7.Dragita - Prokletí část 1.

9. března 2011 v 7:00 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Máme tady další povídku. Tentokrát by se dalo říct, že dvoudílnou...




Prokletí

Kapitola 1. Náměsíčnost
Vzbudil ji silný zápach. Rozkašlala se a prudce posadila. Vytřeštila oči.
"Sakra kde to jsem?"
Rozhlédla se. Byla na střeše nějaké budovy a měla na sobě jen pyžamo.
"Bože co jsem to v noci dělala." Pomyslela si.
Cítila chlad, měla bosé nohy a ještě k tomu pěkně špinavé. Všude byl prach smíchaný se zbytky sněhu.
Rychle zamířila ke dveřím. Zamčeno.
"To snad ne." Jímá jí vztek.
Naposledy jimi zacloumá a uslyší menší křapnutí a dutou ránu. Cesta je volná. Na zemi se povalují zbytky zámku.
"Ono bylo zamčeno zevnitř?"
Nevěděla kde je, z tohoto pohledu ještě město neviděla. Ze všech sil se snažila zorientovat.

Podařilo se. Našla známý záchytný bod - starý kostel.
"To jsem teda pěkně daleko."
Sešla po schodech dolů a vyšla na ulici. Myslela přitom jak je vděčná, že má na sobě aspoň jednobarevné pyžamo, místo toho s medvídkem, co ležel doma ve skříni.
Zima začala být trochu vlezlá, nejvíce jí studily nohy, ale je to zvláštní, normálně by je měla mít už úplně promrzlé. Všude kolem byl bílý, místy šedivý sníh.
Snažila se utíkat, stále více lidí se za ní zvědavě otáčelo.
Najednou u chodníku zastavilo policejní auto. Z okénka vykoukl docela mladý policista.
"Slečno, stalo se Vám něco?" a také hned z auta vystoupil.
"Nevím, zřejmě jsem byla náměsíčná a teď bych se ráda dostala domů."
"A kde bydlíte? My Vás tam svezeme, přece nebudete chodit ulicemi bosá v takovém mrazu."
Otevřel zadní dveře auta a čekal až dívka nastoupí. Moc se jí nechtělo, ale možná to bude přece jen lepší, než kdyby se plahočila pěšky.
Byla sama, v pyžamu se dvěma policisty v autě. Kdyby měla na výběr, nevlezla by sem. Nevěřila jim. Nevěřila žádnému chlapovi nad 15 let. Řekli byste, že je divná? Ale ona k tomu měla své důvody. Mluvilo za ní pár jejích nepěkných zkušeností. Potkala za život pár úchylů, naštěstí bez vážnějších následků.

S prvním se setkala ještě, když chodila na základní školu. Šla zrovna se psem do jejich oblíbeného parku. Sice tam byly malé uličky lemované vysokými keři a stromy, ale tehdy jí to nevadilo. Bylo to jejich dětské hřiště. Už šla domů, když se pejsánek usmyslel vykonat svou velkou potřebu. Jenže asi o dva metry dál, seděl na lavičce jeden holohlavý muž. Podíval se na ni, vstal, stáhl si kalhoty a začal si dělat dobře. Chtěla ihned zmizet, ale Bakovi to tentokrát nějak moc trvalo. Chytila ho tedy pod paži a utíkala pryč.
Asi rok se tam neodvážila jít.

Když už byla nějaký ten pátek na střední, chodila venčit Baka zase normálně do jejich oblíbeného parku.
Vykračovala si to zrovna do kopce, než ji zastavil nějaký kluk. Byl asi o pár let starší a vypadal docela sympaticky. Teď je na místě to pověstné ale... Lea byla tehdy docela dost velké ucho. První co jí řekl znělo: "Ahoj, máš pěknej zadek." no řekněte sami jestli tahle věta neznamená "Děvče zdrhej jak nejrychleji můžeš." A Lee, té naivce to tenkrát nedošlo.
Začal jí chválit psa a potom navrhl, jestli se sní může projít.
Naštěstí měla aspoň menší pud sebezáchovy a zahnula na pískoviště, které je hned na okraji aleje. Od tohoto bodu si to pomatuje jen mlhavě, ale to hlavní se jí z paměti nevymaže nikdy. Seděli na lavičce a on jí ukazoval na svém notebooku svůj školní projekt, hudbu a tak dále. Pak už chtěla jít domů, ale strhl ji zpátky a ona se mu najednou ocitla na klíně. Vjel jí rukama pod bundu. To už se mu uvnitř pěkně vystrašená rychle vysmekla. Kupodivu ji nechal a začal se omlouvat. Zvolila jinou taktiku, byla na něj milá. Neutíkala a nechala se doprovodit domů (bohužel bydlela vedle parku). Kdyby na něj totiž vyjela, mohlo by mu třeba přeskočit a ona nebyla zrovna kdejaká běžkyně. Navíc Bak byl moc malý a přítulný na obranáře.

Proto si dávala pozor, vždy a všude. Jasně, měla i nějaké známosti, ale nedopadlo to. Ten první ji začal podvádět a s tím druhým si rozuměla jen intelektuálně, avšak láska nikde a o nějakých nežnostech si mohla nechat zdát. Ani sex za moc nestál.

Konečně. Vůz zastavil u jejího domu. Bydlela sama v paneláku, kterému s radostí přezdívala "Králíkárna". Ten jeden pokoj s kuchyní ji zatím stačil, ale v budoucnu by tu bydlet nechtěla. Vystoupila a zjistila další dost nepříjemnou věc. Neměla klíče.
"Děje se něco slečno?" zeptal se policista.
Lea se nervózně pousmála.
"Jaksi nemám klíče." Zčervenala až za ušima.
'Takový trapas. Horší to snad být nemůže.' Nadávala si v duchu.
"Dobře, zavoláme zámečníka a zatím zkusíme na někoho zazvonit, abyste nemusela čekat venku," usmál se.
'Že bych měla štěstí na hodné policisty?' Svitla jí drobná naděje.
No možná trochu.

V tom se přibelhala sousedka a jala se odemykat vchodové dveře. Přitom se na Leu dost divně dívala. Jak asi musela vypadat mladá žena v pyžamu s policisty v zádech.
"Dobrý den paní Rousková." Pozdravila.
Všichni vešli dovnitř a policista paní požádal, jestli by u ní mohla Lea počkat, než zámečník dorazí. Souhlasila, ale ta neochota z ní úplně čišela. Neměla v lásce moderní mládež, i když Lee už nějaký pátek není náct.
Pustila ji na chodbu a dovolila jí stoupnout jen na noviny.
'Vždyť je to jen chodba.' Povzdychla si, ale nic té stařeně neřekla.
"Nashledanou slečno a příště buďte opatrnější." Usmál se policista a odešel.
Najednou se jí na chvilku zablesklo před očima, viděla sama sebe v tmavém koutě parkoviště, kde ji ten chlap dost drze osahával a nejen to.
Zatřásla hlavou a vize, nebo co to bylo zmizela. Už zase viděla jen tu ponurou místnost, která zaváněla starobou.
'To přece nebyla moje myšlenka, na takové perverzní věci zrovna nemám náladu.'

Přemítala než si všimla sousedky s kouřícím čajem v ruce.
Poděkovala a objala hrnek dlaněmi. Byl krásně hřejivý, teplo se jí začalo pomalu rozlévat po celém těle. Usrkla, ale ihned se musela zašklebit. Ten čaj byl přeslazený. Paní Rouskové to neuniklo, začala se nadechovat aby Leu zpražila a poučila o dobrém chování, ale ta ji předběhla.
"Prosím Vás, kolik jste tam dala cukru?"
"Jen jednu lžičku."
"Tak to je zvláštní…" Nechala větu doznít, vždy sladila jen jednou a teď jako by tam sousedce spadla celá cukřenka.
Radši to celé vypila naráz, nechtěla být ještě více nezdvořilá. Musela se však hodně přemáhat, žaludek se jí obracel a vzdoroval.
"Dobrý den, už jsem tady, který byt potřebuje otevřít?" Ozvalo se od dveří. Zámečník dorazil.
"Ten můj, v pátém patře." Odpověděla Lea, poděkovala sousedce za pomoc a vyšla na chodbu.
"Nepojedeme výtahem?" Zeptal se odborník, na kterém šel vidět dobře pěstovaný pivní pupek.
"Já raději pěšky." Prohodila Lea a svižně stoupala do schodů. K jejím zásadám patřilo, nikdy nejezdit s cizím chlapem tak malým výtahem. Stačí dvě osoby s nákupem a není tam k hnutí.

Zámečník otevřel dveře a stejně rychle zase odkráčel. Lea mu jen poděkovala, její myšlenky teď patřily horké sprše. Rychle si vydrhla zčernalé nohy aby se potom mohla oddat proudu hřejivé vody, stékající po její vymrzlé kůži.

Celý zbytek dne už ven nevylezla. Byla ráda, že zrovna dneska měla volno. Zameškat práci, byla by v pěkném maléru. Přemýšlela o tom co se stalo. Je snad náměsíčná? Jasně, v deseti jí spolužačky na škole v přírodě říkali, že v noci chodí po pokoji, ale tohle? Toulat se nevědomky městem?
Hlodal v ní červík pochybností. Radši si předtím, než šla spát, pověsila klíče na řetízek kolem krku. To kdyby náhodou.

Kapitola 2. Setkání
Otevřela oči a slastně se protáhla.
'Co to.' Zpozorněla, cítila na své kůži dotek trávy.
Rychle se posadila.
"No to snad není pravda, zase ležím venku!"
Naštěstí byla poblíž svého domova, v parku, kam lidé ze sídliště chodili venčit psy. Navíc kolem panovala ještě tma, tak ji možná nikdo nezahlédne.
Do práce dorazila jen tak tak. Pracuje totiž v nákupním středisku, kterému vévodí známý řetězec Tesco. Jejím královstvím je obchod s dárkovými předměty. Jeden by se divil, co lidé nekoupí, přáníčka, citáty, knížečky…Leu práce bavila, aspoň prozatím.


Další den se situace opakovala. Zase se probudila venku, jen s menším rozdílem. Kolem ní se tyčily vysoké stromy a už nebyla v pyžamu. Měla na sobě mikinu a džíny. Vše bylo celkem čisté až na zadní stranu nohavic, která se na slunci hezky zelenala.

'Sakra musím do práce' Zaklela jen co se podívala na hodinky. Už tam měla být.
Rozhlédla se. Přímo před ní zástup stromů trochu řídl, třeba to bude cesta ven. Utíkala jak nejrychleji mohla a nezapomněla si v duchu peprně zanadávat.
Naštěstí byla jen v lesíku na kraji města, kde sídlilo i její nákupní středisko. S vypětím sil doběhla do svého obchůdku a otevřela. Jenže jakmile si nahlásila příchod, rozdrnčel se služební mobil a ona si musela vyslechnout skoro desetiminutový proslov, jak je strašně nezodpovědná a jestliže se to ještě jednou stane, dostane nejenom pokutu.

Už jí docházela trpělivost, přece se nemůže každý den probudit někde jinde. Musí existovat nějaké řešení. Rozhodla se poradit s kamarádkou.
"Leo, vážně nevím čím to může být, ale něco mě napadlo, přijď dneska do čajky U Modrého slona. Třeba s ostatními na něco přijdeme." Ozvalo se z mobilu.
Jen co dorazila domů, celkem unavená z dnešní směny, začala se připravovat. Nevěděla proč, ale najednou měla chuť se hezky nalíčit. Měla kosmetiky plný noční stolek, avšak jen málokdy něco z toho použila.

Dorazila na místo celkem včas. Všichni už seděli na barevných polštářích a popíjeli různé druhy čajů a kouřili dýmku. Cítila jemné mračno kouře vonícího po hroznech.
"Ahoj Leo, jak se vede?" Pozdravily Káťa s Verčou.
Chlapské osazenstvo jen kývlo na pozdrav. Momentálně totiž slastně vyfukovali voňavý dým.
"Nazdar, no nic moc abych řekla. Hlavně posledních pár dní."
Stručně jim řekla, co se stalo.
"To jsi děláš srandu ne?" Smál se Pavel.
Lea se však tvářila vážně a to ho hned zchladilo.
"Tak v tom případě ti nezávidím, já nevím, zkoušela jsi zamknout a schovat klíče?" Zkusil Adam.
"To byl hned ten první den, měla jsem zamčeno a klíče v bundě."
Chvíli to rozebírali, ale potom se už jen smáli, nic lepšího je totiž nenapadlo. Chtěli Leu rozptýlit aby na to tolik nemyslela a docela se jim to dařilo. Hlavní vinu na tom však měla ona vodní dýmka. Dnes byla nějak obzvláště silná.

Pak se ale něco změnilo. Lea to postřehla až ve chvíli, kdy si všimla pohledů svých kamarádů.
Hleděli na ní, oči jim lehce jiskřili a byly trochu zamlžené.
Měla pocit jako by ji snad viděli i pod oblečení, jejich přivřené oči ani nemrkly. Zkoušela se s nimi bavit jako předtím, jenže to nešlo. Ty pohledy jí byly nepříjemné, navíc se holky začaly ošívat. Nikdo není rád, když Vaše polovička okatě zírá na někoho jiného.
Lee už to lezlo pěkně na nervy, tak se radši odebrala na záchod. Jenže Katka jí byla v patách.
"Co to bylo?" Oboří se na Leu.
"Netuším, fakt jsem z toho jelen."
"Koukali na tebe tak hladově, ale když se na tebe tak dívám, zdá se mi, že nějak záříš."
"Jak zářím?"
"No prostě vypadáš nějak šťastnější, spokojenější řekla bych."
"To bych zrovna netvrdila, ale dneska jsem se tu vážně bavila, navíc se mi zdá ta vodárna nějaká silnější. Víš co? Radši půjdu domů, zřejmě jsme všichni zkouření a proto se chovají kluci tak divně. Musím si provětrat hlavu. Nevadí ti to?"
"Dávej na sebe pozor Lei." Obejme ji Katka, "napíšeme si, jo?"
Odešla s rozporuplnými pocity, snad se to zase dá vše brzy do pořádku. Ze všeho nejraději měla klid a toho se jí poslední dobou moc nedostávalo.

Vyšla do čerstvě zasněžených ulic centra města, ještě jemně chumelilo. Nastavila proto chladivým vločkám svou tvář a chvíli na nic nemyslela. Nechtělo se jí domů, mezi ty osamělé stěny jejího pokoje, když venku je tak krásně a vane jemný větřík.
Rozhodla se vyrazit do nedalekého nákupního centra. Za chvíli, by mělo přijít jaro, i když to momentálně nevypadalo. Cítila najednou potřebu si něco koupit, aspoň knihu. Už dlouho sháněla třetí díl Temné Věže od Kinga, třeba bude mít protentokrát štěstí. Kniha ji vždy dokázala pohladit na duši.

Šla pěšky středem města, než konečně vstoupila do rozlehlé haly, ze které přímo dýchala nákupní horečka. Jen tak ze zvyku zabrousila do prvních obchodů s oblečením, a najednou nemohla odolat. Vždy šla na nákupy jen, když nutně potřebovala, ale teď měla silné nutkání pořídit si nové kalhoty, kabát, boty. Než se dostala do poloviny střediska byla chudší o půl výplaty. A kupodivu jí to moc nevadilo.

Vyrazila tedy do posledního obchodu, kam chtěla jít původně. Do knihkupectví.
Vykračuje si svým mírným tempem a duchem už se vidí doma s knihou v ruce, když ucítí nějakou zvláštní vůni. Přitahuje ji jako magnet, nasává jí plnými doušky, odkud to jen jde?
Pak se jí na chvíli rozmazalo vidění. Když konečně zaostřila viděla sama sebe, jak se vášnivě líbá s cizím mužem. Nestačila zareagovat a do něčeho, nebo spíš někoho silně narazila. Neudržela rovnováhu a sletěla na zem. Nákupní tašky se rozletěly do všech stran.
Zamrkala a uviděla před sebou přesně toho samého muže.
'Co to sakra bylo?' Prolétlo jí hlavou.
"Promiň já se zrovna nedíval, moc se ti omlouvám." Promluvil a podával ji ruku aby mohla vstát.
Jen co se pohnula, ucítila zase tu omamnou vůni, vycházela z něj, aspoň zatím to tak vypadalo. Drželi se za ruce a strnule na sebe hleděli. Nemohla se od něj odpoutat, byla jako ve snách. Cítila jak ji přitahuje, ztrácela se v jeho zelených očích. Nevnímala okolí, dokud jí z toho podivného transu neprobudil přidušený smích. Zamrkala a rozhlédla se. Nebyl tu sám, jeho kamarádi se opodál řehnili jak malí kluci.
Myslela si, že po dvacítce se už pubertální chování moc nevyskytuje, ale vypadá to, že holt někoho to jen tak nepustí.

V tom se probral i on. Pustil Leinu ruku a než stačil něco říct, táhli ho jeho kamarádi rychle pryč. Zaslechla něco jako, že spěchají.
Stála tam ještě chvíli jako opařená, než si uvědomila jak blbě musí vypadat. Lidé ji obcházeli obloukem a občas si něco zašeptali. Proto rychle sesbírala všechny své tašky a vydala se směr knihkupectví. Potřebovala uklidnit své nervy.

Domů došla úplně zmatená a vyčerpaná, ale s podařenými úlovky. Ani se nestačila převléct, padla na postel a okamžitě usnula.
'Konečně!' Otevřela oči a s potěšením zjistila, že leží ve své posteli. Právě vycházelo slunce. Ale dobrá nálada ji brzy opustila. Ty ponožky co měla na sobě byly tak černé, že by nikdo nepoznal jejich pravou barvu. Určitě se zase někde toulala, a pak se zřejmě vrátila.

Vůbec celý den byl nějaký zvláštní. V práci měla pořád pocit, že sem tam zaslechla myšlenky zákazníků. Mluvili na ni, ale přitom se jim rty ani nepohnuly. U některých je slyšela, tak nahlas až se lekla.

Odpoledne zahlédla pár myšlenek i v obrazech. Někdy jí bylo až špatně, na co všechno lidi nemyslí. V těch chvílích by nejraději slyšela jen slova.
Ale další dny už přišla na kloub jak to ovládat a začala se tím bavit. Čtení myšlenek se přeci jen někdy hodí. Svěřila se Katce o tom zvláštním setkání ve městě, nedokázala toho muže dostat z hlavy. Neustále se jí to vracelo, to jak voněl, jak ji přitahoval. Ještě nikdy se jí nic takového nestalo.
Dokonce se každé ráno budila ve svém pokoji, nohy i pyžamo čisté. Zřejmě se to pomalu dávalo do pořádku. Ještě chvíli a snad by uvažovala o návštěvě psychologa.


Kapitola 3. Přitažlivost
Oblékla se a v kapse se jí rozdrnčel mobil, už dávno vypnula zvonění a ponechala jen vibrace. Měla poslední dobou nějak přecitlivělé uši.
"Ahoj Lei, přemýšlela jsem, jak tě přivést na jiné myšlenky. Dneska bude menší dámská jízda, přidáš se?"
"A kdo všechno půjde?"
"Já, Lucka, Veronika a doufám, že i ty."
"Dobře půjdu, myslím, že právě tohle přesně teďka potřebuju." Souhlasí nakonec Lea. Chtěla si vyčistit hlavu, třeba se i pořádně opít a na chvilku na všechno zapomenout.
Domluvily se na srazu o půl deváté před klubem Oáza. Byla tam předtím jen párkrát, nebylo to zrovna místo podle jejího vkusu. Hlavně co týkalo hudby, ale Lucku by člověk jinam nedostal, tak to vždy nějak přežila. Stačilo pár panáků nebo drinků a bylo jí jedno co hrají.

Vkusně se namalovala a oblékla a vyrazila. Většinu cesty zvládla pěšky, dneska ji lákalo se jen tak projít. Celá natěšená potom stepovala před vchodem, protože ostatní ještě nedorazily. Nečekala dlouho, kamarádky přišly včas.
"Fakt ti to dneska sluší Lei." Ohodnotila ji Lucka.
Uvnitř bylo už celkem plno, ale pořádně to ožije až kolem půlnoci. Tak si raději zabraly jeden opravdu dobrý stůl s výhledem na parket a objednaly si pití. Lee to chvíli trvalo. Vzpomněla si totiž na svou příhodu s cukrem. Od té doby ho nikde nepoužila, ale v jejím oblíbeném Mojitu ho bylo hodně. Nechtěla nic riskovat, tak si raději dala vodku. Na ex ji do sebe obrátila a objednala si další. Zvláštní bylo, že zatímco v sobě už měla třetí, nic necítila. Jako by pila snad vodu. Vždy ji na chvíli zahřála, ale jakmile uběhlo pár minut, už necítila vůbec nic. Žádné brnění rukou, nohou ani těžkost jazyka.

Na chvíli to pustila z hlavy a zapojila se do živého rozhovoru, který vedla Verča s Luckou. Dvě hodiny uběhly jako voda a první odvážlivci křepčili na parketu za hudby Boba Sinclaira.
"Co říkáte půjdeme taky?" Navrhla Lea.
"Tak jdem, sice se mi trochu motá hlava, ale to je vedlejší." Prohodila Lucka už trochu v navátém stavu.
Jako na zavolanou začala hrát ta správná hudba aby se mohly všechny pěkně odvázat. Je to jeden z Leniných oblíbených způsobů jak se zbavit stresu. Sice ji ta hudba skoro trhala uši, ale po chvilce si celkem zvykla. Jen až vyjde ven, bude je mít pěkně dlouho zalehlé.
"Támhle tě jeden kluk přímo hypnotizuje očima." Šeptla Verča Lee do ucha. "Běž za ním."
Jenže se ani nestihla otočit a dotyčný zmizel.
Místo toho na ni mrkli dva týpci sedící u baru, podle Verči vypadali trochu slizce. Což Lea musela uznat, na takové frajírky náladu neměla.

Uběhlo snad jen půl hodiny a musely si jít odpočinout ke stolku. V tom přišel číšník a postavil sklenku vodky před Leu.
"Od toho pána za barem v zeleném triku." Odpoví muž na Leino tázavě zvednuté obočí a ukáže směrem k baru. Zase tam nikdo takový není.
"To si tu snad někdo ze mě dělá srandu nebo co?" Rozčilovala se.
"Třeba máš nějakého tajného ctitele…" Přidala se Lucka a chvilku Leu popichovaly.
Vzala sklenku do ruky a přičichnula si k jejímu obsahu. Voněla stejně jako ty předtím. Hodila ji do sebe a mělo to zase ten stejný účinek, zpočátku jemná vlna tepla a potom zase klid.
"Zatancovala by sis se mnou?" Ozvalo se za jejími zády. Docela se jí ten kluk líbil, dlouho neváhala a šla s ním.

Skvěle se bavila, byl dobrý tanečník a písně hrály podle jejího gusta. Zrovna v tu chvíli jí nevadily ani jeho myšlenky. Přímo jakoby je vysílal do prostoru. Konečně pustili i jeden z pomalejších songů, přitiskli se k sobě a lehce tancovali do rytmu. A ona cítila jak se jeho ruka pomalu přesouvá na její zadek.


Nestihla však uběhnout ani minuta a někdo surově odhodil jejího partnera. Byl to ten muž, se kterým se tenkrát srazila v obchodě. Jeho neodolatelný pach zastřel její vědomí a rozum pomalu odplouval do dalekých končin. Pevně si ji k sobě přitisknul a díval se jí do očí. Nedokázala od něj odtrhnout pohled. Celým tělem ji projelo vzrušené chvění a neustále nabývalo na síle. Cítila jak pomalu přestává kontrolovat to co dělá. Jako v čarovné mlze prožila asi tři pomalé písně, než hudba konečně zase zrychlila.
"Chceš něco k pití?" Zašeptal ji tak blízko ucha, že ji ovanul jeho horký dech.
"Ráda." Víc ze sebe nedostala.
U baru objednal ten prozatím neznámý muž koktejl B52, jehož základem byl absinth. Drink se zapálí a v tu chvíli se musí rychle na ex vypít.
"Říkají mi Luke, a jak tobě?" Mrkne ni svým tajemným pohledem.
"Já jsem Lea, ale Lei je mi milejší." Usměje se.

V jejím těle rostl nový hlad, nedokázala si to vysvětlit, ale šíleně ho chtěla. Nejraději by se na něj vrhla teď hned. To jí nebylo podobné, ale ta Lea, klidná a rozvážná, byla už skoro pryč a na její místo nastoupila šelma, která toužila uspokojit své choutky. Bylo na něm něco zvláštního, zvířecího, co ji takovým šíleným způsobem popletlo hlavu.
Nahnul se k ní a políbil ji. Lea balancující na tenkém ledě ztratila poslední nitky své sebekontroly, kterou jak doufala aspoň trochu měla. Vrátila mu polibek mnohem vroucněji, než by zamýšlela a chvíli na to už se spolu vášnivě líbali. Nevšimla si udivených pohledů svých kamarádek.

Pár písní spolu tančili vlastním tempem skoro uprostřed parketu a při každé příležitosti se k sobě chtivě přisáli. Celé tělo se jí chvělo, hlavu měla lehkou jako obláček a toužila jen po něm. Snad už se zpožděním začal působit alkohol, řekli byste, ale u Ley, to mělo úplně jiný původ. Procházela zvláštní proměnou a jestli změní její život, bude dále záležet jen na ní. Její tělo, všechny smysly byly zjitřené, ale mozek si to ještě plně neuvědomoval.
"Vypadněme odsud." Zašeptal.
Šibalsky se na něj usmála a vyrazila ven jako první. Jen co uběhla pár metrů přitiskl ji svým tělem na zeď starého domu. Nechala ho objevovat všechny křivky jejího těla. Přitom velmi jemně vrčel. Odhalila své zuby a zakousla se mu roztouženě do krku. Vzdychl a také ochutnal její krev.


Chtěla si hrát, vzrušovalo ji to. Vyšplhala na nejbližší budovu a lákala ho k sobě. Snažil se jí dostihnout, ale ona přeskakovala z jedné střechy na druhou. Občas trochu zpomalila a nechala se chytit. Zatímco jí líbal, rukou ho dráždila v kalhotách až myslel, že už víc nevydrží. Potom se mu zase vysmekla a sváděla ho k dalšímu pronásledování. Dostali se až na kraj města kde začínal hustý les. Skočila na zem a utíkala se ukrýt do stínu stromů, ještě se dostatečně nepobavila.

Luke byl už silně vzrušený a neovládal se, už si nechtěl dál hrát. Chytil ji kolem pasu a políbil. Strhali ze sebe navzájem všechno oblečení a přesunuli se na zem. Začal se dobývat mezi její stehna. Nebránila se, spíše ho ještě více dráždila svými rty a přitáhla si ho k sobě. Její sténání mohly slyšet jen ptáci.

Otevřela oči a zděsila se. Obklopovala ji černočerná tma a země nepříjemně chladila. Zamrkala a začala rozpoznávat obrysy. Temnota ustupovala a ona vedle sebe spatřila nějakého muže. Nahého muže! A co víc? Jeho záda zdobila tmavočervená kožnatá křídla a kolem nohou měl omotaný zelený šupinatý ocas. Už chtěla začít křičet, když si všimla, že i ona má ocas i křídla. Nevěřila svým očím a raději se štípla. Nespala, byla vzhůru a pomalu začala propadat panice. A právě v tu chvíli si na všechno vzpomněla.
Na to kam mizela každou noc a proč se budila na různých místech. Létala totiž nad městem jako pták a užívala si svobody. Proč se jí to vybavuje až teď?

Podívala se na toho muže a poznala ho. Jmenoval se Luke a včera večer se setkali v Oáze.
Lehce vyjekla. Panebože co to s ním dělala a kolikrát?

Trhnutím se probudil, byl celý rozlámaný a zmatený. Rozhlédl se kolem a spatřil Leu. Pěkně se lekl, ale i on si na vše najednou vzpomněl. Jak skoro ve snách bloudil městem, skákal po střechách, a také na včerejší večer.
Seděla vedle něj oděná jen v rouchu svých vlasů a byla tak nádherná. Znovu ho začal ovládat ten zvířecí chtíč a jeho rozum zahalila mlha. Jedním pohybem ji uvěznil pod svým tělem a políbil. Přivinula se k němu bez odporu, protože už se také ztratila v té toužebné mlze.


Kapitola 4. Prokletí
Domů se dostala až k večeru, jen mlhavě si vzpomínala co se celý den dělo, jako by v jeho přítomnosti ztrácela všechny zábrany. Pod pláštěm tmy si jí v potrhaných šatech naštěstí nikdo nevšiml. Měla hlavu plnou otázek. Co je vlastně zač? Má křídla, ocas, tesáky a dokáže číst lidem myšlenky. Cítila se najednou strašně osamělá, vždyť to nemůže ani nikomu říct.

Dny se jí slévaly dohromady. Nechtěla vylézt mezi ostatní lidi. Co kdyby to neovládla a prozradila se? Co by se stalo? Jedno věděla jistě, už nikdy by neviděla své přátele ani svou rodinu. Avšak každou noc neodolala volání svých smyslů a toulala se s Lukem. Nemluvili spolu, chovali se skoro jako zvířata. Vždy v jeho přítomnosti ztratila hlavu a ráno, kdy se z toho poblouznění probudila, litovala, že se zase neovládla. Chtěla ho poznat aby se cítila lépe, možná by se do něj i zamilovala a potom by v její duši zavládnul klid. Bála se jít ho hledat ve dne. Bála se, že tak jak se sním chová v noci, by se chovala i ve dne a prozradila by se.
Po týdnu opět vyšla ven. Chtěla navštívit svou prababičku. Každý měsíc za ní na chvilku zašla.

Bez výraznějších problémů se dostala až před její dveře. Nadechla se a vešla. Musela se soustředit, nechtěla slyšet její myšlenky. I když by bylo možná zajímavé vědět nač myslí osmdesátiletá stařenka.
Jen co vešla a objala svou babičku, poznala, že něco není v pořádku. Její babička si ji přeměřila pohledem a Lea by přísahala, že dokonce mírně zavětřila.
"Stalo se ti něco děvenko moje? Vypadáš utrápeně." Zeptala se a stále si ji měřila pohledem.
"Ne nic, babi, jsem v pořádku."
"Nelži mi Leonko, vidím to na tobě."
"Fakt nic důležitého, stejně bys mi to nevěřila."
Stařenka se zamyslela a oči jí zvláštně zaplanuly, v tu chvíli vypadala plná života, jak ji Lea ještě nikdy neviděla.

"Nemá to náhodou souvislost s tím, že se v tobě probudil zlý duch? Najednou slyšíš myšlenky ostatních lidí a dokážeš létat, nemám pravdu?"
Lea na ni koukala s otevřenou pusou. Tohle nečekala, stále v šoku jen přikývla.
"Je to prokletí naší rodiny a já dosud doufala, že na tebe konečně nedosáhlo. U tvé babičky se to projevilo hned v prvních letech života a u tvé matky v pubertě. Ale já přišla na to, jak toho démona z nich dostat pryč. Víš tvůj pradědeček nebyl člověk. Řekl mi to až po svatbě, zrovna když jsem čekala tvou babičku. Ukázal mi svá křídla i ten zelený ocas. Jak mi paměť začíná vynechávat, na tohle si pamatuji velmi dobře. Nazval se Ještěrem. Jeho matka byla člověk, ale otec ne. Pomohla jsem mu to v sobě potlačit a žít normální život, jen našim dětem, vnoučatům a teď vidím i pravnoučatům se to nevyhnulo." Vyprávěla stařenka.

Lea mlčky poslouchala a nic neříkala. Prababička byla už stará, tak se jí ta věc s démony a kletbou nějak nezdála. Ale to slovo Ještěr, to ji zaujalo. Chtěla aby jí o tom řekla něco víc.
"Ne dítě moje, nemysly na to, udělej to pro mě a hlavně pro sebe. Zbav se toho, když nebudeš používat svá křídla ani své smysly dostatečně dlouho, prokletí vymizí. Chce to hodně pevnou vůli a já věřím, že to dokážeš, jsi přece z mé krve." Domluvila stařena a rázně se na Leu podívala.
"Když jsem to dokázala já, tak ty taky."

Odcházela od ní s rozporuplnými pocity. Je to dobré nebo špatné? Pokud by se dokázala lépe ovládat, jistě by ráda své nové schopnosti využívala. Vždyť může létat, o tom sní skoro každý člověk. Ale v životě jak se přesvědčila má vše svou cenu.

Jen co došla domů nestačila se divit. U vchodu na ni čekal Luke. Vypadal teď jako úplně normální člověk, který by neměl problém splynout s davem. Vůbec celý působil velmi elegantním dojmem. Šla k němu pomalým krokem a v duchu se připravovala. Nechtěla tady na ulici hned ztratit hlavu, nemuselo by to dobře dopadnout.
"Ahoj Leo." Pozdravil a usmál se na ni. Sice trochu křečovitě jak se snažil zachovat chladnou hlavu, přesto to myslel upřímně.
"Ahoj Luku, co tu děláš?" Jeho vůně rozechvívala každou buňku jejího těla.
"Přemýšlel jsem, chtěl bych tě poznat víc, šla bys někam se mnou?"

Chvilku na něj jen mlčky hleděla, právě na tohle dnes myslela celý den. Zatím se ovládala, pud sebezáchovy byl silnější.
"Půjdu moc ráda. Kam chceš jít?"
"Znám jednu velmi dobrou čajovnu, je to jen kousek odtud."


Kapitola 5. Zatracení
I když šli pěšky, dorazili tam za necelou půlhodinku. Mluvili spolu, ale většinu témat tvořily zájmy, oblíbené filmy, hudba. Lea byla na sebe hrdá, že ještě pořád drží tu šelmu v sobě na uzdě.
V čajovně existovala jedna místnost, kde se nacházelo několik míst, která byla ohraničena dlouhými závěsy a šátky. Takže měli aspoň částečné soukromí. Nevydrželi to a začali se vášnivě líbat, naštěstí se Lea včas odtáhla, právě přicházela obsluha.
Popíjeli čaj a celý večer si zaujatě povídali a občas se nechali unášet svými zjitřenými smysly. Musela uznat, že se jí Luke líbí jako člověk, mají pár společných zájmů, o kterých by si mohli hodiny povídat.

Pozdě večer už čajovna zavírala, museli jít. Domů se ani jednomu nechtělo. Navíc byli za celý večer tak roztoužení, že jediné co je teď zajímalo bylo jak se dostat co nejrychleji z města. Nastala temná noc a tato ulice nebyla moc osvětlená, rychle vylezli na stěnu nejbližšího domu roztáhli svá křídla a odletěli.
Přistáli uprostřed hustého lesa a začali se líbat, odhodili veškeré zábrany a oddali se svému chtíči. Nedávali pozor a to se jim stalo osudným.

Lea nevnímala okolí do té chvíle, než uslyšela zvláštní dutý zvuk a zem se jemně zatřásla. Rozhlédla se a spatřila dvě tmavé postavy, které stály jen pár metrů od nich. To už si jich všiml i Luke. Byli to dva vysocí muži, ale ne ledajací. Kolem nohou se jim vlnil silný černý ocas a kůže na jejich těle byla propletena vlnitými šedými pruhy. Lekla se. Zavrčeli a vycenili své obrovské tesáky.
Luke vstal a snažil se Leu bránit, ale neměl žádnou šanci. Nevěděl proti komu stojí. Nevěděl, že to jsou smrtonosní Černí ještěři, kteří jsou postrachem ostatních Ještěrů. Lidé totiž o nich nic netuší.
Kdyby to věděli, vzali by nohy na ramena a možná si zachránili život.

První znehybnil Luka a nechal ho aby se díval, jak se jeho komplic s chutí zakousl Lee do krku. Nemohla se hnout, cítila ostrou pálivou bolest. Sál její krev a přitom ji přidrzle osahával. Myslela, že je to její konec, ale v tom se ten muž odtáhl. Bolest však nezmizela. Naopak neustále nabírala na intenzitě, jako by jí žilami proudilo rozžhavené tekuté železo. Zmocnila se jí slabost a podlomili se jí nohy. Byla ale neustále při vědomí, i když ji její tělo neposlouchalo. Ještěr ji zachytil a vzal do náruče. Přitom si všimla, jak rychlým chvatem poslal ten druhý Luka do osidel bezvědomí.

Roztáhli svá temná křídla a odnesli je do svého doupěte jako vzácnou kořist. Sídlili nedaleko v malém pohoří, kde měli ukrytý menší jeskynní komplex. Skládal se ze čtyř velkých místností. Jedna pro vůdce smečky a jeho družku, další pro ostatní členy, sklad potravin a společenská místnost s obrovským krbem. Zde se rozdělovala kořist, jedlo se a bavilo. Právě sem přivedli své zajatce. Přivázali Leu k jedné stěně a Luka naproti ní.

Celé tělo měla v ohni, nemohla pohnout ani prsty. Bylo to jako by se snažila zvednout holýma rukama auto. Jazyk měla ztěžklý, přesto v sobě našla sílu a promluvila.
"Kdo jste? Co…" Nestačila dopovědět, došly jí síly.
Na to se celou jeskyní ozval hurónský smích.
"Ty nevíš kdo jsme? To snad nemyslíš vážně." Vyprskl ze sebe jeden.
"Všiml jsem si lidského oblečení kousek od nich, takže možná budou Novorození." Odvětil druhý.
"Ne nejsou čerstvě proměnění, takovou krev poznám. Přesto jsem v ní cítil člověka." Vložil se do rozhovoru třetí, zřejmě vůdce, soudila. Pyšnil se bohatým kostěným náhrdelníkem.
"My, děvenko, jsme Černí ještěři, nejobávanější predátoři na této planetě. Jistě, lidé o nás nic nevědí, ale to proto, že to sami chceme. Jsou pak snadnější kořistí. A právě teď cítíš jak se můj jed v tobě rozlévá a od základů tě mění. Budeš jako my, staneš se bestií a první co uvidíš svými novými smysly bude on." Ukázal na Luka. "Přinesli jsme ho sem jako malou svačinku jen pro tebe." Šklebil se na ni a prstem pomalu přejížděl po její šíji.

Zakroutila v rámci svých sil hlavou.
"Však uvidíš sama na co budeš mít nejvíc chuť až tě pustíme." A odebral se proplesknout Luka, nechtěl aby celé to představení prošvihl. Chtěl vidět ten děs v jeho očích, až ho bude ta žena trhat na kousky.

Trhnutím se probral a chvíli se zmateně rozhlížel kolem. Jeho pohled zakotvil u mladé ženy svíjející se v křečích. Zápěstí měla celé rozedrané, jak se snažila zbavit se svých pout. Byla to Lea. Měla zavřené oči a zaťaté zuby. Na krku jí zela velká krvavá rána. Až teď mu došlo, že je nahá, vlastně oba nemají ani kousek oblečení. Bolest hlavy pomalu odeznívala a jeho myšlenky začaly dávat smysl. Byl v tmavé ponuré jeskyni, které vévodil obrovský kamenný krb, kde již vesele plápolal oheň. Krom kůží, visících všude možně, tu nebylo už nic. Jen čtyři monstra, co se na něj posměšně šklebila. Jedna z nich byla žena, ale nedalo se říct, že by budila menší hrůzu než její druhové.
"Kde to sakra jsem?"
Místo odpovědi se dočkal pořádné rány pěstí až si rozkousl ret a na jazyku ucítil kapky vlastní krve.
"Můžeš mluvit jen když budeš tázan." Obořil se na něj útočník.
Už raději mlčel.
V tom k němu přišla ta žena se šíleným pohledem. Všiml si jejích načernalých dlouhých nehtů, které byly zbroušeny do špičky. Olízla si své tesáky a velmi pomalým pohybem mu prořízla kůži na hrudníku. Byla to jen tenká ranka, ale štípala jako by ho do ní bodalo tisíce rozžhavených jehliček. Ale nevydal ani hlásku. Ještěřice olízla pramínek krve a zatvářila se nespokojeně. Chtěla ho mučit, chtěla aby prosil o slitování, ale nesměla ho zabít. Postupně zarývala své drápy do jeho kůže čím dál hlouběji a užívala si ten pocit, když konečně bolestí usykl.
Potom ustoupila aby nebránila Lee ve výhledu. Ona se musela dívat jak Luka mučí a on jak se Lea pomalu mění v bestii.

Cítila, že už více nevydrží, bolestí skoro omdlévala, kůže ji hořela a srdce bilo jako splašený kůň. Její nitkovitý dech se pomalu zpomaloval a prohluboval. Každou chvíli měla upadnout do bezvědomí. Viděla všechno, jak ho pomalu trápili bolestí a rvalo jí to srdce. Přece jen byl součástí jejího života, který měl za pár chvil skončit. Měla pocit, že něco temného snaží ovládnout její mysl.
Vzepjala se ve svých poutech nedbajíc pulzující bolesti v rozedřených zápěstích, vydala tichý sten a ztratila vědomí.

"Leo!" Vykřikl Luke a vysloužil si ránu do břicha. Za svůj život zrovna moc netrénoval tak měl chvíli pocit, že vyzvrátí všechny své vnitřnosti.
"Tak, teď nastala konečná fáze, kde bude záležet jen na její vůli odolávat. Může se probudit každou chvíli nebo až za pár hodin. Jakmile se probere, trochu si s tebou pohraje a utiší svůj hlad." Šeptal mu vůdce do ucha a smál se.


Hodiny plynuly a dusno kolem bylo stále tíživější, když v jednu chvíli Lea jemně pohnula prstem. Potom její kůži propletly šedivé pruhy a ona otevřela oči. Napřímila se a uviděla Luka. Hlasitě zavrčela a vycenila zuby. Chtěla se na něj vrhnout a rozsápat ho. Jediné na co dokázala myslet byla vražda. Leina duše byla uvězněna uvnitř a jen bezmocně vše sledovala.
Viděla a cítila úplně vše a mučilo jí to.

Rozvázali jí a ona se rychlým skokem ocitla u Luka. Zaslechla jen slůvko prosím, předtím než se mu zakousla do hrudníku a odtrhla kus masa. Krev zbarvila její tvář do ruda a její ruce svíraly zbytky jeho kůže. Znovu se do něj zakousla a jeho strašlivý bolestný řev pro ni zněl jako rajská hudba. Ještě pořád žil, trpěl a ona byla čím dál tím více zuřivá.

V tom ji vůdce odhodil stranou a pustil se s ostatními do potrhaného Luka. Jenže Lea nechtěla přestat, vrhla se mezi ně, ale vysloužila si jen odhození na protější zeď. Byla nejnovějším členem smečky, tudíž na pozici omega. Neměla právo krmit se s nimi zároveň. Ještě jednou zkusila své štěstí a bezvýsledně. Odnesla to naraženým ramenem.
Tak tam jen stála a pozorovala je. Viděla jak v Lukových očích pohasíná jiskra života a jeho poslední pohled patřil jí. Jenže její staré Já bylo uvězněno v komnatách vlastní mysli a nemělo žádnou vládu nad tělem, cítila jak slábne a bestie v ní se jí snaží zničit. Byla zoufalá, zabila ho, mučila ho a jejímu novému Já, které ji teď ovládalo se to moc líbilo. Lee nezbylo nic jiného než se dívat.

Hned první noc se jí vůdce kmene zmocnil a ona se stala jeho další družkou. Byl drsným milencem, ale čím více jí ubližoval, tím víc se jí to líbilo. Brzy se ukázala jako velmi krvelačná povaha a vysloužila si u ostatních jméno Tasinq, což v jejich řeči znamenalo Ostrý tesák. Její vědomí bylo už skoro úplně utlumené, nevnímala to utrpení, které dokázala způsobit. Stala se postrachem okolí a jméno Tasinq bylo symbolem bolesti a hrůzy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana (2) Jana (2) | 9. března 2011 v 8:59 | Reagovat

Skvělé, přečetla jsem jedním dechem. Kde ses děvče naučila tak dobře psát a jak dlouho jsi tohle tvořila?

2 Dragita Dragita | Web | 9. března 2011 v 18:23 | Reagovat

[1]: děkuji za moc milý komentář. Dobře psát? no nevím jestli, píšu aktivně terpve od letošního ledna, kdy sem se k psaní po dvou letech vrátila.
Tohle mi trvalo pár dní, chodím do školy skoro od rána do večera :D

3 Iri Novak Iri Novak | 9. března 2011 v 20:45 | Reagovat

Napsané je to skutečně skvostně! Jen tohle není moje oblíbené téma, ale pro fanoušky fantasy Tvoje tvorba musí být ráj, píšeš fakt krásně!

4 Dragita Dragita | Web | 9. března 2011 v 23:34 | Reagovat

děkuji;)já vím, fantasy je moje, ale snažila jsem se to psát je s mírným nádechem. Ještě miluju horory, na ty si však netroufnu, snad časem :-D Právě se snažím psát jednu novelu, už jsem v půlce, tak snad to zdárně dokončím, nápadů mám plnou hlavu ;-)

5 figo figo | 11. března 2011 v 22:09 | Reagovat

Promiň, ale mě to celkem nic neříká. Byla to nejvíce ze všeho ztráta času.

6 Dragita Dragita | 11. března 2011 v 22:37 | Reagovat

[5]: jako příběh celkově, nebo nemáš rád fantasy ?

7 figo figo | 12. března 2011 v 23:43 | Reagovat

Jako příběh celkově. Nijak mě to nenadchlo. Tvá fantazie se mi zdá tak trochu přes kopírák, čímž ale nechci říct, že tvůj námět není původní - to nevím a nemohu soudit.

8 Dragita Dragita | 13. března 2011 v 23:58 | Reagovat

[7]: fakt? pointu příběhu nosím v hlavě rok, ale už vzniklo tolik knih, příběhů, takže je podobnost možná, i když opravdu nevědomá;)
Děkuji za názor;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama