4.DoctoreX - Parádní mejdlo

8. března 2011 v 20:05 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Takže máme tady povídku od našeho věrného komentátora DoctoreXe...




Někdy mám pocit, že přišel čas s pitím přestat. Vobvykle je to po nějaký fakt děsně hrozně hustý chlastačce. Takový tý, kdy se proberete, nevíte kde. Votočíte se na na bok a vedle vás leží…no nevíte, co to je, ale je to chlupatý, nahatý a podivně amorfní. V hlavě máte nasráno. Nevíte, co dělat, jeden se akorát posadí na posteli a doufá, že je to jen blbej sen. Nějaká chlastová haluška.
Ale není.
Jen jednou sem byl v takovou chvíli spokojenej, a to když sme se s kámošem dostali nějakym uplně blbym způsobem na večírek studentek VSPU. Ale tehdy se ta škola eště menovala Stalingradský průmyslový pedagogický institut. Ovšem stála uplně stejně za hovno jako dneska, přejmenovat ji fakt absolutně nepomohlo.
Tam se mi podařilo sbalit docela pěknou bloncku, která mi pak eště uvařila k snídani černej čaj a dokonce i někde sehnala med na chleba. Ani nevim, jak se mi ji tehdy povedlo zaujmout. Fakt byla super, akorát teda v tý její pěkný makovici to měla trochu rudě vygumovaný. Po válce sem ji zkoušel najít, ale bylo to vo ničem, město bylo na sračky a vona zmizela. Stalin navíc ve třiapadesátym umřel a s novym guru Nikitou přišla i uplně nová doktrína: "Bessmertnyje dalzhny bytj unichtozhenyje!!!"
Vono je těžký proti něčemu takovýmu protestovat, když z hlediska komunistický doktríny vlastně ani nemáte existovat. Takže sem zdrhnul s NKVD za patama a chvíli se toulal po Jižní Americe.
Vrátil sem se až v devětasedmdesátym kvůli tý vojně v Afghánistánu, to by jí bylo nějakejch pětašedesát a mě babičky nikdy nerajcovaly. Jedna z věcí, ke kterejm sem se snížil jen fakt vožralej.
Z toho důvodu se teď snažím přinutit voči, aby ukazovaly pořádně a já moh s grácií a zblitkama sebeúcty sesbírat svoje hadry a vypadnout. Jde to blbě, protože mi nepracuje ani palice, takže se dost motám. Navíc v ní hučí, jako by tam někde uvnitř na pátou kolej supěl nákladní vlak plnej nevolnosti.
Po něčem, co připomíná taneční vystoupení chobotnice, se dostanu ven. Baba na posteli se nevzbudí. Tydle vopelichaný slepice maj nepřekonatelnej spánkovej deficit. Když zaplatíte už večer, sou schopný ignorovat prakticky cokoli, včetně revoluce. To se teda v týdle zatracený zemi musela naučit veliká spousta lidí.
Dřív měli ropu, dneska jim zbyly trubky. Dlouhý, zakroucený, rezavý, rozkradený potrubí. Nekonečná síť, kterou sem nebyl schopnej pochopit ani za střízliva, natož teď. Jen z tý představy je mi zle. Voblíknu se na chodbě. Nějakej mladej fakan se mi tam vytlemí.
Zrovna de vyvenčit něco mezi psem a šiškou salámu na nožičkách. Předpokládám, že když žijete v takhle zkurvený zemi, musíte mít prostě radost z maličkostí. Možná proto mu neukážu svého miláčka. Navíc by se mu stejně vysmál. Víc než zbraň připomíná stříkací pistoli.
Možná že kdybych na něj vytáhnul ptáka, způsobím větší rozruch. Ale to vlastně ani nechci. Co to kecám, určitě to nechci. Takže se akorát hnusně usměju a eště mu podržim dveře výtahu.
Cesta ze sedmýho patra je docela dlouhá. A ve výtahu to smrdí po chcankách. Musim se vopřít vo vyblitě žlutou kovovou zeď, chytit se zábradlí a tiše se modlit, abych se nepoblil.
"Hele brácho, nemáš cígo?" věnuju tomu spratkovi eště jeden pohled mžourajícím vokem. Sáhnu si do náprsní kapsy vybledlýho kabátu, kterej kdysi bejval černej, a zakroutim hlavou.
"Večer sem měl," zamumlám. "Ale byla to dlouhá noc."
"A co nějaký drobný, ty bys neměl?"
Tentokrát zavrtim hlavou rovnou. Ta otázka je sama o sobě absurdní. Jak by někomu po takové chlastačce mohly zbýt peníze? Jako samozřejmě, teoreticky by to asi bylo možný, ale prostě se to nestává.
V baráku bylo příjemný šero a chlad. Venku pálí slunce a uplně mě voslepí. Přesně počasí, který z hlouby mý zkažený duše nenávidim. Horko, nikde ani mráček, a hrozně prašno. Člověk se nadechne a má pocit, že by moh kejchat písek.
Ale musim tu bejt kvůli určitým potížím, který sem nedávno vyvolal. Tři revoluce za tři tejdny chlastačky sou kurevsky moc problémů i na mě. A tentokrát mi je jasný, že Lord bude fakt nasranej. Takže sem se ztratil do prdele světa, než se to v severní Africe trochu uklidní.
V první chvíli moc nevim, co dělat s načatym dnem. Většina hospod je zavřená a já sem švorc. Nemůžu si ani vzít maršrutku. Nakonec to risknu a jedu na černo busem, na takovouhle ranní procházku sem eště moc v prdeli.
Bydlim u kamaráda. Saši. Má takovou vymlácenou garsonku v paneláku a nepřekonatelnou závislost na koksu. Po ránu vypadá mnohem hůř než já. Asi jako když vodklopíte kámen a pod nim se svíjí hubenej slizkej červ s mastnejma vlasama.
"Vypadáš děsně," zavrčí na mě todle monstrum, když se vobjevim ve dveřích. Pošlu ho do prdele a vytáhnu si z ledničky vodku. Moje předsevzetí nechlastat vydrželo vo dost dýl, než vobvykle. Ve špajzu najdu ještě dvě relativně poživatelný housky.
"Asi nevíš, co se včera dělo?" zeptám se ho, zatímco snídám. Moc v to nedoufám, vodpad pěknou chvíli přede mnou. A podle způsobu, jakym se naprosto netečně rozvaluje na gauči, se probral z bezvědomí teprve před chvílí.
"Ani nevim, jak sem se vlastně dostal domu. Mám tmu od chvíle, co si ukecal tu batůžkářku k soutěži v panákovaný. Musim říct, že je měla fakt epesní…"
Jo, po chvíli námahy se mi ta holka dokonce i vybavuje. Byla tam s kamarádkou. Němky, nebo podobná verbež. Bloncky s velkejma naducanejma kozama. Absolutně je uchvátilo, že někdo v týdle prdeli umí zazpívat Die Gamserln schwarz und braun a po pěti panácích už docela vochotně jodlovaly refrén.
Kdyby nebyly tak kozatý, asi by nám to holalijou tak snadno neprošlo. Takhle se akorát zamyslim, jak je možný, že místo jedný z nich sem se probral vedle kurvy s desetkrát přetočenym tachometrem.
"Se takhle tváříš, protože ti nedaly?" zeptá se mě Saša až podezřele důvtipně. Jakoby uměl používat ten rozfetovanej jogurt, co má mezi ušima. "Jo Vitaly, na takovýhle západní svině se musí chytře."
"Jasně že mi daly, mrdal sem je až skoro do rána," zavrčim vztekle a hodim po něm zbytek housky. "Ptáka mám sedřenýho skoro do krve, a jestli nebudeš držet hubu, tak ti ho vomlátim vo ksicht."
"Víš, že když lžeš, začneš vyhrožovat všem vokolo?" zeptá se mě. "Příště se s tim tak neser a di rovnou na věc. Stejně si sem přijely akorát zamrdat. A můžeš si bejt jistej, že je právě teď někdo nakládá do prdele."
Při těch slovech se šklebí, jako by fakt věděl, vo čem mluví. Má nějak podezřele inteligentní den. Zavrčim něco vo sračkách a vodhodim prázdnou lahev. Pomůže mi dostat se do příjemně vožralýho stavu mozku. Kdy je člověku všechno absolutně u prdele, ale pořád si ještě dokáže zapnout poklopec. I když je samozřejmě lepší na to mít lidi.
Ovšem vobčas to nejde, když ste švorc.
"Hele, nemáš nějaký drobný na pučení?" zeptám se ho.
"Leda tak hovno," zavrtí hlavou. "Nejsem debil, abys věděl."
Ještě jednou ho pošlu do prdele, než se rozvalim na karimatce a zkusím se chvíli vyspat. Sou sotva dvě vodpoledne. Blbej čas pro někoho jako já. Protože ta pravá prdel začíná až po setmění. Ve chvíli, kdy hodný dětičky masturbují ve svých postýlkách a my zlí můžeme ukrást nějaký to autorádio, aby bylo na chlast.
Haleluja a tak dál.
Pokud je tahle země prdel světa, tak my deme do toho největšího místního beďaru, doslova. Je to malej pajzl na kraji města. Jde se tam po schodech hluboko do podzemí. Kdysi to byl možná nějakej bunkr, nebo podobná kravina, ale teď se tu schází elita společnosti. Asi hlavně kvůli čtyrem různejm východům, z nichž dva ústěj do městkejch stok. Každopádně sem si jistej, že to není kvůli kráse místního prostředí.
Vobčas se tu dohadujou vobchody, ale většina lidí sem chodí prostě kvůli chlastu a drogám. Nebo za děvkama. I když co se tohohle týče, je na hovno celá tadle voblast. Třeba s Thajskem se to prostě nedá srovnávat.
Sednem si k baru a vobjednáme tekutý štěstí.
Když po třetí vodce ucítím na zádech mrazení, dojde mi, že jsem asi v prdeli. Znám ten pocit. A vím, že teď už nemá smysl sahat po pistoli. A stejně by mi byla na hovno.
"Posílá tě Lord?" zeptám se.
"Už jsem ti říkal, Vitaly, že jsme se s Lordem nerozešli v dobrém. Ale otázka je, co tu děláš ty? Když jsem o tobě slyšel naposledy, zrovna jsi byl v Tunisku a potom…"
"Přesně tak Linosi, potom," řeknu s nezměrnou úlevou. "Hele vem místo. Linosi, todle je Saša, Sašo, Linos. A co tu dělám? Po pravdě se tak trochu skrejvám…"
"No to docela chápu," řekne Linos. Na první pohled je to decentně se tvářící bledý muž v perfektně padnoucím obleku. Na druhej zjistíte, že mu většina zbraní neublíží. "Divím se, že tě ještě nezalili někam do betonu. A vás moc rád poznávám mladý muži."
"S tim betonem se fakt snažili," přiznám. "A my to kdysi udělali Lordovi. Hele a co sem přivádí tebe? Nějak se mi kurva nechce věřit na náhody, to není tak dlouho, co sme se viděli v tom baru…"
"Jo vím, co myslíš," přikývne Linos a zkoumavě se podívá na Sašu. "Mladíku, myslíte, že když vám dám nějaké peníze, půjdete si po svých a necháte mě s Vitalym o samotě? Obávám se, že-"
"-ale-"
"-jo v pohodě," zavrčí Saša a přeruší mě. "Stejně mám něco v pácu. Dobře se bavte teploušové. Asi se uvidíme ráno Vitaly."
O tom jsem začínal dost pochybovat. Setkání s timhle hajzlem nekončila vůbec dobře.
"Slyšel jsem, že ten senátor co po tobě šel, je mrtvý?" zeptá se mě a já akorát přikývnu a vobjednám si velikou, velikou flašku vodky.
"Gratuluji," usměje se. "Taky jsem zaslechl něco o zprznění všeho dobrého a přirozeného?"
"To musel bejt někdo jinej, brácho," řeknu mu úlisně. "Víš, že já sem eště furt z těch hodnějších."
Neříká se mi to vůbec snadno. Protože kdybych na sebe upoutal moc pozornosti, jsem v průseru. A to fakt pořádnym. Potom by nějaká zasraná Afrika byla můj nejmenší problém.
"Moc rád slyším tato slova. A má paní je uslyší ještě raději. Hlavně nikdy nezapomínej, že nejsi největší kohout v kurníku."
"To vy taky ne," chce se mi říct. Ale na to nejsem dost vožralej. Největší kohout je Lord. Ale to Linos moc dobře ví, protože mu dlouhou dobu lízal prdel. Takže se akorát napiju a vymejšlim, proč sem zase po pás ve sračkách.
"No neboj se, má přítomnost s tebou skoro vůbec nesouvisí. Jen se mé paní nelíbí, co se děje na sever odsud. Takže jsem dostal za úkol poněkud vyrovnat síly. Pár kilometrů odsud mám docela veliký sklad plný trhavin. Plánuji jednu takovou prácičku v Gruzii."
"Proč mi to říkáš, když to se mnou nesouvisí?" zeptám se docela překvapeně, nikdy sme nebyli veliký kámoši. A mám z toho celýho takový dost blbý tušení. Protože von nikdy nic nedělá jen tak.
"Protože to plánujeme celé na tebe hodit. Nepočítalo se s tím, že bys mohl být v téhle oblasti. Takže bych ti radil, abys někam zmizel. Máš peníze?" zeptá se mě a já zavrtim hlavou, je to na mě nějak děsně rychlý. Přisune mi po stole něco, co vypadá, jako kurevsky plná peněženka.
"Tak tohle by ti mělo stačit. A jak říkám, předem se omlouvám, ale znáš to ne? Občas to musí odnést i někdo nevinný…" hodí na stůl nějaký prachy a vobjedná mi ještě vodku. Asi tuší, že se mi bude hodit. "A ani to nenačínejte, pán si to vezme sebou."
"Za co je todle kurva pomsta?" vyjeknu. Protože si fakt neuvědomuju, že bych zrovna jeho šéfce v poslední době něco proved. Teda až na to prznění všeho dobrého. Ale to jako skoro taky nebyla moje chyba.
"Měl bys už jít, máš dvacet čtyři hodin," řekne mi a já bych mu nejradši v tu chvíli jednu napálil. Ale to by byla asi jedna z největších kravin, co jsem kdy udělal. Protože on je jeden z mála lidí, který si poštvat proti sobě by byla vážně chyba. A já na takovou chybu nejsem ještě ani zdaleka dost vožralej.
Takže ho akorát slušně vyfakuju a vypadnu. Musim pryč, schovat do toho nejhnusnějšího a nejsmradivějšího zapadákova na světě. A tentokrát nemyslím New Jersey.
Spíš něco jako Papua Nová Guynea nebo Philipsburg. Samozřejmě, jestli bude vážně chtít, najde mě, i kdybych se rozhodl schovat třeba v dřevěnym futrále dva metry pod zemí. Navíc by zrovna todle byla po chvíli zatracená pruda.
Ale to je problém pro budoucího Vitalyho, ten současnej musí někam vypadnout. Falešný doklady samozřejmě mám, prachy teď taky. Letět letadlem by byla blbost, to je vysledovatelný. Vlak ne, byla by to snad eště větší hovadina. Našel by mě. Pěšky bych nebyl dost rychlej.
Po zvážení všech pro a proti mi vyjde, že bude nejlepší štípnout člun, doplout s nim až do Turkmenistanu. A pak už pohoda. Směr Afghánistán, Pákistán, Indie. Kam dál eště netušim, ale na to, jaká je to rychlá akce zatím dobrý. Ještě se musim v jednom příhodně stojícím parku vyblejt. Málo sem večer jedl, jinak by na mě ta trocha chlastu účinkovat rozhodně nemohla. Po všech těch sračkách, co jsem trávicím traktem už prohnal, rozhodně ne.
Sem skoro hotovej a akorát si utírám hubu rukávem pláště, když mně někdo sáhne na rameno. Ucuknu jak postřelená koroptev a rychle se votočim. Sáhnu po pistoli, ale rozmyslim si to naštěstí eště docela včas. Je to jedna z těch studentek ze včerejška. A míří na mě ničim menšim, než je samotnej mírotvůrce.
Samozřejmě by mě to nezabilo, ale jestli něco fakt nesnáším, je to veliká díra v hlavě. Nechápu, kde ten kanón vzala, to sebou vobvykle holčičky v kabelce netahaj. Tak maximálně pepřák nebo balíček kondomů.
"Was habe ich gemacht?" zeptám se poněkud překvapeně. Přeci jenom si nepamatuju, že bych jim něco tak strašnýho proved. Ale byl jsem vopilej možný to je. "Hele kotě, fakt se omlouvám, ale musim zmizet. Takže ať jsem provedl cokoli, je mi to vážně líto, ale byl jsem namol."
"Kde je Inge," zasyčí. Má docela kliku, jsme v dost vopuštěný části týdle díry, jinak už by se začali sjíždět benga. Není to tu divokej západ a mířit na někoho pistolí, se tu vobčas dokonce nevyplácí.
"Kdože?" zeptám se dřív, než mi to dojde. Inge musí bejt ta její kámoška. Byla trochu menší a jodlovala rozhodně líp. "Jo už vim, netušim kde je. Naposledy si pamatuju, jak sem se šel vyblít, někdy ve tři ráno. Pak už mám pusto a prázdno. Co je s Inge?"
"Nekecej mi tady! Cos jí proved du schmutzige Schwein???" vypadá s tou věcí v ruce fakt nebezpečně. Ve světle lamp je to dost debilně vidět, ale neustále těká pohledem ze strany na stranu a pod očima má velký kruhy.
"Já vůbec nic, probral sem se asi v poledne vedle tý nejhnusnější děvky, jakou si umíš představit. A teď na mě laskavě přestaň mířit tou věcí!" až když tohle vyjeknu, si všimnu, že má ruce celý vod krve. A rozhodně ne vod svojí vlastní. Nechápu, že sem moh bejt tak slepej a vožralej a nevšimnout si toho hned.
Každopádně to znamená, že se asi semlelo něco kurevky hnusnýho. A vona v tom celym podělanym městě musí narazit zrovna na mě! Proč nemůže zdechnout někde v kanále a nechat mě v klidu zdrhnout pryč? Když po mně za pár dnů půjde Šedá eminence celý zkurvený západní civilizace?
"Někdo nás unesl," řekne a začne vzlykat. Do hajzlu! Proč já? Proč v tuhle chvíli? Eště před hodinou bych ji klidně utěšoval a za vidinu, že se dostanu mezi ty krásný stehna, klidně i hledal tu její zatracenou kámošku. Ale teď? "Museli nám něco nasypat do pití a potom…"
A potom už sem to ani nemusel poslouchat dát. Chtěli je unýst, vojebat, prodat do bordelu a až budou na dostatečně rozmrdaný, tak na orgány. Vo tomdle vobchodě sem věděl, i když se mi teda vůbec nelíbil. Ale bylo jistý, že dokud bude někdo ochotné zaplatit sto táců za kus, najdou se maníci, co do toho půjdou.
Jediná otázka byla, jestli svýho únosce zabila před tím, nebo potom, co ji vojel. To jsem se fakt nevodvažoval hádat. Ne, když z ní byl třesoucí se uzlík nervů s pistolí nabitou vostrejma.
"Musíš zmizet, jednoho z nich si vodkráglovala, že jo?" zeptám se a vona konečně sklopí ten hnus ráže .45. Vůbec nechápu, jak ho tak dlouho udržela namířenej. To bych snad nedal ani já a to mám v zacházení s bouchačkami praxi.
"Ale co Inge…" zeptá se zoufale, až mi je jí skoro líto. Ale prostě nemám šanci jí pomoct, musim si zachránit svou kůži. Protože jinak by přišlo tisíc let bolesti, doslova. "Nemůžu ji tu nechat! Co když…co když neuteče?"
Ta pitomá slečinka je snad uplně natvrdlá. Jasně, že její kamarádka neuteče, už jen fakt, že jí se to povedlo, je sám vo sobě zázrak. A každou prokecanou minutou ztrácím drahocenej čas, kterej sem mohl trávit útěkem.
V tudle chvíli sem už mohl mít loď. A místo toho tu musim stát a vysvětlovat naivce, jak to v tom širém světě chodí.
"Ty jí nemůžeš pomoct, bys akorát chcípla taky, takže ti navrhuju zapomenout na kamarádku a vypadnout. A teď mě vomluv, mám docela naspěch."
"Jak jako naspěch?" zeptá se mě a já akorát protočim voči.
"Věřila bys, že mi upír právě řekl, že po mně za chvíli půjde soukromá armáda jednoho tisíc let starýho grázla? Ne, nevěřila. Takže kvůli tomu, že jsem vožralej šílenec a nezaplatil v baru. Stačí?" votočim se a vodcházim. No udělám to blbě. To, jak na mě zamíří, skoro vycejtim.
"Co to kurva meleš?" zařve hystericky. "Já musím najít Inge. Prosím? Můžeš mi pomoct?"
Nechci a nemůžu. Byla by to největší pitomost, jakou sem kdy v životě udělal. A taky nic takovýho udělat prostě nechci. Nejlepší bude, když jí poklepu na rameno, řeknu nějakej kec vo tom, že je to celý v rukách božích, a třeba jí propašuju sebou do Turkmenistánu. Už jen proto, že její kamarádka může bejt celý hodiny v nějakym dobytčáku směr Spojený Arabský Emiráty.
"Jediný, co teď můžu udělat, je poptat se pár známejch. Ale nic si vod toho neslibuj. A zejtra ráno musím bezpodmínečně vypadnout, víc času ti prostě dát nemůžu."
Podívá se na mě a ve vočích má tu hnusnou sračku, kterou uplně nenávidím - naději. Zase sem se navez do uplný šílenosti.
"Víš, jak s timdle krámem zacházet?" zeptám sem se a kejvnu směrem k mírotvůrci. Přikývne na souhlas.
"Ja, děda mě učil střílet, měl doma parabelu," vodpoví a já si akorát povzdechnu. S mym štěstím bejval její děda zasranej SSák a já teď pomáhám vnučce hovada, který mě šouplo do koncentráku.
"Nu vot," zamumlám vodevzdaně. "Tak potom teda pudem. A drž tu zbraň tak, aby na ni nikdo neviděl. Deme za mym známym, myslim že šel do bordelu, asi to tam nebude pěkný. Zatim mi koukej říct všechno, co si pamatuješ. Každou podělanou maličkost."
Začne vyprávět a ukáže se, že jsem měl v podstatě pravdu. Akorát to vypadá, že je každou chytil někdo jinej. Hádám, že se dělej vo zisk nebo něco podobnýho. Ale hlavně zoufale přemejšlím, kdy že se to stalo? A jak moc sem byl vožralej, že z toho nemám sebemenší záblesk vzpomínky.
V bordelu Saša neni. Ale po dvou panácích a velkym dýšku prakticky za nic, mě místní dámy laskavě vodkážou na jakousi adresu, kde by prej měl hrát poker, nebo co. Koupim si rovnou nějakou vodku, začínám střízlivět.
Ta adresa je bohužel na můj vkus kurevsky daleko.
"Hele, co říkáš na kradení aut?" zeptám se svý společnice, jejíž méno eště neznám, nebo sem ho už zapomněl. A ani mě teda moc nezajímá.
Pokrčí rameny, což si vyložím jako souhlas. A dlažební kostkou vymlátím vokýnko starý fiesty, co se do tohohle kouta světa dostala bůh ví jak. Se startováním bez klíčků mám naštěstí vopravdu bohatý zkušenosti, je to vlastně hračka. Autem se cestuje rychleji. Teda po tom, co rozmlátím autorádio, který se vodmítá vypnout po dobrym a neustále hraje nějakou sračku z devadesátejch let.
"Za kým to vlastně jedeme?" zeptá se mě Němka po chvíli poněkud nejistý jízdy.
"Jednim mym kámošem," zavrčím poněkud nevochotně. "Známe se už pár let. Je to trochu fetka, ale pokud bude vědět, poradí nám."
A já doufám, že bude vědět, protože jinak bych byl docela slušně v prdeli. Víc kontaktů tu už dlouhý roky nemám a na stoupání po potravním řetězci není čas. Navíc by se mohl Linos rozhodnout, že sem užitečnější chycenej a usvědčenej, než na útěku.
"Proč nejdeme na policii?"
To je snad první logická otázka, co jsem vod ní dostal. Ale musim jí bohužel poněkud vobrat vo iluze.
"Takovýhle kšefty bez fízlů nefungujou. Vždycky by to nakonec prasklo. Takže musej promazávat kolečka. V tom lepším případě by nás vyhodili. V tom horším mě zatkli a tebe poslali zpátky k tvejm kamarádíčkům."
"Odkud toho tolik víš?" zeptá se podezíravě a já můžu tak maximálně pokrčit rameny.
"To že se nenecháš píchat do prdele ještě neznamená, že nevíš, jak se to dělá. U mě je to podobný. Prostě se v tomhle světě pohybuju už kurevsky dlouho a něco sem pochytil," zamumlám skoro nezřetelně a zastavim u vobrubníku. Trochu vodřu prorezavělej bok vo poštovní schránku, ale na to sere pes.
Akorát ta Němka se teda kurevky lekne. Ten barák, u kterýho stojíme, vypadá jako nějaký vopuštěný skladiště. Docela se divim, že by zrovna sem šli hrát poker. Spíš to bude krycí název pro nějakou šukačku se školačkama. Proto chvíli váhám, jestli tu studentku nenechat v autě. Ale pak se rozhodnu, že na to seru.
By byla určitě proti a kdo jsem já, abych se vztekal s nějakou Němkou? Která navíc už dneska jednoho chlapa vlastnoručně podřezala? Každopádně musim uznat, že to bere nějak podezřele v klidu. Většina ženskej by se zhroutila, nebo tak. Ale jako by jí něco dodávalo sílu. A ve vočích má uplně nepřítomnej pohled, kterej člověku pomáhá přežít peklo s úsměvem. Protože duší je někde uplně jinde.
"Tendle tvrdej ksicht si zdědila po dědovi?" zeptám se. Tohle totiž fakt není normální.
"Jak se opovažuješ navážet do mého dědy, byl to válečný hrdina," zavrčí. Vezme to jako urážku, ale já to fakt nemyslel zle. Asi je to prostě jen děsně tvrdá pruská čubka. Možná eště odkojená trochou tocho nefalšovanýcho: "Deutsche Ordung." Za chvíli vytáhne skřipec a voficírskej knír.
Brána je samozřejmě zamčená. Naštěstí se dá celkem v klidu podlízt. Ale natrhnu si přitom plášť a celej se zamažu vod hnusýho bláta. Vod bláta, který smrdí jako psí hovno. Vopatrně jí pomůžu prolízt za mnou. Svět se kolem mě docela motá, takže se musím vopírat vo špinavou zeď toho baráku. Kovový dveře vedoucí dovnitř sou samozřejmě taky zamčený, jak jinak. A nikde žádnej zvonek. Ale když vopatrně přitisknu ucho na dveře, slyšim zevnitř tlumenou hudbu. Někdo tam je.
"Hele můžeme to vobejít a zkusit najít nějaký další dveře, nebo-"
Než vůbec stačim tudle jednoduchou otázku dokončit, vezme fakt velikej šutr a vymlátí nejbližší špinavý vokno. Všude se rozlítnou střepy a hudba najednou zní vo dost hlasitěji. To je všechno. Jinak žádná reakce. Pokrčim rameny, podrbu se na koulích a vopatrně vlezu dovnitř. Trochu se říznu na hřbetu ruky. Nejsem dost vopatrnej. Trvá to sotva pár vteřin, než se rána stáhne, přestene krvácet a kůže zase sroste. Nezůstane mi ani jizva.
Němka si ničeho nevšimne. A proleze vo dost šikovněji. Akorát si natrhne mikinu. Ve skladu je zima a tma. Vytáhnu z kapsy zapalovač a v mihotavym světle plamínku jdeme dál za hudbou. Nevim proč, ale mou ruku to furt táhne směrem k pistoli. A podle toho, že moje společnice má pravou dlaň na pažbě svýho mírotvůrce, nejsem nervózní sám. Přijdu si jako podělaná krysa, co jde za píšťalkou. A rozhodně ne jako někdo, kdo jde za svým starym kámošem.
Konečně se dostaneme až k povotevřenejm dveřím. V místnosti za nima řve hudba na plný koule. Tam musí bejt Saša, poznávám jeho voblíbenou skupinu. Z místosti se vozývaj absolutně neidentifikovatelný zvuky, hudba všechno přehluší. Takže rozkopnu dveře, vpadnu dovnitř a zařvu jak nejhlasitěji umím: "Nazdar kluci, tak co, je tu Saša?"
Je. Až po koule v tý druhý Němce. Kamarádce mí společnice. A když se votočí a uvidí nás ve dveřích, ztuhne a čumí doslova jak puk. Není sám.
"Sterva!" zakleju vztekle a sáhnu po své pistoli. Je jich tam pět, ale nečekaj nás. Sou vozbrojený, nejmíň tři kalachy se vopíraj vo zeď. Nevnímám, co dělá moje společnice, místo toho sevřu v ruce tu svou hračku. Je to upravená veterinární uspávací pistole. Vytáhnu ji asi ve stejnou chvíli, kdy se první z nich dostane ke kalachu.
Poraří se mi ho trefit uspávací šipkou do nohy, ještě stačí zvednout svou zbraň, ale potom vodkvete jak tejden stará lilie. Druhýho minu, vezme samopal, vodjistí, zamíří a já už si myslim, že sem v prdeli, když se vozve rána jako hovado a von se chytí za hrudník. Mírotvůrce zapracoval. Němka s tim střílením nekecala.
"Nikdo ani hnout, nebo vás všechny pozabíjíme!" zařvu a asi by mi to i vyšlo, kdyby se jeden z těch zmrdů právě nevracel ze záchoda. Dostane se nám do zad. Uslyšim akorát tupou ránu, jak něčim flákne mou společnici do hlavy. Poleje mě studenej pot, ale nevzdávám se.
Voženu se po něm levičkou a tím dal šanci zbytku únosců, aby se vozbrojili. Zblokuje mou ránu velikou železnou tyčí, kterou předtim majznul Němku. Málem mi zláme zápěstí, akorát vydechnu bolestí. Střelim ho z blízka do hrudníku, nevěřícně sleduje šipku těsně pod levou bradavkou a s podivnym úsměvem upadne do limbu.
Jenže to je asi tak konečná, protože zbylí tři chlapi se stačej vozbrojit. V tu samou chvíli, kdy vyřídím chlápka s tyčí, se vozve rachot dávky z Ak-47 a já cejtim, jak mě kulky ráže 7,62 trhaj na sračky. Srazí mě to na zem, rozerve kůži na cucky, roztrhá svaly i šlachy. Z vochablejch prstů mi vypadne zbraň. Museli si upilovat špičky kulek, protože po těle nemám jen průstřely, ale uplné krvácející krátery Ale neumírám. Ani kurva nemůžu umřít, v tom je ten problém. Pomalu se zvedám na nohy, zatímco mě další a další kulky cupujou. Bolest je moje nesnesitelná, ale dobrá známá. Už sem to zažil tolikrát. Dá se ignorovat. Tahle ano.
Pořád jim nedochází, co se děje. Nevidim na levý voko, z celý půlky vobličeje mám jen krvácející ránu, ale furt žiju. A voni musej přebít. V tu chvíli je moje šance. Sáhnout po mírotvůrci, kterej leží vopuštěně na betonový podlaze, zamířit, vystřelit. Vedle. To že nevidim mi dost stěžuje situaci.
Zkusit to znova. Zamířit, vystřelit. Trefa. Jeden v tahu, dva zbejvaj. Teď je na řadě Saša, střelim ho do břicha, chci si s nim eště promluvit. Poslednímu ustřelim palici. Konečně je po všem, jen na zemi se válej mrtvý těla. Hudba stále ještě řve. Němka na posteli se zoufale zmítá a pozoruje mě vyděšenejma vočima. Nedivim se jí.
Moje rány se pomalu hojej, zkontroluju pulz její kamarádky. Žije. Ale na hlavě má fakt velikou ránu, na několik stehů. V tudle chvíli ji akorát můžu posadit. A doufat, že se probere. Netrvá to ani pět minut, než jsem zase v pořádku. Posledním nábojem zničím zasraný rádio a všude se rozhostí božský ticho. Teda až na sténání Saši a mumlání Němky do roubíku.
V rohu je malá lednička. A v ní vodka. Posloužim si jednou lahví a sednu si na zem k Sašovi.
"Proč ty sračko?" zeptám se ho. Rukama si tiskne ránu na břiše a celej se třese.
"Chcípni," zavrčí na mě. Vyleju mu trochu vodky na ránu. Jeho úpění se změní ve strašnej jekot, kterej je balzámem na mou duši.
"Proč?" zeptám se ho ještě jednou.
"Proč asi? Prachy sou prachy a šuk je šuk," dostane ze sebe. "A čekal sem, že zrovna ty bys to chápat moh."
Ani netuší, jak moc já takovýhle věci chápat nemůžu. Vždycky když sem s holkou, tak je to proto, že mě chce. Ať už kvůli prachům, co jsem jí nacpal nebo kvůli drogám, chlastu nebo čemukoli jinýmu.
A proto mu ustřelim palici jeho vlastním kalachem. Nechci už ten jeho hnusnej kricht nikdy v životě vidět. A pak přijde čas na tu Němku na posteli.
Mumlám uklidňující sračky a přitom ji vodvazuju. Celá sebou háže, zjevně je ze mě k smrti vyděšená. Jakmile má jednu ruku volnou, vyrve si roubík z pusy.
"Co si sakra zač???" napůl vykřikne a napůl zakvičí. "Co po mně chceš?"
"Vůbec nic," vodpovim po pravdě. "Sem tu s tvou kámoškou. Neboj bude asi v pohodě, jen dostala hnusnou šlupku do hlavy. Měla by se za chvilku probrat a pak vodsud v klidu vypadnete."
"Jak to…jak to, že si neumřel? Viděla jsem, že tě určitě několikrát zasáhli! Měl bys teď bejt mrtvej, jak to, že nejsi mrtvej?" vůbec jí nedochází, že kdybych byl mrtvej, tak je tu teď ty hovada píchaj vobě. Ale vzhledem k situaci to asi není vůbec nic divnýho. Mně na jejim místě by asi taky takový věci nedocházely.
"Uvěřila bys tomu, že jsem neumřel proto, že já a dva mně podobní jsme byli ve špatný čas na špatném místě? A že je to už skoro tisíc let? Ne? Tak potom jsem neumřel, protože mám pod těma hadrama neprůstřelnou vestu. A taky jsem měl kurevskou kliku."
Pomůžu jí vstát. A voblíct se do hadrů těch maníků. Sám bych se potřeboval převlíct, z mýho pláště jsou cáry. Ale na to prostě není čas. Ta druhá Němka se začíná pomalu probírat. A já přemejšlim, co udělat dál. Je bezpečný, abych je jen hodil na letiště? Nebo je mám vzít sebou? Bylo to, co jsem udělal rozumný? Neměl sem se na to všechno radši vysrat?
Protože ty hodiny, co jsem teď ztratil, mi budou chybět ve chvíli, kdy po mně Lord půjde. A on se mě bude snažit dostat vším co má. Tím jsem si absolutně jistej. Dělá to tak už skoro tisíc let, vždy, když mu já nebo Vrahoun provedeme něco, co by narušilo jeho hrabání mamonu.
Začíná to bejt nudný. Jako vlastně cokoli po tak dlouhý a zbytečný existenci. Posloužim si z lednice ještě jednou flaškou vodky, která pomůže zaplašit tydle hloupý myšlenky. Alkohol mi pomáhá, otupuje nesmyslnost toho všeho kolem.
I ta druhá Němka se už probírá. Vypadaj, že už sou schopný vo sebe postarat. Takže konečně můžu vypadnout. Dřív, než se muj život definitivně rozesere. Akorát eště posměšně mávnu na Sašu. V poslední době se vražda začíná stávat mym vobvyklym způsobem, jak ukončovat dlouhá přátelství. A to mě ale kurva sere…
Zasranej pizďuk.
Naposledy se votočim na ty dvě chuděry holky, vreju si do paměti jejich tváře a doufám, že je chlast nikdy nevymaže. A pak zmizím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iri Novak Iri Novak | 9. března 2011 v 3:06 | Reagovat

Tak tohle se četlo vážně dobře. Sice to ani trochu není můj styl, ale nedá se říct, že by se mi to nelíbilo. Pěkně to odsejpá, vše dává smysl, je tam napětí i vtip. Nejdřív mě rušil ten slovník, ale rychle jsem si zvykla. Chvílema to bylo kapku nevěrohodný, ale to byla jen slzička chyby v oceánu parádního příběhu - teď jsem to napsala možná trapně:), nejsem zvyklá na recenze, tak se neumim moc vyjadrovat. Každopádně je to povídka na úrovni a neúspěch v soutěži tuším jen kvůli vulgarismum. Jo a ještě mě trochu rušily chyby v časový souslednosti vzniklý nejspíš z nepozornosti, asi ale nebude těžký je vyladit.

2 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 9. března 2011 v 8:02 | Reagovat

[1]: Tak kvůli jazyku jsem s postupem rozhodně nepočítal, ale i tak jsem maličko doufal. Asi v to, že se tam má šanci probojovat i něco vážně nekonvenčního - jako třeba První lidský věk. A nevěrohodnost :-( škoda, nepovedlo se mi udržet příběh. Čas je můj veliký nepřítel, zvlášť když píšu přítomnou ich formu, neustále bych to nahrazoval minulou.
To že všechno dává smysl je moc fajn, je to příběh tak trochu vytržený z docela velikého projektu, bál jsem se, jestli tam některé věci neberu jako příliš samozřejmé.Každopádně děkuji za komentář, alespoň trochu mi pohladil pošramocené ego :-D

3 Ereandil Ereandil | E-mail | 9. března 2011 v 9:56 | Reagovat

Čtivé a zábavné, skoro bych čekala na nějaké pokračování...

4 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 9. března 2011 v 10:25 | Reagovat
5 Dragita Dragita | Web | 9. března 2011 v 18:17 | Reagovat

mě se to taky moc líbilo, má to vtip, svižnost a vulgarita mi po chvilce už NI nevadila :-D  :-D

6 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 9. března 2011 v 19:01 | Reagovat

[5]: díky, potěšilas.

7 dolínek dolínek | 11. března 2011 v 23:31 | Reagovat

Tak, co si myslím já. Vian to rozhodně nebude, ani Bukowski a na toho jsem sázel až do poloviny. Vyjadřování mi nevadí, jen míň blití a vyblitých součástí výtahů jako i jiných ryze praktických věcí. Hodně mě mátla časová posloupnost i logičnost děje (teda ne děje samého, ale spíš děje versus úvod), pak jsem ale pochopil, že hl. hrdina je nesmrtelný. Tak teď nevím, mám to považovat za fanfiction na Highlandera? A proč se bojí hrdina Lorda? Je to snad taky nesmrtelný? Tahle souvislost mi docela uniká a chtělo by ji asi osvětlit. Jinak (a to se prosím neuraž) mě šokující odhalení identity nesmrtelného moc nešokovalo. Ale docela dobře bych si to uměl představit jako mafiánskou gangsterku. Když pomineš ty sci-fi prvky, možná to získá na autenticitě a síle, i když to rozhodně nenese nějakou hlubší myšlenku, což jsi docela zjevně stejně neměl v úmyslu. Celé bych to trochu zkrátil, protože, když jsem si zvykl na styl, začalo mě to mírně nudit, a opravdu posunul do reálnějšího světa (třeba konec 90. let) a vymyslel jinou pointu - tu nesmrtelnost bych úplně vyřadil. Jinak vážně zajímavé, ale jak jsem již řekl, od poloviny mírně nudné, protože jsi vystřílel náboje a místo zajímavých glos jen nutně nudně popisuješ příběh samotný, který měl sice jistý potenciál, ale jako by jsi najednou nevěděl, co s ním. Jinak hodně štěstí a nápadů do dalšího psaní a (koukal jsem trochu na tvůj blog) - vyser se na fanfiction a stvoř si vlastní svět. :-D

8 dolínek dolínek | 12. března 2011 v 0:42 | Reagovat

Vše sedm dílů HP jsem poctivě přečetl (tedy spíš naposlouchal, ale nebyla to žádná dramatizace, čistě jen čtení z knih) a musím říct, že mě to bavilo. Závěr ságy, kdy jde WOLDEMORT s partou Smrtijedů a Hagridem nesoucí "mrtvé" Harryho tělo do Bradavic považuju za skoro dokonalý. Ale psát na to alternativní nebo doplňující příběhy rozhodně nebudu. Jak už jsem napsal v minulém příspěvku, máš potenciál, tak ho neplýtvej na něco, co se ztratí s dalším podobným výkřikem do tmy.

9 DoctoreX DoctoreX | 12. března 2011 v 11:03 | Reagovat

[7]: Ahoj, ono ani není moc možné, aby povídka sama o sobě dávala dokonalý smysl. Ale o soutěži jsem se dozvěděl necelý´týden před uzávěrkou a už nebyl čas vymýšlet další a nový svět.
Protože tohle není jediný příběh o Vitalym. Je to totiž můj (náš) svět, na kterém se dvěma kamarády pracujeme už třetím rokem.
Proto je potom bohužel těžké vysvětlit na kousku všechny podrobnosti. Z toho důvodu jsem napsal úvod. Který měl čtenáři alespoň lehce některé věci naznačit.
Rozhodně to není fanfiction na nic, Highlandera ani neznám.
K fanfiction obecně, přivedla mě k psaní a je to absolutně úžasná oddychovka, kdy si jen sednu a cvakám do počítači, nejsi první, kdo se mě od ní snaží odradit (a po pravdě přítelkyně to dělá i rafinovaněji).
Celý tenhle komplet (nejen ta jedna povídka) určitou hlubší myšlenku má. Ale to by asi bylo na trochu delší povídání.
Je pravda, že ke konci už jsem ztrácel dech - jeden můj dobrý (a taky o dobrých 40 let starší) kamarád mi řekl, že jsem si zvolil příliš řidký děj. A je to pravda. Bohužel v poslední době mě můza nějak opouští.
Takže se věnuji čemu? Tvořím si další svět. Ale stále nehodlám skončit s rozdělanou fanfiction na HP. Je absolutně úžasné, jaké věci v ní může člověk zkoušet. Je to taková moje laboratoř, kde zkouším různá slovní spojení, obraty, zápletky. A pak mi to čtenáři komentují - mnohem spíš seženeš čtenáře fanu než autorské tvorby. Díky tomu získávám zpětnou vazbu, kterou využívám při psaní autorské tvorby.
Jen tak pro vysvětlení. Nesmrtelní jsou celkem tři. Vitalyho mluvou je o on, Lors Šukálista a Vrahoun.
Tak, víc mě toho asi nenapadá. Takhle z hlavy určitě ne. SNad jen, že někuji za komentář a že jsem ze scény kdy Hagrid nese Harryho tělo tak nadšený nebyl. Celkově pro mě byla sedmička opravdu velikým zklamáním.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama