6.Jane_S - Černá dáma

8. března 2011 v 22:30 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Šestá... prosím, posílejte další :D



Povídka o depresi, o tom, že všechno zlé je pro něco dobré, o přátelství a o znameních, i o tom, že všechno má důvod, jen ho nemusíme znát…

Prosím vás, pusťte mě! Musím s ní mluvit! Prodírala se Berta davem tmavých postav, a ty jí neochotně uhýbaly v cestě. Celá schvácená se vřítila do vrat, která se už, už zavírala. Ramenem do nich vrazila, až to zabolelo a podařilo se jí vklouznout dovnitř. Černá dáma se otočila. Co chcete?
"A takhle to vždycky končí. Zeptá se mě, co jí chci a probudím se." Psycholožka s povzdechem sepjala ruce. "Jak to vyložit? Snad byste sama mohla mít představu…" "To bych tu nebyla!" Pokrčila rameny Berta a chytla mezi prsty pramínek vlasů, který ji šimral na tváři, aby ho uklidila za ucho. "A je u vás všechno v pořádku? Myslím, jestli se něčím netrápíte, něco neřešíte…" Vyptávala se lékařka, ale Berta jen zamyšleně kroutila hlavou: "Nic speciálního neprožívám…" "Podívejte, slečno, já vám můžu dát léky na uklidnění, nechat vás vymluvit…" Vedla psycholožka sezení k závěru, "doporučila bych vám zvolnit, víc odpočívat, choďte třeba plavat, věnujte se tomu, co vás baví. Máte přítele?"
Berta odcházela z ordinace skleslá, doufala, že společně najdou příčinu zlých snů… Když je nazývala zlými, cítila, že jim tak trochu křivdí. Nedělo se v nich zlého nic, černá dáma byla krásná a vznešená, ale co jí Berta chtěla, že ji s vypětím všech sil honila ulicí, to jí vrtalo hlavou už dobré dva týdny. Tak dlouho se jí o tajemné černé dámě už zdá. A to ji značně znervózňovalo. Asi tak jako to, že několikrát za den viděla na svých digitálkách stejná čísla. Dvacet - dvacet. Nebo šestnáct - šestnáct. A kdykoliv se podívala na mobil, jestli nepřišla zpráva, viděla na jeho displeji tatáž stejná čísla. Co tohle do háje znamená?!
Doma sedla k televizi a přepínala z jednoho kanálu na druhý, než ji zaujal proslov věštkyně na obrazovce. "Sedíte doma se svým trápením a užíráte se… nemáte se komu svěřit nebo není, kdo by vám rozuměl, kdo by poradil, kdo by pomohl? Tak pro vás mám jedno řešení! Váš problém můžeme vyřešit teď hned. Ano, slyšíte dobře, my, spolu a hned. Takže neváhejte, stačí pouze jeden váš telefonát a můžete svůj problém pustit tak říkajíc k vodě! Stačí mi zavolat, říct datum svého narození a co vás trápí. O všechno další se postarám. Společně všechno vyřešíme…." Lákala diváky zmalovaná a zlatem ověšená čarodějka, držíc přitom v ruce telefonní sluchátko. Bertu kdoví proč napadlo, že by to možná stálo za zkoušku.
Opsala číslo na noviny, které ležely na stole, a ještě chvíli váhala. "Volejte, drahouškové! Nebojte se! Horší je nezavolat, než zavolat! Vytočte naše číslo a vězte, že vám přinese štěstí a úlevu. Ostatně pro důkaz nemusíte nikam daleko, vlastně vůbec nikam, tak zavolejte…" Pokračovala věštkyně. "Nikdo mi nevolá? To nemáte problémy? To nás sledují samí šťastní? Kéž by to tak bylo! Haló, haló! Telefon je stále hluchý! Kdy už se někdo rozhodne dát svým problémům sbohem? Haló! Ááá, kdo je na druhém konci, prosím?
Tady Berta. "Zdravím vás Berto, zlatíčko, tak povídejte!" "Mám pořád dokola stejnej sen…" "A ten vám nedá spát! Je mi to jasný, holčičko. Tak mi ještě povězte, kdy jste se ráčila narodit…" "Prvního srpna osmdesát." Dóbře miláčku, tak můžete zavěsit, ať šetříte korunky a hned se na to podíváme, tááák… Čarodějka zavřela oči a hluboce se nadechla, zatímco její ruce jako by se napojovaly na ty nejtajemnější z tajemných sil. "Koukám, že tam to není jednoduchý, tam trpí dušička. Dejte si do okna kamínek, který najdete cestou někam, kam se budete těšit a mělo by to pomoct. Tak přeju hodně štěstí, pusinko a pevný nervy!" Berta vypnula televizi a dala čelo do dlaní. To snad ne, jak mohla uvěřit, že by nějaká taková mohla rozluštit tu záhadu… Ta by sama potřebovala pomoct, napadlo ji. "I když já jí vlastně pomohla, poslala jsem jí prachy…" Řekla si pro sebe Berta, když odcházela z obýváku.
"To se občas stává, mně se taky někdy zdá to samý." Uklidňovali ji další den kolegové v kanceláři. "Kolikrát se ti to zdá, dvakrát? Nebo denně, jako mně?!" Odrážela Berta pokusy o svou útěchu. "Vždyť já už i blbě spim, jakmile tu ženskou dohonim, už jsem vzhůru. Nedá se to snášet. A do toho ty hodiny…" "Co s hodinama?" Zeptala se jedna z kolegyň. "Stejný čísla, kouknu na mobil a tam je dvanáct - dvanáct, pět - pět. A tak." "Tak to je hodně divný…" Usoudila kolegyně, ale jiná řekla: "To už jsem někde slyšela. Nebo četla…" "A vzpomeneš si?" Naléhala Berta a Radka se dala do přemýšlení. "Znamenalo to něco jako… že se něco stane… teď si nevzpomenu, já o tom budu přemýšlet, jo?" Slíbila pobledlé Bertě a ta trpce kývla na souhlas. Co jí také zbývalo.
Odpoledne ve firemní jídelně, když Berta v pauze hltala salát, otočila se podívat, kolik je hodin, aby se stihla včas vrátit k práci. Na stěně za kasami visí velké kované hodiny. A jedna ručička na nich zrovna překrývá druhou… Chvíli po čtvrt na čtyři. Berta nemohla uvěřit, že ji tyhle náhody pronásledují až takhle důsledně. Rychle dojedla a spěchala chodbou zpátky do své kanceláře. Ve výtahu ji najednou přepadl zvláštní pocit.
Co je to se mnou? Zeptala se sama sebe, a přitom se prohlížela v zrcadle kabiny. Měla dojem, jako by mizela. Jako by její vnitřní svět, její já, odcházelo někam do neznáma. Jako by s ní nenastoupilo do výtahu. Posedla ji panika a začala se plácat přes tváře, aby se probrala. Opravdu to zase odeznělo a ona, vykulená z divného zážitku, se pomalu vlekla ke svému stolu.
Za hodinu jí zvonil mobil, volala Radka z vedlejší kanceláře, že už ví, co znamenají ta čísla. "Stejný čísla na hodinách nebo jiných přístrojích, kde se čísla mění, jsou prej předzvěstí nějaký změny, ale nevim, jaký. Mělo by to být tak velký, jak často to vídáš." "Vídám to pořád!" Opáčila Berta a Radka se soucitně usmála: "No tak to bude asi hodně veliký…"
Berta se už nedokázala soustředit na nic pořádně, práci odbývala a už se viděla doma. Potřebuju vypnout, kéž by se mi aspoň nic nezdálo, běželo jí hlavou. Vyspat se potřebuju. To bude určitě tim, ten dnešní divnej stav.
Koupila si ve zdravotních potřebách noční klapky na oči a špunty do uší, jako by ji snad někdo v noci budil. Přitom dobře věděla, že problém nepřichází zvenčí…
Hned, jak za sebou zavřela dveře, otočila klíčem v zámku s tím, že si dneska půjde brzy lehnout. Nakrmila kocoura, který ji vítal se zdviženým ocasem už u dveří, a potom se rychle osprchovala. I večerní zprávy si pro dnešek odpustila, aby se na noc nerozrušovala ničím negativním. Podívala se jen na internet, jestli se neozval někdo na focení. Poslala své fotky do pár agentur, ráda by si přivydělávala jako modelka. Ani neví, jestli na to má, dala na radu kamarádky. Ale teď, když si znova prohlíží své odvážné fotky, zjišťuje, že ji vzpomínka na dobu jejich vzniku, uklidňuje. Bylo to v létě, po žních, stála polonahá v poli, o kus dál ležela láhev vína - to pro uvolnění, a Jakub držel prst na spoušti a radil jí, jak se nastavit. Jakub se jí vždycky líbil. Tehdy doufala, že by to mezi nimi mohlo vyjít, jenže on je holt profesionál…
Také pomyslela na jeho tetu, u níž potom byli na kávě, cestou zpátky do Prahy. Taková jednoduchá venkovská ženská. Kéž bych měla její mysl. Čistou a veselou. Plnou babských mouder a drbů. Běželo Bertě hlavou... Ta si v zimě zaleze ke kamnům a luští křížovky, peče cukroví, sleduje filmy pro pamětníky a těší se na jaro, až přijde čas sázet kytky. A pak už jenom sází, zalejvá, kropí, přesazuje, krmí drůbež a králíky, a vysedává se sousedkami před krámem, když se tam sejdou. Večer si umyje nohy v lavóru a do postele si bere kuchařku, kde hledá, co zajímavýho uvaří další den. Tomu řikám šťastná. Ale co já? Berta se doslova vžívala do své představy o chodu života tam v té zapadlé vesnici, a bylo jí až do breku, že jí se ten lehký osud netýká. Přitom, co je jinak? Praha? I tady se dá žít jednoduše. Je to v hlavě...
V noci se vzbudila a koukla na mobil. Tři - tři. Zakroutila nešťastně hlavou a vstala z postele, že si dojde na záchod. Měla zvláštní pocit, jako by nebyla sama sebou. To bude únavou, asi spala moc tvrdě a teď se nedokáže na rychlo vzpamatovat. Zadívala se na sebe v zrcadle. Rudé oči a rozespalá tvář jako by nepatřila jí. Ale nezdálo se mi o ní, proběhlo Bertě tou cizí hlavou.
Ráno se probudila zase s tím samým pocitem, jako ve výtahu. Není tady. Ne dáma, Berta tady není. Chodila bytem, jako by se hledala. Jako by poslední zbytky její osobnosti byly nitkou, která ji drží při životě. Životadárná nitka, nitka vědomí, které je už hodně otrhané, nemá nalíčenou tvář, ani barevné šaty, je omezeno na pouhé JSEM.
Bertě se zdálo, že se vytrácí její duše, že před ní utíká, možná jako ta dáma ve snech, které možná už ustaly - aspoň soudě podle dnešní noci. Snažila se své JÁ udržet zuby nehty, problém byl v tom, že je nemělo! Nebylo jej za co chytit, utíkalo… Do neznáma. A jakmile zmizí, Berta nebude. Nebude o sobě vědět, tak to cítila. A to bylo hrozné, děsil ji tenhle stav. Co se to děje?
Pořád se ujišťovala, že ještě vnímá, že je se svým nitrem ještě pořád v kontaktu. Snažila se vzpomínat na příjemné věci, na slunce, rozkvetlou louku, kluka, co se jí líbil… Vybavil se jí, ale v dálce. Přitom jako by v dálce stála Berta. Daleko od sebe sama. Ve svém bytě, a přece jinde. Vyděšená neznámou situací volala té psycholožce, kterou před pár dny navštívila.
Mohla k ní přijít hned. Jenže Berta měla pocit, že by přece jenom měla jít do práce. Byla zodpovědná a nerada zanedbávala své povinnosti. I v očích kolegů platila za spolehlivou a pracovitou, někdy možná až přepracovanou.
Cestou do kanceláře měla těžkou hlavu, jako by jí na ní něco sedělo. A čepice to nebyla. Ani těžký účes. Sáhla si na temeno a sjela si rukou po vlasech za krk. To se jen ujišťovala, že vážně na hlavě nic nemá. Ale uvnitř, v hlavě, cítila podivné prázdno. Ruch kolem ní v tramvaji jako by se odehrával za sklem. Přitom Berta se vezla. Revizor, který chtěl zkontrolovat jízdenku, jako by se Bertě jenom zdál. A když konečně promluvila, slyšela se opět zdálky. Tlumeně. A mluvila vůbec?
Zažívala dokonalé zmatení. Během dne se jí chvílemi "rozjasnilo" a cítila se líp. Večer ji čekalo grilování s přáteli na zahradě jednoho z nich. Necítila se, ale doufala, že pivo nebo dvě by ji mohly uvolnit, možná je přetažená. Vlastně dnes po dlouhé době spala bez nočních můr. Ani zatím neviděla stejná čísla na hodinkách - z toho se radovala, ačkoliv k pravé radosti měla daleko. Trápila se svým změněným stavem, jak si ho pro sebe nazvala.
Posezení s přáteli neprobíhalo tak, jak si představovala. Bylo veselo, všichni se bavili, hrála muzika, teklo pivo ze soudku a maso se peklo a vonělo. Jenže Berta jako by tam nebyla. Jako by seděla doma v obýváku a sledovala to všechno v televizi. A když se napila, bylo jí ještě hůř. Přesto se snažila, aby nikdo z přátel nic nepoznal. Nebyli to ani tak přátelé, jako převážně kolegové. Přátelé jen dva z nich. Radka a Kamil. Oba zná Berta hodně dlouho, a přece by nerada, aby na ní něco poznali. Nevěděla ani, jak popsat svůj stav a hlavně, jestli by to chápali, jestli by ji neměli za blázna. "Co je s tebou, krásko? Ňáká mimo, ne?" Ozvalo se za sklem z úst kluka, kterého Berta znala jen od vidění. A to ji rozhodilo definitivně, ono je to i vidět? Nemůže tady zůstat. On, i ostatní jsou evidentně naladěni na úplně jinou notu. Jak ráda by jim stačila, ale teď spíš cítí, že odpadává. Je čas jít domů.
Vlastně nevěděla, kam jít, ovládal ji pocit, že ať půjde kamkoliv, nikde jí teď nebude zase dobře. Není místo, kam před sebou utéct, není, kam se schovat. Je to průser.
Nedopité pivo postavila pod stůl a nenápadně se vytratila. Utíkala domů, jako by chtěla utéct zpoza toho skla, které jí překáželo ve výhledu, byť bylo průhledné. Neutekla. Celá uřícená doběhla až před dům, kde se zrovna zavírala vrata. Nebyl to známý dům, přesto ho znala. Ta vrata… nejsou to ta z jejích snů o černé dámě? Zastavila se zrovna tady, protože se potřebovala vydýchat nebo se potřebovala vydýchat proto, aby zastavila zrovna tady?
Chvíli o ně zůstala opřená a potom šla dál. Už neběžela, jen šla a bylo jí do pláče. Já nejsem já, běželo jí hlavou a tekly první slzy po dlouhé době. Pláč jí pomohl z nejhoršího, posunul ji o krok zpátky. Ale nevrátil zcela do života. Ještě jednou ten večer cítila úlevu, a to když kocour v kuchyni zavadil o plech opřený vedle trouby, a ten se velmi hlučně sesunul na dlaždice. Po leknutí přišla úleva. Ale ne proto, že to byl jen plech. Proto, že ji ta rána přiměla ke krátkému návratu do svého bytu. A Berta se začala považovat za zblázněnou.
Hned ráno po probuzení se ocitla ve stejném oparu, který jí předchozí den pokazil večírek. Vydala se k psycholožce. Ta už ji čekala, jen netušila, s čím tentokrát Berta přichází. "Posaďte se, slečno. Tady jsou kapesníčky, vidím, že jste rozladěná… povídejte." Berta se nadechla a jako by to bylo to poslední, co možná stihne tady na Zemi říct, než se její duše rozplyne a zmizí, začala hystericky drmolit věty o tom, že je za tlustým sklem… "nemám žádný myšlenky, vůbec žádný, jenom prázdno! A přitom, jako když mi něco sedí na hlavě, cítím tíhu seshora, ale nic tam nemám." Přejela si teatrálně rukou po vlasech, aniž zamýšlela cokoliv hrát. "Dokonce každej pokus o přemýšlení nebo představu mě tam trochu zabolí. Cítim úzkost, dívám se dlouho na stejný místo - jako by se na tom místě oči samy zasekly a nešlo s nima hnout. Jsem jako sobě ztracená, všechno je pryč, daleko… prostě za sklem. Mám sevřenej žaludek, nemůžu jíst." Brečela Berta, zatím co tahala z připravené krabičky jeden kapesník za druhým.
"Tomu se říká depresivní stav, slečno." Přerušila krátké ticho doktorka. Příznaky, které popisujete, jsou pro depresi typické. Jsou na to léky. Teď ale potřebuju ještě zjistit pár informací, abych vám napsala ty správné. "Nemáte myšlenky na sebevraždu?" "Spíš naopak, myslim na život. Teda snažim se." Zavzlykala Berta. "Když je mi nejhůř, ráda si vybavuju obyčejný věci, vzpomínám na jednu pani, která je tak jednoduchá, až je šťastná…" Líčila doktorce tetu Jakuba, protože myšlenky na ni ji uklidňovaly.
"Potřebujete neschopenku?" Zeptala se na závěr psycholožka. "Tu bych uvítala, ale pokud možno, ať tam není vaše razítko…" Žádala Berta doktorku, která hned chápala, že se její pacientka za návštěvy u ní stydí. "Tak já se spojím s vaší praktickou lékařkou. Může tam napsat záda… třeba krční páteř, to se nedá napadnout. Záda jsou jediný, co vám nikdo nedokáže, že nebolí." Uzavřela zkušeně doktorka.
Uplakaná Berta pak zamířila rovnou do blízké lékárny. Ve frontě si četla lékařskou zprávu, stojí tam v diagnóze: mírná fáze depresivní. Jenom mírná?! Překvapilo ji. To teda chudáci s tou těžkou. Tak hlavně aby léky zabraly, ať je svět jako dřív.
Doma si hned vzala pilulku a ulehla. Prý se efekt dostaví nejdřív po několika dnech - Berta se je rozhodla prospat. A třetí noc se jí zdál sen…
Co chcete? "Jste krásná…" Nechala se Berta unést půvabem černé dámy. To vím, ale co chcete? "Zeptat se, proč se mi o vás pořád zdá." Odpověděla kurážně Berta a černá dáma se rozesmála. "Nezdá, já jsem tady!" "Ale proč jste tady? Vy tady bydlíte?" A dáma v černém na to řekla jen: "Budu se stěhovat."
V tom se Berta celá upocená probudila. Za krkem jí spal kocour, který rychle seskočil z postele, jak se jejího prudkého vzbuzení lekl. Berta zjistila, že je pořád mimo svou kůži, jediné, co má, je prázdnota. Takže vlastně nemá nic. Žádný majetek, žádné šaty, šperky, všechno zůstalo tam, za tím tlustým sklem. Ona je nahá, a kdyby teď vyšla mezi lidi, ocitla by se s duší odhalenou ve výloze, kde by si ji kolemjdoucí směli prohlížet, co by jejich hrdla ráčila. Cizí, známí, kdokoliv by její duši mohl očumovat. Jen ona sama ji nevidí. Nemůže nic, nemá nic. Ani ten kocour jí teď nepatří. A ten přesto Bertu neopustil, dál jí pečlivě zahřívá a drápky tvoří dredy na jejích dlouhých vlasech.
Ještě než Berta usnula, přivedla se pod peřinou k orgasmu. To jediné teď může procítit, fyzické vzrušení. Je dokonce silnější, než za normálního stavu. Jako hmat slepce, jako uši nočních dravců.
Nezatížena minulostí, nestresována budoucností. Jediné, co teď Berta vnímá, je TEĎ. Jenže TEĎ za sklem. Dalšího dne se svěřila telefonem Radce. Ne, že by jí Berta volala, ta je teď ráda, že je schovaná před světem, to Radka volala. Nebyla přece v práci a to u ní nebývá zvykem. "Ráďo, já jsem nemocná…" Začala Berta pozvolna. "No to mi došlo, že s tebou něco je, když jsi nedorazila!" Řekla rázným tónem Radka a čekala, co z kamarádky vypadne. "Nemocná na duši." Řekla Berta možná poněkud nešťastně. "Co že? Jako že psycho?" Na to Radka ještě nešťastněji. Nakonec se ale dověděla, že je Berta v depresi a že to není žádná prdel - jak Berta zdůraznila. Rozhodně to nejsou ty "depky", jak je znaly.
Odpoledne si Radka přišla k Bertě pro neschopenku a oznámila jí: Milá zlatá, ty si myslíš, že takhle se z toho dostaneš? Já si o tom něco četla, jak jsi mi řekla, co ti je, a měla bys něco dělat, ne se jenom válet a čekat, až to přejde." "Beru léky, tak čekám, až zaberou…" Bránila se Berta, ale už za hodinu byla s Radkou v bazénu. Bertě se vůbec plavat nechtělo, vůbec nic se jí nechtělo, ale Radka pořád opakovala, že jí to prospěje, ať nepřemýšlí a plave. Jenže Berta stejně přemýšlet nemohla, pozbývala všech myšlenek, včetně vzpomínek - a to se říká, že ty nám nikdy nikdo nevezme.
"A příště jdeme zas!" Hlásila Radka, když se loučily před sportovní halou. Berta neměla šanci protestovat, což bylo dobře. Aniž tušila, plavání jí skutečně prospívalo. Radka to asi věděla, proto tahala Bertu do bazénu denně. Vždycky se pro ni stavila z práce a šly. Nebavily se, jen byly. Jen plavaly. Ani neměly strach, že je někdo uvidí, protože firma, kde obě pracují, sídlí v jiné části Prahy. A potom, Berta přece musí ta svá bolavá záda rehabilitovat! Tuhle verzi vysvětlení měla přichystanou Radka, Berta verzi neměla…
"Nemám vůbec žádný myšlenky, je mi úzko, cítím se ohrožená a vzdálená…" postupně se Berta osmělovala v líčení svých pocitů Radce. "To k tomu všechno patří, neřeš to, prášky zaberou a budeš zase TADY." Povzbuzovala ji Radka, když spolu zase jednoho dne plavaly. "Nenuť se do žádných myšlenek, když nejsou, tak to nech tak, jak to je. Hlavně žádný násilí v hlavě!" Mrkla na Bertu a ta, aniž se cítila líp, tušila, že má dobrou kamarádku. Ale právě teď to vůbec nedovedla ocenit.
Jak šly dny, Bertě se postupně dělalo líp. Až jí jednoho dne bylo líp, než předtím, kdy jí začalo být zle. Najednou byla ráda na světě a to tak, že měla pocit, jako by z ní životní energie přímo tryskala. Potřebuje ji vybít, plavání už nestačí, ačkoliv se ho už nikdy nevzdá - tak si to aspoň říkala. Život je tak nádherný a plný lákavých dobrodružství! V tu ránu měla Berta množství nových koníčků - od historie po sbírku starých kovových předmětů, které našla v zemi, když si zapůjčila detektor kovů, začal ji zajímat zdravý životní styl a zařadila do svého jídelníčku spoustu ovoce a zeleniny, celozrnné pečivo a džusy bez "éček". Pohyb, četba knih a snění, byly jen jedny z mnoha radovánek, kterým se teď Berta věnovala. A ráda!
To slovo mělo náhle úplně jinou váhu, než kdysi. Před onemocněním málo co dělala opravdu ráda, většinou ji nic nebavilo, nezajímalo tak, jak by mělo, doopravdy netěšilo, život byl prošedivělý a fádní. Zato dnes! Je plný barev a tónů, sklo je pryč a co viděla dřív ostře, vidí teď ještě líp… jako ostříž, jako noční dravci za tmy.
"Myslím, že už je jasný, co znamenaly ty čísla, jak jsi dřív pořád viděla." Řekla Radka, když s Bertou zašly po práci na pizzu. "To mě nenapadlo… asi máš pravdu. Změna byla ta deprese." Reagovala rozpačitě Berta a Radka podotkla: "A ta změnila tebe! Jsi teď jiná, taková víc do života! Lepší!"
"Ano, ano, jsem lepší člověk!" Smála se Berta a přitom sfoukla padáčky z právě utržené pampelišky. Když se s Radkou rozloučila, míjela po dlouhé době zase ta vrata, o kterých se jí tolikrát zdálo. Hlavou jí proběhly události ze snů, jak běžela k nim a v cestě jí překážel pomalu se valící dav tmavých postav, jak se jím musela prodírat a prosit každého zvlášť, aby jí uvolnil cestu, aby mohla mluvit s tou dámou...
Nedělalo jí dobře vzpomínat na cokoliv, co prožívala před onemocněním své duše. Přesto myšlenky na černou dámu byly neodbytné. Že by ona představovala tu depresi? Zabily ji ty léky? Přemýšlela Berta ve svém pomalu se uzdravujícím duchu a měla neodolatelnou chuť vejít do těch vrat.
Udělala to. Vzala za velkou kovanou kliku a celým tělem otevřela těžká vrata. Ocitla se na dvoře plném odkvetlých pampelišek. Neudržovaná zahrada staré pražské vily. Jít dál se zdráhala, tak se aspoň posadila na lavičku, která tam stála, a že jen chvíli posedí. Bylo jí tam nečekaně dobře.
Po chvíli vytáhla z kabely knížku a začetla se. A zanedlouho se sem vrátila, aby MISI dokončila, i když nakonec zůstalo zase jen u četby na lavičce. Až potřetí, když zase četla a už se počalo stmívat, přikradla se celá vzrušená napětím k velkému secesnímu oknu. Nahlédla dovnitř, zdálo se, že stejně nikdo není doma. Přitiskla obě dlaně na sklo, aby si zajistila lepší vhled, a po chvíli se dovtípila, že v domě bydlí zřejmě sběratel kamenů. V tomhle pokoji má uloženou svou sbírku. Všude stojí vitríny s kameny, některé jsou v průhledných láhvích, ale všechny zelené nebo tmavé.
"Zelený jsou třeba Vltavíny." Řekl Kamil Bertě, když se ho jen tak mimochodem u oběda zeptala. "Vltavíny? To jsem snad nikdy neslyšela." Přiznala Berta a Kamil jí pověděl, co se o nich říká - že jsou téměř patnáct milionů let staré, původem snad z vesmíru, možná meteority. A že dřív jim neznalí lidé říkali vodníkovy slzy. A že býval v Jižních Čechách takový hezký zvyk, kdy ženich daroval své nevěstě Vltavín na důkaz své lásky. Ale také, že dnes už jich je po málu…" Není divu, napadlo Bertu při pomyšlení na pokoj tajemného sběratele za těmi vraty.
Berta prozatím pustila Vltavíny i starou vilu z hlavy a užívala si plnými doušky svého znovuzrození. A kdykoliv si někdo v práci posteskl, že se nudí, nechápala ho. Sama měla tolik zájmů - respektive, všechno ji zajímalo, nejradši by nafoukla den. Dlouho do noci četla své nové historické knihy, především období středověku ji zcela pohltilo. Kdykoliv se začetla, ocitla se přímo v ději, jako přihlížející kolemjdoucí, a všechno tak prožívala intenzivněji, než běžný čtenář. Aspoň měla ten dojem.
Celý rok, od chvíle, kdy vzala první antidepresivum, musela léky brát. Podle psycholožky bylo nutné je dobrat, aby se depresivní stav nevrátil. Toho se Berta bála jako čert kříže, a tak ji ani nenapadlo nevzít třeba jen jediný. Ta deprese, to bylo to nejhorší, co ji zatím kdy v životě potkalo.
A kdokoliv řekne, že má depku, ten neví, o čem mluví. Deprese není jen momentální špatná nálada, jak si dřív myslela, je to mnohem složitější. Přemýšlela Berta zase jednou při plavání. Cítila z deprese respekt. Je to život bez energie, je to prázdnota, je to… černá dáma!
Uběhl rok a Berta se opět ocitla u známých vrat. Sny o nich byly už dostatečně vzdálené, jako by ani nebyly. Už ji vzpomínka na ně neděsila. Mnohem víc ji teď lákalo doluštit starou záhadu. Vešla dovnitř. Pampelišky zase už pomalu odkvétaly, a tak se Bertě lehce vybavilo, jak tady loni seděla na lavičce s knihou. Vila se zdála stejně pustá, jako tehdy. Šla rovnou k oknu a nahlédla dovnitř. Sbírka je pryč! Žádné Vltavíny.
Jak to říkala černá dáma - budu se stěhovat? Vzpomněla si Berta a rty se jí roztáhly v úsměvu. Těšila se na večerní posezení s přáteli. Pít sice ještě nemůže, ale cítí se skvěle i bez toho. Stejně do jejího zdravého životního stylu nezapadá nějaké flámování. K cigaretám už se také nevrátí, ty patřily do šedého života před tím. Berta byla plná ušlechtilých předsevzetí.
Během posledního roku dost zhubla, jak upravila jídelníček, měla ze své postavy radost. Ale myšlenky na modeling už vzaly za své, přece jen jí bude třicet. Radka, Kamil a kolegové z práce, s nimiž Berta večer seděla nad colou, měli úplně novou kamarádku. A nemohli si ji vynachválit, Berta byla zkrátka plná života a nakažlivé pozitivní energie. Přišla řeč i na hledače Vltavínů. Kamil navrhnul, že by to mohli zkusit. Jen ve třech, jen oni, přátelé.
Ještě, než týden pustil ke slovu víkend, měla Berta sezení se svou psycholožkou. Těšila se, že ji posoudí jako uzdravenou. "Tak slečno, jak se cítíte?" Zeptala se lékařka hned, jak se proti Bertě posadila. "Skvěle! Ty stavy úzkosti a beznaděje jsou pryč, nevracejí se… Cítím se daleko líp, než kdy před tím!" Jásala Berta a doktorka se přívětivě usmívala. "Děkuju vám strašně moc, nebýt vás, tak vůbec nevim, co by se mnou bylo." Řekla Berta vděčně a psycholožka se jen skromně usmívala: "To léky vás uzdravily…" "Ale vy jste našla ty správný, poznala jste, co mi je… já ani netušila, že jsem v depresi. Prostě vážně děkuju."
Potom se Berta teprve odvážila zeptat na to zásadní: "Nevrátí se to, když přestanu brát ty prášky?" Lékařka duší svraštila čelo a opatrně své pacientce vysvětlila, že deprese skutečně má takové tendence… "Spousta lidí bere prášky už napořád a spousta lidí se také zcela uzdravila, takže je to opravdu individuální. A kromě nesporných dědičných dispozicí, záleží také hodně na člověku, jak žije, jaký zvolí životní styl, jestli řeší své problémy a konečně - jestli ho život baví. Jsou lidé, kteří nemají žádnou radost, nedokážou si ji najít, všechno je štve, pro nic se nedokážou nadchnout. Pokud to tak měli vždycky, jsou takoví od povahy nebo jim zkrátka jen chybí serotonin. Látka, která… zkrátka hormon štěstí." Vysvětlovala Bertě. "Ten, když chybí, přichází deprese. Vy jste si ho zřejmě vyčerpala nějakým trápeníčkem, které jste dlouho neřešila…" Pokračovala psycholožka a Berta tušila, že to vážně tak bylo. "A bez léků už by mi ta deprese zůstala?" Zeptala se. "Odezněla by, ale hodně pozvolna. Byla byste ochromena a vyřazena ze společnosti daleko déle, než jste byla. Vždyť vám ty léky docela rychle zabraly, proležela jste - v uvozovkách JEN - tři týdny. Serotonin se vám během nich doplnil, a teď máte zase plnou nádrž, abych tak řekla. A je na vás, jestli ji budete doplňovat nebo necháte vyschnout." Vyložila doktorka Bertě karty. "Doplňovat?!" Zeptala se zaskočená Berta, "já doufala, že už ty léky budu moct vysadit." Pokračovala. "To ano, myslím přírodní cestou doplňovat, aktivitami, které vás baví, minimální stresovou zátěží, včasným řešením problémů, čistou hlavou, jestli mi rozumíte…"
"Takže od teď už jenom to, co tě baví, jo?" Rozesmála se Radka ve vlaku. "To budem furt lítat za chlapama, co?" Berta na ni mrkla. Stály spolu v uličce u otevřeného okna a koukaly, jak se Praha pomalu vzdaluje. Jedou se hledat Vltavíny.
Kamil mezitím v kupé vyndal z baťohu tři lahváče a poklepal jejich hrdly na sklo dveří, aby holky viděly, co pro ně má. Pro Bertu to bylo první pivo po více než roce. Tehdy na zahradě ho nedopila, proto považovala tenhle moment za důležitý. Epizoda o depresi skončila, život pokračuje tam, kde přestal. Přesto ale věděla, že tohle je úplně nový život. Život, který ji teprve baví. Jen škoda těch let do třiceti, kdy se pro všechno neúměrně trápila, všechno v sobě moc řešila, včetně toho, co si o ní kdo myslí, jestli ji nikdo nepomlouvá, jestli bude dobrá v práci. A problémy ve vztahu naopak neřešila. Ten měla dosud jen jeden - mnohaletý a mizerný.
Popíjela pivo z láhve, dívala se z okna na pole a lesy, které vlak míjel, a bylo jí dobře. Opravdu dobře. Navíc se těšila na dobrodružství. A těšila se ze společnosti svých kamarádů. Viděla dopředu i dozadu, myšlenky měla srovnané a vzpomínky roztříděné. Jen jedno ji zamrzelo. Nově nabytý poznatek, že naše vědomí tvoří chemie.
Tenhle fakt odmítala přijmout. To přece není možné. To by znamenalo, že sny, vzpomínky, pocity, myšlenky, všechno se dá ovlivnit léky a o všechno můžeme přijít jako mávnutím kouzelného proutku. Pomalu cítila, jak jí alkohol vniká do hlavy a uvolňuje ji. A ovlivňuje. Bylo to hned, po roce abstinence. A Berta musela připustit, že na té chemii něco je. Každopádně za ideální považovala přírodně udržovanou hladinu "štěstí", radost z prožitků, než z alkoholového opojení, energii tvořící novou energii z energie…
Když s baťohy na zádech došli k řece, Radka hned vytáhla deku. Kamil zavelel k vypnutí telefonů a svalil se do trávy. Radka z deky pozorovala pramenící Vltavu a Berta v ní už smáčela uchozené nohy. Měli s sebou malé rýčky a kbelíček na hledání pokladu.
Neměli štěstí, ale vůbec jim to nevadilo. Berta stejně nasbírala plný kyblík krásných vltavských kamínků, a ten nejhezčí darovala Radce, která se spíš opalovala, než hledala Vltavíny. "Já vim, že si na přírodniny zrovna nepotrpíš, ale je krásnej, to musíš uznat. A máš ho ode mě z vejletu, aby ti připomínal tenhle krásnej den." Řekla Berta na vysvětlenou, když si Radka bílým křemínkem pohazovala v dlani.
Večer doma umístila Berta své krásné kamínky do skleněné láhve na okno. Aniž věděla, byl mezi nimi i jeden Vltavín.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 o.krista o.krista | Web | 8. března 2011 v 23:58 | Reagovat

Čtu to teď a málem mám strach, aby se mi také o nějaké černé dámě nezdálo O_O no vážně...
Tahle povídka na mě tak silně zapůsobila, že se až sama divím. Ty depresivní pocity byly vylíčeny pro mě tak emotivně a až !hrůzostrašně! že se zcela dokážu vžít do postavy a cítit s ní... a to doslova každou větou...
Myslím si, že pokud redakce říkala, že má 50 favoritů, tak tohle by tam určitě mělo patřit. Možná bych měla i tip, jakou nejmenovanou povídku s, k dnešnímu dni úctyhodným počtem hlasů, by mohla nahradit, ale nic naplat... Tohle je však škoda, protože já nemůžu nic kritizovat, ani odsuzovat.
Abych pravdu řekla, když jsem se dostala tak do třetiny, tak jsem se MUSELA podívat na konec, jestli to fakt dopadne dobře, protože moje hypochondrie se nezapře :-x
Jediná věc, která mě trošku zmátla byl ten náhlý přechod z deprese do stavu plného energie a radosti. To jsem nějak nepochytila... ale zřejmě jen proto, abych věděla, jak to KONEČNĚ skončí a jestli dneska vůbec ještě usnu...
Ale usnu :-) závěr byl podle mého vkusu ;-)

2 Jane_s Jane_s | E-mail | 9. března 2011 v 13:04 | Reagovat

Tak moc děkuju, povzbudila jsi mě :-) Ještě k tomu přechodu, léky zabraly a postupně jí bylo líp a líp, až jí jednoho dne bylo líp, než před depresí... takhle nějak to tam píšu. Je to o mně... ;-)

3 o.krista o.krista | Web | 9. března 2011 v 13:29 | Reagovat

Ještě pak, jak jsem to dočetla, tak jsem nad tím přemýšlela... takovou povídku člověk jen tak z hlavy nevymyslí.. takhle to popsat by se možná podařilo jen nějakému zdatnému psychologovi s dlouholetou praxí...

4 Jana (2) Jana (2) | 9. března 2011 v 15:30 | Reagovat

V rychlosti jsem proletěla první třetinu a byla dobrá. Později si v klidu přečtu celou povídku.

5 Jane_s Jane_s | E-mail | 9. března 2011 v 16:04 | Reagovat

Budu ráda za komentář, děkuju. Jinak, když říkám, že to je o mně, tak ne všechnno, tenhle příběh včetně těch snů a výletu atd. jsem neprožila, jen tu depresi. Je to prostě na motivy mého života, jako všechno, co píšu.

6 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 9. března 2011 v 18:39 | Reagovat

Hmmm...tohle ani vyhrát nemohlo. Má to svou hodnotu jako výpověď (kdysi jsem taky napsal něco podobného). Hloubku tomu dodává fakt, že většina pocitů je skutečná, doopravdy prožitá autorem. Je vidět, že sis s tím dala velikou spoustu práce.
Ale není to něco, co bych označil za skvělé literární dílo. Jak říkám, je to spíš osobní zpověď ale dle mého se to tak musí brát - jako individuální povídkový počin, který je hlubokomyslný, ale zase tak strašně nevybočuje z řady individuálních literárních počinů.
Možná to porota mohla vybrat kvůli fktu, že v knize jsem ještě něco podobného nečetl, asi by to tam bylo vážně originální.
Stačí jako komentář? Nebo si mám nějaký názor ještě obhájit? :-P

7 Jane_s Jane_s | E-mail | 9. března 2011 v 19:37 | Reagovat

Děkuju Ti, chápu :) Já si o téhle povídce (jedné z těch sedmi, co jsem poslala) myslím, že spadá do té kategorie "téma nemá potenciál bestselleru". To byl zřejmě můj problém, ačkoliv je každá z jinýho těsta. Sledovat tenhle cíl (aby to byl bestseller), mi nějak při psaní vypadl z hlavy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama