8.Dragita - Prokletí část 2.

9. března 2011 v 9:00 | Katrine |  Prvních 100 povídek
A "druhá" část..


Prokletí II. - Světlo ve tmě

Přišel pozdě, vše bylo už ztraceno. Všichni pobiti nebo přeměněni. Na jeho město zaútočil roj Černých bestií a on nedokázal ochránit svou rodinu. Proč jen musel být na lovu, zrovna v tento osudný den?
Jeho žena mu v křečích umírala před očima. Byla potrhaná, v jejím těle už proudil jed bestie a pomalu ji měnil. Jenže hodně krvácela a nešlo to zastavit. Pohladil ji po tváři a políbil než naposledy vydechla.
Proč se to muselo stát zrovna jemu? Jeho život byl dosud tak krásný, splnilo se mu vše co si přál. Měl dětství na které rád vzpomínal, stal se váženým uměleckým truhlářem a našel si krásnou ženu, která mu porodila zdravého syna. Jeho život teprve začínal. V jednom okamžiku však o všechno přišel.
Bolestně zařval a přísahal smrt každé bestii, která mu zkříží cestu.

Byl mladý, uměl bojovat, ale pořád nebyl bojovníkem. Musel ještě hodně trénovat jestli se chtěl tváří v tvář postavit bestii. Nebyl ani bezbranným člověkem, patřil k rase Hnědých Ještěrů. Na první pohled vypadal jako kterýkoliv lidský muž, jen trochu ošlehaný větrem, ale na ten druhý byste si všimli jeho silného zeleného šupinatého ocasu, který zdobily malé ostny, a také obrovských kožnatých křídel, která dokázala vyvinout Velkou rychlost. Měl tesáky, které mu sloužili k trhání masa a hojně je používal při lovu aby udusil svou kořist.

Zpočátku cestoval od města k městu a nechal se najímat na lov divoké zvěře aby měl na nocleh v posteli. Větve stromů nebyly zrovna dvakrát pohodlné a zem nebyla bezpečná. Také mu chyběla horká koupel a vůbec všechny ty dříve samozřejmé věci. Ale musel to vydržet, touha po pomstě v něm závratně rostla.

Jednoho rána dorazil k velmi zvláštnímu městu. Bylo po zuby ozbrojené, každý muž, žena i dítě nosili zbraň. Ponuré a temné uličky plné stráží mu na půvabu moc nepřidali. Ale právě tady se vskutku náhodou seznámil s řádem Theq. Nikdy předtím o něm neslyšel. Patřilo jim toto město a žádná bestie si na ně netroufla, dokonce i děti se tu uměli o sebe postarat. Tedy aspoň ty, které už uměly létat. Podstoupil přijímací rituál, který nebyl zrovna bezbolestný a byl přijat do učení. Moc dlouho tam však nepobyl. Kolem se šířili zvěsti o blížící se válce proti Černým ještěrům. Jejich masivní houfy čítající na stovky členů se proháněli okolím a stahovali se do Sierinqu, kde se město Theqor nacházelo.
Všichni byli povoláni na pomoc Zarně, hlavnímu a největšímu ještěřímu městu na kontinentu Gayias. Byla to krvavá bitva, při které jich mnoho padlo, ale díky pomoci národa, kterého Atar neznal, ji prozatím vyhráli. Bitva skončila, ale válka trvala dál. Nevrátil se do Theqoru s přeživšími. Rozhodl se sledovat prchající bestie a jednu podruhé zabíjet. I přesto, že jeho výcvik zdaleka nebyl dokončen, se mu dílo dařilo.

Stal se z něho nejobávanější lovec Černých ještěrů, ze začátku si vybíral menší skupinky a vraždil aby pomstil své blízké, později se nechal najímat městy, kde si vybral dobrovolníky a ničil doupata bestií takovou rychlostí, že by se ani vichřice za něj nestyděla.

Nosil tmavě zelený plášť skrývající jeho tmavé kadeře a ledové šedé oči. Opásaný dýkou, kterou si nechal vyrobit speciálně pro sebe cestoval krajem. O pár let později už jeho pověst dosáhla i do nejzazších koutů Gayiasu. Říkali mu Ghastaz, což by mohlo být přeloženo jako Zhouba bestií. Jednou se dostal do menší vesnice, která vypadala velmi zanedbaně, pravidelně tu čelili nájezdům Černých ještěrů. Neměli moc prostředků aby mu za práci řádně zaplatili, dokonce se mu vůdce snažil nabídnout i svou dceru. Právě tady se dozvěděl o postrachu jménem Tasinq. Nelítostné mladé ženě, která se vyžívala v utrpení. Zaujalo ho to. Vyslovili to jméno s takovou bázní, skoro šeptem, jako by je snad mohla i slyšet. Přijal jejich nabídku vybral si tři nestatnější muže, kteří byli ochotni s ním jít a vyrazil hledat její doupě.

Jeho cvičený nos brzy našel jeskyni, kde se ukrývali. Bylo časně ráno, slunce se právě vydávalo na svou osamělou cestu světem a zalévalo okolí jasnou oranžovou září. Všude bylo ticho. Atar Ghastaz našel vchod a pomalu vešel dovnitř. Ocitnul se v prostorné místnosti, ze které odbíhali tři hlavní chodby. Zřejmě ještě spali a byli si sebou tak jistí, že ani nepostavili stráže.

Byli čtyři, snad by to i stačilo, kdyby nepodlehli dojmu, že mají moment překvapení v kapse. Bestie už na ně čekaly, schované v koutech svých spletitých chodbiček protínající jeskyně.
Vše se událo snad v jednom okamžiku. Když došli k ústí jedné chodby byli napadeni. Marně sekali dýkami kolem sebe. Ostré zuby bestií byli rychlejší.
Atar vydržel jako jeden z posledních a právě jemu se podařilo jednoho Černého zabít, když do komplexu vstoupila dívka. Jen na ni pohlédl a věděl, že je to Tasinq. Drobná dívka s vražedným pohledem. Vrhla se po něm, ale odrazil ji.
V tom jeho pohled utkvěl na jejím mírně vypouklém břiše a zaváhal.
Vždyť jsi těhotná. Vyslovil svou poslední myšlenku a její ruka, která se chystala provést smrtící úder se zastavila. Nechápavě na něj hleděla a potom si bezděčně přejela po břiše.
To vše se odehrálo tak rychle, že než stačil vůdce Bestií zareagovat, pár vteřin uplynulo. Potom se však probral a jednou ranou Atara uzemnil. Všichni jeho společníci leželi kolem něj v kalužích krve.
Tasinq se na něj chtěla vrhnout, ale vůdce kmenu Tsgor ji jen odhodil stranou. Musí počkat, ještě není na řadě, Khara, jeho první družka, má to privilegium. Tsgor ho nezabil ani neproměnil z jednoho prostého důvodu. Zábava. Jakmile ho, nebo jeho ženy ta hračka omrzí, teprve potom ho zabijí a sežerou.

Tasinq se to nelíbilo, byla naštvaná z toho, jakého postavení se jí tu dostává. Venku je tyran, kterého se každý bojí a tady? Tady ji neberou vážně ani potom, jak je upozornila na tyto Lovce. Její ruka zase bezděčně spočinula na pučícím břiše. Co to cítila, když to vyslovil? Měla pocit, že se v ní začalo probouzet její staré Já - Lea. Ta, která již byla pár měsíců zticha až si Tasinq myslela, že je nadobro pryč. Ale nebyla. To ona jí zadržela tu ruku. Co na tom, že v ní zraje nový život, chtěla se toho parazita zbavit. Skrývala to, nemyslela na to a teď se díky nějakému špinavému podřadnému chcípákovi o tom dozvěděla i Lea a na chvíli ovládla její tělo.
Stála tam a koukala jak bezvládné tělo toho odvážlivce (spíše stupidního hazardéra) odnášejí do místnosti s pelechy. Jak příhodné, mít něco na hraní u své postele.
Počkala až vyšli ven uklízet ten bordel kolem a tiše jako myška se vkradla do ložnice. Marně se snažila sama sebe přesvědčit, že jde za ním jen z čistě sadistických důvodů. Lea sílila.

Byl přivázaný ke stěně silnými provazy, hlavu pokleslou, tělo ochablé. Přišla k němu a několikrát ho propleskla.
Probral se téměř okamžitě a zadíval se na ni. Kdyby neměl roubík použil by svá "chapadélka" uložená v čelisti a uškrtil ji. Ustoupila a prohlížela si ho. Všiml si jemného třesu jejích rukou a mírné cukání koutků úst. Tak tahle je postrachem celého okolí? Šálil ho snad zrak?
Dívka, které by netipoval více jak dvacet, velmi spoře oděná a ještě k tomu v jiném stavu. Její oči chvílemi stříleli nenávistné blesky a snad zahlédl i strach, ruku měla zaseklou na své břiše a jen ho pozorovala. Dost to Atara znervózňovalo.
Ty jsi určitě Tasinq, pokud se nemýlím.
Její chvílemi ustrašený pohled při zvuku jejího jména ztvrdl, zastavila se.
To jsem ráda, že už jsi o mě slyšel. Budu tvá nová noční můra.

Pomalu se k němu přibližovala a její krvelačný výraz mluvil za vše.
Atara to neděsilo, co by mu mohlo to pískle udělat. Bolest snášel velmi dobře, nedopřeje jí to potěšení.
Nemyslím, že bys byla schopná mě něčím vyděsit. Upřímně, vydal jsem se sem hledat postrach okolí a z toho co jsem tu našel, jsem velmi zklamán. Nechápu jak se tě někdo může bát víc, než ostatních bestií.
Nenávistně se zašklebila a okem mrkla ke vchodu, který zel prázdnotou.
Přiblížila se k Atarovi skoro na doraz až cítil vůni jejích vlasů, horkost vycházející z její kůže. Nemohl říct, že by ho svým způsobem nepřitahovala. Přece jen byla ženou, kterou zahalovalo jen pár tenkých kousků černé kůže přes prsa a menší kousek látky na bocích, který byl na světle i mírně průsvitný.
Budeš mě prosit abych přestala.

Co ty slova znamenají došlo Atarovi až ve chvíli kdy, zajela svou rukou pod jeho zbývající oděv a dráždila ho na citlivých místech. Přitiskla se k němu a zakousla se mu do krku. Tělo ho zradilo a jeho vzrušení bylo brzy vidět. Kousala ho po těle a přejížděla svými rty po jeho kůži směrem ke slabinám. Na tohle nebyl připraven, čekal bolestivé mučení, ale tohle bylo mnohem horší.
Aspoň už vím, proč si v tom.
Jakmile to zaslechla, přestala a pořádně mu vrazila pěstí, div, že mu nezlomila nos. Zavrčela a vypadala jakoby ho chtěla na místě zabít. Potom se jí v oku mírně zaleskla slza. Otočila se a rychle zmizela pryč.
Atar si najednou vzpomněl na to co slyšel ve městě. Na to jak její oběti byly nalezeny rozpárané, bez vnitřností a hlavně bez genitálií. Zřejmě měl štěstí. Místo Ostrý tesák by jí měli říkat Černá vdova.

Tasinq rychle zmizela z místnosti a uklidila se do spíže. Po tváři ji pomalu stékala jediná slza. Lea se domáhala slova. Vřel v ní boj, na jedné straně touha zabíjet, působit bolest a na té druhé s ní cloumal soucit a výčitky z toho co všechno provedla. Lea nedala Tasinq pokoj a vytahovala na povrch vzpomínky, které měli zůstat v hloubi její mysli. Na Luka, jenž je otcem jejího dítěte. Přesně teď věděla, jak se cítí lidé s rozdvojenou osobností, není to žádný med. Jedna její část chtěla toho zajatce rozpárat a potom se zbavit parazita ve svém těle a ta druhá jí v tom bránila. Musel být na ní komický pohled, jak mluví sama se sebou a každou chvíli se zasekne v pohybu. Bestie v jejím těle začala prohrávat, i když jen na chvíli.
V očích jí zaplál plamen naděje. Rozhodla se vrátit k zajatci, co bude potom se uvidí. Tasinq byla velmi silná.

Proběhla chodbou a vešla do ložnice. Uviděla tam Kharu jak ho mučí. Řezala ho nožem po těle a hltala jeho krev. On měl jen zatnuté zuby. Tento výjev ji připadal skoro jako deja-vu. V mžiku se na ni vrhla, odhodila ji a jedním seknutím podřízla hrdlo. Ruka se jí ani nezachvěla. Z duše tu potvoru nenáviděla. S překvapeným pohledem klesla Khara k zemi, kde od Tasinq schytala pár kopanců. To už ale necítila, její smrt byla celkem rychlá.
Atar to vše překvapeně sledoval, nemohl uvěřit svým očím. Dívka oddechovala a syčela na mrtvolu. Potom se k němu otočila a zabodla do něj svůj pohled. V ruce pořád třímala zakrvácenou dýku.


Vypadalo to, jako by se nemohla rozhodnout co bude dál. V tuto chvíli Atara napadlo, že ji zabila proto aby ho mohla mít jen pro sebe a dělat si sním co by chtěla. Nebyl zas tak daleko od pravdy, Tasinq to opravdu napadlo. Jenže Lea viděla jen šanci na útěk.
Rychle přišla k zajatci a pár přesnými zásahy přeřezala jeho pouta. Uskočila a ostražitě ho pozorovala.
Atar stačil si stačil jen protáhnout svaly, než zaregistroval pohyb u dveří. Stál tam vůdce smečky. Byl sice chytrý, ale toho dne udělal svou životní chybu. Zaútočil jako první na Atara. Zmátl ho bojácný pohled Tasinq.
V mžiku mu dívka svými "chapadly" podrazila nohy. Když chtěla, působily při doteku s kůží jako kyselina. Vrhla se na něj, ale odrazil ji ke stěně.
Atar se vzpamatoval a zaútočil na Tsgora.
Do místnosti vběhl i poslední člen smečky a schytal hned pár ran od Tasinq. Nežil dlouho. Rozervala mu krk a dýkou rozpárala břicho. Začala se jí zmocňovat zvláštní slabost, než se však sesunula bezvládně na zem, hodila Atarovi dýku.

Docházely síly. Celé tělo ho pálilo, ale ta dýka od Tasinq mu zachránila život. Odhodil od sebe mrtvolu bestie a rozhlédl se. Spatřil ji bezvládně ležet na zemi. Je co k ní přiběhl, zjistil, že je naživu. Asi omdlela.
Kolem se linul hutný pach krve a Atar horečně přemýšlel. Zachránila mu život, osvobodila ho. Proč?
Rozhodl se vzít ji sebou. Třeba to z ní potom dostane. Zvedl její bezvládné tělo ze země a zmizel v peřině mraků.
Samozřejmě ani na chvíli nezapomněl, co je zač.

Pomalu otevřela oči a rozhlédla se. Ležela v nějaké jeskyni, kterou nepoznávala. Chtěla se pohnout a ucítila pouta na svých rukách a nohách. A také měla roubík.
Uviděla záda nějakého cizího muže a lekla se.
Naštěstí byl její provaz dost dlouhý na to aby se mohla na posteli aspoň posadit. Všimla si zvláštnosti svých okovů. Byly z tvrdé kůže, ale zároveň uvnitř něčím vypolstrované.
"Tak už jsi se probrala, začal sem mít obavy. Měla bys na sebe dávat větší pozor." Otočil se a ona ho poznala.

Vzpomněla si na svůj uzlík co nosila pod srdcem. Proč to necítila už dříve?
Všiml si jak si prohlíží své okovy.
"Jak jsi přišla k těm ošklivým jizvám na zápěstí? Jsou docela hluboké."
Nic, nedočkal se odpovědi, jen jejího upřímného nenávistného pohledu. Zdálo se mu to divné, vsadil by všechno na to, že předtím viděl jen normální vyděšenou dívku. Ptal se tedy dál.
"Řekni mi, proč si mě vysvobodila?"
Tasinq mlčela. Po tváři si hledala cestu další slza. Lea už neměla takovou sílu, ale občas se jí podařilo ovládnout její emoce.
Atar se obezřetně přiblížil, momentálně vypadala tak bezbranně.
V mžiku se vymrštila s připravenými drápy z postele. Marně, provazy byly moc silné.
"Ty budeš asi nakonec přece jen nebezpečná mrška co?" Uskočil od ní.
Chvíli se ještě vzpínala a chrčela zpoza roubíku, než se stáhla, schoulila do klubíčka a rozprostřela kolem sebe svá křídla.

Lea věděla, že to bude těžký boj zkrotit tu bestii v sobě, ale musela. Chovala pod svým srdcem naději a nechtěla se jí vzdát. Tasinq by ho jistojistě zabila. Navíc ji tento muž asi jen tak ven nepustí. Proč ji jen vzal sebou? Ano ve slabé chvilce mu zachránila život, on ji za to zbavil smečky, ale co dál?
"Promiň ještě jsem se vlastně nepředstavil, jmenuji se Atar. Atar Ghastaz."
Vzhlédla k němu a její oči prozrazovali, že už o něm slyšela.
"Ty mě znáš, ó jak milé. Mohla bys mi konečně odpovědět na mou otázku, proč jsi mi pomohla?"

Jeho hlas byl pevný a autoritativní ani nezakolísal. Chvíli do sebe navzájem zabodávali pohledy, než to Atara přestalo bavit. Však až bude mít hlad, tak mu to řekne.
Drahnou chvíli bylo ticho, ošetřoval si rány a na dívku ani nepohlédl. Neviděl její střídající se výrazy vzteku a beznaděje. Jakmile byl se vším hotov, ucítil kručení ve svém žaludku. Už to bude nějaká doba co nejedl. Rozhodl se tedy zajít do toho malého města pro odměnu. Vzal ze stolu tesák a odříznutý ocasní trn, který sloužil jako důkaz splnění svého úkolu. Jistě nebudou mít radost, že se vrací sám, ale boj s Bestiemi je vždy hazard se životem.

Naposledy pohlédl na dívku spoutanou na posteli a musel se pousmát nad tím jak zvědavě zkoumala jeho domov. Cestou musí promyslet co bude dál.
Nemůže ji pustit, protože by zase zabíjela a jeho pověst by utrpěla. Ale v tuto chvíli by ji nedokázal ani zabít. Ať byl jakýkoliv, na těhotnou ženu by ruku nevztáhl. Jenže co sní? To by měla zůstat přivázaná na jeho posteli napořád? A kdyby tu zůstala, tak co potom až porodí své dítě? Zabila by ho jen by ji pustil.
Přece jen na ní bylo něco zvláštního. Ty jizvy, občasný pohled vyjukaného kuřete - ano to mohla být jen hra, na to je mazaná dost. A také ho neustále pálila otázka, proč mu vlastně pomohla.

Dorazil k branám města a hrdě vešel. Všichni před ním ustupovali. Měl na sobě plno šrámů, nebylo pochyb odkud přichází.
Stanul před vůdcem a odhodil na zem tesák a ocasní trn se zbytkem černé kůže.
"Svůj úkol jsem splnil a přišel jsem si pro odměnu."
Vůdce vstal a ostražitým pohledem si ho přeměřil.
"A kde jsou ostatní, to jsi přežil jenom ty?"
"Byla to léčka, mohu mluvit jen o štěstí, že tu teď mohu stát. Příště buďte opatrní, když mluvíte o mojí přítomnosti."
"Hm, takže Bestie už problémy dělat nebudou?"
Atar zavrtěl hlavou.
"Aspoň tyto ne, bylo by bláhové doufat, že jiné Vaše město neobjeví."
"I ta ehm, Tasinq je mrtvá?"
Přikývl, malá lež jim neuškodí.
"Dobře tedy, dáme ti tolik jídla a kožešin kolik máme a tady," postrčil svou dceru dopředu, " je má dcera, jak jsem slíbil."
Bylo to pískle sotva na hranici dospělosti a celou dobu jen zavrtávala pohled do země.
"Řekl jsem ti, že nemám o tvou dceru zájem."
"Ale my přece nemáme tolik jídla a kožek, abychom zaplatili celou sumu. Proč si to tedy vzal?"
"To Vás nemusí zajímat, takže raději rychle zabalte mé věci, ať mohu zase vyrazit."
"Když si ji tedy nevezmeš, kdo ochrání naše město?" Rýpal dál vůdce. Ustrašený vetchý dědek.
Atarovi docházela trpělivost, tak mu zplna hrdla vmetl do tváře, že pokud se sami nenaučí bojovat, nikdy nebudou v bezpečí ani za horu těch nejvzácnějších kamenů.
V mžiku mu donesli velký pytel plný sušeného masa, ovoce a zeleniny. Bylinky, látky, kůže a nějaká mýdla. Cena za zneškodnění hnízda byla velká, protože riskuje pokaždé svůj život a tito nevlastnili žádné kameny - ani třeba malachit, citrín nebo achát, které se dali dobře prodat.

Odletěl zpátky do své jeskyně, cestou se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Některá městečka dokázala být vskutku nevděčná.
"Ahoj holubičko, tak jsem zpátky." Zahalasil, ale bez odezvy. Tasinq tvrdě spala. Nebo to aspoň tak vypadalo. Nehodlal se k ní znovu přiblížit. Začal si tedy vybalovat věci a ukládat je do prostor pro ně určené. Vlastnil celkem malou jeskyni, mela hlavní místnost, kde jedl i spal, něco jako koupelnu - pokud se místnost s dírou v zemi sloužící jako vana, dala takto nazvat a spíž.

V obytné místnosti vykutal velký krb, který byl hlavním zdrojem světla a tepla. Jediná solná lampa stála u jeho postele. Byl to vysoký slamník plný látek a sem tam pár polštářů. Postel ohraničoval masivní dřevěný rám, který se u čela mírně zvedal. Díky tomu ji mohl k posteli přivázat.
Sedl si polštář k nízkému stolku a dal se do jídla. Sušené maso mělo pro něj své kouzlo, zvláště když se dobře okoření.
Po chvíli se dívka vzbudila a zavětřila. Měla hlad, dříve vydržela dlouhé hodiny bez jakéhokoliv sousta a teď by snědla i vola.
Atar se na ni pobaveně díval.
"Odpověz mi a dám ti najíst. Věř mi, takhle dlouho nevydržíš, zvlášť když musíš jíst za dva."
To je to tak důležité? První známka reakce na jeho osobu, která nebyla jen vrčení.
Už jsem se lekl, že jsi oněměla. Ano je to důležité, přemýšlím co s tebou udělám. Můžeš mi to ulehčit.
Tasinq chvíli váhala a bojovala s Leou uvnitř sebe.
Já nevím. Zněla její odpověď v myšlenkách a moc ho nepotěšila.
Možná jsem si myslela, že…zasekla se uprostřed věty, zavrčela, otřásla několikrát hlavou a začala sebou šít, jako by měla snad nějaký záchvat.

Atar pohotově vyskočil a snažil se jí uklidnit. Neustále se zmítala a mohla si ublížit. Nakonec za ní musel vlézt na postel a použít veškerou svou sílu. Klečel na ní a držel její ruce od těla.
Po chvíli se vyčerpaně uklidnila.
"Co to bylo?" Zeptal se. Přísně na nic shlížel, nevěřil jí a byl teď moc blízko. Navíc si uvědomoval, že jí neobstaral žádné šaty.
Pomoz mi.
Nechápal.
Ať jde ta bestie pryč prosím. Zaúpěla, momentálně z ní mluvila utrápená Leina duše. Ale bestie si hned vzala vládu nad tělem zpátky.
Zabiju tě.
Vstal a kus poodešel. Byl z toho zmatený. Hraje si s ním snad? Přetočila se na posteli a vyzývavě se usmívala. Něco s ní nebylo v pořádku.
Raději odešel ven se uklidnit. Toto schizofrenní chování se mu nelíbilo.

Vrátil se až večer, vzal pár pokrývek a polštářů a mlčky si ustlal před krbem.
Takhle se to táhlo pár dní. Ona nemluvila, občas vrčela a někdy zas netečně koukala do jednoho místa ve stěně. Párkrát ji přistihl jak hladí své břicho a něco šeptá, ale když si ho všimla, stáhla ruce její pohled zase ztvrdl. Byla většinu času jen zamotaná do přikrývek a zdržovala ho. Nemohl totiž jak měl ve zvyku zmizet na pár dní někam daleko. Proto čím dál častěji přemýšlel co s ní udělá. Zasloužila by si smrt jako každá hnusná bestie. Občas si všiml, že mluví sama se sebou a nedokončí pohyb, který začala. Nebo jak se otřese při zvuku svého jména.
Co chvíli ho lákala svým tělem, lačná si do něj kousnout.

"Už toho mám akorát dost, dej mi nějaký příklad, proč bych tě neměl zabít." Atar byl už šílený vzteky. Na ty její hry už neměl náladu, proč měl ze začátku dojem, že v ní je bezbranné stvoření?
Zadívala se na něj, v očích měla nefalšovaný strach.
Stočila se do klubíčka v nejzazším rohu postele a nespustila z něj pohled.

Chtěl ji zabít, co jiného si však zasloužila? Vždyť ji tu trpěl jen proto co nosí pod srdcem. Lea propadla panice, vytěsnit Tasinq z mysli bylo daleko těžší než se zdálo a ta bestie měla často navrch. Jenže nevěděla jak být zase sama sebou. Při životě ji udržovala jen láska k dítěti.
Lea si uvědomovala, že přeměnou v bestii znásobila své smysly. Přitahoval ji jako muž, sice už ne tak bláznivě jako Luke, ale stejně musela často velmi odolávat. V těch chvílích, kdy byl blízko si vždy vzala Tasinq slovo a nechala svým smyslům volný průběh. Což většinou skončilo tím, že se na pár hodin ztratil kdesi venku a ona mohla jsem tiše čekat.
Protože se chci zbavit té bestie v sobě?
Ztuhl, tohle nečekal.
Jaké bestie? Jeho pohled směřoval na její břicho.
Zavrtěla hlavou a ukázala na svou hlavu. Ruka se jí mírně třásla a občas sebou cukla.
Ty jsi proměněná?
Se zájmem se posunul o kousek blíž, pořád se však měl na pozoru.

Zatnula zuby a na chvíli zavřela oči. Vypadala jako se musela silně soustředit.
Ano.
Její hlas zněl bolestně. Podívala se na něj a její pohled byl poprvé upřímný.
Za blbost se platí, co bych dala za to být znovu v práci a mumraji velkoměsta.
Potom se její tělo zase vzepjalo v křeči. Zatínala pěsti tak silně, až jí z dlaní odkapávaly tenké čůrky krve.
Skočil na ni a znehybnil ji. Minule to pomohlo a tentokrát to také přineslo kýžený výsledek. Přestala sebou házet. Když se bude takto rozčilovat mohla o to dítě i přijít.
Ty jsi byla člověk?
Chvíli na něj jen pohrdavě koukala, než zase odpověděla.
Vlastně ne tak docela. Snad před pár měsíci se u mě objevily dost zvláštní schopnosti a…nechala větu doznít.
.
Prohlížel si ji přísným pohledem a snažil se zjistit z jejích očí jestli lže nebo ne.
Tak pokračuj.
Lea sebrala své síly, které jí zbývaly aby mohla znovu promluvit. Uvědomovala si, že se Atar rozhoduje jestli ji zabije nebo ne.
V noci jsem se toulala a ráno si na nic nepamatovala, potom jsem potkala Luka a všechno bylo jako v mlze. No a potom nás chytili bestie. Přeměnili mě a já,… v tuto chvíli se naplno rozbrečela a on uvolnil trochu stisk svých rukou.
Já jsem ho zabila.
Vstal a sedl si na kraj postele. Myšlenky mu vířily hlavou a hledaly odpovědi.
A ty jsi ho milovala? Vyschlo mu v krku, jak si přitom vzpomněl na svou rodinu.
Vzhlédla, oči plné slz, v tuto chvíli byste do ní neřekli, čeho byla schopná.
Vlastně ne. Přemýšlela a utírala své mokré tváře. Nebyla to láska, spíš jen chtíč, nevím jak to popsat. Vedle něj se ze mě stával úplně někdo jiný. Přesto pro mě hodně znamenal.
Je otec nemám pravdu?
Přikývla, poprvé si uvědomila, že dítě počala ještě před tím, než se stala bestií. Bude potom v pořádku? Nevěděla a začala se děsit toho jaké by mohla mít ta proměna dopady.

Atar začal pomalu chápat proč se poslední dny chovala tak divně, teda aspoň tu část, kdy koukala do blba, házela sebou nebo si mluvila sama pro sebe.
Běž ode mě radši dál, cítím jak sílí. Dlouho nevydržím.
Vstal a viděl jak se jí napjala tvář a oči zaplavila zase ta chladná vypočítavost. V jeho představách tato situace vždy končila jinak, ale snažil se na to nemyslet. Tasinq věděla co dělá.
Vždy, když se ho snažila svést, se mu v mysli objevila vzpomínka na to, co mu dělala v jeskyni a musel opustit místnost. Není přece z kamene a ona má praktiky hodné Kudlanky.

Chtěl jí pomoct ale jak? Nemůže být přece pořád připoutaná a mít při jídle jeho chapadla kolem krku. Stále byl obezřetný.
Teď už ji nemohl zabít ani nechtěl. Nikdy v životě nepotkal Ještěra, který by s tím takto bojoval.
Hodně se jí vyptával. Dokonce mu prozradila své jméno. Leona. Řekla mu ať jí oslovuje Lei, že je jí to milejší než Tasinq, při kterém dostávala skoro kopřivku.
Podporoval ji a povzbuzoval, že to zvládne, když ho varovala o návratu bestie. Nutil jí vydržet každý den déle. Nedělá to přeci jen pro sebe.
Vyprávěla mu o svém lidském životě. To Atara hodně zajímalo, věděl jen o jejich existenci, ale jinak se o lidi zrovna moc nestaral.

Lea sílila každým dnem. Sice občas převzala nadvládu bestie a předstírala, že je Lea, ale Atar to poznal, neošálila ho. Pomalu jí také prodlužoval provazy. Ještě ji nepustil, ale po týdnu mohla konečně sundat roubík. Sice hnedka prvním reflexem bylo, že ho chytla "chapadélky" pod krkem, naštěstí v jejich neleptavé formě. Chvilku trvalo než je zatáhla zpátky. Celý den se pak tvářila provinile.
Vyprávěl jí o svém životě, sice měla pocit jako by něco schválně vynechával, nechala to však být.

Dítě pomalu rostlo a ona musela jíst čím dál častěji a více. Brzy spotřebovali zásoby, které dostal za svou malou prácičku.
Ten malý uzlík v ní jí dodával sílu bojovat za svou duši, která přežívala na tenkém vlásku.
"Chceš ještě vědět, proč jsem tě zachránila?" Zeptala se jednou po večeři.
Vzhlédl od kosti, kterou čile ohlodával a zpozorněl. Už dávno se neptal proč.
"Připomněl jsi mi Luka a já v tobě viděla svou naději. Nemohla jsem jen tak zmizet od smečky, našli by si mě. Proto ti moc děkuji za šanci."
Pořád jí ještě cukala ruka a občas nad každým pohybem hodně dlouho uvažovala, avšak pokrok byl vidět. Snažila se ze všech sil.
Dlouho bylo dusné ticho. Nevěděl co říct. Jen se na ni povzbudivě usmál a pokračoval v jídle.

Často musel chodit lovit daleko, protože v okolí medvědi nežili. Záleželo mu na ní čím dál víc, ale nechtěl si to připustit. Cítil přece za ní odpovědnost. Teď by se o sebe nedokázala postarat. Také už dávno nespal na zemi, neměl to v lásce a postel byla velká dost. Leželi každý na své straně, ale občas se v noci vzbudil a cítil jak Lea svírá jeho ruku ve spánku, když měla špatné sny.
Sehnal jí oblečení a dokonce nějaké knihy aby se tu nenudila, když je pryč.

Jak ubíhaly týdny, Lea k němu začala cítit něco víc než vděčnost, než to křehké přátelství, které mezi nimi vzniklo. Bestie se projevovala jen minimálně, prohrávala. Ale ona s jistotou věděla, že Tasinq nikdy nezmizí. Vždy bude číhat.
Jenže Atar na ni vždy shlížel skoro jakoby otcovským pohledem a úsměv na tváři měl jen ve vzácných chvílích. Byl pořád ve střehu a ona se tomu vůbec nedivila. Sama se soustředila aby zachytila jen náznak bestie deroucí se ven. Když se párkrát dotkla jeho ruky, vždy se odtáhl.

Aspoň že maličký dával o sobě často vědět a ona mu hodiny vyprávěla, když čekala na Atara, který lovil zásoby. Trápila se, protože věděla všechno co ví Tasinq a v noci se jí zdály děsivé sny o jejích obětech a o něm.
Ve volném čase ho učila svému jazyku, Češtině. Ještěrštinu se naučila jako Bestie, ale na svůj rodný jazyk nezapomněla. Rád se učil, i když to byl jazyk poměrně těžký, brzy dělal pokroky a bavil Leu svým přízvukem.

Jednou jí zase zaplavily obavy, které jí tížili dlouhé týdny. Svěřila se mu.
"Určitě to bude v pořádku, neboj se." Snažil se jí uklidnit.
"Neznáš nějakého doktora, nebo Porodní bábu, cokoliv abych věděla, že je všechno jak má být?"
"Poptám se ti v nějakém městě poblíž."
Seděl u ní na kraji postele a rozhodoval se. Už drahnou dobu neměla pouta a mohla si jít kam chtěla, určitě potřebovala protáhnout křídla. Zvedl se z postele dřív, než ho stačila chytit za ruku. Stejně chtěl jít do města.

Bloumal okolím a rozhodoval se, kam zamíří. Nakonec se rozhodl pro Horn, ležící nejblíže jeho jeskyni. Bylo to v celku středně velké městečko vedené klanem Hornů, milé a většinou přívětivé - tedy pokud jste oplývali cennými kameny a drahými kožešinami. Jejich postoj se od války změnil, vyráběli více zbraní a většina z obyvatel je nosila. Vítali Křížence a z duše nenáviděli Černé bestie.
Prošel otevřenou branou a zamířil si to k informačnímu uzlu. Byl to menší krámek, kde se daly sehnat všemožné i nemožné mapy světa a oceánů. Divil se, že na to jak je klan malý a neznámý, v mapách se hodně vyznají.
Za menší úplatek zjistil sídlo zdejší proslulé Porodní báby. Prý jí už táhlo na 120let. Takže už toho má hodně za sebou.

Vyřešil všechno v rychlosti, nechtěl tam nechávat Leu dlouho samotnou, navíc v tak rozpolceném stavu. Bába si sice řekla o polovinu předem, ale možná i proto, že sídlil mimo město a tam poslední dobou ještě pořád není bezpečno.
Záhy dorazili k jeho jeskyni.
"Atare to jsi ty?" Zavolala na něj Lea, když viděla pohyb za dveřmi.
Vešel i s ženou, která nezapřela zkušenosti ve svém oboru. Ihned odebrala k Lee, ale Atarovi neušlo, že se mírně zasekla v pohybu. Jistě, vždyť Leino tělo bylo zdobeno šedými vlnitými pruhy, které mají jen Bestie, nebo Kříženci. A ostatní Ještěry to ještě pořád děsí.
"Vy jste otec?" Zeptala se žena.
"Ano." Přitakal a nevšiml si udiveného pohledu dívky na pelesti. Něco takového od něj nečekala.
"Tak se na Vás podíváme Maminko. Vidím, že jste už v pokročilém stádiu těhotenství, proč jste mne nezavolali dříve? Máte štěstí, ne pokaždé je to takhle bezproblémové."
Žena domluvila a začala z Ley odmotávat její zavinovací šaty aby mohla odhalit břicho a zkontrolovat stav nyní už pěkně zvětšených ňader.
"Mohl byste zklidnit své srdce? Dělá moc velký rámus a já se musím soustředit." Napomenula Atara žena. Teď si uvědomil, že bez mrknutí pozoroval polonahou Leu na posteli. Raději odešel do spíže aby se zklidnil.

Babka jí opatrně prohmatala břicho a také si poslechla srdce plodu.
"Vše je v pořádku, jen se mi zdá, že jste celá napjatá. Určitě jste už dlouho nelétala. Doporučovala bych Vám čerstvý vzduch a pravidelné masáže, určitě se Vám po nich uleví. Odhadovala bych, že Vám do porodu zbývají tak dva měsíce."
Dala Lee nějaké bylinky a mastičky, jakmile Atar vešel zpátky do místnosti, vysvětlila mu co jeho žena potřebuje.
"Mám Vám ukázat jak správně masírovat křídla, nebo už to znáte?"
"Nemusíte, vím co a jak. Děkuji Vám."
Zaplatil Bábě zbytek platby pěkným kouskem čistého Citrínu. Což je docela vzácná věc. Žena zvolila kameny, i když mohla požádat o zásoby sušeného jídla, zřejmě byla dobře zajištěná.
Ještě než odešla všimla si, jak si Atar přisedl k Lee a snad poprvé pohladil její břicho.

Jak ji pomalu hladil po její hladké kůži, přemýšlel. Bylo mu jasné, že tu už Lea zůstane a vlastně ani nechtěl aby odešla. Možná mu osud dal novou šanci. Miloval ji, i když si to ještě stále nechtěl přiznat.
Vzal její ruku do své a usmál se na ni.

Následující týdny se o ni staral jak nejvíce mohl. Pravidelně jí masíroval záda i křídla. Bylo na ní vidět, jaký uvolňující účinek to má. Rozhodl se dokonce ji vzít ven. Sama už létat nemohla a zoufale potřebovala na sobě cítit sluneční paprsky.
Vzal ji do náruče a odnesl na palouček mezi stromy, kousek od jeskyně. Letní slunce tu jemně prosvítalo a všude bylo ticho a klid.
Povídali si o všem možném a jí začalo vrtat hlavou, jak to, že toho o dětech tolik ví. Nervalo dlouho a svěřil se jí. Když se tohle dozvěděla, skoro nemohla pochopit, proč ji na začátku nechal na živu. Byla přece také Bestií a ještě k tomu hodně nebezpečnou.
Pomalu si zvykala a smiřovala se s tím, že se k ní chová pořád jako k dceři.

Atar se pořád snažil schovávat své city, přece jen je zvyk železná košile. Bál se znovu upoutat. Ano, postará se o ni a její dítě, avšak jeho srdce bylo sevřeno strachem, strachem, že by o vše mohl zase přijít.
Jeden úplně obyčejný den se vrátil domů z lovu a našel ji zkroucenou v bolestech. Věděl, že to brzy přijde, proto neváhal a Vysokou rychlostí letěl pro Porodní bábu. V mžiku byli zpátky, to byla už celá zpocená bolestí a postel kolem ní skoro plavala ve vodě.
Držel ji za ruku, kterou mu nemilosrdně drtila celou svou silou, a otíral ji studeným hadříkem čelo. Netrvalo dlouho a porodila zdravou holčičku.

Jakmile ji uviděl, srdce mu poskočilo. Definitivně se rozhodl.
Žena položila novorozeně Lee na břicho a nechala jim chvilku soukromí. Potřebovala připravit další horkou vodu a pomůcky pro poslední fázi porodu.
"Je překrásná." Zašeptal Atar, sklonil se k Lee a dlouze ji políbil.
Překvapením ani nehlesla. Zahleděla se na holčičku.
"Jaké jí dáš jméno?" Zašeptal a nemohl od toho uzlíku spustit oči.
"Neznám žádná ještěří jména, ale co třeba Liliana?"
Usmál se na ni. Ano Lily je moc pěkné jméno.


Časem se ukázalo, že Lily je přece jen zvláštní. Už od narození měla menší tesáky, na hlavě hustou hřívu tmavých vlasů a rostla o něco rychleji, že ostatní děti.
Atar, který nezapomněl své dřívější řemeslo, vyrobil vše potřebné a zahrnoval je svou péčí a nyní i láskou. Každou noc se s Leou k sobě tulili aby si vynahradili ty měsíce předtím.
Už nelovil Bestie, jeho priority se změnili a začal se znovu živit jako truhlář. V Hornu jeho práce dobře ocenili, věděl, že takovéto řemeslo jim ve městě schází. Jenže život je vrtkavý a nikdy není jisté, že činy Vaší minulosti nebudou mít následky.

Právě když bylo Lily skoro půl roku, dohonila oba jejich minulost.
Zrovna když se oddávali svým vášním, vtrhla dovnitř skupina cizích, vzteky šílených Ještěrů.
Atar je poznal, pocházeli z toho bohem zapomenutého městečka, nebo spíše vesnice, které velel jen vetchý stařec.
Vztekle na ně zařvali. Byli to příbuzní jeho mrtvých společníků, kteří s ním šli tenkrát vyplenit hnízdo. Neúnavně po něm pátrali až zachytili stopu v Hornu. Uplynulo snad víc jak rok a čtvrt, ale jejich touha po pomstě ještě více vzrostla. Jakmile spatřili Tasinq, která měla být dávno mrtvá, na chvíli oněměli úžasem. Všimli si také spícího nemluvněte v kolébce. To je ale nezadrželo a zaútočili.

Atar se snažil bránit svou rodinu a docela se mu to dařilo, nebýt hlučné rány, která se prohnala prostorem. Jeho tělem otřásla vlna bolesti, jakou nezažil. Lea zděšením vykřikla a Lily se dala do pláče. Podíval se na svou hruď, zela v ní díra a nezadržitelně krvácela. Přemohla ho slabost, klesl na kolena a naposledy se podíval na Leu než upadl do temnoty.
Věděla co to bylo, poznala tu zbraň, vyrobily ji lidé. Neměla na sobě ani cár látky, přesto se na ně vrhla. Tasinq se probrala a pomohla jí zabít dva Ještěry, ještě než si to uvědomili. Jenže kulka byla rychlejší. Zasáhla ji do srdce a ona se bezvládně sesunula vedle Atara.
Lily ustavičně brečela, ale nikdo jí dosud nevěnoval pozornost. Vedoucí skupiny si odplivl na jejich bezvládná těla, došel ke kolébce, vzal holčičku do náruče a odešel.
Už o ní nikdo nikdy neslyšel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama