Katrine - Hra 1/3

3. března 2011 v 16:14 | Katrine |  Neodeslané
Tohle je jedna z mých prvních povídek, takže nečekejte nic extra.
Povídka je původně psaná do soutěže, ale nestihla jsem ji dopsat a odeslat. Tak jí sem přidávám aspoň abyste se nenudili :D
Nadpis neberte moc vážně, možná se ještě změní.
Jinak je to psané ich-formou. Tak doufám že se vám bude líbit a neukamenujete mě.
Prosím komentujte..


Katrine - Hra 1/3

Soukromá vila na pobřeží, Pensylvánie, USA
17. června, 23:27

Pomalu ve stínech proběhnu posledním kouskem chodby a schovám se za podstavec s vázou, která vypadá, že pochází z Číny
"Asi tak 12. - 13. století." zařadím ji zkušeným okem. Při tomhle povolání jsem se naučila rychle rozeznávat daná století a kultury.
Ale mě v tuhle chvíli nezajímají překrásně zdobení draci na váze, ani drahé obrazy pověšené různě na stěnách. Mě zajímá strážní místnost, schovaná za obyčejně se tvářícími dveřmi, které uvnitř sebe skrývají několik centimetrů tlustý ocelový plát. A oknem s neprůstřelným sklem mířícím do chodby, tak, aby strážní v případě potřeby měli přehled, co se děje za dveřmi a nemuseli to sledovat na kamerách.
Chvíli sleduji dva strážné, kteří mají v tuhle dobu v téhle části domu službu, až se jeden z nich zvedne a podle rozpisu vyrazí na obhlídku domu. Projde chodbou kolem podstavce, za kterým jsem já. Ale nevšimne si mě, podstavec je dost tlustý na to, aby mě za sebou skryl.
Sáhnu do batohu a vytáhnu malý příruční počítač, jakmile ho zapnu, naskočí mi na obrazovce obrazy kamer, podél kterých jsem zatím prošla. Všechny obrazy jsou nehybné, není na nich vidět ani strážný na obhlídce. To mi potvrdí, že kamery ovládám já a není tu možnost, že by mě nějaká zachytila.
Překliknu na jiné okno, to na kterém vidím správné záběry kamer.
Uvidím strážného, jak prohlédne celou další chodbu a zahne do další místnosti. Kontroluje to rychle, ale to mi nevadí, odešel úplně na druhou stranu domu, je tu jen malá možnost, že by se vrátil dřív než za půl hodiny jako vždycky.
Okno s kamerami shodím na lištu a otevřu si jiné, mnohem důležitější okno, které obsahuje systém ovládající zabezpečení téhle budovy.
Už je to nějaká chvíle, co jsem se jim napíchla do systému. Udělala jsem to ještě před tím, než jsem vlezla do budovy. A teď se mi to hodí. S pomocí speciálního programu se dostanu do systému, ve kterém zařídím menší poplach na druhé straně budovy. Druhý strážný zkontroluje monitor, pár dalších kamer, zvedne se ze židle a odejde to dveřmi zkontrolovat . Sleduju ho do té doby než zabočí za roh, poté rychle vyběhnu a zachytím zavírající se dveře.
Naštěstí ten strážný nezkontroloval, jestli se dveře zavřely a ani je nezabouchl, jinak by to bylo mnohem problematičtější.
Vlezu dovnitř a zasednu k počítačům. Rychle obhlédnu prostor vevnitř a porovnám ho s tím, co jsem měla v plánech. Všechno sedí.
Odmontuju panel skrývající hlavní počítač a položím ho vedle sebe na zem. Z batohu vytáhnu malou krabičku, kterou položím na vršek počítače a pomocí pár kabelů jí napojím do počítače.
Normálně by se v menší velikosti připevnila na kameru, ale při velikosti tohohle domu a množství kamer, by to bylo nemožné. No, ne úplně nemožné, ale hodně pracné a zbytečně zdlouhavé.
Zapnu přístroj. To, že začal fungovat poznám, když se vepředu rozsvítí nenápadné červené světýlko. Znamená to, že přístroj stáhnul záznamy kamer z posledních patnácti minut a začal je vysílat.
"Hodina a půl, tolik mám odteď času, teda pokud to zařízení někdo nenajde dřív." uvědomím si, zvednu ze země panel a přimontuju ho zpátky na své místo.
Zvednu se, vyjdu ze dveří a už ze zvyku se rozhlédnu po chodbách. Jak předpokládám, nikde nikdo není. Rychle přeběhnu chodbu, proběhnu pár místnostmi a stojím před cílem.
Přede mnou je veliká místnost. Po jejích okrajích jsou rozmístěné kamery a po celé místnosti svítí červené lasery hlídající pohyb, které při sebemenším dotyku spustí alarm. Nehýbají se a zaručují bezpečnost vitríně uprostřed. Uvnitř ní je diamant.
Diamant Centenary v celé své kráse. Jeden z největších diamantů světa, který před pár lety zmizel, se nachází v soukromé sbírce jednoho boháče a právě teď stojí pár metrů přede mnou.
Otočím se, sundám si batoh a vyndám si z něj pár věcí, které budu potřebovat a nastrkám si je do kapes. Batoh vezmu a schovám do výklenku v chodbě.
Naposledy se rozhlédnu po chodbě, na které stojím a pak se začnu pomalu proplétat mezi lasery. Každým pohybem se k vitríně dostávám blíž a blíž.
V tom z chodby zaslechnu kroky, zblednu a přidám na rychlosti.
Podlezu jeden laser, další přeskočím, protáhnu se mezi dalšíma dvěma, překulím se mezi třemi dalšími a přitisknu se k zadní stěně vitríny.
Skoro se bojím i nadechnout a poslouchám rychle se přibližující se kroky. Během chvilky se kroky zastaví před vchodem do téhle místnosti a prostor kolem mě osvítí světlo baterky. Světlo zmizí a kroky pokračují dál.
Oddechnu si, byl to jenom strážný. Musel to být ten, co odešel kvůli tomu alarmu, asi se rozhodl, že zároveň prohlédne zbytek domu. Naštěstí si mě nevšiml a ani nezahlédl batoh.
Vstanu, narovnám se a začnu si prohlížet čtvercovou vitrínu se skleněným víkem.
Po chvíli najdu to co hledám. Malý nenápadný kovový panel schovaný ve vrchní části zadní stěny. To, že je tam prozrazují jen čtyři miniaturní šroubky.
Z kapsy vytáhnu malý elektrický šroubovák a začnu panel odendávat. Před vyndáním posledního šroubku, si panel přidržím levou ruku, aby nespadl. Pomalu šroubek vyndám a odložím ho na zem k ostatním.
Vezmu panel a položím ho na zem. Podívám se dovnitř a jak jsem předpokládala, vidím dva dráty. Zajišťují přívod energie k tlakovému spínači. Kdyby někdo diamant zvedl, spojil by se obvod a spustil by tak alarm.
Ušklíbnu se nad tím, sáhnu do kapsy a vytáhnu malou svorku, kterou oba dráty k sobě spojím. Teď už se alarm nespustí.
Zvednu se a z kapsy vytáhnu malý diamantový řezák. Do skla pod sebou vyryju velký kruh.
Řezák schovám zpátky do kapsy a do vyrytého kruhu lehce udeřím hranou dlaně. Sklo se uvolní a neškodně se sveze po diamantu.
Natáhnu ruku a diamant vezmu do ruky. Pomalu ho vyndám z vitríny a nenápadné cvaknutí mě přesvědčí, že můj předpoklad s tlakovým spínačem byl správný.
Jen na chvíli se nechám přemoct krásou okamžiku a krásou diamantu v mé ruce. Hned poté diamant uložím do sametového sáčku a strčím ho do kapsy.
Potom z kapsy vytáhnu malou kartičku, něco jako vizitku. Na jedné straně je napsáno Děkuji a na druhé straně je můj podpis. Samantha.
Položím ji dovnitř vitríny kousek od stojánku, na kterém byl diamant, tak aby byl vidět vzkaz a ne podpis.
Otočím se a začnu se mezi lasery proplétat zpátky. Jde mi to rychleji než předtím.
Za chvíli už stojím u svého batohu, kam strkám zpátky teď už nepotřebné věci. Jediné co si nechám v kapse je diamant. Nechci riskovat, že by si mě někdo všiml a já musela při útěku odhodit batoh s diamantem. Takhle odhodím jenom batoh s vybavením a uteču jim i s diamantem.
Podívám se na hodinky. Už jsem tu hodinu a půl a zbývá mi přesně dvacet minut na to, abych se dostala ven.
Nandám si batoh zpátky na záda a začnu se chodbami plížit zpátky ven. Nemusím jít stejnou cestou kolem strážnice. Znám tenhle dům nazpamět z plánů a tak pro mě není problém najít nejrychlejší cestu ven.
O deset minut později už vylézám velikým otvorem ve strešním okně v zapadlém salónku, kterým jsem přišla. Na střeše vytáhnu lano, po kterém jsem vylezla, spustím ho na druhou stranu střechy a slaním se dolů.
Za chvilku už probíhám zahradou skrytá tmou a přelézám zeď, za kterou čeká moje auto.
Nikdo neslyší nastartování auta a nikdo si nevšimne nenápadného auta odjíždějícího po cestě.
Odjíždím odtud nikým a ničím neviděná se svým úlovkem v kapse.
Kdybych zůstala o pět minut déle, viděla bych, jak se celá budova rozzáří červeným světlem a všude po okolí se ozvou zvuky alarmu, který spustil strážný.
Zařízení přestalo fungovat chvilku po mém odjezdu a kamery začaly vysílat pravé záběry. Byla jen otázka času, kdy si nějaký strážný všimne, že poklad jejich zaměstnavatele tam není a vyhlásí poplach.
Pachatele, ale nenajdou. Nikdy mě nenašli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karolína Karolína | 3. března 2011 v 16:50 | Reagovat

Tvoje povídka mě moc zaujala... Škoda, žes ji neodeslala. Líbilo se mi na ní to napětí - jen jsem nehybně seděla a četla. :) Je tam pár gramatických chyb, ale to tolik nevadí. Je to sice jen můj názor, ale mě občas trochu nebavilo to popisování proč to tak je... Ale jak o tom teď tak přemýšlím, je to věc názoru a mělo by to být trochu drama, takže to tolik nevadí. :)

2 Uran Uran | 3. března 2011 v 17:09 | Reagovat

Moc dobré, až se divím! Je to opravdu napínavé a dobře napsané. Líbilo se mi to a hodně. :-)

3 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 3. března 2011 v 17:18 | Reagovat

Komentoval jsem už u tebe na blogu, tady bych se jen opakoval. Mě to prostě nenadchlo. Vyjádřil bych to zatím jedním slovem - tuctovka. Ale vzhledem k věku musím říct, že máš velký potenciál se zlepšit.

4 o.krista o.krista | E-mail | Web | 3. března 2011 v 17:51 | Reagovat

Pokud je to opravdu jedna z tvých prvotin, tak je to opravdu dobré :-) . Zřejmě je zde vidět i dost vliv knížek, které ráda čteš, nebo filmů, na které se díváš.
Je jasné, že pokud má někdo rád takovýto styl, nebude psát psychologické prózy ani červenou knihovnu...
Jak psal DoctoreX, že mu to připadá jako tuctovka... je to možné ano, ale přecejen jsme ještě nečetli zbytek a proto bych to až tak dramaticky nesoudila (zde tedy přicházíme na problém celého hodnocení Fragmentu, protože první třetina bude to, co spatří veřejnost...)
Dále... gramatické chyby.. ty se někdy vyskytnou, to napraví ten, kdo si to přečte po vás...
Další věc, která však trošku narušovala celkovou atmosféru, tedy alespoň podle mě, bylo opakování se slov v bezprostředně po sobě navazujících větách.
Jedná se mi třeba o příklad typu: Chvíli sleduji dva strážné, kteří mají v tuhle dobu v téhle části domu službu, až se jeden z nich zvedne a podle rozpisu vyrazí na obhlídku domu
2x domu a to dokonce v jedné větě a taky se mi moc nelíbí "v tuhle dobu v téhle části".
Možná bych to napsala třeba: Chvíli sleduji dva strážné, kteří mají službu v této části domu. Po chvíli se jeden z nich zvedne a podle rozpisu se vydá na obhlídku.  

Toto jsou však ale věci, které se po napsání pár povídek vybrousí. Já osobně tedy netvrdím, že bych v tom byla nějaký borec, ale snažím se a chtěla bych sdělit nějaké svoje poznatky, které se mi docela osvědčily. Zkrátka a dobře :-) od té doby, co píšu, dostávám jedničky ze slohovek a učitelce se kupodivu líbí i zpracování, takže psát, psát a psát a dávat to na internet a očekávat i "zdrcující" kritiku, která posune dál, než jakákoli chvála, ale určitě nebýt z nějaké kritiky smutná, protože i na tom nejlepším si každý najde nějaké to svoje "ale" které nebude vyhovovat jeho vkusu.

Určitě bych tě chtěla povzbudit ať dál píšeš a ať sem přispíváš, protože je to dobré a můžeš se hezky vypsat. :-)

A na závěr tedy ještě říct... 8.3. 2011 se těšte i na můj skromný příspěvek :-)

5 shpalek shpalek | E-mail | 11. března 2011 v 7:56 | Reagovat

Já nejsem kritik, a navíc se mi těžko komentuje dílo člověka o generaci mladšího. Nicméně stylisticky je to slušné, problém je, že píšeš o něčem, co neznáš. Tím mám na mysli jednak kriminální prostředí, to asi znát nemůžeš, a hlavně technické věci. Tak jak to popisuješ, to nemůže fungovat, a věř mi, že knížkám tahle neznalost hrozně škodí. (Laserové paprsky nejsou vidět, leda na diskotéce, když spojíš dva dráty, uděláš buď zkrat, nebo spojíš obvod a stane se to, co se stát nemá, sklo takhle nerozbiješ, není to tak snadné atd.) Vůbec si myslím, že člověk by se měl učit psát na tom, co dobře zná. Společnost kolem tebe, škola, rodina aj. Tam je plno zajímavých příběhů, věř mi. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama