5.Uran - Vstávej! Jdeme zabíjet...

8. března 2011 v 21:10 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Pátá... na skladě mám ještě dvě..


Pokoj právě dostával ranní dávku světla, mraky sice halily oblohu a prodlužovaly noc, ale den přesto přišel.
Střed pokoje vyplňovala masivní a velká postel, plná peřin a polštářků na které si majitel potrpěl. Ležel v ní hnědovlasý mladík s andělskou tváří, příjemným úsměvem a modrýma očima. Vedle něj oddechovala rusovlasá dívka. Oba byli vzhůru a příjemně unavení.
"Nádherná noc, lásko," usmál se Mark na dívku.
Ta mu úsměv oplatila. "Ano, nádherná."
***
Mark se chystal ke spánku, když přišla. Měla na sobě jen sukni a bílou halenku.
Začala odbíjet půlnoc.
Dívka ho jemně povalila do postele, její halenka se rozhalila. Markova košile se ztratila kdesi v koutě a kalhoty se usídlily na skříni.
Dívčina sukně se způsobně usadila na křesle.

Některé dny si s ní povídal v lokálu hostince, pracovala tam jako servírka. A když zrovna nemusela obsluhovat moc hostů, přisedla si k Markovi a poslouchala jeho příběhy. Sypal z rukávu veselé historky a dívka se s ním cítila moc dobře.
***
Pohladil ji po vlasech a políbil na tvář, ona mu polibky opětovala.
Byla krásná, rudé vlasy měla rozcuchané přes celá záda. Vstala. U zrcadla se je pokusila sčesat do přijatelné podoby, ale moc se jí to nedařilo, Markovi to bylo úplně jedno, připadala mu stále krásná.
Když rudou hřívu alespoň trochu dostala pod kontrolu, přitočila se k Markovi a naposledy mu vtiskla polibek.
Mark se ani nenadál a byla pryč. Musela pracovat.
Prohrábl si vlasy, promnul spánky a povzdychl si. Brzy bude muset odejít a opustit ji, možná už ji nikdy neuvidí, sáhl pod postel. V rukou svíral dva meče v kožených pouzdrech, zálibně si je prohlédl. Potom však strnul a mrtvé vzpomínky, tisíckrát vytlačované z mysli se vynořily na povrch a on se jim nemohl bránit.
Mohlo mi být tak šest let, bydlel jsem v malém domku na kraji vesnice. Zem byla zničená válkami a ty roky byla špatná úroda. Můj otec narukoval do císařské armády, chtěl domů přinést nějaké peníze. Císařské vojsko však utrpělo těžkou porážku a táta se vrátil zraněný s velkými bolestmi - už nemohl pracovat na poli. Vydrželi jsme. Nějak jsme přežívali.
Válka však přetrvávala a slýchali jsme o ní víc a víc, jak se nepřátelé blížili k našim končinám.
Stmívalo se. Letní slunce se koupalo v krvavé záři. Já seděl před domem na lávce a sledoval západ Slunce. Tehdy jsem uviděl oblak prachu na cestě. Objevili se jezdci, všichni byli černě oděni.
Vyrazili tryskem k vesnici. Viděl jsem je zřetelně a do teď si to dobře pamatuju. Projeli vesnicí a na střechy naházeli louče. Bylo velmi sucho a domy byly rázem v plamenech. Já tu zkázu viděl. Náš dům naštěstí ještě nehořel, protože stál trochu mimo. Rychle jsem běžel za mámou do domu.
Maminka plakala. Rychle jsem k ní utíkal a křičel, že vesnice hoří, že musíme uprchnout. Ona se na mě podívala a tiše řekla: "tatínek zemřel." Ten pohled si pamatuju dodnes. Měla oči plné smutku a neštěstí. Pak uviděla kouř valící se nad vesnicí a došel jí význam mých slov. Rychle mi podala tlumok naplněný jídlem. Tuším, že ho měla přichystaný pro všechny případy. Navlékla mi ho na záda a řekla: "běž! Utíkej! Jak daleko to půjde! Rozumíš? Nezastavuj se! Neotáčej se! Já přijdu! Neboj se! Běž rychle!"
Já ji poslechl. Matně si vzpomínám, že jsem chviličku potom, co jsem vyběhl ven, za sebou uslyšel takový zvláštní zvuk. Jsem si téměř jistý, že to vzplanula střecha našeho domu.
Ale já měl na paměti její slova, neotáčel jsem se a utíkal. Ve vzduchu bylo plno kouře a špatně se dýchalo. Já utíkal, padal a zase utíkal, nevím kam, prostě jsem běžel. Až když mi došel dech, tak jsem se zastavil a otočil. Nad vesnicí se vznášel černý oblak kouře. Vydýchal jsem se. Rozhlédl kolem sebe. Stál jsem na travnaté pláni a kolem dokola nebylo nic. Žádná skrýš, kde bych se mohl schovat, nic. Dostal jsem strach, že mě ti černí muži najdou a znovu se rozběhl vpřed. Tentokrát už poklusem a často jsem odpočíval a napil se vody, byl jsem hrozně unavený a začala padat tma. Já však nechtěl strávit noc tady na pláni, chtěl jsem se někam ukrýt. Šel jsem už jen krokem a rozhlížel se po něčem, co by zdánlivě připomínalo les. Nikde nic nebylo, jen samá tráva.
Nakonec jsem se svalil vyčerpáním do jakési prohlubně. Potichu jsem plakal, z nějakého důvodu jsem věděl, že maminka nepřijde, věděl jsem, že tam zemřela.
Ráno jsem se probudil. Rozevřel jsem rozespalé oči a podíval se kolem sebe. Opravdu jsem byl v nějakém dolíku, ovšem něco mi tu nesedělo. Dolík byl pravidelný a pravděpodobně vyhlouben pomocí lidské činnosti.
Vykoukl jsem ven. V tu chvíli jsem se zděsil, byl to pro mě opravdu šok. Kolem leželi mrtví lidé. Kolem byli vykopané jámy, já jsem ležel v krajní z nich.
Potom jsem se otočil. Uviděl jsem svůj domov, svou vesnici, tedy, to co z ní zbylo. Ohořelé trosky. Tehdy jsem to nemohl pochopit, jak to, že jsem zase u svojí vesnice? Později mi došlo, že jsem po tmě šel v kruhu a přišel k vesnici z druhé strany.
Ti mrtví lidé tam leželi pobodaní, zabití, při úprku asi vpadli těm zlým mužům rovnou do náruče. Měl jsem velké štěstí, tedy až doteď. Nevěděl jsem, co mám udělat, mohli mě uvidět. Určitě mrtvé budou pohřbívat. Nakonec jsem se rozhodl , že se budu plazit. Bylo to ode mě chytré, dokud jsem se ovšem pohyboval mezi mrtvými těly. Jakmile jsem byl pryč z chystaného hřbitova, moje tělo upoutalo pozornost.
***
"Hej Johny, di se tam podívat, by mě zajímalo, co to má zatraceně bejt."
"Možná je to jen posmrtná křeč." Odpověl John.
"He he, bych chtěl vidět, kterej nebožík se tak mrštně cuká." Zasmál se muž. "Nějak se mi to nechce líbit, možná někdo z nich přežil. Zajdi tam a hned budem vědět, jak jsme na tom."
John se ke mně vydal a já byl tak zabraný do plazení, že jsem si ho všiml až když zavolal: "Hej ty, kluku, co tady děláš." Už zase jsem cítil hrozný strach, který mě za poslední dobu už několikrát potkal. Rychle jsem se zvedl a utíkal pryč.
"Héj Alexi! Je tady nějakej malej kluk."
Alex zahulákal: "Tak ho chytni ty osle a nestůj tam jak solnej sloup."
John ho poslechl a začal mě pronásledovat, měl to samozřejmě jednodušší, já byl malý a běhal stále ještě pomalu. Naštěstí už jsem nebyl daleko od lesa, vběhl jsem mezi stromy a kličkoval, John mi byl v patách, ale vždycky jsem mu na poslední chvíli vyklouzl.
Když jsem přeskakoval potok, chvíli mi trvalo, než jsem našel vhodné místo a John mě mezitím chytil. Já sebou házel, kopal, nechtěl se nechat chytit. Dodnes děkuji stromům, že mu do cesty nastavily ten kořen, zasekla se mu za něj noha a s házejícím klukem v rukou zavrávoral a spadl přímo do potoka, shodil by mě pod sebe, ale já, mrštný jako ryba doskočil na protější břeh.
Potom jsem utíkal daleko, neohlížel jsem se, ale asi jsem ho ztratil.
Byla tu jakási stará stezka a já se po ní vydal, popobíhal jsem a nabíral dech.
Už jsem byl dost unavený, šel jsem pomalu a koukal do země. Nevnímal jsem okolí, jen jsem šel, abych byl od mojí vesnice co nejdál. Nohy už protestovaly a každý krok byl pro mě čím dál těžší.
"Co tady děláš chlapče?" Ozval se zničehonic cizí hlas.
Ztuhl jsem, už zase jsem se vylekal. Pomalu jsem obrátil zrak před sebe. Stál přede mnou muž oblečený do černého pláště s koženým kloboukem. Usmíval se na mě, přitom měl ve tváři zvláštní výraz, jako liška.
"Jmenuji se Jack," představil se muž. "A ty vypadáš pěkně unaveně, jak to vidím, vrátíme se na tábořiště a uvidíme, co s tebou."
Já na něho nechápavě koukal, bylo mi už všechno jedno, on mě chytil do náruče a přehodil přes rameno, při cestě jsem usnul.
Mark se vytrhl ze vzpomínek, tady už nebyly tak silné. Člověk si vždycky pamatuje hlavně zlé věci, které se mu staly. Co se dělo potom jen tušil a taky mu to později řekli.
Jack se prý tehdy ztratil na dva roky a toulal se světem. Když se vracel k domovu, procházel právě Markovou zemí. Chodíval dost skrytě, protože tehdy tam nebylo bezpečno. A v ten den potkal Marka, opustil zrovna své noční tábořiště a chtěl se vydat na cestu, když v tom uviděl, jak si to po pěšině šine malý klouček.
Když Jack odvedl Marka do svého lesního tábořiště, Mark prý pořád spal, bylo na něm vidět, že si za poslední dobu prošel peklem. Zůstali v tábořišti ještě několik dní, než si Mark pořádně odpočinul. Během těch dní si Mark zamiloval Jacka, byl pro něj velkou oporou a choval se k němu mile, jako k vlastnímu synovi. Později prý ušli dlouhou cestu, ale na tu si Mark dnes už vůbec nevzpomínal. Při cestě si prý s Jackem často povídal, plakal pro svou maminku a vesnici, ale nakonec díky Jackově laskavosti se s tím smířil. Malé děti si na všechno zvyknou rychleji.
Mark tehdy prý projevoval nenávist k těm mužům, kteří vypálili jeho vesnici. Říkal, že až vyroste, tak se jim pomstí a Jack slíbil, že mu pomůže.
Když se vrátili do jeho vlasti, představil ho své skupině zabijáků. Milý muž Jack měl své vlastní zabijácké komando a dokonce byl jeho vůdcem. Byla to parta vyvrhelů, opovrhovaných lidí, nechtěných dětí, kteří v sobě pěstovali nenávist a za peníze ochotně zabíjeli. Markovi ale nepřišli zlí a chovali se k němu mile. Někteří byli mladší, někteří starší, byli tu i věkově blízcí Markovi.
Když Mark trochu povyrostl začali ho zaučovat, cvičil, aby měl sílu. Později ho naučili zacházet s meči. Vyrostl v hezkého a silného mladíka.

Vstal z postele, vzpomínek už bylo dost, jeho práce nečeká.
Mark měl službu a to znamenalo nakoupit jídlo a vybavení na cestu pro členy komanda. Dnes odcházejí vykonat svou další práci.
Opustil svůj útulný a vyhřátý pokoj a vydal se do města.

***

Muži ho sledovali už hodnou chvíli, přeskakovali střechy domů a lehce se vznášeli nad městem jako černí ptáci. Zahalené tváře, oděvy těsně upnuté, nemilosrdné oči sledující okolí.
Všechny pohyby dokonalé, plynule se vznášející.
Okamžitě zkameněli a přitiskli se ke střechám, rázem byli neviditelní.
Mark procházející ulicí si něčeho všiml. Otočil se a bedlivě se rozhlížel po okolí, něco je špatně. Blesklo mu hlavou. Cítil na sobě pohledy očí, ale netušil, kdo ho pozoruje, lidé kolem klidně procházeli. Potom ten divný pocit odezněl. Mark pokračoval.
Po chvíli velitel mávl rukou na znamení postupu. Muži v černém vyrazili, nyní ještě tišeji, než před tím.
Mark vstoupil do úzké ulice, kterou se dalo pohodlně dojít ke krámům na náměstí.
V tu chvíli zaslechl tichý praskot větviček na rákosové střeše, byl to nepatrný zvuk, ale Mark si ho všiml. Stačil jen jeden pohled.
Na střechách po obou stranách uličky stálo deset černě oděných postav, které třímaly v rukou zbraně, připraveni zabíjet.
Mark ztuhl a zase se uvolnil. V pouzdrech měl připravené meče. Tasil. Muži v černém skočili. Dopadli na tvrdou zem. Volně se vznesli. Zazněl třesk čepele. Mark odrazil protivníkovu zbraň a kopem do břicha ho srazil k zemi. Sklonil se. Vzduch pročísl svist mečů. Mark je z pokleku rozrazil ukrutnou silou. Napnul se a úderem prvního meče odrazil protivníkův, ten nad ním ztratil kontrolu a než se vzpamatoval, druhý Markův meč vedený šikmo na krk, přeťal hrtan.
Mark musel vykrýt úder zleva, meč zadržel smrtící ránu a v tu chvíli si přes zkřížené zbraně hleděl s nepřítelem z očí do očí. Mark použil kop do břicha, který protivníka poslal prozatím k zemi.
Ostatní muži chtěli s Markem rychle skoncovat, ale on je sérií úderů zastavil. Švihal meči. Naučenou technikou jedním odzbrojil protivníka, kterému vypadla zbraň z ruky. Druhým mířil na hlavu, tentokrát zásah do spánku.
Marka pád vzad zachránil ve chvíli, kdy by ho najisto zasáhla vržená dýka. Okamžitě byl na nohou a kopem mířeným na břicho odrazil blížícího se protivníka. Překulil se vzad a uzmul dýku zaraženou do země. Ve chvíli ji vrhl proti nejbližšímu muži, dýka našla jasný cíl pod žebry.
Tři muži se po něm vrhli. On jejich čepele odrazil a sekl, ale zasáhl jenom prázdný vzduch. Odrazil se od země a zasadil šikmý úder přímo přes bok, prořízl černou tkaninu a ranil nepřítele. Nijak vážně mu neublížil a musel nastavit meče proti rychle se blížícím čepelím.
S třeskem od sebe odskočili. Mark začínal být unavený a jeho údery už neměli předchozí důraz. Navíc se těžce dýchalo, byl hutný vzduch. Protivníci se ale nemínili vzdát a vznesli se k Markovi. Na poslední chvíli odklonil čepel, která by ho probodla, udeřil protivníka nohou a přišpendlil ho k zemi prudkou ranou do krku. Na vteřinku zapomněl na svá záda a to byla osudová chyba.
Muž využil Markovi nepozornosti a sekl mu přes záda. Mark by naštěstí oblečen do silné kožené haleny, kterou jen tak něco neprorazilo. Ovšem čepel nepříjemně krvavý šrám zanechala, naštěstí však mimo páteř.
Mark zasykl bolestí. Otočil se. Na místě bojovníkovi jednou ranou sťal hlavu. Pak ho však ochromila nepříjemná bolest v zádech a sotva se udržel na nohou. Nepřátelé už byli přesvědčení, že je vyřízený. Když v tu chvíli se jeden po druhém skáceli k zemi, jako podťaté kmeny.
Ze zad jim trčelo opeření šípů.
Opodál stál muž, v napřažených rukou svíral luk. Temné oči upíral na Marka svíjejícího se bolestí. Potom k němu vykročil lehkým krokem, na tětivě připraven poslední, smrtící šíp.

***

"Marku! Co se ti stalo?" Sehnul se cizí muž.
"Sakra Frede, ještě, že jsi tady!" Oddechoval těžce Mark. "Byli by mě vyřídili."
"Stalo se ti něco vážného?"
"Ne, to je dobrý, jen mi zasáhli asi nějaký nerv."
"Ještě, že tak, ale stejně se mi to nelíbí, pojď musíme odsud pryč. Schováme se do hostince."
Na zem dopadly těžké kapky deště, už bylo na čase, dusno se nedalo vydržet.
"Počasí nám přeje, takhle ty mrtvý těla nenajdou hned."
"Kdo to vůbec byl?" zasykl Mark a ztěžka se postavil.
"Někdo si na nás najal zabijáky, bude nejvyšší čas vodsaď vypadnout." Pokývl Fred.
Mark šel pomalu s Fredem v patách, v zádech mu při pohybu vždycky nepříjemně škublo.
V hostinci koupil Fred celou láhev kořalky a polil Markovu ránu. V láhvi ještě trochu zbylo, Mark ji vytrhl Fredovi a vyprázdnil jedním lokem.
"Lepší?" Zeptal se Fred.
Mark přikývl. "Už to přestává bolet, říkám, to bude jenom nějakej nerv."
"Takže půjdeš s námi? Nemám Jackovi říct, že jsi se zranil?"
"To není nutný. Já to zvládnu. A vůbec, jak si se tam objevil?"
"Ale Jack prý měl nějaký informace, že po nás někdo jde. Poslal mě, abych všechny varoval, náhodou jsem šel stejnou uličkou jako ty. Měli jsme oba velký štěstí."
"Až moc velký." Pokýval Mark hlavou. "A hele někdo bude muset nakoupit ty věci na cestu, pravděpodobně budeš muset ven ty."
"No skvělý," ušklíbl se Fred při pohledu na venkovní liják.
"Co naděláš? Někdo to nakoupit musí a já musím odpočívat."
"No jen odpočívej, vypadá to, že stejně do toho deště budeme muset nakonec všichni." Ušklíbl se Fred a odešel z pokoje.

***

Fredovi nakupování netrvalo nějak dlouho, všechno přinesl rychle. Vklouzl do pokoje v závoji kapek, které všude trousil. Ze záhybu pláště se řinuly potoky vody.
"Frede, nevěděl jsem, že ses byl i koupat," usmál se Mark rozvalený na posteli.
"Je tam hotová vodní smršť." Fred rozhodil po zemi nakoupené balíky jídla. "Není lepší den pro procházky na čerstvém vzduchu."
"Doufám, že se to aspoň trochu zmírní. A kam, že to vlastně jdeme?"
"Do hor, prej na nějakýho dědka, Jack nám o tom řekne něco víc později." Pokrčil rameny. "A co ty jsi v pohodě?"
"Ale jo, nic to nebylo."
"Tak se pomalu nachystáme. Sraz je po druhým zvonění u starýho mlýna."
Když byli připraveni, oblečeni do silných kožených halen a klobouků, naložili si na záda své batohy. Zbytek věcí pobrali do ruk. Mark měl zavěšené své dva meče v kožených pouzdrech u pasu. Fred měl kromě luku a šípů ještě velkou dvojbřitou sekeru, připásanou k batohu koženými popruhy.
Sešli do lokálu. "Počkej na mě, hned přijdu." Mark přistoupil k nálevnímu pultu. Rudovláska právě osušovala utěrkou tupláky od piva.
"Ehm, já dneska odcházím." Oslovil ji nervózně.
"Ale, jen si dejte ještě jedno." Pobídla ho aniž by si všimla, kdo na ní promluvil.
"Ehm, to jsem já."
Zvedla oči a podívala se na něj. "Á Marku, cože?!"
"Já dneska musím odejít."
"Cože?! Teď? Víš jak je tam venku? Vždyť je tam úplná průtrž mračen."
"Já vím, ale už musím. Bylo to moc hezké, ale já musím pracovat. Ale snad se tady zase brzy ukážu." Vyslovil to těžce, v hloubi duše věděl, že se v tomto městě neukáže asi nikdy.
Dívka ho políbila. "Vrať se brzy, budu na tebe čekat."
Mark smutně kývl a otočil se, nemohl říct ani slovo, bylo mu hrozně.
Fred trpělivě postával před dveřmi. Povzdechl si, "další nešťastná."
Mark beze slova vyšel ven, Fred ho následoval.
Vítr s deštěm je bil do tváří, skučel a hvízdal, déšť pleskal o jejich šaty. Cesta se rozmáčela a ze svahu po ní tekly stružky vody.
Schovali se pod rozpadlou střechu mlýna. Byla tam tma, někde zdaleka zaslechli zvonění, byla druhá hodina po poledni.
První se objevil Jack. Přišel potichu, ani si ho nevšimli. Jack byl muž ve středním věku, štíhlé vypracované postavy. Mezi řídkými, černými vlasy tu a tam prosvítaly šediny. Obličej měl zohyzděný jizvou na pravé tváři. Měl úsměv vychytralého lišáka, oči se mu vždy při smíchu zúžili a obličej zkrabatil. Oblečený byl do hnědého pláště a soukenných kalhot. Nosil černý klobouk a vysoké kožené boty.
Pod pláštěm měl těžký hrudní a zádový pancíř. Jeho největší chloubou byly dvě pistole. Ještě nedávno střelným zbraním nevěřil. Nebyl však hloupý a viděl na vlastní oči, co takovéto zbraně dokážou. Nestál si za svým názorem a ochotně zaplatil neuvěřitelnou sumu. Jack peněz nelitoval, jeho dvě krásky, jak jim říkal, byli nejlepší zbraně, jaké by si nájemný vrah mohl přát. Měl je uložené v kožených pouzdrech, zavěšených na opasku spolu s váčky naplněnými černým střelným prachem a náboji. Vše schované pod pláštěm, aby jim neublížil déšť. Na zádech měl v pouzdře zavěšený velmi úzký meč, kterému se říká kord. Další z modernějších zbraní, která Jackovi učarovala.
"Nazdárek chlapci," zaševelil hlasem, jako vítr.
Oba sebou trhli a prudce cukli hlavou. Když však spatřili usmívajícího se Jacka zase se uklidnili. Mark se zvedl a objal Jacka, už pár dní se s ním neviděl.
"Chlapče můj drahý, dlouho jsme se neviděli." Jack povolil sevření a usmíval se.
"Byl to jenom týden, Jacku, byl to jenom týden."
"Zvláštní, připadalo mi to déle." Poplácal Marka po zádech.
Mark sebou cukl. "Ehm, Jacku, tohle radši nedělej, ještě tu ránu trochu cítím."
"Jakou ránu? Co se ti stalo?" Okamžitě se přísně podíval na Freda, ten jen pokrčil rameny a uhnul pohledem.
"Ale nic, jen mě napadli a trochu mě škrábli přes záda. Nic to není."
"Zatraceně, měl jsem vás varovat dřív. Moje chyba."
"Nic to není, Jacku. Měl jsem štěstí, že přišel Fred, jinak by mě zabili."
"Já si myslel, že to nebude nic vážného, pořád se po nás někdo shání, ale nenapadlo mě, že to budou takoví zkušení zabijáci. Příště budu dávat větší pozor."
V rozpadlých dveřích mlýna se objevili další lidé. Dva muži v černých pláštích s kápěmi přetaženými přes hlavu. První z nich měl přes záda pověšené obrovské kožené pouzdro, v něm se ukrývala velikánská mačeta, zbraň nahánějící hrůzu jen od pohledu. Jmenoval se Barz. Dříve pracoval jako otrok v železných dolech, ale pak ho práce přestala bavit a lopatou utloukl dozorce. Měl být pro výstrahu pověšen, ale Jackovi se podařilo dostat Barze z vězení.
Menší muž, Kalum, měl luk a šípy, u pasu se mu houpal mečík v koženém pouzdře. Jako malý kluk žil společně s Fredem ve městech, kde přežívali na ulicích, než přišel Jack a odvedl je odtamtud.
Po chvíli přišla kaštanově hnědovlasá žena, která se jmenovala Vanda. Byla velice pěkná, oříškově hnědé oči doplňovaly úzké rty. Hladká a světlá pleť ji přidávala na půvabu. Byla oblečena do pěkného kožíšku s kapucí. Sukně však nebyla praktická a tak ji nahradila kalhotami, za což by si ve městě vysloužila opovržení. Ale v divočině nikoho nezajímá, co máte na sobě.
Jack měl v partě ženy pro dva účely, za prvé potřeboval někoho, kdo by uvařil dobré jídlo, ono není nic příjemného být někde v divočině o hladu. A nějaká ta pojistka se vždycky hodí, nikdy člověk neví, co se může stát.
Vanda používala jako svou zbraň obrovský řeznický nůž, ostatně jako kuchařka ho stejně potřebovala.
"Myslím, že jsme všichni. Tak vyrazíme, není na co čekat." Jackův plášť zavlál a byl pryč.
Ostatní si těžce povzdechli a vyrazili za ním. Ochromil je prudký lijavec a vítr. Po krajině se přelévala mlha a halila ji do bílého závoje. Jack byl někde vepředu a ostatní ho museli dohnat.
"Mohl bys nám alespoň říct kam jdeme!" Zahulákal Mark do větru.
Jack po něm vrhl krátký pohled.
"Vždyť to víte! Jdeme do hor, musíme vyřídit nějakýho chlapa."
Potom už nebylo možné přes skučení větru rozmlouvat a proto šli potichu a snažili se přestát vodní tříšť, která se proti nim valila.
Pomalu se hnuli. Drželi se při sobě, vítr jim svištěl v uších. Cesta byla rozbředlá, plná výmolů a kaluží. Město bylo obklopené poli, teprve po míli dorazili do zalesněné oblasti. Stromy trochu rozbili sílu větru. Déšť zaštítily koruny smíšeného lesa. Jack zvolnil tempo a skupina si trochu oddechla.
"Jacku, to si nemohl vybrat lepší dobu na počasí?" Zaznělo od Barze zleva.
"Klienti si nevybírají." Pokrčil Jack rameny.
"Takže kam a proč vlastně musíme?" Zeptal se Mark.
"Najali si mne na nějakého starce, který bydlí v horách. Potřebují ho odstranit a sami se ho bojí. Vymámil jsem z nich, že je nebezpečný. Prý o něm kolují povídačky a řeči, prý ovládá černou magii a dokáže telepaticky vniknout do cizí mysli. Nikdo se k němu neodváží."
"To jsou nesmysly." Barz se ušklíbl. "Je to nějakej bláznivej dědek, kterej se schovává v horách. Magie je vymyšlená báchorka. Myslel jsem Jacku, že na takovou blbost neskočíš."
"Možná by ses divil hochu. Magie existovala a ještě existuje. To jen věda a modernost ji zastínila."
"Vědou se dá vysvětlit všechno Jacku. Všechno má svá pravidla a logické vysvětlení na základě vědy." Opáčil Barz.
"Tak na základě vědy, hm. A jak myslíš, že je vyrobena ta tvá zabíjející mačeta." Jack svraštil obličej do úšklebku a nyní se podobal lišákovi, jako nikdy předtím.
"Nějakou vyspělou vědou?" Řekl nejistě Barz.
Jack už se neubránil smíchu. A vyprskl: "prý vědou. Víš jak je ta tvá mačeta stará? Možná stovky, nebo tisíce let. Tehdy o nějaké vědě neměli ponětí. Při výrobě tvé mačety, bylo použito tolik magie, kolik se do ní vešlo."
Barz radši mlčel. Pochodovali lesem. Pod nohama jim ubíhali míle. Déšť neustával, rozmáčel krajinu do míchanice různorodých barev. Bylo léto, ale srpnové počasí v místních krajích nerespektovalo zažité pořádky. Déšť padal z oblohy velmi často. Vítr od moře přivál těžké mraky, které se toužily roztrhnout. Vichr na chvíli odvál mlhu a v dáli odhalil pohoří. Svahy kopců, které se tyčily nad krajinou. Už zde se krajina začínala vlnit. Les zhoustl a ztemněl.
Šumění deště je stále provázelo, tlapali v bahně a neúnavně pokračovali v cestě. Když v tu chvíli zem zaduněla. Mezi stromy se něco pohnulo.
Jack je pokynem ruky zastavil a mhouřil oči do šera.
"Co se děje Jacku?" Zašeptal mu do ucha Mark stojící nejblíž.
"Ani se nehněte," přikázal jim Jack.
Všichni strnuli. "Frede, Kalume, pomalu a zvolna napněte luky."
Muži ho poslechli. Opatrně napnuli tětivy na jasanové luky.
Ze tmy se ozvalo vrčení, nejdřív tiché a potom sílící. Nebezpečně rychle se přibližovalo a najednou se ve stínu buku zjevil stín něčeho děsivého. Dravé zvíře se chystalo skočit.

***

Všichni se báli pohnout, báli se vydat jakýkoliv zvuk. Dravá šelma je sledovala krvavýma očima a z tlamy jí odkapávaly kapky slin. Znovu zavrčela a vycenila špičaté tesáky.
Jack tiše řekl: "až vám dám povel, všichni se obrátíte a utečete, je to jasný?"
"Jasně Jacku," odpověděli tiše. Šelma výhružně zavrčela.
"TÉĎ!" Zakřičel Jack z plna hrdla a všichni se sborově obrátili a utíkali, co jim síly stačily.
Šelma nechápavě stála a nevěděla, co to mělo znamenat, ale když jí došlo, že kořist se právě vzdaluje pryč. Rozběhla se dlouhými skoky za prchajícími lidmi.
Mark utíkal, byl rychlý a obratný a pohyb v lese mu nedělal problém. Někde vedle sebe viděl vlát hnědé vlasy Vandy, ostatní byli asi někde poblíž. Věděl, že musejí, co nejrychleji do korun stromů, šelmě neutečou, i kdyby běželi seberychleji. Když uviděl šikovně rozvětvený dub, rozběhl se a chytil za větev. Když se rukama držel větve, přetočil se jako na hrazdě a postavil se na ni.
Viděl blížící se Vandu a rychle zvolal: "chyť se mě!"
Vanda ho poslechla a vyskočila do vzduchu, od kmene se odrazila a Mark ji pevně chytil za paže. Naštěstí měl silné ruce a vytáhl ji vedle sebe.
"Díky," vydechla Vanda.
"Nemáš zač," oddychoval Mark. Potom uviděl lesklou srst, která se mihla mezi stromy a rychle dodal: "musíme výš, tohle nebude stačit."
Vybral dobrý strom, větve byly blízko sebe a Mark s Vandou se rychle dostali do koruny.
Právě včas, protože šelma právě doběhla pod jejich strom. Zuřila, protože kořist jí utekla a teď nemohla dělat nic. Škrábala se na strom, snažila se šplhat, ale nešlo jí to byla moc těžká a zdaleka ne tak obratná, jako jiné kočkovité šelmy. Naposledy naštvaně udeřila do stromu až se celý otřásl. Odešla s prázdnou, věděla, že se tady pohybuje kořistí víc, jen je najít. Mark s Vandou si vydechli, ale potom si vzpomněli na Jacka a ostatní. Jestlipak se jim podařilo utéct dost daleko a nebo alespoň najít dobrý strom. Neodvážili se pomyslet, co se může stát a nehybně zůstali v koruně stromu.

Černá šelma se plížila mezi stromy, Jack, Kalum, Fred a Barz, se skrývali v koruně habru. Byli potichu, ale šelma si jich stejně musela všimnout. Fred s Kalumem měli na tětivách nachystané šípy a jen čekali, kdy se ta bestie přiblíží na dostřel.
Šelma začenichala na zemi, cítila je a věděla, že jsou zase na stromě. Tentokrát už ale nechtěla zůstat bez večeře. Rozběhla se a rychle se snažila vydrápat po kmenu nahoru, držela se ho a odmítala se pustit. Vrčela a natahovala krk.
"Pozor!" Zahulákal Jack.
Fred právě vypustil šíp, který mířil bestii přímo za krk, zasáhl ji. Obluda se vztekle svezla po kmeni dolů. Obcházela strom a šípu si nevšímala. Kalum vystřelil a zasáhl ji přímo do břicha.
Obluda zakolísala a trochu jí podklesly tlapy, stále se však držela na nohou a výhružně vrčela. Fred tentokrát vystřelil a zasáhl ji pod krk. Obluda zaskučela, vydala se sebe předsmrtný skřek, než se jí hrdlo zaplnilo krví. Ještě než naposledy vydechla, došla pod strom a lehla si tam, jakoby tím chtěla dokázat, že se nikdy nevzdává.
Když si byli jistí, že šelma je určitě mrtvá, slezli dolů. "Hrdé zvíře," pronesl Jack. "Odpusť nám." Poklonil se jí. Všichni v tichosti odešli, nechali ji tam ležet, tak, jak zemřela.
Kousek dál čekali Mark s Vandou, kteří se odvážili slézt ze stromu a podívat se, co se s jich společníky stalo.
Všichni se mlčky vydali znovu na cestu, déšť neustával, jakoby chtěl vyjádřit svůj smutek padal z nebe a snášel se korunami k zemi. Blížil se večer.

Utábořili se na úbočí hor. Jack je nenechal odpočinout a šli až do tmy. V chráněné kotlince rozdělali pořádný oheň, potřebovali se osušit. Déšť konečně ustal a nahradila ho hustá mlha. Plameny ozařovaly kmeny buků, kotlina byla dobře chráněná a drželo se v ní teplo. Zabijáci byli zvyklí na dlouhé pochody, přesto seděli sklesle. Povečeřeli brambory zapečené s masem a zeleninou. Kolem dokola kolovala láhev s pálenkou, každý si na zahřátí lokl. Potřebovali se rozptýlit a vyprávěli si všelijaké historky. Postupně otupěli a smáli se, jejich život nebyl jednoduchý, zdaleka ne.
Dělali práci hodnou odsouzení, ale copak když se jdou muži zabíjet do války, to není hodné odsouzení? To je v pořádku?
Mark nikdy úplně nechápal Jackovi názory, nikdy si nemyslel, že to co dělají je správné, ale zvykl si. Jack byl hnán vlastní touhou, snad zvrhlostí, snad spravedlivostí? To ať posoudí každý sám.
Všichni šli brzo spát, zítra je čeká náročný den.

***

Bylo mlžné ráno. Všichni už byli vzhůru. Plameny ohně šlehaly vysoko a nad nimi v kotli bublala ovesná kaše. Snídaně, která je měla posilnit při výstupu do hor. Před snídaní se rozcvičovali. Jack je naučil cviky na rozpohybování těla, je to jedna z nejdůležitějších činností bojovníků.
Kaše s ovocem je zasytila, ale nepřipadali si těžcí. Než dojdou nahoru, vytráví jim. Vyrazili. Opustili kotlinku a stoupali lesem vzhůru. Cesta přes tyto hory nevedla, museli se spolehnout na Jacka, který to znal snad všude. Při pochodu jim vysvětloval plán.
"Mark vyrazí dveře. Já si nachystám krásky a zabiju toho mága. Je samozřejmě možné, že se nic z toho nevydaří. Takže první půjdu já s Markem, za námi půjdou Fred s Barzem, kteří nám budou krýt záda a dorazí ho. Vanda a Kalum jsou pojistkou, musíš být připravený střílet Kalume, za každých okolností, může se stát cokoli, znáte to."
Kalum přikývl.
"Tak, rozumíte všemu?" Pohledem všechny zkontroloval. "Fajn, nasaďte si masky, brzy budeme na místě."
Tohle byla Jackova specialita. Používání masek při boji. Pro každého nechal vyrobit masku z kůže. Na některých byly namalovány i obrazce. Jack měl masku lva, a věřte mi nechtěli by jste potkat lva s dvěma pistolemi v rukách. Mark měl děsivou a rudou masku draka. Barz masku na které byla namalována lebka. Fred měl tutéž, když se na vás řítili ti dva se zbraněmi, které naháněly hrůzu, vyděsilo vás to k smrti. Vanda a Kalum měli masky sytě rudé, napuštěné býčí krví. Jack tomu říkal: psychický útok. Jejich účelem bylo protivníka zastrašit. Taky nikdo nemusel vidět jejich tváře. Nejdřív si stěžovali, že přes ně nevidí, ale Jack jim nechal vyříznout dostatečně velké otvory pro oči a ústa. Přivázali si je k hlavě řemínky, aby masky byly upnuté a nepadaly v nevhodné chvíli.
Byli na hřebenu. Nyní postupovali tiše a Jack je vedl. Pod vrcholem se nacházel cíl jejich cesty. V chráněné kotlině mezi skalami stála chalupa. Solidní dřevěná stavba se studnou a ohrádkou pro kozy, které spásaly horskou travičku.
Jack je potichu vedl při hranici lesa a nyní už si všichni dávali pozor, aby nešlapali na větvičky. Přiblížili se k chalupě. Jack se zastavil a přiložil si prst na ústa, aby byli zticha. Pokynul jim, aby si nachystali své zbraně. Díky koženým pouzdrům nenadělali hluk. Fred a Kalum si napjali tětivy na luky a Jack plnil své pistole černým střelným prachem a kulkami. Byli hotoví, batohy naházeli na zem. Lehce našlapující vyrazili k horské boudě.
Dávali si pozor na okna a vyhýbali se jim. Jack držel pistole před sebou, kohoutky měl natažené. Rozhlížel se kolem. Chalupa byla postavena chytře v závětří kotliny. Přede dveřmi pokynul Markovi, ten kývl a všichni napětím nedýchali. Mark se vyšvihl a nohama rozrazil vrata. PRÁSK! Rozletěly se na kusy desek. Jack byl připraven a vstoupil dovnitř. Ostatní napětím čekali před dveřmi, nic se neozývalo. Potom se znova objevila Jackova maska, jeho vyděšený výraz pod ní nebyl vidět.
"Pojďte dovnitř, rychle, rychle, dělejte. DĚLEJTE!!!" Ostatní měli pod maskami nechápavý výraz, ale poslechli, Jack je postrčil dovnitř.
"Sakra, podělali jsme to. Podělal jsem to. Do prdele! do prdele!"
"Co je Jacku?" Zeptal se Mark.
"Nachytali mě, ti hajzlové mě podvedli! Myslel jsem si to, ale byli tak přesvědčiví. Podělal jsem to, do řiti!"
"Co se děje, Jacku?" Zopakoval netrpělivě Mark.
"Podvod, bouda, nachystali na nás past zmetci!"
"Cože? To jako..."
"Všude kolem jsou teď schovaní vojáci a čekají až vylezeme! Ti parchanti nás chcou zabít! Já jim věřil, věřil, já vůl. Celý je to teď podělaný, jde po nás celá armáda, už ti zabijáci ve městě byli podezřelí a teď tohle!"
"Proč jsi nám nic neřekl, mohli nás teď zabít?! Mohli nás vodkrouhnout! "
"Mohli, ale neudělali to."
"Tak to budou asi pěkní pitomci." Uchechtl se Barz.
"Co já vím, co mají za lubem, syčáci!"
"A víš jistě, že jsou tady?" Zeptal se nedůvěřivě Mark.
"Viděl jsem nějaké staré stopy koní, ale déšť všechno rozmáčel a prostě mi to v tu chvíli nedošlo." Zakroutil hlavou Jack. "Mám se ještě, co učit, pořád stejné chyby."
"Nech to bejt, to se může stát každýmu. Musíme hlavně vymyslet, co budeme dělat."
"Improvizovat, ostatně tak to děláme vždycky. Vezměte ten stůl."
Místnost se skládala z postele, kamen, stolu a dvou židlí. Popadli stůl a židle. Pomalu se šourali ven. Jack a Kalum za židlemi, zbytek za stolem. Kryli se a Jack jim dával pokyny. Nic se nedělo. Jack vylezl zpoza židle a ukázal se na volné planině. V tu chvíli se objevili skrytí nepřátelé, zjevili se jako duchové. Byli schovaní na skalách a část jich zatarasila vchod do kotlinky. Mohlo jich tu být nějakých padesát, šedesát.
V tu chvíli začaly svištět šípy. Všechny mířili na Jacka, ten se jim rychlým překulením vyhnul, jen jeden mu zadrnčel o pancíř. Stále měl v rukách pistole. BUCH! BUCH! Ozvěna se rozléhala od skal. Dva muži se skáceli jak poražené stromy. Jack se rychle vrátil za židli. Než se vojáci vzpamatovali, Kalum do nich našil dva šípy. Fred odhodil sekeru a přidal se k němu, Jack ládoval pistole.
Vojáci stáli jak solné sloupy, nečekali takový odpor. Uvědomili si to až když zazněly další dva výstřely a na zemi leželi další čtyři mrtví.
Vojáci, kteří bránili cestu z kotliny vyrazili do útoku. Ti na skalách bezmocně přihlíželi a jen tu a tam se pokusili strefit někoho za stolem. Někteří se vydali na pomoc svým druhům. Jack počkal až vojáci přiběhnou k nim.
Zařval: "TÉĎ!"
Zabijáci za stolem ho prudce zvedli a srazili jím přibíhající vojáky. Razili si jimi cestu a Barz s úsměvem kolem sebe sekal mačetou hlava nehlava až za ním zůstávali jen krvavé cucky a naříkající vojáci.
Fred už dávno neměl luk a sekerou půlil, čtvrtil, dobíjel a zabíjel všechny vojáky kolem sebe. S třeskem odrazil napřažené zbraně, které proti němu marně natahovali.
Jack kordem pracoval rychle a než si voják uvědomil, že má probodnuté srdce, Jack už složil dalšího. Neměli proti jeho rychlosti sebemenší šanci.
Mark měl dva meče a dnes se mu vyplatila mnohaletá zkušenost pracovat s oběma zároveň. S třeskem jedním odrážel zbraně a druhým mečem zasahoval vojáky. Byla to hotová smršť, proti které nikdo neměl šanci. Mark byl příliš rychlý a přesný.
Kalum s Vandou na tom byli nejhůře, oddělili se od skupiny a museli se bránit mezi chumlem dotírajících vojáků. Kalum mečíkem sekal a podřezával hrdla. Popřípadě nějakého vojáka shodil a Vanda to za něj dokončila. Jednomu se slovy: "hele, ona je tu i ženská," rozřízla břicho a když se skácel podřízla mu krk. Ostatní muži se bili s Kalumem, čím dál zuřivěji. Třesk čepelí byl ohlušující. Uhýbal jejich ranám a opětoval jim stejnou měrou, nebylo mu to však moc platné.
Stačila jedna chyba a... a bokem mu projela čepel meče, za chvíli vykoukla na druhé straně.
Některý z vojáků mu prošpikoval břicho. Rychle ztrácel krev, potom padl k zemi. Smrtelná rána ho pod nohama vojáků zabila, zemřel, neměl šanci.
Vanda stačila sebrat jeho meč a nyní se pustila do boje se zuřivostí dračice.
Oháněla se čepelí a jenom vlasy za ní plály. Vojáci se pomalu rozestupovali a v tom přišla její chvíle. Odrazem se vznesla do vzduchu, vykopla do stran nohama. Překvapený půlkruh vojáků se zmenšil o dva muže, které nečekaně velká síla odhodila stranou.
Vanda dopadla k zemi a švihla mečem nazdařbůh po nechráněných nohách. Účinek se projevil okamžitě, prýštící krev ji potřísnila tvář. Zranění vojáci se po ní ohnali, ale Vanda hbitě uskočila. Voják, jemuž téměř přesekla nohy se skácel k zemi a když dalšímu přivodila jizvu přes půl tváře, zbylí dva se radši dali na útěk.
S klidem se věnovala dorážení raněných.
Ostatní bojovali, neměli s nimi nejmenší problém. Většina vojáků už byla mrtvá a role se obrátily, skupina zabijáků uzavřela kotlinu a zbytek vojáků zahnala do kouta, kde byli všichni bez milosti zmasakrováni. Kotlina byla pokryta mrtvými těly, stopy Barzovi a Fredovi práce, byli rovněž patrné, končetin bez těl se tu válelo spousta. Chodili po pláni a doráželi umírající.
"Ha, císařská armáda," prohlásil Jack, když spatřil odznak. "Hajzlové, to vám patří."
Mrtvého Kaluma pohřbili na vrcholu kopce a navršili na něj hromadu kamení, aby se ho žádné zvíře nepokusilo sežrat. Koneckonců i tak budou mít mrchožrouti hostinu, vojáky nechali tak, jak padli.

Potom rychle odešli, zmizeli potichu, stejně jak se tady objevili. Šli sklíčeně, bylo jim líto Kaluma, který přišel o život naprosto zbytečně. Celá tahle akce byla zbytečná. Jack si nikdy nepřestal vyčítat, že za to mohl on.
Skupina se trmácela z hor k nějakému městu na opačné straně. Bylo jim jedno, jak se jmenuje, v tichosti každý zapadl do jiného hotelu.
Mark v pokoji unaveně ulehl na lůžko. Povzdechl si. Jeho práce nebyla a nikdy nebude lehká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 8. března 2011 v 21:44 | Reagovat

Hmmm...mohla by z toho být docela pěkná vyvražďovačka ve stylu Žambocha, ale zatím je to takové...nedotažené. Jako by to hlavně ke konci už docházeli síly. Rozhodně by se i s tímhle dalo si moc pěkně vyhrát.
Co mi přišlo suprově šovinistické, je důvod, proč je dobré mít v bandě ženskou :-P .
Někdy mi přišlo, že pořádně nedotahuješ nápady. Třeba jsem to nepostřehl, mám tu k tomu Arsenal:Barcelona, ale měl tam nějaký význam ten dialog o magii?

2 Uran Uran | 8. března 2011 v 22:37 | Reagovat

Každopádně díky moc.
No abych pravdu řekl, původně byla trochu jiná, drsnější a tvrdší, já ji však trochu pozměnil, aby mě soudruzi ze soutěže neposlali někam.
Pravda důvod, proč tam byla ženská, mám, v jiné verzi stejné povídky.
Souhlasím, že jsem to nedotáhl, chybí nějaká kvalitní pointa, měl jsem to více rozvést, já vím, mohl bych se krýt za to, že už mi nezbýval dostatek volných znaků. Ale ne, nebudu se obhajovat. Mohlo to být mnohem lepší.
Dialog o magii? ano máš pravdu, já jsem odtamtud vymazal jeden celkem důležitý postřeh, kvůli nedostatku znaků. Vše v povídce má nějaký význam, ale mě samotnému to přijde takové kouskovaté, jak jsem to zalepoval, nalepoval, měnil apod.
Chce na tom více zapracovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama