9.Jana 2 - Specialistka oboru svádění

9. března 2011 v 15:24 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Další povídka..poslední. Prosím posílejte další :D



Specialistka oboru svádění

Petr byl normální chlap. Citlivý, chytrý, nepořádný. Já si ale říkala, že je ve srovnání se mnou úplná nula. Musela jsem si to říkat, chápejte. Pro dobro věci.
Vylezl ze sprchy úplně mokrý a bez rozpaků se obalil do mého růžového ručníku, který visel na topení. Zdálo se mi to roztomile sebevědomé a na své posteli jsem se přitom zavrněla blahem. Jak se přede mnou bezostyšně promenádoval... V tom jsem si toho všimla. Měl nějak moc hubené nohy. To jsem potřebovala! Připsala jsem si bod.
Otočil se. Rychle jsem uhnula pohledem, aby neviděl, jak se kochám jeho tělesným nedostatkem. Přisedl si ke mně. Byl tak blízko, že mi dýchal do obličeje a já ucítila jeho mentolovou žvýkačku. V tu chvíli jsem si opět bolestně uvědomila, že mě tenhle chlap beznadějně pobláznil. Zachvěla jsem se, když se do mě vpíjel zamilovaným pohledem. Miluju tě, strašně moc tě miluju, Peťo! chtělo se mi zakřičet.
"Zítra večer na tebe nebudu mít čas," řekla jsem. Můj hlas zněl dokonale lhostejně. Ocelová žena.
"Proč?" zeptal se a usmál se na mě.
"Mám schůzku s... s kamarádem, víš," odpověděla jsem a dala si záležet na tom, abych to znělo tak trochu provinile. "Aha, jasně, chápu. Tak se uvidíme pozítří," řekl smutně a pohladil mě po vlasech.
"Nevadí ti to?" zeptala jsem se s namáhavě skrývanou nadějí v hlase. "Nevadí, Kristýnko. Jen si běž s kamarádem. Budu na tebe myslet," odvětil bezstarostně a ve mně se najednou přelila žluč. Očividně nežárlil a nežadonil.
Ty hnusáku! pomyslela jsem si. Však já ti ukážu.

S Petrem jsem se seznámila úplně obyčejně. Bydlel ve stejném domě jako já. Stačila nám tři setkání, abychom si začali tykat a další dvě, aby mě pozval na rande. Dál už to byla rutina.
Dali jsme si kafe, povídali si, předstírali jsme, jak nás ten druhý zajímá; smáli jsme se, usmívali, byli jsme pozitivní, sympatičtí a vůbec dokonalí. Poté mě doprovodil až ke dveřím bytu, dal mi letmou pusu na rty a odešel.
Hodinu na to mi na mobilu zapípala smska: "Dneska to bylo moc fajn. Jsem rad, ze jsme si vysli. Dobrou noc, Kristynko. Petr." Počkala jsem přesně dvě hodiny a šestnáct minut a odepsala: "Dekuji za pozvani, Petre. I mne se to libilo. Preji dobrou noc. Pa."
Věděla jsem, že odepíše do několika minut. Dokonce jsem si i dokázala představit, co napíše. Byl to přeci jen pitomý zmanipulovatelný chlap: "Jsi moc mila a okouzlujici. Doufam, ze si to ještě nekdy zopakujeme."
Zpráva mě velmi potěšila. Opět jsem si dokázala, že má teorie a dovednosti neměly trhliny. Jsem královnou svádění, pomyslela jsem si a mé sebevědomí vyletělo do výšin.

..

Muži po mně celý život šlapali. Byla jsem hodná holka, věčně zamilovaná, věčně zamindrákovaná a vždy po boku nesprávného muže. Jako magnet jsem přitahovala všechny ty rádoby sebevědomé muže, kteří se otočí za každou sukní, a pokud možno, tak si to s ní i rozdají. Tihle amorální chlapíci si stálou přítelkyni (mě) pořizují proto, aby se o ně starala, zdobila je ve společnosti nebo proto, aby si na ní mohli zchladit žáhu.
"Broučku, ty to tak dobře umíš, uděláš mi zase ten vynikající stejk, co jsme měli před týdnem?" řekl mi třeba Tony (rodné "Antonín" se mu zdálo přilíš obyčejné), zatímco psal sms zprávu jedné ze svých potenciálních milenek. Byl to ten typ muže, kterému ženy dávají své telefonní číslo proto, aby se ho konečně zbavily. Dodnes věřím, že mi právě z toho důvodu mohl být občas i věrný - pokud nějakou doslova neukecal, neměly o něj zájem.
"Zlato, samozřejmě. Jsem moc ráda, že ti moje jídlo chutná," zahrkala jsem jako holoubek a vařila jako divá. On mě má tak rád! Vždyť mě pořád líbal, hladil a říkal, že jsem jeho princezna. Jak bych mu mohla nevěřit?

Pak tu byl Jenda. Tony byl ve srovnání s Jendou úplný břídil. "Mám strach, že mi ublížíš. Jsem hodně citlivý, víš, a když miluju, tak napořád," říkával mi Jeník a já málem zaplakala nad tou citlivostí a zranitelností.
"Miluju tě," opakoval každý den a s pološíleným leskem v očích mě nutil přísahat, že se mi nikdo jiný než on nelíbí, a že je lepší než všichni muži, které jsem kdy měla. Byla to osudová láska. Cítila jsem to.
Pak tu byly i špatné dny. "Lásko, proč jsi po sobě neumyla nádobí?" zeptal se mě jednoho dne stoje na prahu své kuchyně. Pravda byla ta, že jsem měla ten den na práci spoustu jiných věcí a úklid v kuchyni bylo to poslední, na co jsem pomyslela. Mlčela jsem ve víře, že na tento přestupek snad bude aspoň tentokrát zapomenuto.
"Co, ty mi neumíš odpovědět? To ani nejsi schopná vysvětlit, proč děláš v mém bytě takový bordel?" začal se Jeník nasírat a máchal přitom pánvičkou, ve které jsem nám to ráno dělala snídani. "Chtěla jsme to umýt za chvilku. Úplně jsem zapomněla."
"Za chvilku, za chvilku. To říkáš pořád, Všechno počká, že? Hlavně, že se tu můžeš válet a číst si ty svoje blbé časopisy," započal Jeník se svou obvyklou přednášku, zatímco jsem ustrašeně klopila oči.
"Víš, co se stane ženským, které čtou takové debilní časopisy? Stanou se z nich blbé krávy. Ano, blbé krávy!" řval po mě scénář, který jsem znala nazpaměť. Musel mít buďto problémy v práci nebo mu volala matka, že ty vitamíny, co jí koupil, jsou k ničemu, a on že je taky úplně k ničemu.
"Můžeš mi říct, proč mlčíš?" zeptal se ten samonasírací mechanismus přede mnou a vytrhl mě tím z úvah. "Já nevím," řekla jsem po pravdě, a v ten okamžik se to stalo.
Celý můj milostný život mi proběhl před očima. Všechna ta ponížení, doprošování, ubližování... Bylo mi to tak líto. "Chci se rozejít," řekla jsem a v duchu se zděsila věty, kterou jsem dosud nikdy nikomu neřekla. Dokonce jsem se na ni jen bála pomyslet.
Jeník zíral a naprázdno otvíral pusu. Nic nechápal.
Pak už mám všechno jako v mlze. Balení zavazadel, jeho pláč, moje odhodlání, to, jak mě držel za nohu a prosil; jak mi nadával do špinavých kurev, když jsem za sebou zavírala dveře taxíku... Dokázala jsem to. Toho dne mi měl začít nový život.

Utekla jsem ke své sebevědomé kamarádce Marianě a vyplakala se na jejím gauči.
"Proč mi chlapi pořád jenom ubližují?" ptala jsem se a utírala si snoplík pod nosem. Mariana mě chlapsky poplácala po zádech a podstrčila mi skleničku s rumem a kolou. "To je blbost. Ubližuješ si sama, protože jsi taková puťka přecitlivělá," odpověděla a při slově přecitlivělá pokrčila nos, jako kdyby někde ucítila něco smrdutého.
"Proč mě Jenda nemiluje?" štkala jsem dále a nevšímala si jejího znechuceného pohledu.
"On tě miluje, Kristýno. Miluje tě jako svou nejlepší a nejkvalitnější rohožku. Může si do tebe utírat boty, jak se mu zlíbí, a ty mu je za to ještě zlíbáš," vysvětlovala nemilosrdně Mariana. Nevěřila jsem, že má pravdu. "Byla jsem pro něj vším. Když jsem od něj odcházela, plakal!" argumentovala jsem vášnivě. Mariana jen zavrtěla nesouhlasně hlavou.
"Víš co, tobě už pomůže jenom tahle knížka," dodala a natáhla se do knihovničky pro jednu ze svých příruček. Na obálce knihy byla fotografie modelky a velký barevný titulek: Okouzli ho! Rádce pro ženy, které si chtějí podmanit muže.
Podala mi ji a já si přečetla tiráž na zadní straně. Okouzli ho! je příručka určená všem zoufalým ženám, kterým odbornice na mezilidské vztahy Sandra Corax radí, jak si navždy získat srdce muže, a také, jak jej zlomit.
Měla jsem pocit, že by mi Mariana mohla půjčit zrovna tak knihu o věštění z čajových lístků, levitaci, bohu nebo o zdravé výživě. Žádná z nich neublíží, ale taky nepomůže. Chtěla jsem jí knihu vrátit, ale Mariana mě chytla za ruku a řekla: "Přečti si to. Věř mi."

Ta kniha ze mě udělala nového člověka.

Dozvěděla jsem se věci, o kterých se mi ani nesnilo. Corax ženám radila, aby byly odmítavé a zároveň přítulné. Nabídnout se, vzít mu to, nabídnout se, vzít mu to... prozrazovala ženám tu tajnou formulku, která z mužů dělá nepříčetné šílence.
"Takže musíš být nepřístupná a tvářit se, jako kdyby vztah s tebou byla ta největší výhra na světě. Zároveň ale, a to je důležité, musíš chlapovi dát naději, že by tě snad mohl někdy zaujmout. Chlap musí věřit tomu, jakkoliv se mu to v dané chvíli zdá nemožné, že když se bude hodně snažit, tak tě jednou získá a dobije tvé srdce," opakovala jsem si jisté pravdy pořád dokola stejným způsobem, jako když jsem se svého času biflovala zeměpis.
A nezapomínala jsem ani na nejdůležitější radu mé bohyně Corax: "Všichni muži jsou prevíti, takže nezapomeňte, že musíte mít vždy navrch a nikdy si s ním nesmíte přestat hrát. Jinak vám uteče za jinou. A ta jiná nebude mladší, chytřejší nebo atraktivnější než vy. Bude to ta, která ho do svých osidel umí nalákat lépe než vy."

Na počátku jsem si příliš nevěřila, takže se mé první nesmělé sváděcí pokusy odehrály na internetu. Kupodivu to byla hračka. Muži na seznamkách byli tak zoufalí a důvěřiví, že mi stačilo jen upravit své fotky ve photoshopu do žádoucí podoby a psát jim zprávy a e-maily přesně v duchu Coraxina receptáře. Se slovy jsem to vždycky uměla.
Jenže pak nastalo období, kdy jsem měla pokročit na vyšší metu. Tou podle Corax bylo: "Zcela okouzlit, ovládnout a pokořit muže tváří v tvář."

Muž, který mé nové lepší poprvé pozval na večeři, byl klient naší firmy. Tím, že si troufl pozvat mě na rande, prokázal velkou odvahu. V té době už jsem měla totiž dokonale zvládnutou pozici naprosto nedostupné a velmi žádané ženy. Je to jednoduché. Stačí sedět i chodit co nejvíce vzpřímeně, asi jako kdybyste spolkli pravítko, a zaklánět přitom hlavu trochu dozadu.
Můj vnitřek potřeboval oproti vnějšku ještě pár zásadních vylepšení. Před schůzkou s tím mužem (na jménu nezáleží) jsem měla takovou trému, že se mi třásly ruce. Nebyla jsem ani schopná dojíst svou večeři. Bála jsem se, že si můj společník pomyslí, že trpím Parkinsonem. Naštěstí mi víra v Sandřino učení pomohla najít v sobě sílu.
Nakonec ta maličkost s třesem neměla šanci překazit můj celkově brilantní výstup. Samou mě až překvapilo, kde se ta sebejistota a tvořivost ve mě vzaly.
Nebudu vám přesně popisovat, jak mi doslova padl k nohám, a jak se do mě šíleně zbláznil. Nemá smysl se zabývat ani těmi dalšími mnou okouzlenými muži. Popsat všechny mé úspěchy u opačného pohlaví by ostatně bylo na příliš dlouhé vyprávění.

Proto jsem se ve vší skromnosti zmínila jen o Petrovi. Petr byl nejrafinovanější ze všech mužů, které jsem kdy potkala a pod rouškou zdánlivé dobroty, naivity a morální čistoty se mě snažil úplně zlomit a zcela si mě podrobit. To vše jen proto, aby mě pak slabou a nepřipravenou mohl vítězoslavně odkopnout. Samozřejmě, že jeho verze by zněla jinak. Sám tvrdil, že jeho úmysly jsou čisté jako lilie. Ale člověk se musí naučit číst mezi řádky. To mě naučila Sandra Corax, jediná žena, která skutečně pochopila muže.

Těžař

Kateřina s sebou hrůzou škubla. Cítila chladné kapky potu na čele. Když ale otevřela oči, pochopila, že je v bezpečí. Byl to jen sen. Krk jí pravidelně ovíval Lukášův dech. Uklidnilo ji to. Otočila se k němu.
"Všechno dobrý?" zeptal se, když ho svým převalováním vzbudila, a rozlepil přitom oko. "V pořádku," odpověděla a usmála se na něj.
"Zdál se ti špatný sen?" slyšela obavu v jeho hlase. "Ano. A byl děsně živý," odpověděla mu Kateřina. "Byl jsi tam taky a choval ses ke mně hrozně," dodala s výtkou v hlase.
"Ach, tak to mě mrzí. Promiň mi to," omlouval se jí pobaveně, ale jeho hlas zněl stále trochu starostlivě. Rozlepil i druhé oko.
"Co všechno jsem ti udělal, Kačenko moje? Vypovídej se," řekl jí a snažil se v polospánku vnímat, co mu Katka říká.
Kateřina si uvědomovala, jak je to od něj hezké a obětavé. Nemohla za to, že zrovna on byl tím mužem ze snu, a že v ní nekontrolovatelně narůstala zloba a strach. Naštěstí tu byl i hlas rozumu, který jí naopak našeptával: "Ale vždyť je to tvůj starý dobrý Lukáš, máš ho ráda a on tebe, je moc hodný a neublížil by ti."
"Zdálo se mi o těžbě," začala proto zdráhavě vyprávět. Vždyť vlastně o nic nešlo. "Byla jsem na temném a horkém místě plném hlubokých jam. Nějaké mlčenlivé stíny v nich něco těžily. Jenže jsem nevěděla co. Hrozně jsem se bála. Toužila jsem se schovat, ale nešlo to, protože na mě zezadu něco tlačilo, abych šla dál. Neviděla jsem na to," odmlčela se a nutkavě si začala prohlížet vrásky kolem Lukášových očí, které by u tak mladého člověka nečekala.
I s těmi vráskami byla jeho tvář atraktivní. Jeho hezké tmavé oči svítily hravostí a moudrostí (nebo si to možná jen představovala, protože věděla, že moudrý je). Když si všimla, že Lukáš čeká na další část snu, vyprávěla dále.
"Když jsem se otočila, byl tam jen černý flek. Právě ten černý flek mě tak tvrdě tlačil do zad. Když mě dovedl k nejhlubší jámě, věděla jsem, že mě shodí. Znovu jsem se otočila, snad ve víře, že ten flek obměkčím, ale v tom jsem místo černého fleku uviděla tebe. Vyděsilo mě to. Díval ses na mě lhostejně, chladně, natahoval jsi ruce... a, a... pak jsi mě hodil do jámy a já si uvědomila, že to, co se tady bude těžit, jsem já...," dovyprávěla Kateřina svůj snový příběh a naskočila jí husí kůže. Roky se jí nezdál tak živý sen.
Potřebovala obejmout. Lukáš to hned pochopil a roztáhl paže, aby se mu mohla schoulit do náručí. Když ucítila tlukot jeho srdce, zase se uklidnila. Hlavně že se nemusela dívat na tu tvář a na ty oči. I když to bylo nesmyslné a iracionální, nemohla si pomoct. Pokud cítila pouze teplo jeho těla, bylo vše v pořádku.

Když se znovu probudila, Lukáš připravoval snídani. Posadila se k zrcadlu a prohlížela si svou tvář. Byla odličená, měla kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Výsledek ale přesto nebyl špatný. Odmalička slýchávala, že je krásná a musela uznat, že je to asi pravda. Její tvář byla téměř dokonale symetrická a rámovaly ji světlé vlnité vlasy. Ani postava nebyla k zahození. Kombinace ženských tvarů, štíhlosti a symetrie.
"Můžeme si lehnout zpátky do postele a pustit si nějaký film," navrhl Lukáš, zatímco se Katka prohlížela v zrcadle. Podívala se na Lukáše a napadlo ji, jak je zvláštní, že on vypadá po ránu tak mdle. Myslela si, že muži jsou hezcí pořád. Měl pomačkanou tvář, kruhy pod očima a ty malé vrásky, které mu přidávaly na věku. Pořád to byl hezký kluk, ale jako kdyby mu snad v poslední době něco chybělo. Vyzařovalo z něj méně energie, byl méně okouzlující a zdálo se jí, že i jeho postoj a chůze přestaly být tak sebejisté jako dřív.

Ještě jsme zapomněli dodat, že o zájem mužů neměla Katka nikdy nouzi. Ale byli jí lhostejní. Připadali jí nudní a hloupí. Když už náhodou byli zajímaví a chytří, chybělo jim sebevědomí nebo charakter. Potkat Lukáše, který to vše měl, bylo jako dar z nebes. Měla obrovské štěstí, že ho klofla zrovna ona.
"Jsem rád, že jsi krásná, je to takový bonus. Ale není to pro mě příliš důležité. Dokázal bych milovat i dívku, která by byla mnohem méně hezká a přitažlivá, možná i podprůměrně," řekl jí v začátcích vztahu a velmi ji tím překvapil. "Neplýtvám na něm svou krásou, když si jí dostatečně neváží?" pomyslela si, ale pak si uvědomila, že je to od ní hloupé a pošetilé. Za dvacet let bude ráda za takového moudrého muže, který vidí pod povrch.
On jediný na ní oceňoval její bystrost, dobrotu a vtip. Ostatní muži sice tvrdili, že to oceňují, ale nebyla to pravda. Nedokázali se odpoutat od její tváře a od jejího těla. Většinou na ni dokázali jen zírat a být okouzleni tím, jak je roztomilá. Lukáš byl jiný.
Zamilovali se do sebe rychle. Když spolu spali, nebyl to sex, ale milování. Nikdy se s nikým necítila tak šťastná a doufala, že on to má stejně. I když odmítal mluvit o své milostné historii, dával jí najevo, že je pro něj jedinečná.

Další ráno a další zkoumání v zrcadle. Katka byla tradičně spokojená. Lukáš vypadal unaveně. Rozhodli se, že půjdou nakoupit do Tesca. Začala se líčit, česat a lakovat si vlasy. Na konci úprav byla překvapená tím, jak moc jí to dneska sluší. Stála v kalhotkách a podprsence u zrcadla v koupelně, když k ní zezadu přistoupil Lukáš. "Jsi moc krásná," řekl jí a začal ji hladit po těle. Cítila, jak u něj stoupá vzrušení. Začal ji líbat na krku, na stehnech, na prsou, pak ji chytil za ruku a odváděl Katku směrem k posteli.
"Chtěli jsme jít do Tesca, miláčku," jemně ho napomenula. Její miláček se na ní usmál a neodpovídal. Položil ji na postel, rychle z ní strhal spodní prádlo a zajel do ní ztopořeným údem. Pronikal do ní tvrději, divočeji a chtivěji než obvykle, takže Kateřina chvílemi omdlívala blahem, a ještě než Lukáš dosáhl orgasmu, chvěla se slastí po celém těle. Takhle dobrý sex už dlouho neměli.
"Děkuji," řekla mu šťastně a raději se neptala, co to do něj dneska vjelo.
Chvíli jen tak bezmocně ležela. Pak vyskočila z postele, aby se trochu upravila. Když se podívala do zrcadla, málem omdlela. Vypadala hrozně sešle. Měla za to, že za to mohou rozcuchané vlasy, trochu rozmazaný make-up a známky únavy z divokého milování. Nic, co by se nedalo okamžitě spravit. Ale ať se přelíčila a přečesela jak chtěla, pořád viděla, že to nějak není ono. Chvíli na sebe zoufale hleděla, pak se vzpamatovala a řekla si: "Tak ať, Lukášovi stejně o krásu nejde a ostatní jsou mi fuk."

Lukáš už na ni čekal u bytových dveří. Byl oblečený a v ruce držel tašku. "Jak mu to najednou sluší," překvapilo Katku. Jakoby omládl, připadal jí svěžejší a jeho postoj byl sebejistější. Okouzleně na něho hleděla. "Je tak krásný," myslela si a zároveň ji napadla obava: "Co když vedle něj teď vypadám jako šmudla?"
"Vypadám dneska hrozně, že," začala opatrně a bála se toho, co uslyší. "Cože? Ale ne, vůbec ne. Sluší ti to. Vždycky ti to sluší," řekl jí konejšivě a něžně ji políbil na čelo.
Když přiblížil rty k její hlavě, zničehonic se jí stáhnul žaludek a doslova cítila, jak ji mizí barva z obličeje. Pocítila strašnou úzkost a nechápala proč.
Lukáš se na ni překvapeně podíval. Katka se v tu chvíli zalekla toho netrpělivého pohledu, vysoce zdviženého levého obočí a úsměvu, který byl spíš ušklebkem. Lukáš v noci stejně jako ona špatně spal a jeho oční bělmo bylo proto zbarvené trochu do ruda. Připadalo jí to, jako kdyby zírala do očí samotnému ďáblu.
"Vzpamatuj se, je to tvůj andílek - hodný kluk - Lukáš," napomínala se Katka v duchu, zatímco Lukášův výraz se změnil. Jeho plné rty se teď neušklíbaly, ale shovívavě usmívaly. Kateřina se k nim sklonila a provinile je políbila.

"Mohli bychom si zajet na výlet nebo vyrazit někam mezi lidi," navrhla mu během procházky do Tesca. "Raději ne, opravdu bych byl teď rád doma, chci si odpočinout," odpověděl jí a hned dodal, že brzy určitě nějaký výlet podniknou. Katce nezbývalo než souhlasit, i když se v duchu divila tomu, že se Lukáš chce celý víkend válet doma. Do té doby měl rád spíše aktivní odpočinek, sport, výlety nebo kamarády. "To bude z toho, že je tak přetažený," nabízelo se jí jediné vysvětlení a přesvědčila samu sebe o tom, že Lukáš musí být nemocný.

Ani při zpáteční cestě z obchodu nedokázala na celou tu věc přestat myslet. Napadlo ji něco směšného. "Haha," začala se smát, "představ si, že to vypadá, jako kdybys ze mě vysál všechnu moji krásu." Lukáš se na ni usmíval, ale nic neříkal.
"Vážně, úplně jako v tom snu, jako kdybych byla nerostná surovina a tys mě těžil. Proto ses chtěl dneska milovat. Viděl jsi, že má krása dostoupila vrcholu, zatímco ty jsi uvadal. Proto sis naplánoval, že si dneska trochu krásy vytěžíš," fabulovala Kateřina dál zvesela a sledovala, jak se i Lukáš baví její bláznivou představivostí.
"No jo, Kačenko, to bude dobrý," dělal si z ní legraci a rodičovsky ji hladil po vlasech. Katka však nedokázala přestat, když už jednou tak hezky začala. "No ale opravdu, to dává smysl, proč bys jinak chtěl trávit volno pořád doma? Věděl jsi, že teď někdy dorostu do maxima své krásy, měl jsi to spočítané a nemohl jsi dopustit, abych se ti opotřebovala, než mě vytěžíš. Proto mě držíš doma a pečuješ o mě." Podíval se na Lukáše a čekala, že se bude dále jako vždy usmívat, ale jeho obličej byl teď prázdný a bez výrazu.

"Asi jen tak žertuje," pomyslela si Kateřina, i když se jí na mysl náhle draly všechny ty předchozí obavy a úzkosti. Jak by z ní mohl milováním vytěžit její krásu? Vždyť je to nesmysl, říkala si Katka. Ale když hleděla na to červenavé bělmo, černé vyzývavé obočí a vysokou temnou postavu, úplně jistá si nebyla.
Nedala však na sobě nic znát a pokračovala v chůzi, jako by se nic nedělo. Byl to přece její hodný Lukáš. A vůbec, její fantazie byla vždycky příliš bujná.

Když se vraceli domů, vybíral Lukáš schránku a prohraboval se došlou poštou. Většinu letáků zběžně proletěl a pak je vyhodil do krabice pod schránkami. Mezitím kolem nich vycházel z domu jiný pár. Muž držel v ruce koš na odpadky a žena barevnou knihu. Katka si pomyslela, že ta kniha bude asi autobiografií metalové skupiny Corvus Corax, protože nějaké takové jméno zahlédla na obálce. Žena se dlouho rozmýšlela u popelnice. Pak tam náhle knihu vhodila a hned nato s úlevou objala svého partnera. Když kolem nich procházeli zpátky k výtahu, slyšela, jak ta žena říká: "Jsem ráda, že je to období za mnou. Už takové kraviny nikdy číst nebudu. Ta autorka by si měla konečně najít pořádného chlapa. Stejně jako já." Její přítel se na ni láskyplně podíval a odpověděl jí něco v tom smyslu, že hodných chlapů jako on je na světě ještě dost. "Ženská nemusí hrát žádné hry, aby si nás udržela, Kristi. A nemusí se bát, že jí ublížíme. Prostě nám stačí věřit," řekl a pak jí ještě šeptem ubezpečil, že jemu ona může věřit určitě. Jeho šepot byl tak hlasitý, že se donesl až ke Katce a Lukášovi.

Mezitím Lukáš skončil s prohlídkou pošty. Jeho tvář teď byla doslova nádherná. Katce se z toho, ačkoliv nechápala, jak je ta proměna vůbec možná, podlomila kolena. Najednou dostala velkou chuť se s ním znovu pomilovat. Toužila po žhavém sexu s tak překrásnou bytostí. V předsíni odhodila boty, kabát a kabelku a utíkala se převléknout, aby ho mohla co nejrychleji svést. Trochu se navoněla parfémem a hodila na sebe ještě jeden zběžný pohled do zrcadla. V tu chvíli se jí ale z hrdla vydral strašlivý výkřik.

Ze zrcadla na ni zírala zrůda.

Kráska a zvíře

Kráska hleděla na fotografii jiné krásné ženy, která visela na zdi obchůdku. Byla to mladá blondýnka s nejspíše slovanskými rysy. Zeptala se Zvířete, kdo to je. "To je Kateřina. Má dávná láska," řekl Zvíře a Kráska si všimla smutku v jeho temných očích. Měl ji asi velmi rád. "Proč jste se rozešli?" zeptala se ho opatrně. "Bral jsem si něco, co nebylo mé. Využíval jsem ji. Když si to uvědomila, opustila mě. Nechci o tom mluvit," uzavřel Zvíře a Kráska viděla v jeho očích lítost a výčitky svědomí. Toužila ho obejmout, ale věděla, že to nesmí udělat. Nesmí se té vášni poddat. Ještě ne.

...

V minulosti jsem zklamal ženu, kterou jsem hluboce miloval. Nemá smysl zapírat. Zneužíval jsem ji, bral jsem si její krásu, abych byl krásný stejně jako ona. Ale nepřeháněl jsem to. Vždycky jsem jí nechal dost krásy na to, aby se jí zase rychle obnovila v plné výši. Asi jako když pečujete o záhonek květin. Občas si nějakou květinku utrhnete, ale dáváte pozor, abyste jich nenatrhali příliš. Taky se o ty květiny musíte starat, aby vám neuschly a nezvadly. Pečoval jsem proto o Katku, jak nejlépe jsem dokázal. Vlastně jsem nebyl skrz naskrz zlý. Někdy si říkám, že jsem byl zlý jen trošičku. Ty její řeči o tom, jaký jsem ďábel, byly vážně přehnané. Bohužel, Katka mě opustila hned poté, kdy se utvrdila v tom, co jí dělám. Stejně jako všechny ostatní ženy před ní.

Kateřinu jsem doopravdy miloval a její odchod mi zlomil srdce. Nedokázala mi odpustit. Tehdy jsem se zařekl, že zůstanu celý život ošklivý a stalo se ze mě to, co jsem teď. Zvíře. Odstěhoval jsem se na Korsiku, do otcova původního domu v horách, a začal tam nový život.

Na Korsice se na kratinkou chvíli mým životem mihla Kráska. Až na ty zelenošedé oči a rudé vlasy, jakoby Kateřině z oka vypadla. Ten den si s otcem udělali výlet do hor. Zastavili se u mého stavení a chtěli si koupit korsické produkty. Německé turisty nemám rád, ale peníze jsou peníze. Podal jsem proto s přátelským úsměvem Krásčině otci ruku. Hned na to vystoupila z auta Ona. V tu chvíli jsem zatajil dech. "Kateřino, Katko!" zaúpěl jsem v duchu, když jsem spatřil tu neuvěřitelnou podobu.

Tak tedy vystoupila z auta a já byl ohromen. Narozdíl od jejího otce, který se vyjadřoval lámanou francouzštinou s otřesným přízvukem, mluvila Kráska nádhernou zvučnou francouzštinou. Její milý hlas zněl jako rajská hudba, její pohyby byly ladné a skromný úsměv odzbrojující. Neřekla dohromady nic moc zajímavého ("Dobrý den.", "Máte to tu hezké.", "To je ale teplo!"), ale nebylo divu. Vždyť byla plachá jako koloušek.

Nedělal jsem si iluze. Jsem šeredný, zrůdný. Mohu maximálně doufat v to, že se mě dívky nebudou děsit a panicky přede mnou utíkat. Kráska ani její otec nedali najevo sebemenší překvapení, když mě spatřili. Museli tedy o mě již slyšet.

"Pane Mineur, jsem moc rád, že jsme vás tu dnes zastihli. Slyšeli jsme samou chválu na vaše výrobky a rádi bychom si něco koupili," vysvětlil mi její otec. Zavedl jsem je tedy do svého království, do skromného sklepního obchůdku pod domem.
"Tady v policích mám archivní vína a v tom soudku na stole je korsický muškát. Ten jde nejvíc na dračku," popisoval jsem hrdě Krásce a Krásčině otci své zboží. Miluju svůj obchůdek. Ze zdi visí sušené salámy z divočáků, sušená šunka a bylinky, na poličkách stojí marmelády z kaštanů a fíků, paštiky a nejrůznější pastičky z bazalky, ančoviček a černých oliv. "Spoustu věcí si vyrábím sám, ale něco dovážím. Mám sad kaštanů, takže si dělám vlastní kaštanovou mouku, pyré i pálenku," honosil jsem se dále, když jsem viděl jejich upřímný zájem.

Do takového malého obchůdku se tři lidé vtěsnají s velkými obtížemi. Musel jsem se proto několikrát svým tělem dotknout Krásčina těla. Nebudu tvrdit, že mi to nebylo příjemné. Měla na sobě dlouhé šaty bez výstřihu, které ji obepínaly figuru (tolik prostoru pro představivost!). Vzrušilo mne to, ale nechtěl jsem vypadat jako úchyl, a tak jsem se snažil skrýt bouli v rozkroku. Jenže v tu chvíli do mě Kráska nechtíc narazila svým pozadím. Hned se zarazila. Když se otočila, aby se mi omluvila, měla rozpaky úplně zčervenalé tváře. Tahle roztomilá necuda tedy moc dobře věděla, do čeho narazila a v jakém stavu to bylo. Ale dobře, zase taková necuda to být nemohla, jinak by nebyla v rozpacích. S nějakou záminkou jsem se na chvíli vytratil z obchůdku, abych se uklidnil. Sakra, ta ženská mi zamotala hlavu, uvědomil jsem si zoufale i vzrušeně zároveň.

Když jsem se vrátil, usmála se na mě. "Okolí je překrásné. Neprovedete nás trochu po svém panství, pane Mineur?" zeptala se mě, jakoby se předtím nic nestalo. Rád bych souhlasil, ale nebylo moc co ukazovat. "Své vinice a sady mám na jihu, slečno. Musela byste za mnou přijet jiný den a já bych vás tam odvezl, pokud si je tolik přejete vidět," řekl jsem jí a ona k mému obrovskému překvapení souhlasila. Byl jsem si jistý, že si se mnou jenom hraje. V turistickém kempu se určitě nudí, každý den mezi těmi stejnými tvářemi, a tak se chce pobavit na úkor místního šeredy.

Vyptávala se mě ještě chvíli na Kateřininu fotografii v obchůdku. Vysvětlil jsem jí, že jsme se rozešli a proč, ale dál jsem o tom odmítal mluvit. Bylo to pro mě citlivé téma. Když nasedali do auta, teď plného mého zboží, řekla mi, že se vrátí zítra. Samozřejmě jsem jí nevěřil. Příští den jsem se proto bez starosti šel projít po horách. Je to jedna z mála činností, které uklidňují můj neukojený a rozjitřený pohlavní pud. Roky jsem neměl ženu a asi tušíte proč.

Když jsem se vrátil, všiml jsem si nejprve jejího auta. A pak nohou, které jsem viděl zpoza rohu svého domu. Kráska se opalovala na lavičce před domem (velmi špatný nápad u takové bledule), Měla roztažené nohy a spodní lem šatů vykasaný až nad stehna. Podlomila se mi kolena. Opřel jsem se o zeď, doufaje, že si mě nevšimla. Po chvíli přemáhání jsem si strčil ruku do kalhot a začal onanovat. Nemohl jsem si pomoci. Taky jsem se na ni přitom musel dívat. Takže jsem nahlížel zpoza rohu svého domu na cizí dívku na lavičce a divoce si ho honil. Promiňte mi ten výraz, ale nic jiného by nedokázalo lépe vyjádřit tu strašlivou touhu přirazit Krásku ke zdi a pořádně jí to udělat.

Dal jsem si pozor, abych nevzdychal nahlas, i když to vypadalo jako nemožný úkol. Když bylo po všem, utíkal jsem přes zadní vchod do domu a dal si studenou sprchu. Venku bylo hrozné vedro. Nevěděl jsem, co dělat dál. Seděla tam tak sama, úplně bezbranná. Tolik jsem po ní toužil a zároveň věděl, že ji nikdy nebudu mít. Nakonec jsem udělal jediné správné rozhodnutí. Ignoroval jsem ji. Kráska si jistě myslela, že zrovna nejsem doma, takže tu ještě chvíli bude marně čekat a pak odjede.

Jenže ten koloušek pořád neodjížděl. Seděla tam, ležela, různě se kroutila a mazala krémem. Občas si skočila do auta pro pití nebo pro mobil. Chvíli si četla. Nenápadně jsem ji pozoroval oknem. Moc mě zajímalo, co si čte. Sečtělé dívky mě odjakživa přitahovaly, ach, už zase myslím na Kateřinu. Nakoukl jsem blíž, a když knihu na chvíli odložila, snažil se přečíst její název.
"Marc Lévy. Et si c'était vrai," přečetl jsem nakonec. Takový škvár. Každá pitomá francouzka to čte. Kráska mě trochu zklamala. Na druhou stranu ji šlechtilo, že se to snažila přelouskat ve francouzštině.
"Ale ne, počkat," oslovil jsem se. Kráska knihu odnesla zpátky do auta a pohodila ji na zadní sedadlo. Místo toho si vzala jinou knihu. Už z dálky jsem věděl, co to je. Foucaultovo kyvadlo. Tak vida, přeci jen máme nějaký vkus, pomyslel jsem si.

Uvěřil jsem, že je mi Kráska v určitém ohledu podobná. Máme rádi dobrou literaturu. Když mluvíme cizím jazykem, snažíme se o co největší dokonalost. Já býval sebevědomý a něco mi z toho přeci jen zbylo. Jsem od přírody dominantní. Ona je plachá a působí submisivně. Krásně bychom se doplňovali.

Začal jsem snít o tom, jaké by to bylo, kdybych otevřel přední dveře, posadil se k ní na lavičku třeba s karafou vody a chladného růžového vína a povídali bychom si o sobě, o svých životech, názorech a obavách. Ona by si uvědomila, že jí je se mnou velmi příjemně. Sice by se děsila mé tváře, ale musela by uznat, že mám mužnou figuru. V tomhle horku a zvlášť na tomto promiskuitním ostrově se i ta nejslušnější děvčata zmítají v hormonální bouři. Zatoužila by se mě dotýkat. Já bych si samozřejmě držel odstup.
"Z toho slunce vás bude bolet hlava. Nechcete jít raději dovnitř do chladu a stínu, slečno?" řekl bych jí. "Ano, to bude lepší, už se to tu nedá vydržet," řekla by ona. "Ten výlet můžeme podniknout někdy jindy," dodala by a významně by se na mě usmála. Nastavil bych ji rámě a pak... Sotva by se za námi zavřely dveře, začal bych ji vášnivě líbat. Kráska by se bránila. Přece se nenechá líbat takovou zrůdou. Ale někde v podvědomí a v podbřišku by cítila, že přesně po tomhle vždycky toužila. Takže zatímco by se mi divoce bránila, chvěla by se pod mým pevným stiskem slastí. Její lůno by bylo rozpálené touhou a kalhotky by měla úplně promočené...

Tlak v kalhotech začal být opět neúnosný, proto jsem s těmi představami raději hned přestal. "Proč tady vlastně tak dlouho čeká? Co po mě vůbec chce?" ptal jsem se sám sebe. Celou dobu jsem byl přesvědčený, že si prostě jen chce udělat výlet a vidí zoufalého hlupáka, kterého by k tomu mohla využít. Znám ta nejkrásnější místa na Korsice a nemám je komu ukázat.

Ale co když je za tím něco víc? Co když o mě slyšela nejen to, že mám tuhle chajdu v horách a prodávám dobré věci? Třeba slyšela o tom, že rád píšu? Četla nějakou z mých povídek? pomyslel jsem si. Co když se do mě zamilovala? napadlo mě vzápětí. Postupně jsem o tom začínal být čím dál tím víc přesvědčen. Jistě, Kráska po mě touží. Jak by mohla netoužit? Proč by tu jinak byla? docházel jsem k dalšímu významnému zjištění. Kráska a Zvíře, nebyl by to snad ten nejpohádkovější pár?

V tu chvíli jsem byl pevně rozhodnut, že za ní půjdu. Musím to zkusit. Vyšel jsem tedy opět zadními dveřmi a rozhodl se obejít dům zezadu. Chtěl jsem, aby to vypadalo, že se zrovna vracím z procházky. Pak jsem si ale vzpomněl na ty ďáblíky feromony a rychle vyběhl nahoru do pokoje, abych se navoněl drahým parfémem, který jsem kdysi dostal od Kateřiny k narozeninám. Roky jsem ho nepoužíval, nebylo proč. Ale teď bylo. Těšil jsem se jak malý kluk, i když jsem byl dost nervózní.

Sotva jsem se vrátil k úpatí schodiště, abych ho sešel, uslyšel jsem startování motoru a tření pneumatik po štěrkové cestě. Když jsem vyběhl předními dveřmi z domu, mohl jsem už jen sledovat, jak Kráska ve svém autě nenávratně mizí v dáli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana 2 Jana 2 | 10. března 2011 v 20:55 | Reagovat

Já si to asi okomentuju sama :D

Je tam moc Viewegha, ve třetí části tomu klesá napětí a chybí tam výrazný pointa. Jednička je dějově nejnabitější, ale dvojka je asi neujcelenější. Jde vidět, že pisatelka má ještě značné rezervy, ale vidím tam potenciál. Jinak mě to téma moc neoslovilo, ale což, proti gustu žádná dišputace...

2 Dragita Dragita | Web | 11. března 2011 v 11:38 | Reagovat

zajímavě napsané příběhy, i když jsem nějak nepobrala jak je možné aby Lukáš kradl dívkám krásu.
Nakonec stejně skončil sám, měl za kráskou jít dřív. :-D

taky si říkám, jestli si svou druhou povídku neokomentuju sama, holt fantasy tématika tu asi nikoho nebere :-D

3 shpalek shpalek | E-mail | 11. března 2011 v 13:34 | Reagovat

Snad jsem pochopil správně, že jsou to tři samostatné příběhy a ne jedna třídílná povídka. Ta prrvní je fajn, dobře napsaná, nepříliš původní, ale zpracovaná tak, že se za a) dobře čte, za b) tam lze nalézt dost původních postřehů a myšlenak autora. druhá, Těžař, je skvělá. Určitě si četla Obraz Doriana Graye a asi se ti líbil. Je to nejen chytré, ale i dobře udělané.
Třetí si ještě přečtu. :-)
PS: To je ze soutěže?

4 shpalek shpalek | E-mail | 11. března 2011 v 14:49 | Reagovat

Aha, tak jsem to pochopil špatně. Ale zdá se mi to poněkud nesourodé, nedrží to pohromadě. Nicméně styl(y) se mi líbí a psát umíš.

5 Jana 2 Jana 2 | 11. března 2011 v 15:16 | Reagovat

Děkuji za komentáře :)

Dragita: Ten proces se děje během pohlavního styku, ale přesný fyzikální/chemický/biologický princip nechávám nevyřešený. Má to být na bázi magického realismu, prvek fantazie, nad kterým se prostě nepozastavuju a beru ho jako reálně existující :)

Shpalek: Je to provázané jen rámcově. Přiznám se, že jsem neměla čas napsat jednu dlouhou povídku (ani zatím nevím, jak se to dělá:)), tak jsem splácala dohromady, co mě tak v rychlosti napadlo. Tím se vysvětluje ta nesourodost... Obraz Doriana Graye jsem nečetla, ale přečtu si. Děkuji za tip :)

6 Dragita Dragita | Web | 11. března 2011 v 18:55 | Reagovat

[5]: ahá, už to chápu, originální nápad :-)

7 gufi gufi | 11. března 2011 v 22:15 | Reagovat

To že jsi nečetla Obraz Doriana Greye si neber, Wilde napsal i daleko lepší dílka, i když je fakt, že ho zrovna moc nemusím, ale tobě musím říct, že ode dneška nemusím ani tvou prózu a to ještě víc než Oskara. :-)  :-(  ;-)  :-D  8-O  8-)  :-?  :-x  :-P  :-|  :-!  ???  :D  [:tired:]  O_O

8 Jana 2 Jana 2 | 11. března 2011 v 23:00 | Reagovat

To já zase moc nemusím komentáře, které nemají žádnou výpovědní hodnotu :D Nelíbí se ti téma, styl... nebo co konkrétně? A prosím pošli mi odkaz na svou tvorbu, ráda se podívám, jaká próza je blízká tobě.

9 gufi gufi | 12. března 2011 v 19:35 | Reagovat

Nelíbí se mi styl, ani téma. Zdá se mi, že je to i při vší snaze velice povrchní. A odkaz na mou tvorbu? Nemusím přece psát, abych si mohl dovolit názor na to, co čtu.

10 Jana 2 Jana 2 | 12. března 2011 v 19:53 | Reagovat

To je v pořádku, že se ti to zdá povrchní, ve skutečnosti jsem nevyvíjela žádnou snahu (navzdory tomu, co si myslíš), aby to povrchní nebylo. Psala jsem to tak, aby se to líbilo i mamince, která má ze všeho nejvíce ráda Monyovou. Je to můj první pokus o "prózu", takže předpokládám, že u tohoto stylu neskončím.

Nemusíš samozřejmě psát, abys mohl hodnotit jako čtenář, jen jsem chtěla vědět, s kým mám co do činění. Spousta lidí totiž jen hází nekonkrétní špínu ("byla to ztráta času", "sračka",...), aby si zvyšovala na druhých sebevědomí, nebo proto že jim chybí sociální inteligence. Jiní zase nemají ucelený názor, jen pár nejasných dojmů, které ani nedokážou vyjádřit.

Takže každopádně děkuji za upřesnění.

11 kokola dolínek kokola dolínek | 12. března 2011 v 21:50 | Reagovat

První část. Ta přímá řeč je až moc spisovná – blbé časopisy – blbé krávy – který potenciální násilník tak asi mluví? A jak udělá kniha plná feministických rad z někoho novou lepší ženu? Jestli má první povídka nějakou pointu kromě samoúčelné chvály autorky zřejmě nejzásadnější knihy od dob Dekameronu, tak sním svůj klobouk.
Druhá část „dokázal bych tě milovat, i kdybys byla méně hezká“ – tak to jsem „sral masox v kostkách“ větší upřímnou blbost jsem v životě neslyšel. Pod jaký povrch to její přítel prosím viděl? Pod povrchnější povrch povrchnosti? Spojení s první povídkou na posledních řádcích druhé bylo zajímavé, nicméně musel jsem se k té první vrátit, abych to pochopil alespoň podle jmen.
Třetí část – popis Krásky, jakkoli romanticky podaný ve mně zemřel ve chvíli, kdy se mi hrdina svěřil s boulí v rozkroku. Animálnost je zajímavá věc, ale proč Mineur neměl roky ženu, mi nedošlo. Asi kvůli škaredému ksichtu. A nejspíš mu vinice nevydělává tolik, aby mohl své touhy ukojit za prachy. Nebo je tak bláznivě zastydlý romantik, že k sexu vyžaduje i lásku? Trochu jsi mě vytrhla tím Foucaultovým kyvadlem. A souhlasím, že dobrá literatura vyžaduje vkus. To je ale asi první a zároveň poslední pozitivum. Celkem marně jsem hledal nějaké vyvrcholení (tedy kromě toho za rohem domu), které by všechny tři povídky spojilo dohromady. Stejná jména a mírné (celkem nelogické) náznaky mě rozhodně neuspokojily.
Takže k tomu, proč jsi nebyla mezi patnáctku vybrána asi kromě už řečeného toto: Název odpovídá snad myšlence první části, ale v dalších dvou působí nelogicky. Stále jsem čekal, že se části slijí tak nějak Tanantinovsky v jeden celek, ale to se podle mě nestalo ani náhodou. Příběh feministicky naladěné mrchy, nepochopitelně stárnoucí milenky skoro dokonalého muže a neukojeného masturbujícího vinaře, který nechá kvůli snění odejít objekt své touhy, aniž bychom byli svědky nějakého byť sebehloupějšího rozuzlení, mě nenadchnul. Ba co víc, stále více se domnívám, že hodina, kterou jsem nad opětovným čtením a psaním recenze strávil, mi bude při posledním soudu vmetena do tváře jako osmý smrtelný hřích. :-!
Nechci tě svým soudem nijak urážet, i papež má právo na přehmaty stylu kondomy jsou zlo, ač zabraňují šíření smrtelné nemoci. Jen si myslím, že pokud budeš někdy v budoucnu něco psát (a nejen pro maminku), měla by sis to nejprve pořádně promyslet.

12 Jana 2 Jana 2 | 12. března 2011 v 22:27 | Reagovat

[11]: Netvrdím, že ta kniha udělala z někoho lepší ženu. To byla (mylná) představa té postavy. Není to autobiografie... Pointa téhle části je až na konci té druhé části.

"Druhá část „dokázal bych tě milovat, i kdybys byla méně hezká“"... Ač to ta postava říkala, tak to z její strany nebyla samozřejmě pravda. Mělo by to vyplývat z toho, co ta postava (Lukáš) celou dobu dělala.

Souhlasím s tím, že vyvrcholení všech tří povídek tam chybí.

Ten název jsem tam nedala já, já jsem žádný neměla (jen pro jednotlivé části), ten přidala až slečna, co dává příspěvky na blog.

Překvapuje mě, že se rozčiluješ. Pokud to pro tebe bylo takové utrpení, neměl jsi to číst.

13 kokola dolínek kokola dolínek | 12. března 2011 v 23:35 | Reagovat

Rozhodně se nerozčiluju, to vypadá trochu jinak. Ani jsem neměl v plánu tě nějak nakrknout. To rozhodně ne.
Teď s odstupem několika hodin musím trochu upřesnit své hodnocení. Když už víš, jak jsi sama napsala, o nedostatcích svého dílka, jistě také chápeš, že mu k tomu, aby bylo minimálně čtivé, něco chybí. To něco je podle mého soudu ústřední myšlenka. Ta by měla fungovat jako topení - samozřejmě to ústřední - prostě mi tu chybí trubky, které by všechna topidla spojovala. A to, že jsi to psala ve spěchu nebo jiném presu, není vysvětlením.
Věř tomu, že nelituji času, který jsem nad tvou povídkou strávil. Minimálně mě to obohatilo o vědomí, že člověk má šanci prožít i něco víc, než je onanie za rohem. Stačí jen pomynout osobní hygienu a vyrazit na lov bez přípravy. :-D

14 Jana 2 Jana 2 | 12. března 2011 v 23:39 | Reagovat

[11]:"První část. Ta přímá řeč je až moc spisovná – blbé časopisy – blbé krávy – který potenciální násilník tak asi mluví?"

Tahle věta mi nedává smysl. "Blbé krávy" je moc spisovné? Doufám, že nemáš na mysli tu pražskou a čecháčskou koncovku... takhle se u nás rozhodně nemluví, ani v afektu.

Mineur - nemyslím, že je nutné, aby každý muž, který nemá příležitost k sexu se ženou (třeba proto, že si z určitých důvodů nevěří), musel automaticky chodit za šlapkami, protože má sexuální potřeby. Nebo ty myslíš, že je to nutné?

"feministicky naladěné mrchy" ... Rozhodně ne. Je to nešťastná holka, která se nechá zmanipulovat ideologií, která jí nabízí "řešení".

15 Jana 2 Jana 2 | 12. března 2011 v 23:49 | Reagovat

[13]: S tou čtivostí je to diskutabilní. Většina lidí, kteří to četli, se zatím vyjadřovala v tom smyslu, že je to naopak velmi čtivé. Absence ústřední myšlenky je velká chyba a s tím bojuju nejvíc. Neumím si nic naplánovat. Zkoušela jsem to u té třetí části, ale dopadlo to tak, že jsem si k tomu sedla, psala... pak to za dvě hodiny dokončila a zjistila, že to bylo úplně jiné než byl původní plán... :(

Jak si člověk může pečlivě děj předem naplánovat tak, aby to vlastní psaní stále ještě bylo tvůrčí? Jak moc si to promýšlíš, když chceš něco psát?

16 Ereandil Ereandil | E-mail | Web | 13. března 2011 v 8:35 | Reagovat

Mais c'est vraiment Dorian, la deuxieme partie!

17 Jana 2 Jana 2 | 13. března 2011 v 13:37 | Reagovat

[16]: To už jsi třetí člověk, který to říká. Ale já to vážně neznám :) Ledaže bych se nevědomky inspirovala někým, kdo se jím inspiroval...

18 Jana 2 Jana 2 | 13. března 2011 v 13:44 | Reagovat

[17]: En fait, seulement la vie m'a inspiré :)

19 Ereandil Ereandil | E-mail | Web | 13. března 2011 v 15:54 | Reagovat

Je ne dis pas que c'est mauvais de s'onspirer quelque part:-)

20 shpalek shpalek | 14. března 2011 v 7:13 | Reagovat

[19]: Co znamená "sonspirer"? Ne a ne to najít :-(

21 shpalek shpalek | 14. března 2011 v 7:15 | Reagovat

Aha, to mělo být "inspirer". :-) "I" je vedle "O"

22 shpalek shpalek | 14. března 2011 v 7:17 | Reagovat

Však já taky Janě tu inspiraci nezazlívám, naopak, parafráze mám rád.

23 Ereandil Ereandil | Web | 15. března 2011 v 10:37 | Reagovat

No jo, teď na to koukám, fuj, fuj,c'est bien sur s'inspirer:-)
Pan Wilde je prostě inspirativní osobnost...

24 Q Q | 15. března 2011 v 17:21 | Reagovat

Promiň, zapoměl jsem zřejmě na slib ti daný a navíc jsem trpěl o víkendu v pracovním procesu a neměl čas. Předně, Kokola a jiná alterega mi rozhodně nejsou vlastní, navzdory tomu, že nepíšu na debatě jen pod jedním jménem. Nicméně s některými jeho zásadními názory musím souhlasit. Je to rozhárané jako naše čuba, která neví, který z psů poštěkávajících za vraty je ten pravý. Jen málokterý má to štěstí, že se přes první vrata dostane a ani pak nemá vyhráno - máme velkou čubu a psi v okolí jsou malí - ale to jsem odbočil.
Pokud by to bylo součástí balíčku, z kterého si mám vybrat, záleželo by na ostatních kusech. Takhle smím porovnávat jen s tím, co se objevilo v deseti postoupivších povídkách. Snad jen trochu více podpořit svázanost všech povídek, měla bys vyhráno. Styl je podle mě čtivý a zajímavý. Možná zapojit nějakou hlubší myšlenku by rohodně nebylo na škodu, ale mě to bavilo. Ovšem, jak říkám, jen do chvíle, kdy jsem pochopil, že to nemá názor, myšlenku ústřední, ani vedlejší, a celá rádoby svázanost tří textů je postřehnutelná asi jako stříbrná vážka nad vodou v hejnu těch modrých.

25 Janea Janea | 15. března 2011 v 17:37 | Reagovat

Děkuji za komentář :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama