2.Dolínek - Prvý lidský věk

8. března 2011 v 17:47 | Katrine |  Prvních 100 povídek
A hned další..


Prvý lidský věk
aneb pověsti a pravdy o prvních padesáti letech Petrem Vidlebem, toho času nejvýše postaveným a zároveň nejstarším členem komuny vybrané a sepsané, do knihy svázané a se srdcem na dlani k oblažení duše i těla určené v třiceti slovesně vyvedených kapitolách kratochvilně pojaté

Kapitola první, ne zcela srozumitelná, ale o to původnější, v níž se dozvíte vše o tom, co se dělo, když byla zjevena pravda a vyřčeno poslední mediální poselství

A tak se počáteční ticho
změnilo v onen předpokládaný chaos
nesoucí v sobě bláznovství smrti,
podivných a v pravdě kacířských myšlenek pln.
Až pak byl z chaosu života stvořen zákon myšlení,
plný moudrosti a slávy velké Lásky.
(IN 13,25)

Na počátku úplného konce bylo ticho. Nikdo se ho neopovážil narušit jakýmkoli zvukem. Všichni jen čekali. Čekali naprosto odevzdaní příštímu okamžiku, kdy měl svět i život, jak ho znaly skončit jednou pro vždy. Věděli, že mnoho z nich nepřežije, a taky to, že ne každý přeživší bude spokojený. Zbývalo jen posledních pár okamžiků, než bude jejich dosavadní život rozmetán na kousky, které nebude už nikdo schopen posbírat a složit do včerejší podoby.
Varování přišlo pozdě. Otázkou je, zda to bylo dobře nebo nikoli. Vše začalo tou zprávou v televizi a jen pár vyvolených znalo pravdu už několik měsíců. V zájmu zachování globálního klidu a stability o tom ale mlčely, a tak celá ta věc byla jako rána z čistého nebe.
"Vážení diváci," začala ta novina, "na závěr našeho zpravodajství jste si už zvykli na veselé zprávičky o zvířatech. Dnes nám byla ale z agentury dodána zpráva, kvůli které musíme náš zvyk trochu změnit. Podle přísně utajovaných pozorování, která probíhají po celé planetě průběžně už celých jedenáct měsíců, se k zemi blíží vesmírné těleso o velikosti sto dvaceti průměrně vzrostlých afrických slonů latinsky známých jako Loxodonta Africana. Přesněji jde o rozměr rovnající se sto devatenácti samcům a jedné březí samice.
Toto těleso dopadne na zemi někdy v průběhu příštích šedesáti hodin. Dobrou zprávou tedy je, že v pondělí již nebudeme muset do práce. Špatnou naopak zůstává, že do zaměstnání nenastoupí ani ti, kteří by chtěli, protože srážka zapříčiní totální destrukci veškerého života tak, jak ho známe.
Prosíme, nepropadejte panice a snažte se zbývající čas užít, jak je vám nejmilejší. S touto zprávou, do níž se nám přeci jen podařilo propašovat nějaká ta zvířátka, se s vámi loučíme. Sbohem a nezapomeňte se od osmi hodin dívat na šestou část dvacetidílného seriálu z lékařského prostředí. Primář Kolman se v minulém díle setkal se svou starou láskou, vrchní sestra Marie zjistila, že zřejmě trpí nevyléčitelnou nemocí, a bezdomovec Jindřich opět přišel do chirurgické ordinace doktora Mrkvičky simulovat pád pod nákladní vůz."
A to bylo všechno. Nespustilo se žádné z očekávaných forem šílenství a chaosu. Všude zavládlo jen to hrobové ticho.
Nic netrvá navěky a asi ani nemůže, protože i ten klid byl jen jakýmsi klidem před bouří. Hned jak se začali lidé vzpamatovávat, vypnuli televizory a odhlásili se od svých píplmítrů, kde se ten den výjimečně bez nekonečného bloku reklam začaly odvíjet další osudy lékařů z Nemocnice na letišti.
Populace se poté rozdělila do dvou skupin. Jedna si myslela, že včasná informace mohla cosi vyřešit a druhá, že už ve chvíli, kdy začal první člověk něco neblahého tušit, bylo pozdě.
K čemu ale rozebírat příčiny názorového rozštěpení ve chvíli, kdy ani televize ani rádio víceméně až na pár repríz starších pořadů nic nevysílala a nehlásilo. Konec konců existence těchto dvou skupin nebyla důležitá, protože, ať už byl člověk přívržencem jedné nebo druhé frakce, neměl moc času na nějaké prohlášení nebo nápravu situace. Konec světa byl na dosah.
Nejdůležitější bylo zařídit své poslední věci. Myslím tím opravdu poslední a definitivní věci. Ne ani tak závěti a dědické nároky, už vůbec ne kompetence rozhodování, kam se bude ubírat další generace nebo nějaké vytváření půdy, na níž by mohla operovat, mluvím o opravdu posledních věcech, jako je smíření se s osudem, sebou samým, odevzdání se bohu nebo nějakému jeho prorokovi, pokud byl tomu či kterému člověku bližší, protože nadcházel konečný, definitivní, nefalšovaný a neodvolatelný zánik světa.
Každý začal v nejzazších koutech své duše a svého svědomí hledat momenty, které si ještě neomluvil nebo nevypořádal sám se sebou, a především tiše myslel na svou vlastní spásu. Nic nevadilo, že tím vlastně jen podával důkaz nejvyššího sobectví.
Byli i tací, které nevyhnutelnost budoucí katastrofy donutila k obsedantní potřebě množení, nebo spíš to byla jen touha užít si, dokud je ještě čas, a urvat prostě co se dá. Nespoutané orgie propukly například na Václavském náměstí, kde velkoplošné obrazovky vysílaly z plně automatizovaných kamer na oběžné dráze už nějakou tu hodinu obraz blížícího se asteroidu. Namísto prožitých let nebo získaných zkušeností se nyní jako jednotky času a moudrosti uplatňovaly počty orgasmů a vyvrcholení a čím kratší byly intervaly mezi nimi, tím lépe. Tato hromadná skupinová sexuální setkání se děla vlastně v každém trochu větším městě po celém světě.
Na venkově se ale lidé většinou hnali do kostelů, kde faráři kázali jak pominutí o konci světa a hořících mečích, spravedlivém trestu nebo pokání, jež mělo hříšné duše zachránit. Tam se rozpoutávalo o trochu jiné šílenství. Lidé seděli v lavicích, klečeli mezi nimi, na kůrech přestávalo být k hnutí a oltář hrozil znesvěcením, tolik věřících najednou povstalo z prachu svého vlastního ateismu. Církev hold nepočítala s boomem, který přinesla jistota smrti.
Hlavně v oblasti logistiky a lidských zdrojů byla po několika hodinách naprosto vyčerpána. Davy už stály na schodech a návsích a kněží sloužili své poslední mše na právě zoraných polích za kostely, dávaly hromadná rozhřešení a poslední pomazání, až je ruce i hlavy bolely. Zásoby hostií a mešního vína se povážlivě tenčily hlavně díky neprofesionalitě a neukázněnosti morálně slabších duchovních, kteří je konzumovali jako lék na své deprese a strach z toho, zda bůh doopravdy existuje. Pak je museli nahrazovat makovými keksy a minerálkou, pro které se zase bouřili jejich ovečky.
"V zájmu spasení duší mých farníků žádám o posily, které by dokázaly křtít a žehnat zároveň!" To byla poslední telefonická žádost, která přišla na ústředí českobratrské církve od duchovního Jedličky z obce Pustá Rybná těsně předtím, než se přerušilo spojení. Dle příkazu církevního patriarchy vyrazilo tím směrem hned deset vysvěcených kněží, kteří ovšem na místo nikdy nedojeli, protože je zadržela skupina bohachtivých manažerů telekomunikační firmy, která hovor zprostředkovala a odposlechla. Z několika důvěryhodných svědectví víme, že páter Jedlička poté, co mu došlo, že slibované duchovní posily nedorazí, angažoval tři starosty sousedních obcí se slovy, když můžete oddávat, snad vám nebude proti mysli ani zpovídat. Během deseti minut jim z moci svého úřadu poskytl takzvané nižší svěcení a nechal v několika k sobě přistavených mobilních toaletách zřídit provizorní zpovědnice.
Zatímco se asteroid stále přibližoval, neklid ve společnosti narůstal. Islamistické ortodoxní sekty začaly páchat nekontrolovatelné sebevražedné útoky na skupinky civilistů, aby si dříve, než bude pozdě, zasloužily místo v nebi po boku proroka. Praze se tyto akce skoro zcela vyhnuly až na jednu.
Jistý MUDr. Omar Abúl ben Abbás, vyrazil do ulic s několika injekčními stříkačkami, které obsahovaly krev infikovanou virem HIV a během cesty z Kampy na Staroměstské náměstí nakazil v tlačenicích jehlami dvaadvacet turistů z východního Uralu a tři z deseti souložících párů krátících si čas do srážky. Nakonec byl zpacifikován oddílem skautů, kteří se jako samozvaná hlídka národní bezpečnosti zformovala na revoluční třídě a táhla městem, aby zamezila nepokojům. Tato skupina Svojsíkových dětí, jak sami sebe nazývaly, poté ještě zachránila před linčem presidenta republiky a dvacet obrazů od Alfonze Muchy před spálením na druhém nádvoří Pražského hradu.
Situace v dalších dvou největších městech byla obdobná. Brno čelilo anarchistickým skupinám výtržníků, kteří měli za cíl dobytí hradu Špilberku, kde se chtěli opevnit v domnění, že přeci jen přijde apokalypsa a všichni v něm umučení nepřátelé společnosti ožijí a rozšíří jejich řady.
V Ostravě opevnili bývalou středověkou hranici města, aby se bránily útočníkům ze severu. Nebylo jasné, proč právě odtud by mělo hrozit nějaké nebezpečí, ale samozvaný stavbyvedoucí Branda uváděl celou záležitost na pravou míru tvrzením, že pokud se zmýlil, bude to už stejně jedno a jestliže měl pravdu, ještě mu za to poděkují.
Většina projevů této hysterie měla příčinu hlavně v nedostatečné informovanosti. Nikdo prý neměl ponětí o tom, co se vlastně bude dít. Podle posledních propočtů měl objekt z vesmíru dopadnout do Atlantiku poblíž Kanárských ostrovů. Po tomto zjištění byly ostrovy odříznuty od zbytku světa.
Situace se stávala lehce vyhrocenou a všeobecná atmosféra byla více než kdy předtím plná nervozity.
Několik nadšenců vlastnících hudební vydavatelství a sklony k psaní not stihly zkomponovat, nahrát a vydat v rekordním čase dvou hodin singl nazvaný Sbohem Zeměkoule, který se musel podle jejich názoru stát posledním a největším hitem, už jen proto, že v něm použili všechny tři zádumčivé akordy. Nicméně text byl o něco horší a asi z toho důvodu se neujal ani v refrénu:

Sbohem, sbohem, Země
loučí se tvé sémě,
dala jsi nám šanci žít
a za to ti vřelý dík.

Ambiciózní plán, který počítal s tím, že v okamžiku srážky bude lidstvo zpívat jednohlasně jejich píseň, tak ztroskotal.
Zajímavé to bylo v dětských domovech, kde nebyli ředitelé schopní ututlat vážnost situace, ačkoli jim krizový plán jasně ukládal za povinnost mlžit až do poslední chvíle. Desítky dětí se vrhaly na již tak vytížený personál a žadonily o objetí či nějakou jinou formu útěchy. Vychovatelé, kteří měli volno, a bylo jim dáno privilegium trávit poslední chvíle v kruhu rodiny, měli-li nějakou, byli povoláváni zpět do ústavů, nuceni objímat cizí děti namísto svých vlastních. Ne všichni ale vůbec nastoupili do zaměstnání. V pracovních výkazech takových jedinců se pak červenala velká "Áčka" a vážně se začalo hovořit o jejich propuštění.
Podobné problémy s kázní byly ale zaznamenány jen v malém měřítku a jen v některých odvětvích. Jak to krásně vystihl jeden z předních ekonomů: "Zaplať pánbů, že zpráva o katastrofě pronikla na veřejnost právě v pátek večer, kdy většinu lidí čekal volný víkend, protože si nikdo netroufne odhadnout, jaké by to jinak mělo celkové dopady na ekonomii státu, být to například v pondělí." Brzy nato se rozkřiklo, že onen známý ekonom byl ušlapán davem rabujícím poslední zbytky jídla na Masarykově třídě, když se jim v tom snažil bránit pomocí vysvětlování teoretických základů Keynesiánské makroekonomie.
Daleko nejhůře na tom ale byly vězni na Pankráci. V tomto nápravném zařízení, kde byl nedávno instalován bezpečnostní systém, který měl tu zvláštnost, že pracoval zcela bez potřeby lidského personálu, vzpoura střídala vzpouru. Jednou proto, že nedostanou milost ani při konci světa, podruhé třeba proto, že mají nárok vybrat si své poslední jídlo sami a ne do sebe cpát stále stejné nechutné blafy z automatu. Mluvčím odsouzených se stal pedofilní homosexuální sadista Otomar Jindruška, který se domáhal toho, aby byl k večeři podáván i malý panák.
Jakási Božena Lomská, která ještě v pátek odpoledne pracovala v Blanenském konzumu na náměstí, objevila v sobě mesiášské vlohy a založila novou ateistickou církev. V jejím učení hrál velkou roly takzvaný kult neposkvrněné smrti. Ta mohla nastat pouze v případě, že si na něj člověk sáhne sám, aby předběhl vysmívaný a podle dogmat jejího učení vlastně neexistující boží soud. K této rituální sebevraždě použila propast Macochu. O velké oblibě jejího učení svědčí i fakt, že v neděli nad ránem už se nevyplatilo do propasti skákat, protože byla tak zaplněna, že se při pádu do hromady lidských těl člověku nic nestalo a on proto zůstal navěky zatracen. Pak kult Boženy Lomské a její neposkvrněné smrti rychle upadl a vymizel.
Ti, kteří si ve všem tom šílenství nedokázali vybrat svůj smysl života pro posledních pár dní, se potáceli opilí nebo zfetovaní ulicemi. Byla mezi nimi k vidění všechna stádia bezmocného boje od naprosté ignorace, přes popírání situace až po extatické projevy mučednictví a náboženského vytržení.
Břetislav Nýrský, až do pátku jeden z nejznámějších členů takzvané zlaté mládeže, byl tak deprimovaný skutečností, že bohatství, které podědil po svém nedávno zesnulém otci, už nestihne utratit, že se v něm hnulo svědomí a rozhodl se odškodnit tisíce dělníků, které v podnicích vykořisťoval, tak, že peníze pod vlivem halucinogenních drog rozhazoval z Nuselského mostu dolů do údolí. Když se dole pod mostem seběhl dostatek lidí, Nýrský je společně se skupinkou přátel nejdříve se smíchem pomočili a pak na ně skočili.
Rozhodování se o pravdě těch dní se řídilo tím, kdo měl pravdu a ještě více tím, kdo svou pravdu dokázal obhájit. Správná a jedinečně pravdivá definice samotné pravdy ale ještě nebyla bohužel stvořena."

Kapitola druhá, v níž vstupuje poprvé na scénu společenství praotců vedené Láskou, armádním podplukovníkem ve výslužbě, a jejich ambiciózním spásonosném plánu

Na počátku bylo slovo
a to slovo bylo od praotců
a to slovo bylo přežití.
(IN 1, 1,)

"Již v pátek v noci, pár hodin po zprávě o blížící se konci světa, se v hospodě U dvou stehen zformovala skupina třinácti mužů, která vymyslela plán, jak sebe a své blízké před katastrofou zachránit. Jejím vůdcem se stal podplukovník Láska toho času ve výslužbě, který nastínil nad druhou lahví rumu ostatním svůj plán.
Jako dosluhující voják před penzí byl přidělen k pracovní četě vojáků, která budovala tajný podzemní kryt uprostřed brdských lesů. Celá stavba se podobala spíše malému městu a měla podle jeho slov rozlohu devíti kilometrů čtverečních s více jak dvaceti kilometry chodeb. Zázemí krytu počítalo s dlouhodobým pobytem po jaderné katastrofě a bylo tedy plně soběstačné. Jeho kapacita se pohybovala někde kolem sta osob.
Bylo jisté, že o bunkru věděli i jiní, ale jen Láska, jak se spolustolovníkům svěřil, věděl o poklopu, který nechal sám udělat a není proto na žádných plánech.
Podplukovník Láska správně předpokládal, k jakému morálnímu rozkladu dojde ve společnosti během několika hodin, proto si ani nedělal příliš hlavu s tím, že by místo bylo obsazené nebo hlídané. S případným odporem se byl ochoten vyrovnat třeba i silou. Několik mužů mělo pochyby. Proč si Láska myslí, že díky krytu přežije? Nebylo snad jasně řečeno, že asteroid Zemi totálně zdevastuje? Na to měl podplukovník ale hned několik argumentů. Za prvé, nikdy není nic naprosto totální, a tedy ani ona předpověď. Za druhé, zkusit se má všechno, jen tak se vzdát a vyčkávat konec, je projevem slabosti, za třetí, bude to tak lepší a basta!
Ve tři čtvrtě na jedenáct si skupinka dala slavnostní slib, že budou držet při sobě a plán na svou záchranu nevyzradí nikomu cizímu. Tak tedy vzniklo slavné Společenství Praotců, kterému za tolik vděčíme, tak se začala psát nová historie, protože jim a nikomu jinému bylo předurčeno katastrofu přežít a zachovat tak lidský rod.
Výsledek porady o podrobnostech plánu byl následující. Ve čtyři hodiny z rána se sejdou na ještě blíže neurčeném místě s veškerou výbavou, která by se jim do začátku mohla v bunkru hodit. Její složení bylo ponecháno na jednotlivcích a jejich uvážení, protože praotec Láska správně předpokládal, že každý vezme to, o čem si myslí, že je důležité, tak budou mít více důležitých věcí, než kdyby brali všichni totéž.
Každý má právo vzít s sebou sedm dalších lidí podle vlastního uvážení, avšak minimálně čtyři ženy. Proti tomuto bodu dohody se snažil protestovat praotec Doudleba řka, že má doma šest synů, proto byl ostatními upozorněn, že si mezi nimi bude muset vybrat, toto pravidlo totiž nebylo ani trochu samoúčelné, počítalo s tím, že ženy a muži vytvoří páry, které budou díky svému spojení nadále zachovávat lidský rod. Ozval se i praotec Kopista, který si vymínil podmínku, že jeho synové nebudou nuceni do svazků s dcerami praotce Urbánka, prý proto, že je osobně zná, a bylo mu vyhověno.
Cesta musí být utajena a platilo tedy informační embargo a to se nevztahovalo jen na ostatní populaci, ale v některých případech i na samotné poutníky, u nichž hrozil z podstaty jejich povahy potenciální a nežádoucí únik informací. Všichni pak vymyslely krycí historku o výletu na místo posledního odpočinku, kde by si přáli zemřít. Pravdu se nesměla dozvědět hlavně žena praotce Líbala a tchýně praotce Jeronýma, pokud se ten samozřejmě rozhodne vzít ji s sebou, čemuž by se ostatní prý velice divili. Obě dámy byly totiž známi po celém městě svým sklonem svěřovat důležité věci, jež mají zůstat utajeny, naprosto cizím lidem (a to zcela bez obalu) a ještě tomu říkali upřímnost.
Za vedoucího byl jednomyslně zvolen praotec Láska. Pak ale praotec Lošínský napadl výsledky hlasování s tím, že by mělo probíhat tajně, aby byla zabezpečena jeho regulérnost a neovlivnitelnost, takže se volba opakovala požadovaným způsobem. Tentokrát dostal praotec Láska dvanáct hlasů a jeden připadl praotci Lošínskému. Na výsledku první volby to tedy nic neměnilo.
Za místo srazu byl nakonec vybrán jižní cíp rybníka Jordán. A vůbec to nebyl lehký výběr. Každý z praotců loboval za místo co nejblíže svému domovu a vzniklo i pár opravdu ostrých výměn názorů, když například rozčilený praotec Blažek vyzýval na pěstní souboj praotce Urválka, který jako jediný trval na tom, že by to mělo být raději v jiném městě. Nicméně si poté podali ruce a smířili se, jak by taky ne, když praotec Láska odzátkoval třetí lahev rumu.
Jaký způsob dopravy ale zvolí? Pěšky by tam snad ani dojít nestačili, autem by to šlo, ale rodina praotce Chudoby automobil nevlastnila a praotec Štěpánek ho měl nepojízdné. Bylo rozhodnuto, že půjde o přesun kombinující v sobě dopravu vozidly i cyklistiku. S tím byly všichni svolní a porada mohla vlastně končit. Jen praotci Žíla a Vikárek chtěli ještě posedět s tím, že je na všechno dost času.

Kapitola třetí, v níž se čtenář dozví vše o strastiplné cestě i několika prvních zázracích, které nakonec dovedli poutníky ke kýženému cíly

Zatímco svět tonul v agónii, asteroid vlivem srážek s malými planetkami v Kuiperově pásu změnil nepatrně svou dráhu i rychlost. Podle nejnovějších výsledků měl Zemi zasáhnout dokonce o pár hodin dříve, než se původně předpokládalo. Tato zprávy přišla na veřejnost v sobotu dopoledne. Je docela dobře možné i to, že šlo o zprávu mylnou, planou a jejím cílem bylo vyvolat ve společnosti ještě větší destabilizaci, nikdo se ale nechtěl zabývat tím, že z hradu Špilberku už několik hodin stoupalo docela viditelné záření. Žádný si tento jev nespojil s faktem, že anarchisté, kteří ho obsadili, zřejmě ovládli nějakým způsobem poslední funkční telekomunikační družice a mátli svými zprávami veřejnost. Vše se jen vzhledem ke zkrácenému času urychlilo. Není jasné, kolik lidí čítala populace v sobotu ráno, jisté je ale, že jich rychle ubývalo. Příčiny, jež k tomu vedly, byly už, myslím, dostatečně popsány.
Touto krajinou zkázy a totální destrukce už od časného rána putovalo naše Společenství Praotců ve svých vozech a střídavě i na kolech ke svému cíly. Celá skupina čítala jedno sto čtyři jedince. Praotec Jeroným nakonec svou tchýni nevzal, ale po cestě narazil na bodrého mladíka, který se jaksi narychlo zahleděl do jeho dcery, takže dokonalý počet sto čtyř byl zachován.
Šedesáti kilometrovou cestu bylo možné zvládnout za několik hodin, ale už po deseti kilometrech se přidali potíže s palivem. A shánějte si na konci světa funkční benzínku. Tak bylo v obci Sepekov po krátké pauze rozhodnuto, že se auta budou navzájem táhnout. Ovšem už v Kostelci nad Vltavou se ukázalo, že spotřeba vozidla, které táhne druhé v závěsu je o poznání větší, než při obyčejném zatížení, a další dvě auta se ocitla bez paliva.
V této neřešitelné a zapeklité situaci přišel Praotec Láska s jedním ze svých geniálních nápadů. Z opuštěných Kosteleckých domů byla vzata pojízdná vozidla a exodus mohl pokračovat. Během noci překonali Orlickou přehradu, na jejíž hladině plavala spousta těl. Jejich reflexní oblečení vytvářelo na temné hladině podivuhodné obrazce, z kterých manželka praotce Štěpánka věštila podniku zdar jako z kávové sedliny. Byla to velká chvíle, při níž i ti největší skeptici nadšením uronili několik slz. Pouto Společenství bylo ještě více utuženo.
Nedělní rozbřesk uvítal výpravu ve Věšíně. To, co viděli tam, nešlo popsat zcela bez jakýchkoli emocí. Na každém stromě kolem silnice vyselo vždy několik sebevrahů. Nápad na způsob odchodu jim zřejmě vnukl samotný název obce. Během cesty viděli už mnoho podobně zmařených životů a slyšeli o nejbizardnějších úkazech, tato kalvárie však byla něčím neskutečným. "Snad by se dala srovnat s křížovou cestou Řím-Capua ze sedmdesátých let před Kristem, kde Římané ukřižovali Spartakovy spolubojovníky" přemýšlel nahlas praotec Doudleba, bývalý učitel, který tuto látku ještě před týdnem vykládal žákům na gymnasiu. Využili nedávného pomatení obyvatel a opět stejným způsobem jako v Kostelci, doplnili palivo a obměnili vozový park.
Jakmile se dostali na území vojenského újezdu, přestávali najednou potkávat podél cest lidi a bylo jim tedy jasné, že budou brzy na místě. U Padrťských rybníků udělali menší zastávku a opláchli se. Nemaje plavky, skočili do vody nazí. Nikdo ale nedbal studu, protože si vyvolili osud, který jim přinese těžší chvilky než vystavit na odiv ostatním nedokonalosti svého těla, jako byla celulitida, jizvy, převislé tukové laloky, bradavice a opruzeniny od dlouhého sezení ve vozech. Je jisté, že společná cesta je více než sblížila a všichni se cítili jako jedna velká rodina. Aby byla situace dokonalá, byl zde s konečnou platností osvětlen pravý účel, smysl a cíl cesty i ženě praotce Líbala, neboť již nehrozilo nebezpečí vyzrazení plánu kolemjdoucím.
Praotec Láska si přesně pamatoval, kde se nalézá onen jeho tajný poklop, a svolal poslední cestovní poradu.
"Vy, kteří bolestí oudů trpíte či jinak neblaze obtíženi jste, přistupte ke mně a já vám ulevující pravdu vyjevím." Zvolal na koupající se dav a po chvíli, kdy se kolem něho shromáždili, pokračoval. "Jedno sto čtyři poutníky čítá naše požehnané putování a já každému z vás žehnám a děkuji, že jste dokázali dospět až sem, na práh nového života, který, jak doufám, neskončí srážkou s nebeským tělesem, ale bude pokračovat a přečká doby temnoty, abychom mohli jednoho dne my, anebo naše děti spatřit opět zázrak slunečních paprsků, pracovat v potu tváře na polích a v továrnách, činit si opět nárok na spokojený a plnohodnotný život." Potlesk nebral konce a tak musel praotec Láska se skromností jemu vlastní poprosit všechny o ticho.
"Nechci dlouho řečnit, hlavně proto, že naše cesta ještě neskončila. Máme před sebou závěrečný úsek asi tří kilometrů a pak konečně spočineme v místě zaslíbeném. Neříkám, že tam budeme sami, je docela dobře možné, že někteří z bývalých prominentních občanů o úkrytu také vědí nebo ještě hůře, byli do něj pozváni hrstkou vyvolených, ale to nás nemůže zastavit. S každým takovým vetřelcem, vyskytne-li se, musíme udělat rychlý konec. Já doufám, že jste všichni bez výjimky připraveni bránit svůj nový domov. Podle posledních zpráv, které máme k dispozici, zbývá do srážky něco okolo dvaceti hodin. Myslím, že je to dost času, abychom vše zvládli tak, jak jsme si předsevzali. Všichni víme, co nás čeká, když to nedokážeme, všichni víme, že to dokázat musíme, a proto očekávám od každého sto procentní nasazení. Nuže s chutí a vytrvalostí, do toho!"
Když poutníci opět zahalili svá Evina a Adamova roucha do rouch rodin Lásků, Doudlebů, Kopistů, Vikárků a dalších, vzali na ramena batohy a nůše, do rukou kabelky, diplomatky a igelitové tašky a vydali se na poslední pochod. Praotec Láska je vedl neomylně, jak slíbil, a za necelé tři hodiny stáli pod kopečkem, který nesl na starých vojenských mapách název kóta 25H. Tam na jeho vrcholu se měl ukrývat tajně zbudovaný průlez do podzemní říše.
"Tam na tom kopci, tam budeme kopat." zvolal v extatické náladě praotec Láska a praotcové Jeroným a Chudoba se chopili nástrojů následováni mladými, kteří chtěli také už konečně přiložit svou ruku k dílu. Když odkopali metr zeminy a kořenů z celého vrcholku kopce, nic nenašli.
"Kóta 25H je snížena o metr a stále nic." hlásil pln beznaděje praotec Chudoba v hlavním stanu.
"Kopejte dál, musí to tam být!" zaznělo mu v odpověď. Víra praotce Lásky ve svou vlastní paměť byla neotřesitelná. Další hodinu proto práce pokračovaly, až se stal zázrak. Byl to jeden z prvních zázraků na konci cesty a dostal název zázrak železobetonový. Kopáči se v tu chvíli totiž prokopali až na samou kostru bunkru. Ve chvíli, kdy poprvé udeřil krumpáč do umělého kamene, odlétla od něj jiskra a dopadla asi o půl metru dál východním směrem.
"Tam, tím směrem to musí být!" vykládali si všichni úkaz stejně, jen praotec Žíla byl jiného názoru.
"Ta jiskra symbolizuje naše marné snažení a odkazuje nás na úplně jiné místo," zhodnotil svůj postřeh. "To místo musí být zde!" vykřikl a postoupil asi o dva metry dále opačným směrem ke starému pařezu, který se zdál zcela shnilý. Když asi o půl hodiny později narazili kopáči na železný poklop, byl praotec Žíla jmenován zcela spontánně do funkce ministra zázraků, která byla právě kvůli tomuto okamžiku nově vytvořena.
Byl to on, ten poklop, co chyběl na mapách, poklop, který nechal zbudovat jeden bývalý podplukovník, aniž by věděl proč. V tu chvíli si všichni uvědomili, že musel mít tenkrát praotec Láska nějaké silné vnuknutí a vizionářskou zkušenost a byl jednomyslně zvolen do funkce ministra předjímání. Praotec Lošínský sice trval na tajné volbě, ale byl ostatními umlčen.

Kapitola čtvrtá, v níž je už nade vše jasné, že mise byla úspěšná, nové místo k životu je zkoumáno z různých hledisek a shledáno nad očekávání vyhovujícím a o úskalích, která provázela společenství prvních pár let

Tak byl nalezen vchod do prostor tajných a jedinečných,
které se domovem a zázemím pro budoucí generace staly
a v pravdě pravým rájem oproti povrchu zemskému,
kde bylo možné nalézti jen smrt.
(IN 62,7)

Možná bychom zde mohli dlouze hovořit o cestě za nalezením hlavního generátoru nebo o bojích s hlodavci, kteří začali vážně vadit hlavně ženskému osazenstvu Bunkru, ale toto vše je velmi čtivou formou zachyceno v druhé knize Osidlování, takže by byla naše snaha jen nošením dříví do lesa, jak se říká, ať už je lesem a dřívím míněno cokoli. Je jisté, že některá slova ztratila za dlouhé desítky let svůj význam nebo se posunula do roviny více méně symbolické, a proto nejsme schopni jejich smysl pojmout v jasných souvislostech. Daleko zajímavější bude tedy asi popis toho, jak celý Bunkr funguje.
Srdcem nového domova praotců byla místnost o rozměrech čtyři krát pět metrů přeplněná přístroji, které pracovali individuálně a sami o sobě bez přičinění obyvatelů a bez poruch celá desetiletí. Praotec Blažek, který se v podobných věcech vyznal, protože před příchodem pracoval v údržbě továrny na lisovací stroje, po sobě zanechal spis, který se stal rukovětí každého nového technika. Jelikož tento text nebyl na námitku praotce Kopisty zahrnut do apokryfních textů, dovolím si ho zde i přes své nedokonalé technické vzdělání interpretovat. Snad mu budoucí porozumí lépe, než já.
"Správa technického zázemí podzemního města se skládá ze tří místností." začíná jeho příručka. "První a nejdůležitější je místnost v jeho severozápadní části známá jako místnost 521. V ní se kromě mnoha přístrojů nachází i velká ovládací deska, tak zvaný panel, který má na svém pultu šestnáct tlačítek. Bílé tlačítko zapíná a vypíná osvětlení, zatímco modré tlačítko toliko přepíná toto mezi jednotlivými sekcemi Bunkru. Při dvojitém zmáčknutí zeleného tlačítka se rozsvítí displej na přístrojové desce, kde je jasně patrné, které chodby jsou osvětlené, když ale dojde ke stlačení černé kontrolky na levé straně panelu, všechno zhasne bez ohledu na to, jak byly předvoleny všechny ostatní možnosti zbývajících tlačítek. Žluté tlačítko je takzvané univerzální, které vše navrací do situace, jež byla zadána před sto třiceti vteřinami. Šedé pak restartuje celý systém a obnovuje situaci, kdy svítí jen každá druhá žárovka. Toto tlačítko všichni bez výjimky nazývají šetřící. Dalších devět pak plní funkce, které se nám nepodařilo prozatím objasnit, ale neustále na tom pracujeme. Nakonec je tu průhledné tlačítko s nápisem DEFERRED DECISION CONCEPT. Když toto začne blikat červeně, musí se zřejmě nahodilou kombinací dalších tlačítek dosáhnout toho, aby všechna zhasla. Vyhledávání správné kombinace může zabrat až několik hodin. Pak stačí zmáčknout šedé, které vše uvede do původního stavu.
Naprosto jiná situace nastává v druhé technické místnosti, jež je umístěna uprostřed západního koridoru v místnosti 492. Zde se reguluje teplota. Červené tlačítko teplotu přidává, modré snižuje. Nikdy zde nemačkejte tlačítko zelené barvy! Nikdo totiž neví, k čemu slouží, a ještě nebylo potřeba to zjišťovat.
Takzvaná bezpečností místnost 289, která se nalézá na západním konci jižního výběžku, hlídá koncentraci zplodin hoření. Přišli jsme na to náhodou, když si praotec Doudleba zapálil jednu ze svých posledních cigaret. Zde žádné funkční tlačítko není. Pokoušeli jsme se poplach zastavit opětovným stlačováním kontrolky nadepsané jako EMERGENCY, ale celá akce se ukázala jako zcela bez výsledku. Vysvětlujeme si to jen dvěma možnými způsoby, buď nebyla funkce uvedena před naším příchodem do provozu, nebo jde o tak zvané hluché hlášení, které má za cíl pouze upozornit na situaci, ne ji ale jakkoli řešit."
Zveřejněním tohoto doposud tajného manuálu plním své dávné předsevzetí zpřístupnit širokým masám veškeré prozatím skryté skutečnosti týkající se našeho života uvnitř ochranné zóny.

Kapitola pátá, v níž je pozorný čtenář podrobně zpraven o vysoké úrovni kvality života v podzemí a některých populačně regulačních nařízeních

Ačkoli byl svět uprostřed betonových zdí omezován jasnými limity, nic nebránilo původním osadníkům žít plnohodnotný život. Důkazy o tom jsou rozesety po celé knize Smíření, jejíž několik citací jsem již (aniž bych je nějak označil) použil. Okolo roků třicet až čtyřicet po velkém příchodu byly skoro všichni praotcové již po smrti. Jejich těla pak putovala do generátoru, kde se změnila v kapalinu pohánějící přístroje Podzemního města, jak jsme si mu navykli říkat, protože původní název "Bunkr" objevující se v pěti knihách Inodu (čili velkého hromadného příchodu), nám mladým už zhola nic neříkal. Posledním členem komunity, který nás opustil způsobem přirozeným, jenž byl v té době ještě považován za přijatelný, byl praotec Vikárek. Zemřel na celkovou ochablost organismu v roce 48.
Od té doby byl zaveden takzvaný zákon na ochranu důstojnosti, který v paragrafu pět odstavec jedna říká, cituji: "Každý člen komuny, který dovrší padesáti let a bude minimálně devadesáti procentní většinou shledán nezpůsobilým dalšího plnohodnotného života, a hrozí mu tímto, že pomalu začne ztrácet svou někdejší důstojnost a vážnost postavení, bude požádán písemně, aby své místo uvolnil další generaci. Deset světel po odeslání zprávy nabývá tato v platnosti, a pokud by se dotyčný zdráhal její ustanovení naplnit, bude do generátoru vhozen likvidačním komandem, které jmenuje právě úřadující nejvyšší. Pokud by byl dotčeným sám právě úřadující nejvyšší, likvidační komando sestavuje nejstarší člen komuny. Pokud by byl právě úřadující nejvyšší zároveň i nejstarším členem komuny, ujímá se funkce jmenovatele likvidačního komanda náhodně vylosovaný člen komuny. V tomto případě není právě úřadující nejvyšší do slosování zahrnut, aby se celý proces neocitl na mrtvém bodě. Losování samotné se řídí manuálem, který je součástí zákoníku volného času, s tou výjimkou, že organizátorem aktu není úřadující nejvyšší ani nejstarší člen komuny, nýbrž náhodně vylosovaný člen komuny. I toto losování se řídí manuálem, který je součástí zákoníku volného času a platí pro něj stejné výjimky, jako pro losování následující popsané výše." Konec citace. Díky tomuto nařízení jsme i po tolika letech nuceného vyhnanství stále komunitou veskrze zdravou a nanejvýše vitální. Původní věkový průměr se nám podařilo snížit z 66 let na pouhých 48 let.
Je pravdou, že jakkoli byly naši praotcové moudří, nedokázali čelit změnám, které jim život pod zemí dennodenně přinášel. Velkým a zásadním problémem se ukázalo být udržování populace na hodnotě, která by nepřerůstala kapacitu města. Během prvních deseti let se zjistilo, že jsme schopní uživit až sto třicet osob za předpokladu, že se dávky jídla sníží na únosné minimum. Bylo potřeba vytvořit legislativu, která by umožňovala tento limit zachovávat, a proto byl okolo roku čtyřicet schválen již výše zmíněný zákon na ochranu důstojnosti, jenž byl o rok později doplněn o nařízení o neetičnosti dlouhověkosti. Zákon kopulační a nařízení o rodině bylo pak jen dalším regulačním nástrojem k udržení populačního maxima.
Od té doby, vždy, když je tato horní hranice překročena vinou dalšího porodu, schází se plénum rodových hlav a rokuje o tom, který z členů komunity bude muset postoupit své místo nově narozenému. Je jen logické, že jsou to vždy rodiče, dítěte, kteří přicházejí na řadu jako první. Pouze pokud někdo dosáhne nepřiměřeného věku, smí se za rodiče obětovat, což se nestává často, protože rodina přestárlého má dle zákona jasnou možnost toto jeho rozhodnutí zablokovat a vztáhnout jeho život na své vlastní populační potřeby.
Tyto mírně nadsazené limity, protože skutečná kapacita Města čítá okolo sto až sto deseti lidí, měly ale i své světlé stránky. Například jsme zcela vyřešily problém obezity. Tato estetiku devastující nemoc naprosto vymizela s nuceným snížením energetického příjmu.
Poznámka:
Ad 1 - Jedná se o první známé a bohužel nedokončené beletristické zpracování legendy o příchodu a prvním půlstoletí vycházející z posvátných knih sepsané láskořečeným Petrem Vidlebem okolo roku 65. Část zde otištěná zahrnuje prvních pět kapitol (z celkových pěti a půl dochovaných - částí kapitoly šesté se zabýváme v poznámce pod bodem ad2), přičemž se autor zmiňuje v záhlaví textu o tom, že konečná verze by měla obsahovat kapitol třicet. Nicméně existují přesvědčivé důkazy o tom, že jich stihl napsat právě jen pět a půl, než byl v souladu se zákonem na ochranu důstojnosti a manuálem loterijních her požádán, aby předsedal výběru jmenovatele likvidačního komanda. Této cti se mu dostalo výjimkou ze zákona k příležitosti dovršení 50 let života a on funkci s radostí a povděkem přijal.

Ad 2 - Kapitolu šestou jsme se rozhodli z tohoto obnoveného vydání vyřadit, protože, jak se zdá, neobsahuje korektní a všeobecně přijímané pravdy, ale vyjadřuje osobní názory pisatele na jisté zákonné procesy, jež se ho snad nějak neblaze dotkly. Je ovšem také možné, že autor chtěl pojednat kapitolu jako dialog nespokojeného a postiženého jedince s příkladným postojem řádného a uvědomělého člena komuny, avšak v tom případě již nestihl dopsat druhou půli, v níž by reagoval na nadávky typu: vy nelidské bestie bez špetky soucitu, nebo: zákony, které mě nutí zemřít bez jakékoli viny, jsou špatné. Jelikož nechceme dát prostor k polemikám, které by mohly jeho dílo degradovat, rozhodli jsme se k již zmíněnému škrtu.
Ad 3 - V textu byly použity citace z knih Inodus, Osidlování a Smíření, příručky Podrobná rukověť pro hlavního inženýra (později přejmenovaná na Technickou příručku ministra podpůrných systémů města) a ze zákoníku na ochranu důstojnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 8. března 2011 v 18:22 | Reagovat

Tohle se mi moc líbilo :-). A mrzí mě, že si mezi prvními patnácti nenašla své postavení podobná hříčka. Rozhodně by dostala můj hlas. Popisy konce světa se mi ze začátku zdály lehce nereálné, ovšem po nějaké době jsi to moc pěkně srovnal a dokážu si představit, že by to takhle nějak probíhalo.
Jak se našel Bunkr bylo lehce zajímavé, ale co mě vážně nadchlo byly popisy života uvnitř.
Samozřejmě bych dokázal najít i chyby, ale proč? Občas autorovi něco ulétlo, něco se mi zdálo lehce do trapna, ale může to být jen můj subjektivní pocit.
Povídkám Zdar!
DoX

2 aja aja | 8. března 2011 v 22:22 | Reagovat

Ano, přesně tohle jsem doufala, že najdu mezi vítěznými příspěvky. Super.

3 kristýna kristýna | 11. března 2011 v 21:48 | Reagovat

To jsem zvědavá, jak ji strhá kat martin p
Na Diskuzi Fragmentu slíbil, že si ji přečte. Mě osobně se líbila. rozhodně má víc vtipu a nadhledu než texty vybrané profesionály.

4 zuzana ma zuzana ma | 11. března 2011 v 22:19 | Reagovat

Psala jsem něco podobného a myslela si, že jde o skvělou věc, ale teď vidím, že jsem se mýlila. Psát rozhodně nepřestanu, i když jsem tímhle dostala nechtěně dost silnou ránu do vazu. ;-)

5 dolínek dolínek | 11. března 2011 v 22:36 | Reagovat

[1]:díky za koment. Všiml jsem si, že tu máš i svou povídku, tak se na ní vrhnu. Zatím jsem viděl jen útržky a připomělo mi to Motolici a plankton od Viana, což mě zpočátku odradilo, ale teď mám pocit, že ti jako něco dlužím, tak jdu do toho.

6 dolínek dolínek | 12. března 2011 v 17:48 | Reagovat

Teď to může vypadat, že Viana nežeru, ale to jsem nechtěl. Přesně to mělo vyznít tak, že Vian stvořil "boží" dílo a jakýkoli pokus o nápodobu je už pro genialitu předlohy odsouzen k nezdaru.

7 Janea Janea | 12. března 2011 v 18:42 | Reagovat

Jsem trochu zmatená. Je to sice literární útvar, ale nijak mi to nepřipomíná povídku. Chybí mi v tom taky jediná myšlenka nebo představa, kterou bych vícekrát nečetla nebo neviděla ve filmech na toto téma. Ale možná je to tím, že bych to napsala asi stejně jako ty (vlastně jsem to skoro napsala, i když ne jako povídku, ale jako články, některé pasáže byly téměř stejné, a to i s tou humornou nadsázkou...), a proto mě to nemělo čím překvapit. Ale zase jsem si nostalgicky vzpomněla na svou pubertu, což je taky fajn.
Jinak chválím téma, z toho, co jsem napsala, je jasné, že je to moje krevní skupina. A samozřejmě se mi líbí i ta tvoje hravost, kterou sdílíme.

8 dolínek dolínek | 12. března 2011 v 18:54 | Reagovat

[7]: Víš, já si myslím, že nejde o to, jak má povídka formálně vypadat. Už ve škole jsem si k slohovým pracem vybíral vždycky volný literární útvar, kde po mě nikdo nechtěl nějakou jasnou klasifikaci. Tak jsem mohl svobodně psát tak, jak jsem to cítil, chtěl a jak mi to vyhovovalo. Zda je to fejeton, popis nebo vyprávění jsem neřešil. Občas je dobré držet se mezi mantinely, ale já mám raději různorodost. Umberta Eca má také kdekdo zafixovaného jako autora středověké detektivky, ačkoli u Jména růže jde spíše o historicko-filosofické pojednání shrnující některé aspekty středověké vzdělanosti a pohledy na křesťanské heretické názory okořeněné mírnou skoro detektivní zápletkou.
Takže tenhle rozpor prostě neřeším.

9 Janea Janea | 12. března 2011 v 20:49 | Reagovat

[8]: Hezky sis to obhájil, děkuji, jsem poučena :)

10 martin p martin p | E-mail | 14. března 2011 v 16:31 | Reagovat

Dneska si tu povídku konečně přečtu, jak jsem slíbil. Vypadá slibně.

11 martin p martin p | E-mail | 14. března 2011 v 16:53 | Reagovat

Průběžné dojmy (cca 1/4 povídky). Úvodní stylizace je pěkná. Pokud jde o stylistiku, kolega Dolínek s ní opravdu problém nemá, odstavce jsou vypointované, ironie je působivá. Postřehl jsem gramatickou chybu: "Čekali naprosto odevzdaní příštímu okamžiku, kdy měl svět i život, jak ho znaly skončit jednou pro vždy" - mělo být "jak ho znali". Mám pocit, že je to pak ještě na jednom místě. Možná je ta ironie ale trochu blahosklonná. Uvidíme, jak se to vyvine.

12 martin p martin p | E-mail | 14. března 2011 v 16:57 | Reagovat

Drobná poznámka: Ve větě "Hned jak se začali lidé vzpamatovávat, vypnuli televizory..." bych udělal jednu změnu: "Jakmile se lidé..." Přijde mi, že by to mělo hladší zvukomalbu. Ale tohle je detail.

13 martin p martin p | E-mail | 14. března 2011 v 17:16 | Reagovat

Ve větě "Tam se rozpoutávalo o trochu jiné šílenství." škrtnout "o". Pěkné užití slov jako "boom" a "logistika", které vyznívá úderně. Ve větě " Davy už stály na schodech a návsích a kněží sloužili své poslední mše na právě zoraných polích za kostely, dávaly hromadná rozhřešení a poslední pomazání, až je ruce i hlavy bolely." je zase chyba ve shodě přísudku s podmětem: (kněží) dávali hromadná rozhřešení. Místy by to možná chtělo trochu menší košatost, např. v poslední větě předchozího odstavce se vyskytují dva přívlastky se stejným významem: "Tato hromadná skupinová sexuální setkání se děla vlastně v každém trochu větším městě po celém světě." - jde o dvojici "hromadná skupinová". Trochu bych proškrtával, aby více vynikla sémantická údernost, která tam je.

14 martin p martin p | E-mail | 14. března 2011 v 17:24 | Reagovat

"...bouřili jejich ovečky" - tu shodu přísudku s podmětem (bouřily ovečky!) bych opravdu pohlídal.

"Skupina bohachtivých manažerů..." nádhera, perfektní.

15 martin p martin p | E-mail | 14. března 2011 v 17:29 | Reagovat

"Praze se tyto akce skoro zcela vyhnuly až na jednu." Těžkopádná věta, úplně bych ji přestylizoval.

Následující odstavec: chyba v interpunkci: ta čárka za Mudr Abbás nemá být. "Linč" se píše s ypsilon.

16 martin p martin p | E-mail | 14. března 2011 v 17:35 | Reagovat

"V Ostravě opevnili bývalou středověkou hranici města, aby se bránily útočníkům ze severu." Těch chyb v shodě přísudku s podmětem už přece jen začíná být moc. Odstavec s Ostravou je pěkně vypointovaný, následující ale začíná zbytečně popisně: "Většina projevů této hysterie měla příčinu hlavně v nedostatečné informovanosti." Trochu to degraduje čtenáře a navíc mi to nesedí významově: panika je kódována v těch vrstvách (ne)vědomí, mysli apod., které na racionální reflexi situace moc nereagují viz knihy o davovém chování).

17 martin p martin p | E-mail | 14. března 2011 v 17:39 | Reagovat

"Situace se stávala lehce vyhrocenou a všeobecná atmosféra byla více než kdy předtím plná nervozity." Tento odstavec bych škrtl. Je to vata, je tam úplně zbytečně. Zrovna tak i epizodu s písní. Je to už takový trochu chtěný humor, stává se z toho exhibice vlastní ironie. Trefných a výstižně vyjádřených postřehů je v dosavadním průběhu textu dost, dokonce tolik, že by se z nich uživilo hned několik autorů.

18 martin p martin p | E-mail | 14. března 2011 v 18:03 | Reagovat

1. kapitola povídky potřebuje zdatného redaktora. Má silný ironický potenciál a schopnost stylizovat text, aby tento potenciál vynikl. Je ale třeba škrtat a místy přestylizovávat, aby zmizela hlušina, která ten potenciál trochu dusí. Celkově by tahle část mohla být trochu kratší. V epizodě s kultem neposkvrněného úmrtí (opět, hezký sarkasmus) spojeného se skokem do Macochy mi úspěch tohoto kultu během praticky nicotného doby přišel nevěrohodný, humor se stává samoúčelným, jako hlušinu bych odstranil tu Macochu naplněnou až po okraj. Tento obraz je ale sám oso bě působivý, vyzněl by na jiném místě (třeba: přeživší vylezli ven a viděli Macochu plnou těl), kde by mohl být i mrazivý. Důležitá poznámka, jsem zvědavý, jestli povídka začne mrazit. Vzhledem k tématu by to bylo hodně dobré, kontrapunkt k ironickému nadhledu by byl skvělý.

19 kokola kokola | 15. března 2011 v 20:28 | Reagovat

Tak ti díky, povídku jsem musek mírně natáhnout, aby se vešla do počtu normostran. právě ty kritizované pasáže mězi ně patří. Jinak se mi ale zdá, že sis moc nebral servítky, mohl jsi být kritičtější. Ovšem, kdo by o to stál, že?

20 kokola kokola | 15. března 2011 v 20:36 | Reagovat

tedy, servítky jsi si asi braL PROTOŽE To mohlo být horší. Jinak jsem celkem neshedal nějakou tvrdou kritiku a budu to tedy pokládat za přijatelné. Narazil jsem na server o nejlepší sci-fi povídku, tak to tam asi zkusím. Zároveň říkám, že je tam možnost přihlásit své veledílko do konce prázdnin - adresu teď z hlavy bohužel nevím. Tak ji najděte a zkuste!!!!! Díky MP :-D

21 martin p martin p | E-mail | 16. března 2011 v 13:03 | Reagovat

Ahoj, to je zatím jenom první kapitola. Přečetl jsem i zbytek a taky mám nachystané komentáře, ale nemám internet doma, momentálně mám volno, píšu z knihovny, která neumožňuje otevírat CD (aby jim to náhodou někdo nezaviroval), takže já to tu s Tvým dovolením hodím příští týden. Je toho dost, byl jsem hodně analytický, přibudou i poznámky ke kompozici apod. Ale celkově, i když tam budou (nejen) kritické výtky (neboj se), na jednom trvám, z té povídky se dá něco vytáhnout, jsou tam silná místa, dá se s tím něco udělat. V patnáctce nejlepších jsou povídky, kterým podle mého žádné úpravy nepomůžou (s výjimkou jediné: kompletě přepsat). Tady ale ano.

22 Shpalek Shpalek | E-mail | 16. března 2011 v 19:24 | Reagovat

UFF! Zatím jsem to nedočetl, dost mi to drhne. Hodně mi to připomíná Zeměplochu a kupodivu i Petra Kukaně z Kukaně. Se stylizací autor rozhodně problémy nemá, ale čeho je moc, toho je příliš. V povídce je důležitý příběh, tady je ale schovaný pod omáčkou ironie, nadsázky a někdy křečovitého humoru. Říká se, že s humorem se musí jako s pepřem a solí, nesmí ti "upadnout ruka". Když je humoru moc, je z toho třeskutá sranda a příběh jde do pr... Ale psát umíš a rozhodně je to lepší, než polovina věcí z Top 15.

23 martin p martin p | E-mail | 18. března 2011 v 15:38 | Reagovat

Posílám komentář(e) k dalším částem povídky.

2. kapitola přepíná makroskopickou perspektivu (lidstvo) na perspektivu mikroskopickou (vybraná skupina postav), což je kompoziční nutnost. „Praotec Blažek“, „Praotec Doudleba“, „Praotec Urválek“… skvělé. Kapitola má jasně definované těžiště, zamrzí jen gramatické chyby: „ Obě dámy byly totiž známi po celém městě svým sklonem svěřovat důležité věci, jež mají zůstat utajeny, naprosto cizím lidem (a to zcela bez obalu) a ještě tomu říkali upřímnost.“ Samozřejmě: obě dámy byly známé… a ještě tomu (ty dámy) říkaly upřímnost.

Teď mě napadá, jestli ty pravopisné chyby nejsou záměrné, zda nepodtrhávají kolorit vypravování. Pokud by tomu tak mělo být, někde to musí vyjít najevo. Pak by samozřejmě mé výtky na tento účet padly stranou (včetně „zázracích, které nakonec dovedli poutníky ke kýženému cíly“).

24 martin p martin p | E-mail | 18. března 2011 v 15:39 | Reagovat

Třetí kapitola. (Ani tady se nám nevyhnou gramatické chyby, nebudu už je vyjmenovávat – co když jsou záměrné?) Ale právě tady se dostavuje kritický problém, a to na úrovni autorské volby. Zjevuje se trojím:

A)    Vypravování pokračuje stejným tempem a stylem. Autor je vtipný, ale tady je to už jako desátá porce tiramisu, kdo si ji dokáže vychutnat?
B)    Vypravování si všímá nepodstatných detailů, stává se rozvláčným. Navíc tu působí stále stejná distance od postav, žádná není hlavní, s žádnou se nesblížíme, žádnou nereprezentuje víc než jméno nebo popiska. Vyplývá to ze snahy o žánrovou čistotu, ale já bych se na ni tady vykašlal a vnesl nové tóny tím, že mikrohistorickou perspektivu ještě více zvětším a zaměřím se na jednoho nebo dva členy skupiny. Co třeba ten mladík, který se přidá cestou?
C)    Bohužel, autor propásl příležitost mrazit. Přitom je tam dost drastických detailů (mrtvoly), které musejí otřást jak naší skupinou (to by se dalo dobře exponovat právě na úrovni jedné nebo dvou postav), tak čtenářem, který je už unavený skutečností, že daný detail je opět jen příležitostí k nějaké více nebo také méně vtipné průpovídce. Autor navíc nevyužil slibně nakopnutý fabulační míč, když navzdory obavám na místě zaslíbeném nebyli další lidé. Měli tam být – a mělo se tam bojovat o život. Vražda spáchaná praotci… to by bylo působivé. Takto chybí něco podstatného, a to naléhavost.

Některé glosy bych vyškrtl, protože jsou trochu infantilní (např. když Praotec Láska dostal další ze svých „geniálních nápadů“ a skupina si vzala cizí auta), jiné mají šmrnc (ministr zázraků, ministr předjímání) a kontext.

Čtvrtá a pátá kapitola se opravdu povedly, včetně závěrečných poznámek. Ironické líčení pravidel, která platí v Bunkru, vytváří pěkný kontrapunkt k fenoménu současných zákonů a současné morálky (nebo spíše „morálky“, protože on už není důležitý obsah těch pravidel, ale to, že to jsou pravidla, že byla demokraticky odhlasována jako pravidla, ať už jsou jakákoli). Povídka dostála svému historizujícímu stylu (legenda), ale zároveň za to zaplatila velkou daň. Chybí tu totiž postava, která by vyvážila makrohistorizující záběr povídky a jejíž osudy by vnesly do textu napětí, mrazivé tóny a závažnost výpovědi, tedy prvky schopné udržet pozornost čtenáře. Takto místy pozornost klesá a z povídky se stává, v dobrém i zlém slova smyslu, pouhá hříčka.

Ty gramatické chyby jsou bohužel chyby.

25 prom evening dresses prom evening dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 10:56 | Reagovat

It is truely good post, but I do not see everything completely clear, especially for someone not involved in that topic. Anyway very interesting to me.
http://www.isdress.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama