Katrine - Hra 3/3

5. března 2011 v 20:00 | Katrine |  Neodeslané
Takže limit jsem nakonec odpískala a přidávám ještě dneska. Doufám, že se vám ten konec bude líbit.
Povídka má nakonec něco málo přes 22 000 znaků.
Na konci mě můžete zkritizovat :D





Byt Jane Sorenové, New York, USA
18. června, 17:13

"Samozřejmě, během chvíle to tam dám." řeknu do telefonu a mezitím zabouchnu dveře od svého bytu.
Během cesty výtahem do přízemí hovor ukončím a mobil schovám do kabelky.
Po chvíli vyjdu na ulici a zamířím k budově vzdálené pár ulic.
Nemůžu si pomoct a musím myslet na případ, co jsme dnes řešili. Už víme, kudy přesně se tam dostala, dokonce i přibližně kdy . Víme, jak dala do strážnice Lea a taky kdy. Dokonce jsme i přibližně odhadli, kterými chodbami přišla a odešla. Ale jako vždycky je nám to k ničemu. Nikde nezůstal otisk prstu, vlas, cokoliv, co by nám pomohlo zjistit, kdo to je.
Je to vlastně taková hra. Hra na honěnou... Ne, dalo by se to přirovnat k šachům.
Samantha je černý král a zbytek černých figurek jsou její loupeže.
Já, jako vedoucí vyšetřování, jsem bílý král a moji podřízení jsou bílé figurky.
Ale ať se na to dívám jak chci, vždy vyhrávají černí. Vedle šachovnice už leží hromádka bílých figurek, ale ani jedna černá.
Ušklíbnu se. A navíc Samantha má obrovskou výhodu, o které nikdo neví. Obrovskou výhodu a to...
Moje myšlenky přeruší to, že jsem dorazila na místo. Přede mnou stojí veliká budova.
Vejdu dovnitř a zamířím k přepážce, za kterou sedí žena, která jakmile mě uvidí, tak se na mě usměje. Přes zamřížované okno jí škvírou podám průkaz a ona, po důkladném přezkoumání průkazu, kývne na muže za mnou, který mě má odvést k mé bezpečnostní schránce.
Projdeme několika chodbami a dveřmi, až se zastavíme v místnosti, která je od podlahy až ke stropu plná dvířek s černými číslicemi.
Vytáhnu klíč od té svojí a řeknu stráži číslo schránky. Přistoupíme k ní, zasuneme klíče a najednou jimi otočíme. Zastavím strážce, který chtěl odejít, ze dvířek vytáhnu kovovou schránku a položím ji na stůl uprostřed místnosti. Otevřu jí a vytáhnu klíč od jiné schránky.
Řeknu strážci nové číslo a oba se přesuneme k druhým dvířkům a zopakujeme proces, který jsme provedli u těch prvních. Tentokrát počkám, než strážce odejde a až potom vytáhnu schránku ven.
Otevřu zámky druhé schránky a vytáhnu z ní kožený pytlík, který zatím položím na stůl. Pak šáhnu do kabelky a vytáhnu malý sametový sáček. Rozdělám ho a naposledy se podívám na poklad uvnitř něho.
Diamant se ve světle nádherně rozzáří a já na chvilku přestanu dýchat. V noci to na něm nebylo poznat, ale teď je vidět, jak překrásně je vybroušený. Naposledy ho pohladím a strčím zpátky do sáčku, který potom dám do druhé schránky. Zacvaknu zámky a schránku odsunu stranou.
Otevřu kožený pytlík, ze kterého na mě vykoukne asi 15 milionů v broušených diamantech. Můj podíl za diamant. Zase pytlík zavřu a dám ho do první schránky vedle menšího stejného koženého, ale už poloprázdného pytlíku. Přidám k nim klíč, zacvaknu zámky, vrátím schránky na místo a odejdu z místnosti.
Za deset minut už odcházím z budovy a moje myšlenky se zatoulají zpátky k šachovnici.
Černí mají tu velikou výhodu, že na jejich straně je i bílý král.
Nikdo o tom neví a ani to nezjistí. Přece jenom koho by napadlo, že zrovna já jsem Samanthou. Zrovna ta, co se ji snaží chytit. Nad tou ironií se ušklíbnu.
Chytám sama sebe. Ale Samanthu nikdy nikdo nechytí. O to už se postarám. Je mi jasné, že jednou jako Samantha udělám chybu a od toho tu mám Jane, která tu chybu zničí.
"Je to hrozně zamotaný." uvědomím si a pousměju se.
V tom mi zazvoní mobil. Vytáhnu z kabelky černý mobil a ten druhý stříbrný tam nechám ležet. Je mi jasné, kdo to je. Luter, můj překupník, ten jediný zná tohle číslo.
Přijmu hovor a poslouchám hlas na druhé straně.
"Ano, už jsem to tam dala." odpovím na otázku, jestli jsem už diamant dala na domluvené místo.
"Ne, nevadí mi to. Klidně počkám." přejdu to, že pro mě teď nemá žádnou práci.
Po chvíli Luter zavěsí a tak mobil zase uložím.
Během rozhovoru jsem došla zpátky k bytu, takže si odemknu, vejdu dovnitř, dveře za sebou zase zabouchnu a do rohu z nohou skopnu boty.
Přejdu do kuchyně, na stůl položím kabelku a naliju si skleničku vody, se kterou si jdu sednout do křesla v obývacím pokoji. Mám tam křeslo postavené tak, abych se koukala přímo z okna. Je tady krásný výhled. Vidím odsud většinu města. V noci je překrásné.
Moje myšlenky se rozeběhnou směrem k rozhovoru, co jsem dneska měla se šéfem.
Ne, Claire mi nechybí. Mám Samanthu. Claire byla pro mě moc nebezpečná. Sama jsem si sháněla zákazníky, což znamenalo větší možnost odhalení. Teď je to lepší, jediný, kdo by mohl odhalit mojí identitu je Luter, ale ten mě neprozradí. Jsem jedna z nejlepších, to že pracuju pro něj, je jeho plus.
Pak se moje myšlenky stočí směrem k šachovnici.
Vypadá to, že se hra na chvíli zastaví.

Byt Jane Sorenové, New York, USA
5. července, 21:49

Je to už něco přes dva týdny, co jsem jako Samantha ukradla ten diamant a od té doby se zatím nic neděje. V práci musím vyšetřovat obyčejné loupeže a mizerné zlodějíčky.
Všude je klid a já už toho začínám mít plné zuby.
Zazvoní mi mobil. Automaticky ho vytáhnu v očekávání, že to zase bude zpráva o nějakém pouličním zloději. Až když chci hovor přijmout, dojde mi, že ten mobil nezvoní. Je to ten druhý, ten černý. Dojdu k němu a zvednu ho. Neozvu se, chci mít jistotu, že je to on..
"Sam? Jak se máš?" ozve se z mobilu luterův hlas.
Něco se stalo, asi má dobrou zakázku. Normálně takhle nezní a už vůbec se neptá, jak se mám.
"Lutere, no tak jako vždycky, jde to. A ty? Jak se máš?" zeptám se ho. Nemá cenu kazit mu náladu.
"Úplně úžasně. Nevěřila bys, co se mi teďka stalo. Potkal jsem starého známého a ten mi říkal o jednom krásném obraze v Louvru. Tak jsem si říkal, nechtěla by ses na něj taky podívat?"
"No, pokud by to stálo za to tak určitě. O jaký obraz jde?" zeptám se a doufám, že neslyšel můj zvědavý tón.
"Stoprocentně to stojí za to, Sam. A proč nezkusíš hádat?"
Oba víme, o co jde. Někdo chce ukrást obraz z Louvru a Luter chce, abych ho vzala já. Ale co to může být za obraz, když má takovou náladu. Musí to být něco...
"V Louvru? Tam je spousta krásných obrazů. Co takhle Mona Lisa? Ta je prý nádherná."
Nadhodím a čekám, že mi to vyvrátí. Ticho v telefonu, mě ale přesvědčí, že jsem se trefila.
"Mona Lisa?" vydechnu překvapeně, přece jenom, tohle jsem nečekala. Ale pak se ušklíbnu.
"A kdy asi tak, bych se na ní mohla jít podívat?" zeptám se už s klidem.
Hra pokračuje a vypadá to, že teď jsem na řadě já.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 aja aja | 6. března 2011 v 17:20 | Reagovat

Jako celek je fajn, že to má spád, logiku a vyvrcholení. Určitě bych si trochu víc pohrála s jazykem, abys předešla častému opakování (např. ušklíbnout se je dost neobvyklé slovo na to, aby se v jedné části povídky promenovalo hned třikrát, nebo uvozování vedlejší věty pomocí slůvka který). Zkus popustit uzdu fantazii ve snaze vyhnout se pouhému věcnému popisu, využívej metafory atd. (přirovnání k šachu je velmi dobré).

2 Jana Jana | 7. března 2011 v 23:52 | Reagovat

Mému příteli se první část moc líbila, říkal, že je to napínavé. Já tento žánr moc nečtu, tak nemohu posuzovat z hlediska žánru. Máš tam ale řadu dobrých nápadů, výbornou pointu a zdařilou kompozici.
Umím si představit jako závěrečnou tu větu, ve které se dozvídáme, že Samantha a Jane jsou jedna osoba, to by bylo podle mého gusta :)
Chybí ti literární zkušenost (protože jsi ještě nevypsaná), ale za to máš schopnost zaujmout a vtáhnout čtenáře do děje, takže souhlasím s předchozími komentáři o autorském potenciálu.

3 Jana Jana | 8. března 2011 v 0:02 | Reagovat

PS: Ještě pár slov k vyprávěcí perspektivě. Bylo by v této povídce myslím logičtější, kdyby byl příběh vyprávěn neosobním vševědoucím vypravěčem ("šla tam") než první osobou jednotného čísla ("šla jsem tam").

4 o.krista o.krista | Web | 8. března 2011 v 12:34 | Reagovat

Líbí se mi to :-)
Nejspíš se mi to jen zdá, ale část od části se zlepšuješ ;-)
To, že tam bude něco jako že Jane je zároveň i Samantha jsem čekala, když jsi psala o té Clair... ale jinak ti říkám, piš rozhodně dál :-) :-)

5 uran uran | 8. března 2011 v 21:31 | Reagovat

Tak mě se to líbilo, má to spád, děj, pointu, velice dobré. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama