé přiblížení. Opatrně vzal maso z mé ruky, očima mě neustále sledoval, jako kdyby čekal, že udělám něco hrozného. Druhou část masa si vzal už celkem důvěřivě. Prsty jsem se opatrně dotkla jeho hlavy a pes uskočil. Nevadí, bezesných nocí mám dostatek… Vzala jsem do ruky flétnu a hrála melodii, na kterou jsem celý den myslela. Pes usnul, a když jsem ráno odcházela, jen zastřihal ušima.

Ani nevím, proč se mi tak nezapomenutelně vryla do paměti ta noc, kdy mě vzbudilo vlčí vytí. Byla to velice zvláštní noc, jeden z mála večerů, kdy jsem usnula lehce a spala jsem téměř dvě hodiny. Ve snu jsem šla bosa po kolejích, bylo parné léto a na bosá chodidla se mi lepil černý asfalt a prach. Ani nevím, proč jsem ve snu musela jít za tím vlakem, který již dávno zmizel za obzorem, myslím, že v něm jeli mí kamarádi a já jsem si nestihla koupit včas jízdenku. Netuším, jak je možné, že jsem se vydala na stokilometrovou cestu po rozpálených pražcích, snad nějaké skryté poselství mého podvědomí… Když jsem procházela kolem polorozbořeného stavení, zaslechla jsem táhlé vytí. Snažila jsem se jej ignorovat, nicméně naléhavý zvuk neustával. Najednou mě oslepila záře světel protijedoucího vlaku a já jsem se probudila.

Zaposlouchala jsem se do temné noci a pořád jsem slyšela vlčí vytí. Potichu jsem vyklouzla do tmy a vydala se za zvukem. Cesta byla osvětlená jen měsíčním světlem a několika bludičkami, loučemi s malými plamínky. Sledovala jsem vytí, které mě dovedlo až na louku za městem. Ve vysoké trávě jsem zahlédla postavu v dlouhém tmavozeleném plášti, když jsem přišla blíž, poznala jsem v ní Niësela, zřejmě jsem jej vyrušila v meditaci. Chtěla jsem hned odejít, ale Niësel začal zpívat, nocí prostupovaly tóny mé oblíbené písně. Podal mi ruku a vyzval mě k tanci. Bosýma nohama jsem proplouvala stébly trávy v tříčtvrtečním rytmu a připadala jsem si jako omámená, měsíční světlo zalévalo krajinu a proplétalo se mezi větvemi starého dubu. Cítila jsem mokrou trávu pod nohama a vlahý vzduch letní noci. Niësel mě vedl krajinou, která se s jeho písní měnila v pohádkový svět známý ze starých mýtů a legend. Raz, dva, tři, otočka… Zamotala se mi hlava a sesunula jsem se k zemi. Celý svět se točil a já jsem padala k zemi neskutečně dlouhou dobu…

Otevřela jsem oči a viděla hvězdy. Nádhernou noční oblohu. Z dálky ke mně doléhaly zvuky velkoměsta. Zadívala jsem se na oblohu, kde se procházela Kasiopea s Andromedou, kde se vznášel Pegas… Občas nade mnou přelétnul vrtulník nebo družice, tu a tam jsem zaslechla cinkání netopýra. Vůbec jsem netušila, kde jsem, nicméně mi v hlavě stále zněla Niëselova píseň, a tak mě to ani nezajímalo. Ležela jsem prostě na nějaké střeše a užívala si klid noci. Vstala jsem a usedla jsem na okraj střechy. Pod sebou jsem měla celé město jako na dlani, občas noční klid protnulo zacinkání tramvaje. Noční vítr si pohrával s igelitovými sáčky, které se honily v ulicích a vznášely se. Zavřela jsem oči a ze tmy se začaly vynořovat matematické rovnice. Pokusila jsem se je začít řešit, když v tu chvíli mě vyrušil čísi hrubý hlas. Zřejmě hlídač oné budovy, na které jsem zrovna ležela. Otráveně jsem se přehoupla přes římsu a následovala jej na schodiště, kde mi nevybíravým způsobem sdělil, kam a jak mám jít. Vrávoravým krokem se pak kamsi vzdálil. Neodolala jsem, a když mi zmizel z dohledu, načmárala jsem na stěnu pár nelichotivých slov v elfštině a opustila jsem jeho velectěné království.

Zamířila jsem k nejbližšímu parku. Na zemi se válely cáry šedavé mlhy a byl právě ten čas, kdy už je pozdě na spánek, ale příliš brzo na cokoliv jiného. Z mlhy se vynořovaly shrbené postavy, lavičky počmárané zoufalými výkřiky a pokroucené stromy, které jako kdyby byly výstrahou všem, kdož se opováží vkročit mezi ně. V mlze hrají němé divadlo a jejich větve se ve větru ohýbají. Kdysi by mě podobné místo k smrti děsilo a nejspíš bych se k němu ani nepřiblížila, nicméně teď mi připadal okouzlující ten pocit, že jakmile mě někdo zahlédl, hned zmizel ve tmě a z keřů mě pozorovaly jen zvědavé oči. Odněkud se ozvalo zakňučení, výkřik a temné zavrčení a z křoví vylétl vyplašený bažant. Kličkoval přede mnou a pak zmizel ve tmě.

Opustila jsem park a vydala se směrem k nádraží. Ulice byly pusté a prázdné, šla jsem prostředkem silnice a hypnotizovala projíždějící auta. Většina řidičů si mě nevšímala, někteří však zpomalili a zkoumali mě zvědavými pohledy. Roztáhla jsem ruce a nechala cípy svého kabátu vlát ve větru, aby měli ještě lepší zážitek a pokračovala jsem svou cestou. Konečně jsem dorazila na mé oblíbené místo za nádražím. Vlaky tudy projížděly ještě poměrně pomalu, takže jsem se jich mohla dotknout a sledovat, jak zrychlují a mizí v dálce. Lehla jsem si podél kolejnic a čekala jsem na svůj oblíbený spoj, osobní vlak, který mizel směrem k Pardubicím. Odněkud jsem zaslechla zvonkohru oznamující čtyři hodiny ráno. Zavřela jsem oči a odpočítala tři minuty dvacet vteřin, potom jsem pohlédla do stříbrně svítících světel soupravy. Pomalu mě míjel, natáhla jsem ruku a dotkla jsem se mizející lokomotivy. Projela kolem a nechala za sebou zvířený prach, který se ještě chvíli usazoval na naleštěných kolejnicích. Nadzvedla jsem se a na zaprášený kov, který odrážel světlo pouličního osvětlení, jsem prstem napsala poslední verše básně Lady of Shalott, jen tak pro radost náhodným kolemjdoucím, kteří si stihnou ta slova přečíst dřív, než pojede další vlak…

Vzpomněla jsem si na úkol, který jsem dostala od Niësela. Vrátila jsem se tedy do svého pokoje, vzala jednu ze sponek ležících na stole a vydala se na střechu. Vlásenkou jsem si otevřela bílé dveře pomalované různými obrázky a vyšla jsem nahoru po neudržovaných schodech. Rychle jsem sponkou otevřela druhé dveře a konečně jsem byla na střeše. Opřela jsem se zády o komín a snažila se vyprázdnit svou mysl. Sledovala jsem monotónně blikající lampu v ulici pode mnou a soustředila jsem se na svůj dech. Po několika minutách jsem si všimla, že nemyslím na nic, tedy alespoň na nic, co bych si v té chvíli uvědomovala. Natáhla jsem ruku směrem k měsíci a soustředila se na konečky svých prstů. Chvíli nato jsem cítila teplo, které postupovalo mým tělem, ale plamen se neobjevil. Někde jsem musela udělat chybu, nebo jsem jen nebyla dostatečně soustředěná. Ještě chvíli jsem se snažila vyvolat kouzlo, potom jsem ale raději sledovala východ slunce. Barvilo obzor čarokrásnými barvami, od světle rudé, jasně červené, přes purpurovou až po zářivě žlutou.

Rozběhla jsem se po střeše, roztáhla křídla a letěla jsem. Vznášela jsem se nad lesy a pozorovala krajinu pod sebou. Sledovala jsem život pod sebou, probouzející se vesničky, zemědělce, kteří vyráželi obstarávat svá políčka, lovce a jejich věrné zvířecí společníky, kteří vyráželi do lesů za obživou, a v dálce mé milované město. Užívala jsem si vítr svištící okolo křídel a nechala se unášet proudem vzduchu. Usedla jsem na větev stromu a chvíli pozorovala, jak se slunce schované za střechou chrámu pomalu dere na obzor. Paprsky za kupolí pomalu nabíraly na síle a za několik okamžiků zalily krajinu zlatavým světlem. Seskočila jsem ze stromu a proměnila se zpátky. Vydala jsem se k městu po pískem vysypané cestě, občas jsem se zastavila, abych do písku nakreslila to, co mě zrovna napadlo.

Dorazila jsem právě včas na začátek divadelního představení. Příběh vyprávěl dávnou legendu z doby, kdy Malfurion a Tyrande chránili elfí lid před démony. Zvítězili, avšak museli obětovat Strom světa, a tak elfí lid ztratil svou nesmrtelnost. Někteří elfové se s touto ztrátou jen těžko vyrovnávali, a když byl Malfurion ve Smaragdovém snu, na magickém místě, kde nacházel odpočinek a nové síly, vysadili nový Strom světa. Příroda však tomuto činu nepožehnala a strom byl zničen démony. Malfurion pak zůstal uvězněn ve Smaragdovém snu, světě, kde žijí draci a jiná bájná stvoření, jeho žena Tyrande zůstala v Darnassu a ochraňuje svůj lid. Herci hráli své role s takovým nadšením, že jsem téměř zapomněla na skutečnost a nechala se vtáhnout do dávné historie. Tyrande procházející se po dřevěné podlaze měla ve svých očích něco opravdového, cosi, co měla i opravdová lady Tyrande. Její společník hrál Malfuriona s takovým zaujetím, že z něj přímo vyzařovala odvaha jeho vzoru. Byla jsem naprosto unešená a na konci hry jsem tleskala jako o život jenom proto, abych oba dva mohla ještě alespoň na chvíli vidět.

Chtěla jsem hercům potřást rukou, když vtom mě oslepilo bodavé světlo. Lekla jsem se a přikryla rukou oči. Troubení auta a skřípění brzd… To ne. To nemůže být… To musí být sen! Rozhlédla jsem se a svět kolem sebe jsem nepoznávala. Vytáhla jsem z pouzdra dýku a zabodla si ji do stehna v naději, že mě probudí z té hrozné noční můry. Prudká bolest vystřelila všemi směry a bílé kalhoty se zbarvily jasně rudou krví. Zahlédla jsem vyděšený výraz řidiče, který přede mnou v poslední vteřině zastavil, a odbelhala jsem se na kraj silnice. Krev zatím prosákla tenkou látkou kalhot tak, že na nich vykreslila celou kytici rudých květů. Sedla jsem si na obrubník a fascinovaně jsem sledovala, jak krev mění barvu, jasně červená pomalu tmavla, až se stala temně rudou. Úplně jsem zapomněla na bolest a dívala jsem se na obrazce, které se objevovaly na mé noze. Ignorovala jsem kolemjdoucí, kteří mě s podezíravým výrazem sledovali a potom se pohoršeně odvraceli, tohle bylo něco naprosto fantastického! Zatlačila jsem prstem na nohu a sledovala, jak se ve středu tmavorudé květiny objevily jasně zářivé červené linky. Bolelo to, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Nějaké dítě se u mě zastavilo a zvědavě sledovalo moje počínání. Usmála jsem se na malého tvorečka, který ještě nevěděl, že se mu mé umění nemá líbit, a dítě s rozpustilým smíchem odběhlo kamsi za kamarády. Chvíli jsem se ještě bavila mým uměním, potom jsem se zvedla a plná inspirace jsem se vydala k domovu.

V pokoji bylo vše beznadějně stejné, i když už si nepamatuji, kdy jsem naposledy zamkla. Odtáhla jsem skříňku a stůl od stěny, vytáhla temperové barvy, štětce a začala jsem malovat. Neměla jsem představu, co chci stvořit, jen jsem nechala proudit myšlenky na světle žlutou stěnu. Myslím, že jsem měla v mysli západ slunce nad opuštěnou Prahou, alespoň tak vypadalo potom moje dílo. Odstoupila jsem a prohlédla jsem si obraz. Něco mu chybělo. Mé dnešní umění mě inspirovalo k netradičnímu podpisu. Našla jsem si kousek volného místa, řízla jsem se do prstu a začala se podepisovat. Krev se vsakovala do omítky a spolu s pastelově žlutou barvou vytvořila opravdu nádherný odstín. Usnula jsem na koberci s pohledem na svůj zasychající obraz.

Ve snu jsem se ocitla na chatrném mostě ze zpráchnivělých dřevěných trámů. Pode mnou bouřila řeka a já jsem fascinovaně hleděla pod sebe. Ve vírech se točilo spadané listí a drobné větévky, skopávala jsem do vody špičkou boty drobné kamínky a prach a odhadovala jsem, jak hluboká může voda být. Vím, že jsem chtěla skočit a plavat, začala jsem mostem pohupovat. Se skřípěním se rozpohyboval a zřetelně jsem slyšela praskání trámů. Najednou jsem letěla vzduchem a po chvíli jsem dopadla do ledové vody. Byla přesně tak ledová, jak jsem chtěla, proud mě unášel a smýkal se mnou. Nechala jsem vodu, ať mě vláčí kamkoliv a zavřela oči. Připadala jsem si jako na nějakém známém místě, věděla jsem, že jsem v podobné divoké řece někdy byla, ale nemohla jsem si vzpomenout, s kým a kde. Možná to byl Niësel, netuším…

Po nějaké době se proud řeky uklidnil a koryto se rozšířilo. Kolem břehů se začaly objevovat budovy a proud vody mě zanechal na betonovém náspu. Zakousla se do mě zima, tak jsem se zvedla a doufala jsem, že najdu nějaké přívětivé místo. Jediná budova, která se nezdála být úplně mrtvá, byl jakýsi klub. Nade dveřmi vrčela zářivka zkroucená do nápisu Innguess, modrá písmena náhodně blikala a z místnosti se ozýval hluboký mužský hlas. Váhavě jsem pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. Na pódiu stál člověk přibližně mého věku a recitoval jakousi báseň. Zavřela jsem za sebou dveře a usedla k nejbližšímu stolu. Sousedé mě jen zběžně přejeli pohledem a zase se vrátili k muži na pódiu. Zadívala jsem se na něj. V pravé ruce mikrofon, pohled upřený do dáli. Pramen černých vlasů neustále klouzající přes obroučky brýlí a občasné pohození hlavou. Zaposlouchala jsem se do jeho slov, jako kdyby je bral přímo z mé hlavy. Sotva jsem na něco pomyslela, básník to vyslovil. Po několika minutách jsem ten pocit nemohla vydržet. Zvedla jsem se a utekla z místnosti, skryla jsem se v tmavém suterénu a zhluboka dýchala. Zaslechla jsem váhavé kroky, básník se posadil vedle mě a sotva promluvil, věděla jsem přesně, jaká slova použije.

Nedalo se to vydržet. Jediné další slovo a hlava se mi snad rozskočí. Sevřela jsem rukojeť meče a ohnala se po něm. Ostří se zakouslo do jeho těla, ani nevykřiknul, jen mě udiveně sledoval. Dotknul se rukou čepele, až jeho náramek zazvonil o chladnou ocel. Beze slova jsem jej pozorovala, dokud nepřestal přerývavě dýchat. Na okamžik se mi zdálo, že se básník usmívá, potom jsem se sesunula k zemi a ztratila vědomí.

Lavice v soudní síni je tvrdá a nepohodlná, snad aby si obžalovaní začali odbývat trest už tady. Přelétnu pohledem po lidech v místnosti. Pod okny sedí několik studentů a něco horlivě zapisují. Sledují mě pozornými pohledy, zřejmě čekají na nějakou úžasnou reakci, o které by mohli napsat referát. Chlapec v černém svetru něco horlivě vysvětluje dívce sedící vedle a výrazně u toho gestikuluje. V duchu se pousměji a tak, aby si toho nikdo nevšimnul, zatnu ruce v pěst a ovládnu se. Soudkyně si mě přeměřuje podezíravými pohledy, možná také čeká, kdy propuknu v srdceryvný pláč nebo se po někom vrhnu ve vražedném šílenství. Několika údery utiší přítomné a začíná číst rozsudek. Slyším jenom hučení, slova mi splývají…

"Nebyla shledána žádná psychická porucha… Nepodmíněně… Bez možnosti odvolání…"

Ani nevím, na kolik let ve vězení jsem byla odsouzená, neměla jsem sílu vnímat ta slova.

Cela je chladná a šedivá. Zamřížované okno u stropu je příliš vysoko na to, abych viděla ven. Doléhá ke mně hašteření ostatních vězenkyň. Zhrublý hlas hádající se s pisklavým, nervózní smích… Kamenná podlaha studí do nohou i přes pantofle a od zdi se táhne vlhkost a zatuchlina. Schovám se na vězeňském lůžku, které útrpně zasténá, a koukám do stropu. Šedivý. Plíseň tady za dlouhá léta vytvořila celou sérii obrazů. Slzy mi stékají na polštář, do uší… Už ani neslyším hysterické chechtání z vedlejší cely, ani vzrušené hekání jakési kolegyně…

Celé hodiny se snažím zaměstnat svou mysl, abych mohla zapomenout na tohle hrozné místo. Samotná představa toho, že musím někoho potkávat celý den, je depresivní a skličující. Zářivka u stropu stále vrčí a ani rána botou ji neumlčí. Uhýbám před pantoflem, který mi kolegyně ihned vrací nepříliš přesně mířenou střelou. Zakleje, odplivne si a konečně odchází. Přemýšlím, co bych jí provedla, když v tu chvíli celu zalije pronikavé bílé světlo. Celá místnost náhle vyplňuje zvonění a cinkání a světlo postupně slábne, objevují se v něm tři štíhlé siluety. Po chvíli v nich poznávám Niësela a jeho dva pomocníky, všichni tři v tmavomodrých róbách. Niësel na mne kývne a já k nim beze slova přistupuji. Berou mě za ruce a společně odříkáváme zaklínadlo. Místo, kde se naše pohledy střetávají, začíná pulsovat bodavě bílým světlem a zalévá celou místnost. V oslepujících paprscích mizí obrysy mříží a vězeňských lůžek, na chvíli ztrácím vědomí, a když znovu otevřu oči, poznávám Darnassus. Konečně… Navždycky… Děkuji…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 martin p martin p | E-mail | 23. března 2011 v 14:28 | Reagovat

Povídku jsem si přečetl, autorce pošlu komentář soukromě. Na tomto místě stručně řeknu, že:

1) navzdory občasným drobným stylistickým zaváháním má autorka cit pro jazyk a jeho poetickou sílu;

2) její silná stránka je ale zároveň její slabinou: autorka se vyžívá v lyrických nebo lyrizujících popisech, které se jí daří, ale na úkor dějových složek, takže povídka má silný lyrický a pocitový rozměr, ale jen velmi malou dynamiku (což je autorská volba blízká naturelu autorky, ale obtížná pro čtenáře);

3) závěr je překvapivý.

2 Ereandil Ereandil | Web | 24. března 2011 v 7:52 | Reagovat

Děkuji, děkuji! A na komentář se těším!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama