Karolína - Lia a já

3. března 2011 v 21:02 | Katrine |  Jiné
Tak máme tady další příspěvěk od 13leté slečny, která s touhle povídkou vyhrála 3. místo v celorepublikové soutěži.
Jen tak dál :D



25.července 1985
Milý Siame,
Mám teď chvíli čas, tak Ti píšu. Jak se máš? Jaké je to v té škole? Něco málo jsem o tom slyšela… Prý se tam nechodí na pole!? To bych si přála. Psát sice umím, ale chci toho umět mnohem víc. Jeden pán, který přijel do města, uměl dokonce i cizí jazyky! Chtěla bych být lékařkou, alespoň bych potom mohla uzdravit svého otce. Ach ano, jeho stav se den ode dne zhoršuje. Snažíme se mu pomáhat. Proto teď chodím na pole i večer, jinak bychom neměli peníze na rýži a koření. Pamatuješ jak jsme se vždy na poli vydováděli? Moc se mi stýská… Jakmile budeš moci, přijeď! Mému otci už mnoho času nezbývá a pořád říká, že by Tě chtěl ještě vidět.
Už na mě volá maminka - jdeme ještě na pole, potom už by byla moc tma. Tak se měj hezky…

Lia

Při čtení tohoto dopisu mám slzy v očích… Vzpomínám si, jaké to bylo dřív, než jsem musel odjet do Ameriky. Také se mi vybavila jedna vzpomínka…

"Siame! Siame! Počkej na mě!" volala na mne Lia, když jsme běhali po poli. Po poli, které patřilo mému otci. "Lio, je super, že jsi dnes přišla ty k nám…" řekl jsem Lie, když mě doběhla.
"No… Nebudeš mít ale potíže?" ,se mě Lia ptala, velmi potichu a s vážnou tváří. "Vždyť dnes máš půl dne volna, ne? A navíc, tvůj otec ví, že jsi se mnou a nevadí mu to," snažil jsem se ji rozveselit.
"Ale, já myslím potíže s tvým otcem. Nemá mě rád, ale proč?" posmutněla Lia. "No, můj otec je myslím v hlavním městě, snad. Taky si myslím, že tě má rád. To on se jen tak přísně tváří - je už prostě takový," usmál jsem se na Liu. Jenomže já jsem moc dobře věděl, co proti Lie můj otec má. Já, otec, matka a celá moje rodina jsme bohatí a máme dobré postavení ve společnosti. Bydlíme v této vesnici jenom proto, že matka se stěhovat nechce. Lia je vlastně jen chudá dívka z Vietnamu, která nemá právo se kamarádit se mnou, tedy, alespoň pro mého otce. Pro mě ne, Lia je pro mne ta nejlepší kamarádka. Jsme spolu jeden tým, jedna parta - máme i vlastní bunkr.
Po poli jsme uběhli pěkný kus, ale naštěstí náš dům už byl nedaleko. U hlavní silnice jsme se zastavili. No, hlavní silnice, my jí tak v naší vesnici říkáme - je totiž jako jediná v mapách, je asfaltová a jezdí po ní dokonce i turisté. "To je krása a hele, támhle jede nějaký turista! Budeme na něj mávat, jo?" zeptala se Lia. Než jsem však stačil odpovědět, Lia už mávala na automobil. Jak se auto přibližovalo, mohli jsme už poznat i jeho barvu, přesný tvar a poznávací značku. Už bylo vzdálené jen deset metrů. Lia mávala a vietnamsky volala:
"Vítám vás v naší vesnici, vítám vás!" Já chtěl také mávat, byla to veliká zábava, ale náhle jsem ztuhl. "Lio! Lio! Honem, přestaň mávat! Víš komu to auto patří?!" snažil jsem se zachránit situaci. "Určitě nějakému bohatému turistovi, který si u mé matky jistě koupí čaj," řekla optimisticky. "Ne! Patří mému otci!" volal jsem na ni. V tu ránu přestala mávat, úplně ztuhla překvapením a strachem zároveň. Auto projelo kolem nás. "Uf, asi si nás nevšímal," oddychl jsem si. Ale opak byl pravdou. Auto se náhle zastavilo, vypnulo motor a zhaslo světla. Řidič vystoupil. Nasadil si sluneční brýle a chvíli jen stál. Měl bílé triko, hnědé sandále a sportovní trenky. Otočil se a vyrazil směrem k nám. Ani jsme nedutali, ticho ale přerušil křik mého otce:
"Jak si to představuješ, vždyť tě tady někdo uvidí! A jak to vypadáš? A -" nedořekl. Věděl jsem, že je zle. "Siame," podíval se podezíravě a znechuceně na Liu: "Co mi k tomu řekneš?! Ty si myslíš, že hoch jako ty se má chovat takhle? Kamarádíš se s kdovíjakou chamradí a tvůj otec ti mezitím jako blázen zařizuje školy!"
"Ale já jsem nic neudělal. To, že se kamarádím s Liou je moje věc. Lia je také člověk jako ty nebo já!" zvýšil jsem už hlas. Ale to jsem neměl. Otec jako vždy vytáhl rákosku a plácl mě s ní přes ruce. Vyjekl jsem.
"To jsi chlap? Ty by sis zasloužil úplně něco jiného - " ale nedořekl. Chvilku, asi jenom dvě sekundy, bylo ticho.
"Já se s tebou ani nemám zapotřebí bavit.. Nasedni do auta a jedem."
"Jsem zde s kamarádkou a chci ji doprovodit domů," řekl jsem rychle otci. "Jo tak ona slečinka nedojde sama domů… No ale to je její problém. My odjíždíme," odvětil otec.
Vzpíral jsem se, ale otec mě odtáhl do auta. Rychle jsem ještě zamával Lie, dostal jsem za to ale pohlavek od otce. Celou cestu mi potom vykládal o tom, že nejde mísit dvě společenské vrstvy do sebe. Taky mluvil o tom, že jakmile ukončí všechny obchody ve Vietnamu, odstěhujeme se do Ameriky, prý mi to neuškodí.

To byla otcova první zmínka o tom, že pojedeme do nějaké Ameriky. A prý, že mi to neuškodí… Houby! Je to tam úplně jiné a navíc bez Liy, tehdy to bylo to poslední, čeho bych se chtěl dožít. Otec, kde je mu konec… Poté, co jsem mu v 18-ti letech oznámil, že odjíždím za Liou, řekl, že už mne nikdy nechce vidět. Jenomže po příjezdu sem, jsem se to dozvěděl… To, že moje jediná opravdová kamarádka zemřela na AIDS. Ale jak to vlastně bylo? Otevírám další dopis.

30.dubna 1986
Siame,
je to špatné. Moje rodina už nemá peníze a tak mě poslali do města, vydělávat. Musím dělat potěšení různým mužům. Celý den stojím polonahá na ulici a musím se usmívat na všechny ty vyzývavě dívající se muže. Mám hrozný strach! Kéž bys tu byl a poradil mi, co mám dělat. Jenomže ty tu nejsi a já Ti ani nemůžu dopisy posílat. Jak bych také mohla, každý peníz vozím jednou týdně své rodině.
Jak se vlastně máš Ty? A co Tvůj otec, umoudřil se už? Můj otec je už bohužel po smrti. Jeho nemoc ho skolila. Ani nevíme, co to bylo za nemoc. Ale alespoň už teď má klid. Byl to dobrý člověk.
Můj nejdražší Siame, chci Ti toho tolik říct! Nemám už ale další papír a tak se zatím loučím.

Tvoje kamarádka, Lia


Papír je celý rozžmolený. Asi plakala, papír je totiž plný zaschlých kapek… Je mi Liy líto, musela si toho hodně protrpět… Pamatuji si na ten okamžik, když jsem odjížděl.

Pole měla její rodina poblíž hlavní silnice. Řekl jsem Lie, že až bude slunce nejvýš, pojedu okolo v otcově autě. Lia slíbila, že tam přijde. Jenomže jak musela hodně pracovat, tak to úplně nevyšlo. Když jsme projížděli kolem, viděl jsem Liu, jak v dálce běží. Volala: "Siame, Siame, jsi můj největší kamarád, na to nezapomeň, nikdy!" Pak už jsem jen viděl její ruku mávající šátkem. Běžela za naším autem dlouho, ale nakonec se zastavila a sesula se na zem. Vypadalo to, že pláče. To jsem Liu viděl naposledy.

Nyní otevírám poslední dopis, mám smíšené pocity. Mám to číst nebo ne? Ale ano, Lia by si to určitě přála. Dobrá. Pomalu rozevírám lístek. A je to tady - začínám číst.

Nejdražší Siame,
Tohle je poslední dopis, který píšu. Není mi dobře. Jsem hrozně unavená, bolí mě hlava a přijde mi, že mám snad všechny nemoci, které existují. Zkrátka, cítím, že už je to tady. Konec. Teď se mi vybavují všechny vzpomínky, vše, co jsme spolu prožili. Třeba jak jsme běhali po polích nebo jak na naše mávání zareagoval nějaký turista, zastavil a něco nám začal vykládat. Siame, jsi můj nejlepší kamarád. Děkuji Ti moc za všechno, co jsi pro mě kdy udělal. Bylo pro mne moc důležité, mít něčí podporu. Děkuji Ti mnohokrát… Ještě Ti chci…….

Dál už je jen dlouhá čára. Nenapsala už ani datum. Asi jí už bylo tak zle, že dopis jen dala do bunkru k ostatním a šla si domů lehnout.
Proč? Proč zrovna Lia? Nejhorší na tom je, že Lia mi poděkovala za vše, za vše. Já jí nikdy. Nikdy jsem jí neřekl, že si moc vážím toho, co pro mě udělala. "Lio! Lio! Moc ti za vše děkuji! Jsi moje jediná opravdová kamarádka!!!" křičím do světa, až mne z toho bolí v krku. A teď mám alespoň z části klid. Lia, moje Lia…. Zrovna ona…Byla mi jako sestrou. Jenomže na rozdíl ode mne se jí nedostalo pořádného vzdělání. Já o vzdělání nestál! Chtěl jsem být s Liou, teď je ale pozdě, už je moc pozdě.
S pláčem skládám dopis. Všechny dopisy si zandávám do kapsy. Odcházím z našeho bunkru, kde jsem dopisy našel. Pláču a vyslovuji Liino jméno. Všichni z vesnice se po mně ohlížejí. Nasedám do auta. Přes slzy už ani nevidím, ale nastartuji a jedu. Jedu po naší hlavní silnici. Zastavuji. Ohlížím se a mávám. Mávám Lie, která pláče, ale usmívá se. V ruce drží bílý šátek a volá. Neslyším ji. Jenom šeptem říkám: "Sbohem Lio… Snad se zase někdy setkáme, snad budeš mít v druhém životě víc štěstí, než teď…"
Dále mlčky odjíždím. Kochám se krajinou a ke každému místu si přiřazuji tu správnou vzpomínku.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katrine Katrine | 3. března 2011 v 21:23 | Reagovat

Proboha, nepochopím, jak tohle může napsat 13letá holka.. neber jako urážku, spíš jako poklonu.
Krásně napsaný. Příběh zaujme.
Ta moje se s tímhle ani nemůže srovnávat. :D

2 Lenka Lenka | E-mail | 3. března 2011 v 22:59 | Reagovat

Nějaké detaily se vždy najdou, zvlášť když to čte Vietnamec. Vypadá to ale velice nadějně, sloh se časem ještě vybrousí. I interpunkce, stylistika atd. Velice nadějné, opravdu. Vlastně jsem nadšena.
Mohu se autorky zeptat, kde čerpala inspiraci?

L.

3 o.krista o.krista | E-mail | Web | 4. března 2011 v 15:13 | Reagovat

Opravdu velmi pěkné... :) Zajímavý námět i zpracování pomocí dopisů a vzpomínek. Zdá se mi, že i opravdu velice dobře emotivně popsáno... :)
Jak psala Lenka detaily se najdou a možná ještě trošku vybrousit zbytečné opakování jmen, když se jedná o rozhovor dvou osob... (na začátku), ale jinak opravdu velice pěkné :-)  :-)

4 Lea Lea | E-mail | 4. března 2011 v 18:12 | Reagovat

Moc pěkné, na 13 let neuvěřitelně dobré, takže ani proti stylistice nic nemám. Kam já se na tebe, holka, hrabala ve třinácti ;)

5 Karolína Karolína | 5. března 2011 v 15:19 | Reagovat

Moc děkuji! Pro Lenku: Ani nevím, jak mě to vlastně napadlo... Jednou jsem přemýšlela, že by mohl být takový film a tak mne napadl tenhle příběh. Potom jsem se dozvěděla o soutěži a tak jsem to "hodila" na papír. Ještě možná stojí za zmínku, že první verze vznikala v noci a psala jsem ji přes půlnoc. :D

6 Lenka Lenka | 6. března 2011 v 10:21 | Reagovat

Pokud vím, tak v noci vznikají ty nejlepší texty. Vlastní zkušenost.

7 o.krista o.krista | Web | 8. března 2011 v 9:16 | Reagovat

Takže nejsem jediná, kdo začíná v 10 večer a končí ve 3 jo? :-)  :-)

8 Karolína Karolína | 8. března 2011 v 15:01 | Reagovat

o.krista: Zdaleka ne! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama