10.Marky - Bezejmenní

9. března 2011 v 20:09 | Katrine |  Prvních 100 povídek
Desátá.. posílejte další


BEZEJMENNÍ

Píše se rok 2356 a my už pět let neviděli slunce. Vlastně od chvíle, co začala tahle proklatá válka. Válka, o kterou se nikdo z nás neprosil. Válka, kterou nikdo nechtěl. Válka, která nás měla zničit. Připlížila se znenadání, jako mazlivá milenka do postele vlivného muže, a začala si s námi hrát. Všechny nás pohltila, okradla… Vzala nám všechno. I o to nejmenší, co jsme kdy měli. I o to, co vlastně ani nemohla vzít. Připravila nás o naše sny, naděje, ideály…dokonce i o víru v lepší svět. Teď už nedoufáme v nic. Zbývá nám jenom jedno přání - zemřít. A utéct tak z tohohle pekla.
"Číslo 25/812 do spodní haly, opakuji, číslo 25/812 do spodní haly." V letité bedýnce rozhlasu to zašumí, zapraská, a pak znovu zavládne ticho. Vyměním si pohled s Roxanou, tedy pardon, s číslem 25/861, a s povzdychem se zvednu. Právě si mě zavolali, což znamená, že je nemůžu nechat čekat. Pokud se mocipáni rozhodnou, ti obyčejní se musí podvolit.
S nečitelným výrazem ve tváři projdu dlouhou chodbou a zamířím k bráně našeho křídla. Pevnou tepanou mříž jako obvykle hlídají dva dozorci. Ve chvíli, kdy před nimi zastavím, oba sjedou očima k mému výstřihu. Možná je trochu přehnaný, to uznávám, ale nic jiného na sebe nemám. Vězeňské mundury nejsou právě nejpohodlnější. Ani nejpraktičtější.
Starší z obou mužů se vzpamatuje rychleji a významně dloubne do svého společníka. Potlačím chuť se zahihňat. Zdá se, že kdyby se mohl dívat ještě chvíli, ukápne mu slina. Díky šťouchanci se však vzpamatuje aspoň natolik, aby se mi pokusil podívat do obličeje. "Copak by slečinka chtěla?" starší si mě mlsně prohlíží. Němě nastavím hřbet ruky. I dozorci musejí poslouchat hlášení. Samolibý úsměšek je okamžitě vystřídán kyselým obličejem. Na nechápavý výraz svého kolegy, který mou ruku nemůže vidět, se jen zašklebí: "Tahle má práci."
Práci. V duchu si odfrknu. Zrovna tímhle výrazem bych to neoznačila. Když procházím kolem mříže, mladší dozorce přeci jen neodolá a plácne mě přes zadek. V duchu napočítám do tří, a pak se k němu s lehce koketním úsměvem otočím. Pohodím hlavou, aby se mi rozvlnily vlasy, přivřu oči, na kratičký okamžik předstírám zájem. Než stačí jakkoliv zareagovat, odvrátím se a ztratím za rohem. Povinnost volá.
Nikdy bych si nemyslela, že dokážu klesnout tak hluboko. Ale spát s nimi je mnohem jednodušší, než jim uklízet. Ke svým děvkám jsou přinejmenším ohleduplní. Natáhnu krok a po schodech začnu sbíhat do přízemí. Bezpečnější bude dostat se do spodní haly co nejrychleji. Netuším, co po mně můžou chtít tentokrát, nebo kam mě pošlou, ale nevyplácí se nechat je čekat.
Pod schodištěm se nachází podobná brána jako v patře. Až na to, že tady ji hlídá elektronický snímač a ne lidští strážci. Nejvyšší zřejmě tak úplně nevěří v neúplatnost svých posluhovačů. Vlastně se není co divit. Za příslib postelových hrátek totiž ochotně poleví v ostražitosti. Mluví ze mě zkušenost.
Natáhnu ruku a nastavím zápěstí pod čtecí zařízení. Tiše zabzučí a se souhlasným zapískáním mi povolí vstup. Mříže tiše cvaknou a otevřou se. Zhluboka se nadechnu, abych si dodala odvahu, a vstoupím. Brána se za mnou okamžitě znovu zavře. Jak jinak, vězně by třeba mohlo napadnout dostat se na svobodu. Jako by bylo kam utéct.
"25/812, jsi přesná," ozve se za mnou nepříjemný hlas. Málem sebou škubnu. Lady Marfé. Ví bůh, jak se ve skutečnosti jmenuje, nechává se oslovovat jménem, které si sama vybrala. Nikdo netuší, jakou tady zastává funkci, ale všichni se jí bojí. Protože ona rozhoduje o tom, na jak tenkém vlásku visí náš život. Stejně jako o tom, kdy se přetrhne.
"Máte pro mě práci, lady Marfé?" poslušně sklopím oči a prohlížím si špičky svých okopaných tenisek.
Sjede mě pohledem, aby zkontrolovala, jestli jsem správně oblečená. Zřejmě nenajde nic, co by jí nějak zvlášť vadilo, protože lehce pohodí hlavou a gestem ruky naznačí, že mám jít za ní. Provede mě okolo masivních dubových lavic až k hlavním dveřím. Za nimi se nachází už jen vstupní vestibul a svoboda. Velmi zdánlivá, nicméně. Hlídají nás i venku.
"Půjdeš na Hrad. Za lordem Flaviem. Je to na jeho osobní žádost." Poslední slova zazní nanejvýš pohrdavě. Jasně jimi naznačuje, že nechápe, co na mně ten muž může vidět. Přikývnu hlavou. Víc si nedovolím. Odporovat nesmím a vyjadřovat souhlas slovně by mohlo dopadnout stejně špatně.
"Zítra před polednem se budeš hlásit na vrátnici. Ani o minutu později, rozumělas?"
Znovu přikývnu a proklouznu dveřmi, které přede mnou lady podrží otevřené. Víc jak čtyřiadvacet hodin jsem volná. Jen stěží tomu dokážu uvěřit. Měla bych být lordu Flaviovi ohromně vděčná. Ať už se jedná o kohokoliv.
Celá ta věc s falešnou aristokracií je zvláštní. Společnost se dělí na nás a ty druhé. Přičemž ti ostatní si dávají tituly, které jim nepřísluší. Nejspíš nemá žádný smysl se tím zabývat, protože se to stejně nedá změnit. Nová šlechta si bude dělat, co se jí zlíbí. Patřím mezi ty šťastnější. Spousta žen musela odejít do války, odkud není návratu, nebo do pracovních táborů a továren. Pár vyvolených dostalo šanci na lepší život. Ale za jakou cenu…
Pohrdavě se ušklíbnu. Děvka. V posledních několika letech vysněné povolání každé mladé ženy. A já k němu mám odpor. Díky bohatým donátorům se možná dožiju konce nekonečné války, ale už nikdy ze mě nebude ta, co dřív.
Zdáme se mladí, ale jsme starší, než byste čekali. Ve dvacetiletých tělech jsou umírající duše. Prožili jsme toho příliš mnoho v příliš krátké době. Už nemáme vůli pokračovat dál. Bojíme se toho, co ještě může přijít. Protože oni nás nenechají zemřít. Neusnadní nám to. A my nemáme na výběr. Jsme to, co jsme. Ani černí ani bílí, jenom podivná šeď kdesi na rozhraní.

Praha je podivně tichá. V ulicích stěží narazím na člověka. A na koho taky. Ti, co tady žili, už jsou dávno pryč, a ti, co je nahradili, nemají důvod zdržovat se venku. Nic je tam nečeká. Jenom zoufalství a beznaděj. Všední problémy nás obyčejných, které oni nedokážou vnímat. Je totiž netíží. Elitu. Bezcharakterní a krutou.
Stáhnu si gumičku, která mi do teď svazovala vlasy, a zatřepu hlavou. Mířím uličkami Starého Města až k nejstaršímu mostu. Těžko uvěřit, že tenhle dědoušek už brzo oslaví své milénium. Přežil toho hodně. A nejspíš ještě přežije. Projdu pod Staroměstskou věží a vstoupím na letitou dlažbu. Zaplavuje mě posvátná úcta jako vždycky, když se ocitnu na místě, které se téhle zdegradované civilizaci ještě nepovedlo zničit.
Od řeky stoupá chlad. Už kolikrát jsem přemýšlela nad tím, jaké by bylo vrhnout se do jejích chladivých vln a nechat se unášet proudem daleko do neznáma. Nikdy to nezkusím. Byli by u mě dřív než bych stačila vyšplhat na zábradlí. I obyčejná coura pro ně má překvapivě velkou cenu.
Zvednu oči k narudlému nebi a přistoupím blíž k soše Jana Nepomuckého. Milióny turistů naprosto vyleštily bronzové destičky na podstavci, které mají nosit štěstí. Jako malá holka jsem to taky udělala. A ta pomíjivá zlatá muška? Nejspíš se kolem mě párkrát mihla, když se mi úspěšně podařilo přežít začátek války a nezabily mě ani neustávající boje.
Zkusmo natáhnu ruku a dotknu se reliéfu. Nečekám, že by mi pověra mohla pomoct. Ale možná nasměruje můj osud přijatelným směrem. Nevěřím v Boha, ale nepopírám, že naše životy jsou řízeny odněkud z neznáma. Jakási vyšší moc námi smýká na všechny strany a ukazuje tak svou sílu.
"V co doufáte vy?" ozve se náhle za mnou. Mimoděk sebou škubnu. Zabraná do vlastních myšlenek jsem si vůbec neuvědomila, že tu nejsem sama. Bleskově ruku stáhnu, jako bych byla přistižena při něčem nekalém. Příchozí se tiše zasměje. Otočím se k němu. Je to muž, což jsem ostatně poznala už podle jeho hlasu, ovšem mimořádně pohledný muž. Vzhledem k tomu, že denně přicházím do styku se zcela asexuálními strážci, jsem někoho takového považovala za dávno vyhynulý druh.
"V totéž co každá druhá," založím si ruce na prsou, abych vytvořila alespoň pomyslnou bariéru mezi mnou a jím. V jeho ledově modrých očích se zračí pobavení. Přitahují k sobě můj pohled. Nedokážu odolat, abych do nich nehleděla, a připadám si hloupě. Muže a jejich chlípné touhy jsem se naučila vnímat jako součást svého současného života. Tenhle se mnou ale jedná jinak. A já si najednou neumím poradit.
"A co to je?" povytáhne koutek úst a krok se přiblíží. Nemůžu ustoupit, působila bych jako husa. Namísto toho si olíznu najednou podivně suché rty a sotva slyšitelně zašeptám: "Svoboda, život, ve kterém mě nikdo nebude sledovat."
"A co vám v tom brání?" natáhne ruku, aby mi shrnul vlasy z tváře, ale uhnu. Zhluboka se nadechnu a obejdu ho, abych mezi námi opět vytvořila přijatelnou mezeru. Znovu se zasměje, ale nechá ruku klesnout a obrátí se ke mně.
"Čeho se tak bojíte? Nehodlám vám ublížit," zkoumavě mě pozoruje.
"Já vím," ušklíbnu se. Kdo by se taky opovážil sáhnout na aristokratickou děvku? Ten kdo si chce zachovat zdraví určitě ne.
"A přesto máte strach?" usmívá se. Zcela automaticky ucouvnu, když se pokusí opět přiblížit. Nemám důvod před ním utíkat, a přesto to dělám. Jeho přítomnost mě znejišťuje. Snad proto, že nikoho jemu podobného jsem od začátku války nepotkala. Nebo proto, že úsměv mu ve tvářích kouzlí roztomilé dolíčky? Jsem sama sebou zmatená. Copak už ze mě skutečně udělali bezbrannou loutku, kterou můžou ovládat? Taková jsem přeci nikdy nebyla.
"Co jste zač?" přejdu na protější stranu mostu a zády se opřu o zábradlí, abych na něj viděla. Snažím se, aby to vyznělo co nejlhostejněji.
"Pouliční malíř?" prohodí napůl žertem a kývne ke stojanu jen pár metrů od něj. Překvapeně zamrkám. Tohle jsem nečekala. Jak by se s takovým povoláním vyhnul odvedení na frontu? Umělci byli na řadě první. Vím to až příliš dobře, můj snoubenec byl mezi nimi. Padl dva měsíce po svém odchodu. Možná bych měla být vděčná, že se nedočkal téhle mojí proměny. Co by asi řekl?
Hořce se usměju. Odsoudil by mě. Jako tolik jemu podobných. Copak jsou sami tak nevinní, aby mohli házet kameny? Mimoděk zatnu ruce v pěst a zvednu hlavu. Tajemný muž je sotva půl metru ode mě. Ztracená v myšlenkách jsem si ani nevšimla, že se tolik přiblížil. Chci couvnout, ale není kam. Za mnou stojí pevný kámen. Sama sebe jsem dostala do pasti.
***
"Kdo jste vy?" hřbetem ruky mi sjede po křivce krku ke klíčním kostem a zase zpátky. Zachvěju se. Na něžnosti už dávno nejsem zvyklá.
"25/812," zvednu ruku, aby si mohl přečíst číslice vytetované na mém zápěstí.
"Tohle jsem na mysli neměl."
"A co tedy?" musím si přejet jazykem po rtech. Hraje si se mnou jako s panenkou. Tohle by si neměl dovolit. Za normálních podmínek by tady už přeci dávno musel být nějaký strážce. Něco musí být špatně.
"Vaše jméno," zašeptá a skloní se těsně k mým rtům. Skoro se jich dotýká svými. Naskočí mi husí kůže. Tohle přeci nejde. Ale nedokážu se bránit. Jsem zcela v zajetí jeho pohledu.
"Nemám ho." I ty tři slabiky mě stojí maximální úsilí. V hlavě mi začíná hučet, zmocňuje se mě příjemná malátnost.
"Každý nějaké má," oponuje mi. Položí mi palec na spodní ret a velmi jemně ho začne objíždět. Zamžikám řasami. Není v tom koketérie, spíše překvapení a snad i… Ne, nesmím takhle myslet. Ale vlastní hlava mě zrazuje.
"Co by se líbilo vám?" Naučená fráze. Nový milenec, nové jméno. Už jsem jich dostala desítky. Zvykla jsem si podřizovat vlastní identitu přání těch mocných.
"To vaše," zvedne mi hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. Slabě zavrtím hlavou, ale zdá se, že taková odpověď mu nestačí. Vjede mi prsty do vlasů, začne se probírat jednotlivými prameny. Cítím příjemné mravenčení. Skloní se těsně ke mně. Naše rty dělí jenom milimetry.
"Tak jak se jmenuješ?"
"Sa-Sabrina," povede se mi vykoktat. Potěšeně se usměje a překoná poslední prostor mezi námi. Vzápětí se hladově zmocní mých úst. Líbá mě majetnicky, ale přitom jemně. Pohrává si s mými rty, mazlí se s nimi, dobývá a přitom laská. Ochotně mu vycházím vstříc. Nevzpomínám si, že by mě takhle nějaký muž líbal. A žádný by si to neměl dovolit.
Moje racionální myšlení je zcela ochromeno reakcí mého těla. Jsem hladová po něžnostech, neumím se jim bránit. Jenže si je nesmím dopřát s obyčejným čmáralem. Nějaký strážce by ho ode mě měl dávno odtrhnout. Nicméně žádný se k tomu zcela zjevně nechystá. A můj rozum odmítá spolupráci.
Po chvíli se ode mě muž odtáhne. Lapám po dechu, rty mi připadají napuchlé a až bolestně citlivé. Zamžikám řasami a rychle o krok ustoupím.
"Já…to…," v duchu sama sebe proklínám za to koktání. Pokouším se zformulovat alespoň jednu smysluplnou myšlenku, stále bezúspěšně. Se zoufalým výrazem v očích se malíři vyškubnu a rozběhnu se přes most pryč. Cítím v zádech jeho pohled, ale neotočím se. Nemůžu. Jsem si naprosto jistá, že by stačilo málo, abych se mu znovu ochotně vrhla do náručí.

Kdysi jsme ještě doufali. Že válka skončí a znovu vyjde slunce. Že svět nakonec přijde k rozumu a usmíří se. Byli jsme naivní. Svět, to jsou lidé. A ti jsou sobečtí a mocichtiví. Zvrácení a krvelační. Tolik jsme si přáli být jiní. A kým jsme teď? Ubohými troskami, s nimiž si každý zamete do vlastního kouta. Kráčíme cestou, kterou před námi vytyčují, protože to neumíme jinak. Jsme stejní jako oni. Bezcharakterní ubožáci rvoucí se o jedinou kost.

Znovu zpomalím až ve chvíli, kdy mě od Karlova mostu dělí bezpečná vzdálenost. Teď už vyrovnaným krokem mířím na Hrad. Sama sobě se divím, že mě jeden polibek tolik vyvádí z míry. Jako bláznivou zamilovanou puberťačku.
Míjím prázdné výlohy, zabedněná okna a dveře. Město je jako mrtvé. Párkrát se mi zdá, že zahlédnu vyhublou tvář, ale nejsem si jistá, jestli mě neklame zrak. Zdá se, že nikdo kromě aristokracie a nás v Praze nezůstal. A strážců pochopitelně. Ale ti jsou tak úzce spjati s mým životem, že mě jejich přítomnost nezaráží. Venku jsem nebyla už hodně dlouho, přesto vím, že jako tiché stíny bloudí ulicemi a dohlíží.
Po půl hodině dorazím na místo určení. Projdu na první nádvoří, ale před Matyášovou branou se zastavím. Další z mnoha svědků dávných časů. Mnohem lepších, řekla bych. K čemu nám je dnešní moderní technika, když nás nakonec všechny zničí?!
"Hej, ty tam."
Okamžitě skloním hlavou a zaměřím pozornost na zavalitého muže z lesknoucí se pleší překvapivě hbitě mířícího mým směrem. Je v uniformě, tedy někdo z hradního personálu.
"Co tu pohledáváš, sem tobě podobný nemají přístup." To už stojí těsně u mě a pohrdavě si mě přeměřuje.
Ušklíbnu se. No jistě, královská sídla přeci nikdy nepřetékaly kariéristickými děvkami. Zhluboka se nadechnu, nasadím lehce koketní úsměv a nastavím zápěstí.
"Lord Flavius pro mě poslal, 25/812, ověřte si to u lady Marfé."
Muž zbrunátní, ale těžko říct, co za to může. Vydá ze sebe jakýsi prapodivný a blíže nezařaditelný zvuk a pokyne mi rukou k bráně. S brbláním si to pak vykračuje dva kroky přede mnou a navádí mě správným směrem. Přejdeme přes nádvoří, dveřmi dovnitř a několika dlouhými chodbami až do poměrně malé místnosti. Zřejmě něčeho na způsob přijímacího salónu.
"Počkej tady, pán se objeví co nevidět," ještě jednou si mě podezřívavě prohlédne, načež rázně práskne dveřmi. Osamím. Nejdřív se chvilku rozhlížím okolo sebe, po koberci a nábytku, který za sebou už nejspíš má lepší časy, ale oproti tomu, v čem jsem zvyklá žít, je to pořád vysloveně luxus. Temně rudé čalounění pohovky ladí se závěsy a jejich zlatými třásněmi. Šarlat je od nepaměti barvou králů a císařů. Jak příznačné, pro aristokratické hrdopýšky.
To, co upoutá moji pozornost, však není žádný kousek archaického nábytku, jako spíš portrét visící mezi okny. Je na něm hrdě vyhlížející žena, zjevně příslušnice oné nám zapovězené vrstvy. Nejlepší léta už má za sebou, ale to jí přesto neubírá půvab. Nějakým zvláštním způsobem mě fascinuje.
"Už jste dorazila, výborně." Při zvuku toho hlasu ve mně zatrne.
"Kdo je to?" kývnu hlavou k obrazu, aniž bych se otočila. Raději dál pozoruji cizí ženu. Zrovna ideální chování to rozhodně není, ale nedokážu se přimět k řádnému pozdravu.
"Moje matka."
"To jste maloval vy, lorde?" přejdu ke křeslu, postavím se za opěradlo a teprve teď se na muže podívám. Moje intuice mě nezklamala. Skutečně je to čmáral z mostu, jak jsem ho v duchu drze nazvala.
"Ano," zasměje se, "ale neposlal jsem pro vás, abychom spolu mluvili o umění. A ten titul si odpusťte."
"Jistě," ušklíbnu se. Jak jinak, vždycky jde o totéž. Ale zdá se, že tenhle muž by se mohl chovat aspoň trochu něžně.
"Pojďte se mnou," pokyne mi ke dveřím a dokonce mi je podrží. Na galantnost nejsem zvyklá, vlastně ani na to, že by mi klient vykal. Lehce se usměju a projdu do prostorné jídelny. Na stole je karafa vína a dvě skleničky. Působí to trochu divně. Zvlášť když se ke stolu vejde aspoň dvanáct osob, soudě podle židlí.
Muž obě sklenky naplní a jednu z nich mi podá. Chytnu ji za stopku a přijmu nabízené místo. Malíř si mě mlčky prohlíží. Trochu nervózně zakroužím obsahem sklenky a napiju se. Ticho stále trvá.
"Takže, proč jste vlastně tady," přejede mi prstem přes rty. Sklopím oči.
"To je přeci zcela zjevné," povede se mi zašeptat.
"S tím si dovolím nesouhlasit," pobaveně se usměje, "mám pro vás nabídku. Vyslechněte mě, pak můžete svobodně odejít."
"Copak budu skutečně mít na výběr?" pochybovačně na něj pohlédnu.
"Nemám v úmyslu vás k čemukoliv nutit. Potřebuju od vás službu hodnou vaší inteligence."
"Jak můžete předpokládat, že nějakou mám?" povytáhnu obočí.
"Vážně si myslíte, že bych si předem nezajistil všechny potřebné údaje o ženě, kterou hodlám pověřit něčím důležitým?" Pohled, který na mě vrhne je výmluvný.
"Ale pak…" zaváhám, "určitě existuje řada lepších kandidátek ve vašich vlastních řadách."
To ho upřímně rozesměje. Prohrábne si vlasy a mě neunikne, že mu půvabně spadají do čela.
"Řekl bych, že poslední, která za něco stála, byla lady Amanda, a ta je naneštěstí už několik let po smrti. Snad nejste tak naivní, abyste si myslela, že aristokratické ženy jsou vyvolené díky svým schopnostem."
Skousnu si ret. Ne, to skutečně nejsem. Nová společnost totiž vůbec neoceňuje zásluhy. Kdyby to tak bylo, nikdy bych neskončila tam, kde právě jsem.

Ti chytří byli první na řadě. Vždycky jsou. Mají co nabídnout, a to nikdo nepotřebuje. Musí se zničit, nebo přinejmenším dostatečně pokořit. Zavřeli nám školy, kanceláře, divadla… Nikdo si nepředstavoval, že to tak jednou skončí. Proklínali jsme historii a její smysl pro recesi. Vlastně ji proklínáme pořád. Protože hraje v náš neprospěch. Umíráme. Fyzicky a nejvíc ze všeho psychicky. Stávají se z nás prázdné, bezduché loutky.

"Proč pak právě ony?" vyhrknu dřív, než se stačím ovládnout. Tuhle otázku už jsem si v duchu kladla tolikrát. A vždycky bezúspěšně. Odpověď nikdo nezná, snad ani ty, kterých se to týká.
"Protože život není spravedlivý," Flavius pokrčí rameny, "vy byste byla nepochybně lepší lady." Přejede mi prsty po tváři. Odvrátím se a vstanu. Nechápu svoji věčnou potřebu utíkat před ním.
"Co po mně vlastně chcete?"
"Využít vás," spustí ruku a rovněž vstane, "i když jiným způsobem, než předpokládáte."
"Co o mně vlastně víte?" prudce se k němu otočím. Hledíme si do očí, malíř nadzvedne jeden koutek.
"Sabrina Antrolová, absolventka práv s úspěšnou praxí, matka Italka, otec diplomat, výborná znalost čtyř jazyků, desítky článků v odborných i populárních časopisech. Mám pokračovat?" prohlíží si mě s výsměšně povytaženým obočím.
"Výborně," ušklíbnu se, "a na mostě jste ze mě loudil jméno. A nejen to."
"Potřeboval jsem si ověřit vaši pravdomluvnost. Pokud se vás to dotklo, pak se omlouvám. Ale nelituju toho."
"To bych ani nečekala," obejdu ho a znovu si sednu. Začíná mě rozčilovat. Špatný přístup, ke klientovi buď vždy milá. To mi vtloukali do hlavy od chvíle, co mě přivedli k lady Marfé.
"Nezdálo se mi, že byste nějak výrazně protestovala, když jsem vás líbal," stále se dobře baví.
"Vy…" nejradši bych ho něčím praštila. Obávám se nicméně, že by to nemělo žádný účinek.
"Copak?" klekne si naproti mojí židli a čeká, co udělám. Položím si ruce do klína a předstírám, že mě ohromně zaujala karafa s vínem.
"Takže," zhluboka se nadechnu, abych vydržela v klidu, "co ode mě potřebujete?"
Dá si s odpovědí na čas. Nejdřív se zvedne, obejde stůl a doplní si skleničku. Teprve když se dostatečně zhluboka napije, opět se na mě podívá. Naše pohledy se setkají, atmosféra se najednou změní. Skoro cítím jiskřičky, které mezi námi přeskakují. Flavius povytáhne koutek do úsměvu, který by mohl působit ironicky, ale rozhodně takový není.
"Zahrajete si pro mě na špionku."
***
"Cože?" mám pocit, že jsem se přeslechla.
"Potřebuju informace, a vy jste zřejmě jediný člověk, který mi je může poskytnout."
"Nepovídejte," ušklíbnu se, "copak vaši lidi si neporadí s takovou banalitou?"
"Pokud k tomu potřebují perfektní znalost italštiny, ne," zasměje se, "objekt našeho zájmu je totiž původem ze Sicílie."
"Ještě řekněte, že je to kápo Cosy nostry," povytáhnu obočí. Tenhle rozhovor se mi zamlouvá čím dál míň. Když mě lady Marfé dala denní propustku, čekala jsem obvyklý kšeft. Jenže tohle zavání problémem.
"Něco na ten způsob," tajuplně se usměje.
"Vážně si nemyslím, že by mafiáni byli ohledně svých děvek stejně přísní jako ohledně svých kolegů," pochybovačně si ho prohlédnu. Nejspíš jsem zbabělec, ale mám tak trochu strach. Zažila jsem už všelijaké zacházení, vlastně spíš drsnější než něžné, ale s mafií jsem se ještě nezapletla. A ani jsem to nikdy neměla v plánu.
"Nejde o váš původ, ale o vaši znalost italštiny," okamžitě mi tvrzení vyvrátí. Povzdychnu si. Jak se zdá, nemám moc na výběr. Můj milý lord mě nenechá se z toho vykroutit.
"Takže, co ode mě potřebujete?"
"Získáte informace." Řekne to jako naprostou samozřejmost. Pro něj se zjevně nejedná o žádný problém. Jak by taky mohlo, jemu nikdo nepřiloží ke spánku pistoli, pokud se něco zvrtne.
"A napadlo vás taky, jak to mám udělat?" ozvu se kousavě.
"Využijte svoji fantazii," ušklíbne se, "ale myslím, že žádný muž neodmítne svojí partnerce otázky v posteli."
"Takže když se teď vyspím s vámi, odpovíte na ty moje?" významně povytáhnu obočí. Pobaveně sleduju jeho výraz. Pátrá v mé tváři, jestli žertuju, nebo to myslím vážně. Tvářím se zcela vyrovnaně a mlčky ho pozoruju. Normálně si s muži nezahrávám, za případný výprask mi to nestojí. Ovšem normálně nemám za úkol špehovat v mafiánském doupěti.
Vzájemně si hledíme do očí. Je to soutěž kdo s koho a já rozhodně nehodlám prohrát. Flavius se nakonec rezignovaně odvrátí: "Co chcete vědět?"
Tenhle souboj jsem vyhrála překvapivě lehce. Pečlivě volím slova, nejsem si tak úplně jistá, že mě nebude považovat za příliš troufalou.
"Vy sám mě nechcete, a přesto jste mě na mostě políbil. Proč?"
Nonšalantně pohodí hlavou: "Třeba proto, že jste mimořádně krásná žena."
"Ne, to nejsem," oponuju mu. Jestli jsem někdy byla, a zřejmě ano, vzhledem k tomu, kde jsem skončila, už to dávno vzalo za své. Válka je nelítostná i k těm, kteří se jí přímo neúčastní.

Podobáme se květinám na poušti. Nemáme pro co žít, a proto pozvolna vadneme. Naše kvítky se čím dál víc kloní k zemi a slunce na ně nemilosrdně praží. Proměníme se v prach a vítr ho rozfouká po stovkách kilometrů jemného pouštního písku. Neexistuje síla, která by zvrátila běh věcí. Lidský život je pomíjivý, každý z nás je nahraditelný. Potřebují nás, dokud budeme kvést. Ve chvíli, kdy i poslední okvětní plátek opadá, nás nechají napospas tomu, co předtím sami zničili.

"Co byste chtěla slyšet?" o krok se přiblíží, "že po vás toužím, že si přeju, abyste strávila noc se mnou?"
Nevesele se zasměju: "Já přeci nejsem naivní. Nejsem nijak oslnivá ani výjimečná, aby mě vzápětí nemohla vystřídat nějaká jiná. Ale chci vědět, proč mám riskovat krk. Muži jako vy nemám co nabídnout, ale to neznamená, že si sama sebe aspoň trochu necením."
"Mám vám dát peníze?" najednou mluví pohrdavě.
"Ty už jste dal lady Marfé, pokud se nepletu." Nemusím o tom pochybovat, moje paní si vždycky nechává platit předem. Dokonce i od prominentních zákazníků.
"O co vám potom jde?"
"Proč jsou ty informace tak důležité?"
"Prostě jsou."
"Jistě," ušklíbnu se, "děvka nemusí nic vědět. Stačí, když bude šlapat chodník přesně tam, kde jí to pasák přikáže. Jak mě…" Víc už říct nestihnu, protože ke mně přiskočí a umlčí mě polibkem. Instinktivně se mu vzepřu. Jsem jako kočka. Dokážu loudit pohlazení, ale když se mi ho dostává proti mojí vůli, zatnu drápky.
Prudce se mu vytrhnu a nastavím mu záda. Nejradši bych mu na místě vlepila facku, ale to si nesmím dovolit. Bez zájmu vyhlédnu z okna: "Vy vždycky dostanete to, co chcete, že?"
"Umím být velmi přesvědčivý," zasměje se. Povzdychnu si a otočím se zpět k němu. V očích mu hrají pobavené jiskřičky.
"Líbí se vám využívat lidi?"
"Vy zaměňujete pojmy, drahoušku," zvedne ze stolu moji nedopitou sklenku a nabídne mi ji, "já je pouze nutím dělat správná rozhodnutí."
"Jakou informaci mám zjistit?" posadím se na okraj stolu a číši si vezmu. Vyprázdním ji jediným lokem. Flavius se na mě nejdřív trochu zkoumavě podívá a potom mi podá desky s nějakými dokumenty. V tichosti se pustím do jejich pročítání.
Po půl hodině z Hradu odcházím směrem k Obecnímu domu. Je to pěkná dálka, ale zdá se, že Italové jsou poněkud fascinováni naší secesní architekturou. I když pochybuju o tom, že má oblíbená kavárna přežila jejich zásah. Pravda, rozdávat si to s děvkou na stole není zrovna nejpohodlnější. Aspoň pro ni určitě ne.
Ušklíbnu se. Další hořké zkušenosti z mojí prokleté válečné profese. Mám pocit, že skoro všechno, co se dá v sexu zažít, už jsem si vyzkoušela. Většinou nedobrovolně, ale ano. Zahnu směrem k Vltavě, i když Karlovu mostu se tentokrát vyhnu velkým obloukem, a šinu se za prací. Nohám se moc nechce. A mně už teprve ne.
Zase mě pohlcuje mrtvé město. Nevím, proč mi to tady připadá jako po výbuchu atomové pumy, přitom sem nikdy žádná nespadla. Na jiných místech, kde měli tu "čest" je dneska hotové mraveniště. Není nad paradoxy historie. Celá tahle válka je tak trochu jedním z nich. Člověk by si myslel, že se vší tou technikou se lidstvo do týdne vyvraždí. Namísto toho vojáci už pět let tvrdnou na frontě. Tak v čem je vlastně chyba? Netvrdím, že bych byla radši po smrti, jen bych si představovala trošku lepší život.
Skoro si neuvědomím, že procházím Prašnou bránou. Teprve když odněkud vyskočí strážce a vybafne svoji otázku, dojde mi, že jsem na místě. Mlčky, jako tolikrát předtím, nastavím zápěstí. Chlapík si ověří vytetované číslo a s mávnutím ruky mě nechá jít. Byla bych mu vděčnější, kdyby mě zastavil. Ovšem osud si svoje nitky umí spřádat umně, když v pravou chvíli všechny na výšivce života vytvoří ten správný steh. Zhluboka se tedy nadechnu, projdu pod balkonem Obecního domu dovnitř a zahnu do bývalé kavárny.
Naskytne se mi pohled jako z nějakého starého filmu. Skupina mužů postává kolem kulečníku s tágy v rukou, pokuřují doutníky a upíjejí značkovou kořalku. Většina je jen v košilích a vestách, saka visí přehozená přes opěradla židlí nebo se povalují na stolech.
Nesměle postoupím o pár kroků dopředu, aby si mě mohli všimnout, a pozdravím. Pro jistotu zůstávám věrná rodnému jazyku.
"Buongiorno," jeden z mužů si vytáhne z koutku úst doutník a přejede mě pohledem, "si parla italiano?" Má zvláštní přízvuk, nepodobá se ničemu, co bych už předtím slyšela. Moje matka se nikdy nenamáhala naučit česky, a tak se všechny naše návštěvy z různých koutů světa domlouvali italsky. Pochytila jsem nejeden zvláštní akcent, ale jestli jsou tohle Siciliáni, pak mluví vážně zvláštně.
"Si, signore," přikývnu váhavě a doufám, že si tím neuškodím. Muž však vypadá nadmíru spokojeně. Pohladí si knír a gestem mě vyzve, ať přistoupím. Udělám to. Jen co jsem v jeho dosahu, chytne mě dvěma prsty za bradu a zvedne ji. Prohlíží si mou tvář, můj nos, moje oči, moje rty. Na těch spočine pohledem nejdéle. Nakonec se spokojeným zamlaskáním odloží tágo na kulečník a sebere z něj sklenku alkoholu.
"Tak co, šéfe," jeden z jeho společníků odrazí bílou kouli do rohu a přitočí se blíž, "vyhovuje vám?" I on má ten zvláštní neidentifikovatelný přízvuk.
"Vezmu si ji nahoru. Trošku si pohrajeme, co říkáš, kočičko?"
Radši nereaguju. Pochybuju, že vůbec nějakou odpověď čeká. Jenom se mírně usměju a začnu si ovíjet pramen vlasů kolem prstu. Muži okolo kulečníku mezitím vedou oplzlé řečičky na můj účet a dobře se jimi baví. Předstírám, že jim nerozumím, i když si dovedu přeložit každé slovo.
Jejich šéf, jak ho sami nazvali, do sebe mezitím vyklopí obsah skleničky, polkne a pokyne mi ke dveřím. Projdu jimi a pokračuju po schodech nahoru až k místnosti, kterou mi určí.

Jak se dá bránit osudu? Je přeci jenom na něm, kdy vás vynese na výsluní a kdy nechá okusit pád. Už se ani nepokoušíme vzpírat. Raději mlčky snášíme příkoří, která život přináší, protože to nestojí tolik námahy. Smíření má hořkou příchuť, ale sladký účinek. Duše po čase zapomene, otupí, a nikdo z nás si nevzpomene na časy, které byly. Nemůžeme se upínat k minulosti, protože jediným možným cílem je budoucnost.

"Posaď se," muž kývne k rudému křeslu pod oknem a zavře za sebou. Poslechnu ho. Nechápu, proč všichni okolo mě tak milují červenou, když já ji bytostně nesnáším. Je příliš prudká, příliš agresivní. Je to barva krve.
"Jak se jmenuješ?" Ital se posadí naproti mně. Z karafy na stole si okamžitě nalije novou sklenku koňaku. Nabídne mi taky, ale jenom zavrtím hlavou.
"Nemám jméno," olíznu si jazykem rty a mírně se předkloním. V duchu uvažuju, kolik sváděcí techniky bude zapotřebí, abych se dozvěděla, co potřebuju.
"Každý nějaké má," oponuje mi. Ten rozhovor mi něco připomíná.
"Já ne," trvám na svém, "jsem číslo 25/812 a budu se jmenovat přesně tak, jak si budete přát."
Zaburácí smíchy, až se leknu. Mám strach se zeptat, co ho tak pobavilo, takže jenom mlčím a čekám, až bude svoji pozornost opět soustředit na mě.
"Tuhle frázi má naučenou snad každá děvka, kterou jsem kdy potkal. Ale to nevadí, kočičko, časem mi jméno určitě řekneš. Teď si spolu pěkně popovídáme o tom, co tě čeká."
Mimoděk se mi zježí chloupky na zátylku. Ne, že by ta slova zněla nějak zvlášť hrozivě, ale jednoduše se cítím nepříjemně, když je slyším. Rozhodně nevěstí nic dobrého.
"A co to bude?" pokusím se absurdní strach zahnat slovy.
"Předně, pro koho pracuješ, a pak, co z toho máš?"
"Pro koho pracuju?" předstírám nechápavost, "dům, ze kterého jsem přišla, patří lady Marfé, a pracuju za ubytování a stravu, občas nějakou drobnou pozornost od zákazníka, kterou se mi podaří tajně propašovat."
"Moc dobře víš, že na tohle jsem se tě neptal," přeměří si mě přes horní okraj sklenky.
"A na co tedy?"
"Kdo tě sem poslal?"
"Lady Marfé," opřu se ve svém křesle a mlčky mu hledím do očí. Jsem výtečná lhářka, jedna z vlastností, na kterou nejsem příliš hrdá, ale rozhodně jsem za ní vděčná.
"Proč by mi podle tebe posílala holku, která mluví perfektně italsky?"
"Třeba proto, abyste se líp pobavil," ušklíbnu se. Netuším jak, ale tenhle muž ví naprosto všechno o Flaviovi i jeho snaze získat informace. Vlastně by mě to nemělo překvapovat. Mafiáni jsou přeci vždycky minimálně o krok před svými oběťmi. Drahý lord se přepočítal, když sázel na jejich neinformovanost.
"Nebo aby tady čmuchala a snažila se ze mě dostat informace, co ty na to?"
"Jak by se jí to mohlo podařit?" předstírám naivní zvědavost.
"Nikdy nepodceňuj ženy," usměje se, "to je zásada, podle které se celý život řídím."
"Pak na ní nejspíš něco bude," pokrčím rameny. Celý tenhle rozhovor je mi čím dál nepříjemnější. Je totiž jedno, jak dlouho budu zapírat. Tenhle chlap moc dobře ví, že jsem nastrčená figurka, a může mě zničit.
"Tak podívej," předkloní se, aby byl blíž ke mně, "můžeme tady ještě chvilku žvatlat tak říkajíc o hovně, nebo mi konečně řekneš, kdo tě sem poslal a co se chce dozvědět. Já ti na oplátku slíbím, že se ti nic nestane."
"Vy nejste zrovna ta nejdůvěryhodnější osoba," přeměřím si ho. Už na první pohled budí respekt, svoji pozici si rozhodně zaslouží. Ovšem já si nejsem tak úplně jistá, za co vlastně slovo mafiána stojí.
"Na výběr nemáš," varovně zúží oči, "buď mi to řekneš dobrovolně a vyvázneš bez úhony, nebo to s tebe dostanu jinak. Věř mi, že prostředky k tomu mám."
V duchu rychle zvážím své možnosti a riziko. Když na to tak přijde, slibovaná odměna nakonec není až tak lákavá.
"Lord Flavius," povzdychnu si rezignovaně. Zdá se mi, že cesta nejmenšího odporu bude v tomhle případě nejlepší. "Chce zjistit, co se stalo s jeho sestrou, případně, pokud přijela s vámi, najít způsob, jak ji dostat zpátky na Hrad, kam podle něj patří."
"Takže naše drahá Anabel se má vrátit domů," ušklíbne se mafián. Ještě chvíli mě zkoumá pohledem, pak vstane, dojde k mému křeslu a skloní se těsně ke mně.
"Jestli po ní tolik touží, má ji mít," zašeptá a hledí mi při tom do očí. Přinutím se neuhnout, i když mi po zádech běhá mráz. Přiblíží se ještě víc, naše rty se málem dotýkají. Lehce mě políbí a o něco zlověstněji dodá: "Ale nebude to zadarmo!"

Když ráno sedím v nablýskaném černém BMV a pozoruji probouzející se Prahu, teprve si naplno uvědomuju, co vlastně ztrácím. Pod sebou cítím kožené potahy, já sama jsem oblečená v drahých šatech a stejně mám pocit, že mi něco chybí. Celý můj dosavadní život zůstává za mnou - Roxana, moje spolutrpitelka z jedné cely, lady Marfé, něco jako moje bordelmamá starající se o naše "blaho", lord Flavius, obratný manipulátor a intrikán. A zároveň moje vstupenka na svobodu.
"Nebudeš se mít špatně, věř mi," Ital vedle mě mi položí ruku kolem ramen. Ne, špatně se rozhodně mít nebudu. Vlastně najednou získávám víc, než bych kdy čekala.
Jakmile se dostaneme ven z města, všimnu si něčeho zvláštního. Na východě se line slabá narůžovělá zář. Zpod clony mračen je zatím sotva vidět, ale přeci jen se objevila. Rty se mi při tom pohledu mimoděk zvlní do úsměvu. Slunce snad konečně našlo tolik potřebnou sílu a zapojí se do bitvy. A s ním už přeci nemůžeme prohrát.

Chtěli jsme změnit svět, ale svět změnil nás. Chtěli jsme bojovat, ale zabili jsme jen sami sebe. Je totiž úplně jedno, na kolika lidech nám záleží. Na nás nezáleží nikomu. Copak se proti tomuhle dá něco udělat? Snad jednou někdo odvypráví náš příběh. Ukáže světu, jaké utrpení jsou lidé schopni způsobit. To jediné nám zbylo. Naděje, že se na nás nezapomene. Konečně vychází slunce, ale i to jen stěží změní, že jsme, co jsme - bezejmenní
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 10. března 2011 v 16:26 | Reagovat

Komentuju jen proto, že ta nula u komentářů je hrozně depresivní. U mě sis to pokazila hned na začátku. Myslím si, že je lepší, když informace sdělíš v textu, než že je bezmyšlenkovitě vychrlíš.
Příběh je kostrbatý, nelogický, ale místy až překvapivě dobře zpracovaný. Rozhodně by si to zasloužilo kompletní rekonstrukci. Nejlépe tak po roce u ledu, kdy si pořádně utřídíš myšlenky.
Tak, možná bylo lepší, dokud tu byla nula, co?

2 Marky Marky | 10. března 2011 v 17:01 | Reagovat

Upřímně, jsem s touhle povídkou spokojená tak na 50%. Co se týče tvého komentáře k úvodu, to je subjektivní a mám názory i od jiných lidí, kterým se to naopak líbilo. Sama vím, že tohle nepatří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy napsala, ale uvidíme, co z toho ještě vyleze, když si trochu pohraju s nápadem ;)

3 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 10. března 2011 v 17:10 | Reagovat

[2]: mohu ti zcela upřímně říct, že ten první odstavec je kliše jako blázen. Ale dělej a mysli si co chceš :-)

4 Marky Marky | 10. března 2011 v 19:42 | Reagovat

[3]: To je spíš otázka osobních privilegií. Literatura je plná kliše a stejně ji nepřestaneme mít rádi.

5 Dragita Dragita | Web | 11. března 2011 v 19:35 | Reagovat

tak jsem se dala do čtení, zajímavý příběh, máš u mě plus za apokalyptistickou budoucnost :-)

jen mě strašně rušily příběh ty odstavce kurzívou.
Potom je to víc jak 300let dopředu a mají funkční BMW?
No a já jsem zjistila, že klišé stejně nepoznám, tak nemohu přidat svůj názor na první odstavec. Možná ho jen trochu stylisticky vylepšit, aby při čtění lépe plynul.

A ten konec je nějaký rychlý, už nevycházely znaky?

6 Marky Marky | 12. března 2011 v 19:20 | Reagovat

Víte, co je na kritice nejvtipnější? Že vám každý řekne něco úplně jiného :D. BMW v budoucnosti je dáno mojí subjektivní představou o tom, jak by to mohlo vypadat, teorii létajících strojů nezastávám. Konec je jaký je a určitě by mohl být lepší, ale je pravda, že příběh dost utrpěl nutností vejít se do limitu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama